OSO - kapitola 11 (2)

Množství Smyslů, co jsem vlastnil, se značně zvýšilo a jejich správa začala být celkem těžká. V boji musím řádně vypnout řemeslnické Smysly. Mám sklon spoléhat se na DEX, neboť to posiluje můj luk, takže jsem nervózní, pokud nemám aktivní [Řemeslné znalosti], které mi dávají silný DEX bonus.

Ačkoli jsem si aktivoval [Krocení], abych se dneska poohlédl po svém parťákovi, nebyl jsem si jistý, jak z toho získat účinek. Můžu jen doufat v náhodné setkání jako včera. Dál jsem šel na východ, až jsem se dostal k troskám. Když jsem nasbíral materiál typu bylin, zamířil jsem jihovýchodně.

Zatímco jsem se zaměřoval jen na netvory, kteří se zdáli, že by mohli vydat jedlé suroviny, soustředil jsem se v lesích na sběr předmětů.

Byl tam materiál typu jídla a materiál na lektvary, navíc tam byli i netvoři, co vypadali jako Modrý sliz, co se objevoval blízko Prvního města. Pokračoval jsem za sběru, necítil jsem žádnou blížící se krizi.

Šel jsem na jih podél řeky, říční scenérie se změnila na okolí s přírodními objekty.

Navršené kameny, amatérský umělý kanál vedoucí na jihovýchod.

Pokračoval jsem podél vodního kanálu a při tom pohledu jsem vykřikl.

„Jů... to je pšeničné pole.”

Vodní kanál končil u rezervoáru na kopci, přímo pod ním byla pastvina. A na ní byla širá zlatá pšeničná pole. Sek, sek. Hráči máchali svými zbraněmi, aby sklidili pšenici. Dál v otevřeném prostoru byl pozůstatek starého pole, na tom místě rostly různé domácí rostliny.

Nejdřív potřebuju nasbírat pšenici, že? Pokud to půjde dobře, dneska si možná dáme nějaké ty karbohydráty.

Přiblížil jsem se k pšenici a zkusil ji vytáhnout, ale... ani se nehnula.

„Nemůžu ji sesbírat... můj mistrovský plán s pšenicí...”

Zdálo se, že všichni přede mnou ji sklízejí sekáním, zkusil jsem je napodobit. Vyndal jsem nůž, co jsem dostal dneska ráno a začal je řezat u země.

Byl to křupavý pocit, bylo skvělé nahodile sbírat pšenici. Když jsem nasbíral svazek pšenice, za použití [zpracování], základní schopnosti u [Vaření], jsem ji proměnil na mouku. Nasbíral jsem 10 svazků pšenice a zpracoval je na 1 kilový balík mouky. Když jsem nasbíral zhruba třicet balíků, šel jsem zpět na pastvu.

„To bylo únavné. Ech, nenasbíral jsem moc?”

Dřepl jsem si a podíval jsem se na kruh, kde jsem sbíral pšenici. Ale pšenice začala znovu růst ze zbylých stonků a brzy se obnovila do původního stavu.

Umělý kanál uprostřed a obdělávané území a také kobky a trosky byly důkazem, že tu žili lidé. Tenhle odloučený kontinent měl za sebou pravděpodobně rámec 'kdysi tu žili lidé'.

„No, pojďme to tu prozkoumat krok za krokem. Teď jdu nasbírat trochu víc surovin.”

Ačkoli třicet balíků mouky stačilo na víc než čtyři porce, stejně mě jídlo trápí. Tu mouku jsem vyrobil [zpracováním], ale proč se objevila v balíku, nebo odkud se vzal ten sáček? No, přestaňme s tímhle brbláním.

Na dalším poli, kam jsem zamířil, byl mezi zeleninou vmíchaný materiál na jedové lektvary, jedovaté bylinky.

Když jsem vytáhl jeden druh zeleniny s myšlenkou, že to je mrkev, zjistil jsem, že to je jedovatá rostlina, co měla účinek kletby a vypadala jako mrkev – Mandragora. Když už jsme u toho, mandragory opravdu vypadají jako mrkve, bylo by snadné si ji vzhledově splést. Já ji mohl identifikovat hned po sběru, takže jsem dokázal říct, jestli je bezpečná nebo ne, a chápal jsem nebezpečí.

