HK - kapitola 102

Kapitola 102 – Příběh jednoho letního dne (2)

Když jsem se probudil, moje manželka už byla vzhůru. To proto, že byla ranní ptáče. Možná to bylo tím, že byla na procházce, ale i kolébka mého syna byla prázdná, kvůli čemuž mi klesla ramena. Dotkl jsem se přikrývky, ale nezůstalo tam žádné teplo. Velmi smutné.

Vedle postele jsem měl pověšené oblečení na dnešek. Košile, kravata, vesta, kalhoty a opasek. Sieg mi to každý den vybírala. Zatímco jsem si říkal, že jak to beze slova dělala, bylo to nejroztomilejší, převlékl jsem se. Vyčistil jsem si zuby, umyl tvář a když už jsem byl v tom, oholil jsem se. Učesal jsem si vlasy a taky je řádně zapletl. Když jsem skončil, zamířil jsem do jídelny na snídani.

V jídelně byl tchán. Zdálo se, že zase pracoval na ranči. Ráno jsem vypomáhal asi jenom dvakrát nebo třikrát týdně. Chtěl jsem pomoct víc, ale po ránu jsem byl bohužel slabý. Tchán na ranč chodil každý den brzy po ránu, takže jsem ho obdivoval, že byl tak pilný pracant.

„Tcháne, dobré ráno.”

„Ránko.”

Dneska mě zase pozdravil s úsměvem. Byl spolehlivý a miloval svou rodinu. Byl naprosto jiný od geniálního otce tam někde. No vážně, byl to epitom ideálního otce. Začal jsem Sieg závidět. Když jsem mu to řekl, tchán mi řekl něco úžasného.

„Ritzharde, také jsi mi synem, na kterého jsem hrdý.”

„T-tcháne!”

Byl jsem tak šťastný, že jsem chtěl tchána obejmout! Nebo to jsem si pomyslel, ale zastavil jsem se, protože na to možná nebyl zvyklý.

Zatímco jsme se na sebe usmívali, do jídelny dorazil dědeček. Měl v náručí Arna. Sieg jej krátce nato následovala.

„Co, jsou tu dva podezřelí lidé, co se na sebe šklíbí.”

Nazval naši blaženou chvilku mezi otcem a synem podezřelou. Jak kruté.

Arna nechali na starost služebné a ta ho uložila do kolébky po straně jídelny. Zdálo se, že se ti tři byli projít. Dědeček se tím hrdě chvástal.

Jak jsme mluvili, téma se přesunulo k ranči. Pak jsem si na něco vzpomněl.

„Ach, tak mě tak napadá, tcháne, mohl bych dostat trochu mléka?”

„Žádný problém, na co ho použiješ?”

„Mám v plánu dneska vyrobit zmrzlinu.”

Když jsem mu o tom řekl, tchán s radostí souhlasil, že pomůže. Řekl, že kromě toho budeme pravděpodobně potřebovat vejce a smetanu, a slíbil mi čerstvé suroviny z ranče.

„Nevadilo by, kdyby ji s námi vyráběly i Edelgarda a Adeltrauda?”

„Ne, předpokládám, že to nebude vadit, když jim jí potom nedáte příliš.”

„Děkuju.”

Před nějakou dobou jsem slyšel o rodičích, co nechtěli svým dětem dávat zmrzlinu, a tak mě to trochu trápilo.

„Jak jsem si myslel, bolelo by je z toho břicho?”

„Ritzharde, tak to není.”

„Hm?”

Podle toho, co dědeček řekl, obchody se zmrzlinou používaly rozředěné mléko a hodně umělých barviv. A některé obchody používaly dokonce i škodlivé substance, a proto rodiče nechtěli dětem dávat zmrzlinu. Tentokrát použijeme mléko z ranče, takže s tím nebudou žádné problémy. Dědeček byl dobře obeznámený s obchody se zmrzlinou ve městě.

Brzy poté přišly neteře, jejich matka a moje tchyně. Moji švagři už zamířili do práce, takže tu nebyli. Byl čas na snídani s veškerou přítomnou rodinou.

Po jídle jsem manželku svého švagra požádal o svolení vyrobit s neteřemi zmrzlinu.

Překvapivé bylo, že neteře, co původně bydlely ve městě, nikdy neměly zmrzlinu. Jedním důvodem bylo, že byly churavé. Když se doslechly o té náhlé akci, kdy budeme vyrábět zmrzlinu, Adelatrauda skákala radostí a Eldelgarda se vesele začervenala.

