DM - kapitola 196

Kapitola 196 – Pátrání ve vévodském hlavním městě (2)

Tady Satou. Když jsem byl na svém původním světě, nenapadlo mě to, ale nepřemýšlel jsem o tom, jak se vyráběly věci, co jsem obvykle jedl, nebo z jakých to bylo surovin. Když jsem přišel na jiný svět, přijde mi to velmi skutečné.



„Zdravím, dlouho jsme se neviděli.”

„Ale, jestli to není mladý pán Satou. Dlouho jsme se neviděli.”

„Dlouho jsme se neviděli, pane rytíři Pendragone.”

Vrchní kuchař, co mě s úsměvem uvítal, byl se zdvořilou řečí jako obvykle rozpačitý. Vypadal, že by mohl být člověk v brnění, co na bojišti máchal velkým mečem, ale byl jedním z pěti lidí v království Shiga, co dokázal připravit delikátní královské pokrmy. Ten druhý byl pomocník vrchního kuchaře, štíhlý mladý kuchař.

Služebná, co mě do této místnosti zavedla, čekala u zdi s tváří plnou očekávání. Ale dneska jsem tu nebyl kvůli vaření.

Jako suvenýr jsem z brašny vytáhl alkohol z dračího pramene a víno od domácích skřítků. Toto víno nebylo na trhu nic vzácného, takže mě pravděpodobně neodhalí. Na druhou stranu alkohol z dračího pramene byl na trhu naprosto neznámý, takže i kdyby ho zanalyzovali, měli by si myslet, že to vyrobila nějaká menší palírna saké.

„To víno a to druhé je oboje alkohol ze Shigy?”

„Omlouvám se, pane rytíři, nevšímej si ho.”

„Ne, to nic. Během svých cest jsem narazil na pár nezvyklých druhů alkoholu, takže mě napadlo, že bych měl pro každého donést.”

Výměnou za recepty na tempuru a želé mě vlastně naučili různé věci jako jak zdobit zeleninu nebo jak tvarovat bonbony. Výsledkem toho bylo třeba postavičkové bento pro Pochi a ostatní.

Když jsme si odbyli zdvořilosti, šel jsem rovnou k věci.

„Rudá nakládaná zelenina, co? Neznám žádnou zeleninu nakládanou v sójové omáčce, ale nakládané broskve a nasolené lulu by mělo být rudé, ne?”

„Hm, nakládaná mrkev a ovoce podobné gabu jsou také rudé, ale kdybych to musel říct, jsou spíš oranžové.”

Ani jeden si bohužel nebyl vědom zeleniny nakládané v sójové omáčce.

Zmiňovali se o různých druzích rudé nakládané zeleniny, ale nikdy jsem ve vévodském hlavním městě hlavně nenarazil na japonskou ředkev. Kvůli tomu mi ředkev došla, neboť jsem ji používal na hamburgský steak v japonském stylu. Také jsem příliš mnohokrát připravil strouhanou ředkev ke grilovaným rybám, takže asi nebylo divné, že mi došla, co?

„Pokud znáš suroviny, proč si to neuděláš sám?”

„Vím, že se na to používá japonská ředkev a lotosový kořen, ale pak tam je nějaké koření, kterým si nejsem moc jistý.”

Myslím, že se na to používala sůl a ocet, ale vůbec jsem si nepamatoval, co vytvářelo tu rudou barvu. Nebylo to z barviva, že ne?

„Tady v okolí přece jenom nikdo ředkev nepěstuje.”

„Povídá se tu dávná legenda, že když zasadíš ředkev, přijdou orkové, ačkoli je to jen pověra. Měla by se pěstovat na území hrabat Kuhanou a Seryuu.”

Pokud tu nebyla ředkev, bylo to beznadějné.

Poděkoval jsem těm dvěma a rozhodl jsem se vrátit. Služebná, co čekala u zdi, vypadala vážně zklamaně, ale potají jsem jí dal jeden sáček pečeného cukroví a řekl jí: „Je to tajemství, dobře.” Každý den jsem je dával skřítkům a elfům, takže jsem jich u sebe tolik neměl.




Bylo by příliš nápadné vydat se na území hraběte Kuhana nebo Seryuua, tedy pokud by to nebylo v noci. A tak jsem se rozhodl navštívit své známé.