S ohledem na to, že mezi normální zeleninou byly i jedovky, trvalo mi nějakou chvilku, než jsem nasbíral řádné množství zeleniny. Potom jsem zašel na pastvu a rozhodl se si dát oběd.

Počasí bylo pěkné, slunil jsem se, zatímco jsem si na palouku rozbalil piknik.

„Podívám se na informační tabuli.”

Najednou mě napadlo, že moje současné znalosti o situaci jsou nedostatečné. Jak ohledně okolností kolem mě, tak svém vlastním postavení. Pomyslel jsem si, že jsem možná přehlédl něco osudného. Vyndal jsem zabalené jídlo a jedl, zatímco jsem pročítal tabuli. Ačkoli to byl zlozvyk, zaměřil jsem se na efektivitu.

Tabule byla rozdělená na několik kategorií.

Nadpisy vláken byly následující: [Průvodce kobkou v troskách, část 3], [Mláďata jsou příliš roztomilá :)], [Bezpečný život všem], [Obrázky netvorů z odloučeného kontinentu], [Směnná nástěnka, konzultace cen] a tak dále.

Z těch kategorií jsem prozkoumal informace, co se vztahovaly ke mně. Jako dítě v cukrárně jsem otevřel vlákna, co mě zajímala, i když to bylo zbytečné.

Nastavení a typy kobek, doporučené Smysly a levely. Také tam byly historky o selhání uprostřed akce.

[„Pokud se ovoce zdá lahodné, tak je s největší pravděpodobností jedovaté :).”] [„Kvůli stavu [zmatku] jsme zabili tři členy naší družiny :}.”] A tak dále. Zdálo se to bolestné.

Obsah témat byl buď zajímavý, nebo vtipný. Zabral jsem se do čtení.

„Jů! Fotky mláďat?! Tady můžu přispět!”

Ze všeho nejvíc mě napnulo vlákno o mláďatech. Fantastické stvoření, černý mini drak pokrytý načechranými peříčky... malá stříbrná opička, co se nacpávala ovocem...

Mláďata velká jako plyšáci, co dováděla kolem...

„Haa, co nejdřív chci svého vlastního parťáka.”

Nemohl jsem si pomoct a tohle jsem si pomyslel.

„Fuu... pojďme se najíst a pak se i odpoledne budu snažit... hej, kde mám oběd?”

Oběd, co jsem si vytáhl a nechal ho bez dozoru, zmizel do posledního drobečku a místo něj jsem tam našel čistě bílé hříbě, co ospale odpočívalo na kolenou.

Přede mnou bylo čistě bílé hříbě s nádhernou srstí. Jsem si jistý, že kdybych ho pohladil, jeho hříva by byla vážně příjemná na dotek. Takové byly moje myšlenky. Ale když přihlédnu k okolnostem, tenhle bílý kůň musí být ten zloděj, co mi ukradl oběd...

„Hej ty, kdy ses tu objevil?”

Musel jsem být příliš zaměřený na informační tabuli, abych si toho všiml... to jsem si pomyslel. Ale zdálo se, že jsem se zmýlil.

Jakmile se po mě bílý kůň podíval, scenérie kolem něj se rozostřila a kůň zmizel.

„...?!!”

Ale když jsem soustředil pohled do míst, kde zmizel, matně jsem viděl jeho obrys. Bílý kůň se ani o krok nepohnul. Zdá se, že si přečetl můj překvapený výraz, a jako by odpověděl s 'tak co, úžasné, co?'. Choval se celkem arogantně.

„...máš charakteristiku utajení, co... impresivní.”

Z úst mi vyklouzl výraz jak překvapení, tak chvály.

„Kdybych neměl [Odhalení], nevšiml bych si tě.”

Smysl [Odhalení] mi umožňoval najít skryté lidi a sběrná místa. Kdyby nebylo tohoto Smyslu, co mi umožňoval snadno najít netvory, tak by tenhle zloděj obědů uspěl ve svém dokonalém zločinu. Ale i když jsem se na něj díval pořádně, viděl jsem ho jenom matně. Kdybych se díval normálně, tak bych ho rozhodně nenašel.