„Nejdražší matička vždycky řekla, že jenom princezny mohou jíst zmrzlinu.”

Při tom i Eldelgarda přikyvovala.

Dneska si ji můžete výhradně dát. Když jsem jim to řekl, vypadaly šťastně. To jsou ale rozkošné princezny, pomyslel jsem si a měl jsem nutkání je obejmout. Když jsem jim ukázal výrobník na zmrzlinu, oči se jim ještě víc rozzářily. Když jsem jim řekl, že ho koupil dědeček, obdivně se na něj dívaly.

„Toto je magie předávaná mezi vílami.”

„Jéé, úžasné.”

„!”

„...”

Dědeček znovu řekl něco nezodpovědného. Zdálo se, že otec s neteřemi mluvil o vílách. Když jsem se podíval po Sieg, aby mi pomohla, také se rozpačitě usmívala. Jelikož nebyl důvod ničit těm malým dětem sny, přijal jsem to beze slova.

Co se týkalo odměřování, cukrář nám pomůže, aby v tom nebyly žádné chyby.

„Takže začněme!”

„Hurá~”

„........Dobře.”

Abychom vyrobili zmrzlinu, zamířili jsme do jídelny, kde byl široký stůl. Dědeček si přinesl křeslo na čtení a měl Arna v náručí. Zdálo se, že jeho dnešní úlohou bylo dohlížet.

Surovinami byly mléko, vejce, smetana, cukr, vanilka, led a sůl.

Nejdřív jsme rozkrojili vanilkové lusky a vydlabali je.

„Nejdražší strýčku, co to je?”

„To jsou suché vanilkové lusky. Když se to dá do sladkého, pěkně to voní.”

„Hee~”

Ty plody ve tvaru lusku bylo koření, z kterého sálala sladká vůně. Vanilková esence, co se prodávala v obchodech, byla syntetická vůně vyrobená vložením vanilkových lusků do alkoholu. Nebo tak to řekl kuchař.

Vanilku použijeme takhle bez úprav, takže výsledná zmrzlina bude extravagantní výrobek, kde si člověk může plně vychutnat původní chuť.

Do hrnce jsme dali mléko a pak vanilku. Oheň jsme zhasili, než se to začalo vařit.

„Odměřili jste cukr?”

Když jsem se na to zeptal neteří, cukr byl řádně připravený. Jelikož měly čas, sledovaly, jak Sieg oddělovala žloutky od bílků. Co se týkalo bílků, napadlo mě, že z nich udělám langue de chat, takže jsem požádal sluhu, aby je zanesl do kuchyně.

Žloutky se nejprve řádně vyšlehaly a pak se do nich vsypal cukr. Jakmile byla směs hladká, přidala se vanilka. Pak se do toho vlilo mléko a zamíchalo se to. Aby byla zmrzlina jemnější, přefiltrovali jsme to přes plátno a nalili do hrnce a poté jsme to zahřáli na mírném plameni. Pokud by se to zahřálo příliš, vytvořily by se hrudky, takže jsme si museli dávat pozor. Po chvilce jsme zhasili plamen a obsah hrnce jsme přelili do mísy. Tu jsme dali do ledové vody, aby to zchladlo.

„Tato směs mléka, cukru, žloutků a vanilky se jmenuje 'crème anglaise'.”

To znamenalo omáčka z cizí země. Tato omáčka evidentně pocházela z jisté země, a tak byla pojmenovaná po té zemi. Suroviny to mělo stejné jako pudink, ale nebyla v tom žádná mouka, takže to bylo tekuté.

Zatímco se crème anglaise chladil, v míse jsme vyšlehali smetanu s cukrem. Jakmile to začalo tuhnout, bylo hotovo. Požádal jsem Sieg, aby smíchala vychlazený crème anglaise se šlehačkou.

Mezitím jsem smíchal led se solí a dal to do vnější vrstvy výrobníku na zmrzlinu. Když jsem to ještě posypal trochu soli, přípravy byly hotové.

Pak jsme do vnitřní nádoby nalili zmrzlinovou směs a poté jsme pevně zavřeli víko. Poté se mělo zhruba třicet minut otáčet kličkou a zmrzlina byla hotová. Nebo tak se to psalo v manuálu.

Otáčel jsem kličkou, zatímco na mě neteře s očekáváním zíraly. Bylo to trochu drsné, takže mi vběhly slzy do očí.