Než jsem vyšel z vévodského hradu, zašel jsem do vzducholoďařské dílny a dal jsem vedoucímu dílny skřítkovské víno. To samozřejmě nebylo proto, že jsem si skrblil alkohol z dračího pramene. I když rudá tvář vedoucího působila dojmem člověka, co dokáže dobře pít, nebyl moc za dobře se silným alkoholem. A tak jsem mu ten dračí alkohol nedal. Skřítkovské víno mělo jenom 10-30% alkoholu a kromě toho bylo sladké a snadno se pilo.

Zatímco jsem si dával pozor, aby to nepůsobilo nepřirozeně, zeptal jsem se ho na způsob, jak ovládat aerodynamický motor, ale zdálo se, že všechny motory ve vévodském hlavním městě používaly ploutve, co měly totožný výkon. Bručel, že kvůli tomu se nové aerodynamické motory nevyrábí, i když měli netvorné ryby, co pokořili. Dokonce i ten použitý motor, který nedávno spravovali, tu měli jako náhradu za motor, co momentálně sloužil.

„Satou, znáš zemi jménem Talbia?”

Co to je s tím jménem, co značí lásku k pivu.

„Je to země na jihozápad od Parioniny svaté země, co se nachází za pouští smrti v západní části království. Vyrábějí malé vzducholodě zvané vznášející se hrnec, v kterých může letět člověk.”

Vedoucí dílny si vzal pero a papír a nakreslil jednoduchou strukturu té věci.

Vypadalo to jako pověšená housenka padající z moře kyseliny. Jak to mám říct, kdybychom pominuli ty přistávací nohy, vypadalo to jako džbánek na saké. Na spodku toho džbánku byly malé ploutvičky a ty rotovaly spolu s podstavcem a zdálo se, že vyrovnávaly výšku.

Zdálo se, že se je království Shiga snažilo napodobit, ale skončilo to stejně jako u mě nedávno; nedokázalo to ani letět a místo toho to způsobilo vážnou újmu.

Zdálo se, že to prozkoumali a že ta věc byla praktická pro výzvědy. Ale došli k závěru, že ptačí lidé v tom byli lepší.

Vedoucí dílny nepřemýšlel o vznášejícím se hrnci, ale jestli se mechanismus toho hrnce dal aplikovat na velkou vzducholoď.

„Ach správně, už jsi slyšel tu věc o princi?”

Vedoucí dílny, co věděl o mé hádce s třetím princem, mi o něm bezstarostně řekl různé zprávy. Zdálo se, že třetí princ přestal být svatým rytířem, vymluvil se na nemoc. Také přišel o své právo na trůn a uvěznili ho v královské vile v nějaké zapadlé zemičce, co byla pod přímou kontrolou královské rodiny.

Upřímně jsem na tu záležitost s princem zapomněl, ale stejně jsem vedoucímu dílny poděkoval za projevenou laskavost.




Zdálo se, že by se Orionovi nelíbilo, kdybych ho navštívil, a tak jsem ho skvěle ignoroval. Později mu prostě pošlu omluvný dopis, že jsem se u něj neukázal.

Nejdřív jsem se zastavil ve vile předchozího hraběte Walgocka, kterému jsem byl zavázán, a přinesl jsem mu skřítkovské víno a zlatou hudební skříňku, co jsem vyrobil spolu s elfy. Byla to normální natahovací skříňka, nebyl to magický nástroj.

Za ne tak dlouho jsem odešel a tentokrát jsem zamířil k vile markýze Lloyda.

Dostal jsem hlášení od posla, kterého jsem vyslal dřív, že mi bezpečně smluvili schůzku. Jelikož byl markýz Lloyd zaneprázdněným člověkem, nevěděl jsem, jestli se s ním budu moct setkat nebo ne. Ale jelikož nebylo dobré zdržovat podrobnosti ohledně toho žhářského šlechtice z dřívějška, bylo dobře, že jsem se s ním mohl setkat dříve než později.

Ve vile markýze Lloyda se mi dostalo vášnivého uvítání. Aby mě služebné vítaly ve dvou řadách u otevřených dveří, co to bylo za styl? To jsem si chtěl vyslechnout. Ale prosím ušetřete mě objetí od markýze Lloyda, co čekal vpředu.