S takovým pocitem jsem si pro sebe zamumlal. Bílý kůň bez nějakých zvláštních emocí odpověděl jenom jedním potřesením své oháňky. Pro tohoto koně jsem možná byl jen nepodstatná existence.

Schopnost utajení bílého koně by mohla být jedna z individuálních charakteristik mláďat, podobně jako Ricklova schopnost svolávat led. Ale i tak se nezdálo, že by ze mě měl nějaký dobrý první dojem. Necítil vůči mě žádné nepřátelství, ale také postrádal zájem.

„Tohle stranou, taky jsem hladový, ty zloději obědů. No, vždycky můžu připravit víc.”

Příprava byla snadná a měl jsem spoustu surovin. Vytáhl jsem sadu na vaření a začal jsem připravovat řádné jídlo.

Jak jsem skončil s přípravou jídla, hříbě na mě zíralo. Potichu vstal a pak zíral na restovanou zeleninu.

„...ty, zrovna jsi jedl a chceš znova?”

Jak přikývl, natáhl jsem jídlo před mladého koně.

Jak jsem viděl, že to zhltl, přemýšlel jsem, jestli se ho teď můžu dotknout? A motivovaný svou zvědavostí jsem se mu přesunul k boku a dotkl se ho.

I když jsem se ho rukou dotkl, vůbec ho to nevyvedlo z míry. Plesk plesk...... jiskři jiskři.

Nebylo to tak nadýchané jako ostatní mláďata, ale tenhle příjemný pocit by se mi mohl stát zvykem.

Konkrétně když jsem se prsty probíral jeho dlouhou hřívou, světlo se v ní nahodile lámalo. Nádhera.

„...ty, chceš jít se mnou?”

Bílý kůň na mě otočil hlavu a svýma jasnýma očima na mě zíral. Deset sekund, pak dvacet sekund, to ticho dál trvalo.

Nejde to, co? Zrovna když jsem to chtěl vzdát, hlavou mě šťouchl do břicha.

„Hej!! Počkat, nešťouchej do mě?!”

Kvůli tomu náhlému počínání jsem spadl na zadek s koleny vpředu. Nohy mi tvořily trojúhelník – takže jsem seděl velmi ženským způsobem. Bílý kůň ke mně přišel a položil mi hlavu do klína.

„Hej... co tohle znamená.”

Jenom mávl ocasem a naprosto zavřel oči.

Bílý kůň začal dřímat. Pořád jsem nesnědl svůj oběd. Takhle nic neuvařím. I když jsem takhle přemýšlel, když jsem viděl, jak se hříbě tak pohodlně uvelebilo, měl jsem pocit, že bych ho neměl rušit. Zmírnil jsem svůj hlad tím, že jsem snědl ovoce, co jsem si vytáhl z inventáře.

Nabral jsem si trochu jeho hřívy do dlaně a užíval si ten pocit, hladil jsem ho po čele a hřívě. Zdálo se mi, že ten bílý kůň měl na čele něco tvrdého, odstrčil jsem jemnou hřívu, abych to prozkoumal.

Ano, něco tam bylo. Jak jsem mu z hlavy, co měl položenou mě na stehně, odstrčil hřívu, našel jsem, o co jsem se předtím zachytil.

„...tohle je—”

Zamrkal jsem a obrátil jsem pohled k nebi, abych se přesvědčil, že to není halucinace. Když hříbě zahlédlo moji reakci, trochu zvedlo hlavu. 'Co, nějaké stížnosti?' Takový jsem z toho měl pocit.

Protože tohle mládě mělo malý růžek. Předtím jsem si toho nevšiml, protože ho měl schovaný v hřívě, ale bylo to známé mytické zvíře, kterému na čele vyrůstal roh. Jednorožec.

O jednorožcích se říkalo, že se přibližovali jenom k pannám. Hej, já nejsem žena, jsem muž.

Chvíli jsem přemýšlel, co to je. A došel k tomuto závěru. Ten kůň byl vážně příjemný na dotek, takže vůbec nesešlo na nějakém rohu. Není to tak, že bych z toho měl nějakou nevýhodu.

A zatímco jsem si já užíval jeho zářivou srst, bílý kůň najednou přerušil svůj odpočinek a vstal.