Jak jsem otáčel kličkou, neteře to neúnavně sledovaly..... ne, pozorně to sledovaly. Cenil jsem si toho a měl jsem ještě víc slz v očích. Uprostřed se Sieg zeptala, jestli mě má vystřídat, ale řekl jsem jí, že mi stačily její úmysly.

Když jsme za třicet minut s očekáváním otevřeli poklop, byla tam pěkně vytvořená várka zmrzliny.

Abychom zjistili, jestli to chutnalo správně, nejdřív jsem požádal našeho experta, dědečka, aby to vyzkoušel.

„Hm. Na začátečníka to je celkem dobré.”

„Jéé~~ to se mi ulevilo!”

Jelikož to prošlo dědečkovým hodnocením, nabrali jsme si zmrzlinu do misek. Sluha příhodně dorazil s langue de chat, takže jsem je zapíchl do zmrzliny.

„Nejdražší strýčku, co to je?”

„Langue de chat. Zákusek z vaječných bílků.”

„Je to tak, že jsi použil bílky, co jsme nepoužili?”

„Správně!”

Langue de chat znamenalo kočičí jazýček a byl to dezert ze zámoří. Také jsem o tom slyšel od personálu v kuchyni. Surovinami byly bílky, máslo, mouka a cukr. Byla to pečená sušenka s lehkou texturou. Jak její název naznačoval, bylo to ploché a dlouhé. Ta lehká textura a sladkost nebyly nijak nápadné, takže se to dobře hodilo ke zmrzlině, co měla bohatou chuť.

Použité nástroje odnesli sluhové. Arno hluboce usnul ve své kolébce. Takže teď si dáme zmrzlinu, než roztaje.

Nejdřív jsem se díval, jak neteře ochutnaly. Jakmile si daly trochu do pusy, oči jim zářily tak jasně, že by z nich možná vzešly hvězdy.

„Lahoda!”

„.......M-magické.”

Jak jsem se díval, jak vesele jí zmrzlinu, nakonec jsem se usmál. Vážně to byly rozkošné princezny. Chtěl jsem se na ně dál dívat, ale zmrzlina by roztála, a tak jsem také začal jíst.

Jakou to jen bude mít texturu? Jak mi srdce tlouklo kvůli tomu záhadnému jídlu přede mnou, trochu jsem si nabral a dal si to do pusy.

„Jé, výborné!”

Jakmile jsem řekl své dojmy, dědeček vybuchl smíchy.

„Dědečku, je v tom nějaký problém?”

„Problém?! Oči ti září jako dítěti!”

„Měl jsem v očích hvězdy?”

„Vážně, takhle mě rozesmát.”

„Vážně jsem se tak tvářil~?”

To ne, že ne? Když jsem se s touhle otázkou otočil na Sieg, zakrývala si pusu, zatímco oči měla jen jako tenké škvírky. Rozhodně se smála. Cítil jsem se trochu trapně.

Ale zmrzlina byla vážně dobrá. Jelikož jsme použili čerstvé mléko, zmrzlina měla bohatou chuť a hladkou texturu. To, jak to bylo chladné a jak se mi to v puse rozpustilo, bylo jako magie. Když jsem si dal trochu zmrzliny s langue de chat, v ústech se mi snoubila ta křupavost s jemnou mléčnou chutí. Ta sladká vůně vanilky byla také nepopsatelně dobrá.

Cítil jsem se dojatý, že to byl luxusní a elegantní dezert, co jsem nedokázal dobře popsat. Neteře to chválily, že to byla úžasná magie. Byla to magie, co vyžadovala spoustu síly, ale užily si to, a tak jsem se také usmíval.

První výroba zmrzliny byla velký úspěch.

Odpoledne jsme se se Sieg a Arnem vydali na procházku k jezeru, ale to je zase historka na jindy.
--------------------------------------------------


~ Pokud je vanilka naložená do alkoholu syntetická, nevím, co by Ritzhard řekl na vanilkové aroma v moderní době. ~

~ Točit kličkou 30 minut je neskonale těžká práce. Kdo nezažil, neuvěří... Ono stačí se třeba ručně pokoušet našlehat šlehačku, béé... ~

~ A Langue de chat zde: 

~ Příště kapitola o tom, jak se Ritzhard setkal s Kaynethem. Kdo zapomněl, kdo je Kayneth, je to Ritzhardův kamarád, se kterým se stýkal hlavně na bálech. ~

<Hlavní stránka>

<Předchozí>...<Následující>