„Nevím, jak bych ti kdy mohl vůbec poděkovat, sire Pendragone.”

Podle slov markýze Lloyda baronet Poton pod záminkou nemoci dobrovolně odstoupil z pozice správce města Puta a nahradil ho jiný šlechtic z markýzovy frakce.

Zdálo se, že nynější hrabě Bobi a markýz Lloyd spolupracovali, aby se vypořádali se zbytky Křídel svobody. Mladí šlechtici počínaje synem baroneta Potona bohužel spáchali sebevraždu jedem, jen co je zatkli.

Vážně jednali rychle, od té doby neuplynuly ani dva týdny.

„Sám vévoda poslal psaný dopis do království Makiwa a žádal o informace o tomto člověku zvaném markýz Dasles, ale...”

Jelikož byl neurčitý, čekal jsem, až začne mluvit. Se slovy váhal: „Bezpochyby to byla nehoda.” Že na loď, v které se ten žhář plavil, zaútočilo velké stádo netvorů a loď se potopila. Navíc ti netvoři nejenom že snědli toho problematického žhářského šlechtice, ale také všechny vojáky, co jej doprovázeli.

Aha. Měl bych prostě pominout tu část s tím „byla to nehoda”. Pokud bych to měl strávit normálně, určitě to bylo tak, že se markýz Lloyd a nynější hrabě Bobi spikli, aby se jich zbavili. Ačkoli mi nevadilo, ani kdybych o tom musel pomlčet, protože si to ten žhářský šlechtic na sebe sám přivolal. A proto jsem odpověděl akorát: „S tím se nedá nic dělat, když to byla nehoda.”

Přidal jsem k tomu úsměv, abych zdůraznil, že jsem mu věřil, ale markýz Lloyd měl bledou tvář. Proč? Přece jen se zdálo, že měl hodně práce. Možná byl unavený, protože se mu nahromadily starosti.

Markýz Lloyd mi nabídl, že mi jako omluvu za tento incident dá několik dolů a podniků. To bylo vážně příliš a nedokázal bych je spravovat, ani kdybych přijal, takže jsem ho mírně odmítl.

A pak mi doporučil, abych se stal příštím místokrálem města Mitotogena. To bylo obchodním přístavem, co se nacházel na velké řece, a jeho místokrál se bude příští rok měnit, ale já to samozřejmě odmítl. Něco jako být místokrálem mi přišlo tak otravné, prosím, dej to lidem, co milují své společenské postavení.

Poté se mi snažil dát věci jako šperky a ženy – byly to malé holky s věkem v jednomístném čísle, jak se dalo čekat – ale jelikož mě žádná nezaujala, dál jsem odmítal. A nakonec se mě zeptal, jestli se chci stát adoptovaným synem nějakého vikomta z jeho frakce, co neměl následníka.

Vypadalo to, že se mi snažil něco dát, abych nemluvil, a tak jsem se zeptal, jestli by bylo možné si od něj půjčit jeho ceněné magické knihy, pokud nějaké měl.

Cítil jsem se mírně špatně, když jsem se díval do tváře markýze Lloyda, co vypadal, že se mu vážně ulevilo. Nijak zvlášť nepotřebuju dárek nebo omluvu, ale přijmu to, pokud má z toho radost.

V klanu markýze Lloyda bylo hodně lidí, co vynikalo v zemní magii, takže jejich archív byl plný knih o zemní magii.

Bylo by zlé, kdybych si omylem vzal ceněné knihy, a tak jsem si vybral několik dle návrhů a doporučení komorníka starého pána. Jelikož ten komorník měl také techniku zemní magie, pravděpodobně k tomu byl nejvhodnější. Vybral zhruba 10 knížek a já jsem si půjčil 5 nejzajímavějších. Těch zbývajících pět si půjčím, až přijdu vrátit těchto pět. Jelikož na stěně archívu visela mapa s rozmístěním sousedních zemí, bez dovolení jsem si pořídil fotografii.

Prodlévat tu příliš dlouho nebylo moc dobré, a tak jsem si vybral správné načasování a odešel jsem poté, co jsem si vypůjčil knížky.