„...? Co je?”

Několikrát zakroužil krkem a po chvíli zírání směrem k jezeru se k němu rozběhl.

„Hej, počkej!”

Spěšně jsem ho pronásledoval. Bílý kůň běžel z mírného svahu a vběhl do lesa. Dál spěchal mezerami mezi stromy.

„Takhle zůstanu pozadu. <Očarování>—Rychlost.”

Aby se mi neztratil z očí, také jsem zvýšil svou rychlost a pronásledoval jej. Bílý kůň se jednou ohlédl, aby se podíval, jak jsem na tom, a když se ujistil, že se držím za ním, ještě víc zrychlil.

„Kruci! Co to s ním najednou je!”

Pokračoval jsem v běhu, zatímco jsem se vyhýbal překážkám jako kameny a kořeny stromů. Jak jsem probíhal kolem, ignoroval jsem všechny jedinečné netvory, co jsem občas zahlédl a z kterých jsem mohl získat užitečnou kořist pro přežití. Měl jsem pocit, že to je velká škoda.

A z pšeničného pole jsem vběhl do lesa. Bílý kůň se zastavil na místě, kde podle mapy nebylo nic význačného.

„Najednou jsem tě pronásledoval, ale není to tak, že jsi utíkal přede mnou—— hej, to je člověk!”

Bílému koni u kopyt ležel hráč tváří k zemi.

Z její drobné postavy a dlouhých vlasů jsem si uvědomil, že to je žena. Kolem ní byla dvě zvířata, Býložravec a Drtivý pták.

„Útočí na ni?! Prozatím——”

O krok jsem ustoupil, abych se trochu vzdálil od Drtivého ptáka a Býložravce. Navíc bílý kůň se natočil tak, aby stál mezi padlým hráčem a dvěma netvory. Padlý hráč byl prioritou.

„Hej, jsi v pořádku?”

„...Nemůžu se... pohnout.”

„Napadl tě nějaký netvor?!”

„...jí...dlo.”

Haa? No ano, bylo nepřirozené, že by po napadení měla plné HP, a nezdálo se, že by ji zpomaloval abnormální stav. A taky, tím jídlem myslela...

„...Zhroutila jsem se.”

I když měla pěknou tvářičku, řekla něco vážně neuspokojivého. Vytáhl jsem ovoce a předal jí ho. Chvějícíma rukama to ovoce popadla a kvůli tomu, jak divoce jedla, můj obdiv okamžitě ochladl.

„Fuu... konečně jsem se dostala na 30%.”

„Budeš jíst víc?”

„Ne, jsem v pořádku, ale tihle ochočení potřebují jídlo,” řekla a ukázala prstem. Přivolala k sobě Drtivého ptáka a Býložravce, co byli předtím kolem ní. Zdá se, že to nebyli nepřátelé, ale spojenci... takže takhle to bylo.

„Takže máš Smysl [Krocení]?”

„Ano, pojďme si dopodrobna promluvit při jídle...”

Ne, takhle řečeno se zdá, že to já připravím jídlo. To není hláška, co by měl říct někdo, kdo se zrovna zhroutil, ne? Zrovna jsem tu myšlenku chtěl vyjádřit slovy, ale něčeho jsem si všiml a o krok jsem ustoupil.

„Elfí uši...”

„Ach, ano. Ano, elfí uši.”

„Proč?”

„Hm, v editaci avatára jsem si trochu hrála s ušima. Chtěla jsem vypadat jako elf.”

Hee. Já jsem to nechal na defaultu z fotky a tělo se mi modifikovalo automaticky. Na ženštější verzi.

Uši jí nadzvedávaly volné pramínky blonďatých vlasů. Jelikož mi své špičaté uši ukázala, chvíli jsem si je upřeně prohlížel, ale uvědomil jsem si, že bych neměl civět na ženu, a tak jsem se odvrátil.

Její příběh jsem si vyslechl během jídla. Zdá se, že její tři zvířata snědla všechno jídlo, co měla. Hej, bílý koni. Ty jsi jedl předtím, ne? Jak jsem na něj zíral, předstíral, že nic neví. Kruci...