Že jsem mohl znaveného markýza Lloyda pozvat na jeho oblíbenou tempuru, jsem si uvědomil, až když jsem odešel z vily.




Napadlo mě, že bych se setkal se Serou, ale momentálně trénovala v Tenionině chrámu.

Nechtěl jsem být přítěží, a tak jsem se k Tenionině chrámu nepřiblížil, a šel jsem do centra města. Mezi hlukem stánků jsem hledal zeleninu nakládanou v sójové omáčce, ale nedokázal jsem ji najít.

Když jsem zašel do jistého obchodu, o kterém se povídalo, že prodával rudou nakládanou zeleninu, dopadlo to tak, že to byla nakládaná červená řepa. Zdálo se, že by se dobře hodila k rýži, ale nebylo to ono.

„Masita?”

„Masita, ne?”

Zezdola na mě někdo zavolal, shlédl jsem.

Ach, ti sourozenci z lvounského lidu, co s Nanou tak vycházeli, co? Neposedně se rozhlíželi kolem, zatímco čmuchali. Bylo roztomilé, že nedokázali správně vyslovit „master”.

„Kde je Nana?”

„Nana tu není?”

Natřásali těla kolem mě, zatímco hledali Nanu.

Ale nemyslím si, že byste Nanu našli, i když mi vyhrnete lemy nohavic.

Zdálo se, že Nana k těm dvěma celkem přilnula. Slíbil jsem těm dvěma, že až příště přijdu, vezmu s sebou Nanu, a dal jsem jim dva sáčky cukroví, co jsem rezervoval pro Nanu. Vyprovázel jsem ty děti, zatímco mi děkovaly kýváním hlavy.

„Mladý pane, nekoupíš si nějakou nakládanou zeleninu?”

„Oo, teto. Taky máš otevřený stánek, co?”

Žena, co na mě zavolala, byla matka Futsuny, té magické uživatelky, u které jsem zůstal minulou noc. Prodávala čalamádu z okurek a tykví nakládaných do sójové omáčky a mirinu. Bylo to celkem výborné, nebo spíš nechutnalo to jako zelenina nakládaná v sójové omáčce? Bylo to trochu moc kyselé, ale mělo by to chutnat takhle.

Zdálo se, že Futsunina matka se tento recept naučila od jedné slečny prostitutky, co se včera v noci účastnily toho pijanského večírku.

Až do té doby prodávala normální naloženou zeleninu, ale když začala prodávat tuto kuhanouskou nakládanou zeleninu, zlepšily se jí prodeje. Řekla mi, že zisk se jí moc nezvýšil, protože sójová omáčka a mirin byly drahé, ale zatímco jsme mluvili, nikdo nepřišel, takže pravděpodobně měla pravidelné zákazníky.

Večer toho dne jsem upřímně žádal tu slečnu prostitutku, co Futsuninu matku naučila ten recept na kuhanouskou nakládanou zeleninu. Myslel jsem si, že to bude obtížné vyjednávání, ale okamžitě odpověděla, že mě to naučí. Naučila mě výběr receptů ze své domoviny, neboť se narodila na území Kuhanou. Zdálo se, že to původně byl recept na nakládanou kulatou ředkev, co byla specialitou území Kuhanou.

Jelikož zamumlala: „Chtěla bych si dát kuhanouskou čalamádu.”, koupím jí nějaké ředkve, až budu kupovat pro sebe.

Jako díky za to, že mě ty recepty naučila, i když kvůli tomu tratila čas, kdy mohla pracovat, jsem jí dal několik zlatých. Zdálo se, že to podnítilo její pýchu, a až pozdě do noci mě zaplavoval křest jejích technik.

Odešel jsem z domu, když jsem si potvrdil, že ty cucfleky zmizely díky Sebeléčení.

Takže teď pojďme během noci zaletět do oblasti, kde se pěstují ředkve – na území hraběte Kuhanoua!
-----------------------------------------------


~ Malá obětinka za to, že ta předchozí kapitola trvala tak dlouho ^_^ ~

~ Pochlubte se, kdo si doma piklí vlastní zeleninu. U nás doma totiž musí kvasit neustále, aby se pokryla poptávka... ~


Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>