„Takže se představíme. Já jsem Letia. Avatára jsem si přizpůsobila k podobě lesních lidí, elfů. A teď tahle ochočená zvířata, Býložravec je Haru (jaro) a Drtivý pták je Natsu (léto).”

„Já jsem Yun. Jak vidíš, jsem lučištník.”

„No, to vidím. A radím ti, abys to změnila co možná nejdříve.”

„To už mi řekla moje mladší sestra. Ale já začínám mít luk rád, takže s tím přestaň... důležitější je, Letio, proč jsi padla na takovém místě.”

„To... to má svůj hluboký důvod...”

Hluboký důvod. Možná že jí někdo ukradl jídlo nebo ho možná všechno odhodila, jak před něčím utíkala...

„Ačkoli jsem šla do lesa v naději, že během události najdu vzácné mládě, rozdělila jsem svoji porci jídla mezi Haru a Natsu... hodně se toho stalo.”

„Ne, neřeknu: jak sis zasela, tak jsi sklidila. Ale jídlo se dá nasbírat na mnoha místech. A pokud máš odpovídající Smysl, můžeš předměty ohodnotit a zkontrolovat, jestli jsou bezpečné, ne?”

„To... je to trapné, ale kvůli nočním aktivitám jsem si přibrala [Nadání Světelného živlu] a nemůžu získat žádný další Smysl.”

Jo, přece jenom sklízí, co zasela. Znaveně jsem si povzdechl.

„Tak ses mohla přidat k nějaké družině nebo směnit předměty, co máš, za jídlo.”

„Spotřební předměty obnovují jen malé množství sytosti, všechny jsem je snědla. A když jsem snědla nasbírané jídlo, několikrát jsem dostala abnormální stav.”

To je něco, čím se máš chlubit?! Kromě toho ona ty suroviny nepoužila, ale snědla je...

„Haa, kruci. Naučím tě, jak udělat bezpečné jídlo. Pokud ti o tom povím, budeš moct vidět podrobnosti předmětů. Výměnou za to mi dej suroviny, co jsi předtím jedla.”

„Jinými slovy i když už jsem sytá, budu jíst v přemíře, správně?”

„Tohle tě trápí?!”

„Aby toho nebylo málo, chceš, abych snědla Haruovu a Natsuovu porci... ty jsi ale démon.”

„Tak nějak chci protestovat...”

Jak jsem tak nějak chabě namítl s lhostejným výrazem na tváři, Letia si tiše povzdechla a usmála se.

„Dělám si legraci. Moc děkuju, že se o mě staráš. Yun, jsi vážně hodná dívka.”

„Poslouchej, já jsem—”

„—Takže, jak se jmenuje tenhle bílý kůň?”

„Poslouchej, co ti říkám, ty ubohý elfe.”

Nemohl jsem Letii s jejím Býložravcem a Drtivým ptákem, co měly vyboulená bříška, říct, že jsem muž. Ji mnohem víc zajímal ten bílý kůň.

„Vzácné mládě, co? Chci ho. Už má jméno?”

„Ne, i když se mě zeptáš na jeho jméno... správně.”

Podíval jsem se na bílého koně, aby mi dal svolení, ale on si odfrkl a odvrátil se. Ještě jsem ho nepojmenoval a ještě se nestal mým parťákem. Po chvilce se rozplynul a někam odešel.

„Och, je pryč.”

„Pokazilo se něco?”

„Copak nepřichází a neodchází jen tak z rozmaru? To stranou, pojďme najít řádné předměty. Zhodnotím ti je. Předměty, co najdeme, si rozdělíme rovným dílem, v pořádku?”

„Ano, nebudou vadit ani ty, co jsou jedovaté?”

„Nevadí. Jed se dá použít jako výrobní materiál na jiné věci než jídlo. Pokud máš někde základní tábor, můžeme si suroviny a výrobky vyměnit tam.”

„Rozumím. Tak se snažme ze všech sil.”

Jak to řekla, zaúkolovala svá dvě ochočená zvířata Haru a Natsu a začala hledat v lese.

Také jsem šel do lesa, abych si doplnil suroviny, co jsem použil. Také jsem cítil přítomnost bílého koně, jak mě následuje, i když předtím zmizel.
-----------------------------------------------


~ Mládě už našel, teď už ho akorát řádně ochočit... ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>