HK - kapitola 103

Kapitola 103 – Příběh Kaynetha a Ritzharda

~ Z pohledu Kaynetha ~

Na ples, kde oslňující mladí muži a ženy hledali svého životního partnera, se se šklíbením dostavil Kayneth, třetí syn vikomta von Brzenska. Bylo to poprvé, co se účastnil plesu. Kayneth celých osmnáct let žil jako prostý člověk.

Ale jeho otec, kterého nikdy předtím neviděl, ho adoptoval a povýšil na šlechtu, neboť jeho nejstarší syn zrovna loni zemřel. Jeho matka, co pracovala v továrně, za mlada evidentně pracovala ve vikomtově vile. Zaplést se ve vášni mládí do vztahu a pak se kvůli těhotenství nechat vyhodit, to byla mezi služebnictvem, co pracovalo pro šlechtu, běžná historka.

Vikomtův druhý syn byl churavý, a tak adoptovali Kaynetha jako náhradního dědice.

Samozřejmě nebylo možné, aby byl Kayneth, co byl původem prostý člověk, zvyklý na vyšší společnost, a tak se prostě opřel o zeď a zíral, jak si mladí muži a ženy povídali.

Když se zahleděl trochu dál, byl tam dav. Uprostřed toho davu byl postarší kavalír, jehož jméno a tvář si měl Kayneth zapamatovat, jak mu otec nakázal. Adalbert von Lüneburg. Markýz. Bylo mu řečeno, že to byl vlivný šlechtic, co používal své soukromé finance na stavbu škol pro prostý lid, továren a obchodů, kde mohly pracovat ženy a mnoho dalších podniků pro ekonomicky slabé. Továrnu, kde pracovala jeho matka, spravoval markýz, takže k němu cítil svévolnou známost.

Bylo mu řečeno, aby jej pozdravil, pokud se kdy s markýzem na plese setká, ale bohužel k tomu neměl příležitost, a tak na něj jen prázdně zíral.

Vedle markýze Lüneburga byl mladý muž, co nevypadal ani na dvacet. Vzhled toho mladého muže Kaynetha překvapil. Nádherné bílé vlasy, co byly téměř jako stříbro, a modré oči jako drahokamy. Ta krása byla nadpozemská.

Kayneth si nemohl pomoct a zíral na toho mladíka, co vypadal, jako kdyby vystoupil z fantastického obrazu ve vikomtově vile. A takhle nereagoval jenom Kayneth. Všichni lidé kolem bez ohledu na věk nebo pohlaví upírali pozornost na toho mladého muže.

Zatímco se díval na toho bělovlasého mladého muže, jako kdyby to bylo nějaké vzácné zvíře, náhodou se střetli pohledem.

Ten mladý muž se na Kaynetha mírně usmál, než se odvrátil.

Tehdy si Kayneth myslel akorát to, že to byl lehkovážný muž, když se usmíval na cizí.

Druhý rok Kayneth vyrazil na ples s vyhubováním svého otce, aby se více snažil. Řádně se naučil tančit a zapamatoval si věty, co by ženy potěšily.

Plesová síň byla stále oslňující a barevná.

Kayneth měl za úkol vyzvat k tanci alespoň jednu ženu. Když mu srdce mělo co nevidět puknout nervozitou, očima se střetl s ženou nedaleko.

„Promi—?!”

Jen co na ni chtěl promluvit, někdo do něj zezadu narazil.

„Ach, omlouvám se!”

Věděl, že to ten člověk neudělal naschvál, protože se omluvil, ale žena před ním utekla. Když se nenávistně otočil, ten člověk, co za ním stál, byl ten bělovlasý mladý muž, kterého viděl před rokem.

„Nebolí vás záda? Omlouvám se, nedával jsem pozor.”

„...”

Když toho mladého muže viděl omluvně se uklonit, vymyslel plán. Kayneth si myslel, že ten muž bude dobrá návnada, jak nalákat ženy, a tak ho pozval k řeči.

To bylo setkání s bělovlasým mladým mužem Ritzhardem Salonon Levantretem, s kterým se bude stýkat celé desetiletí.




Když se navzájem představili, začali si povídat, zatímco se opírali o zeď. Ritzhard působil pomíjivým dojmem, ale později zjistil, že pocházel z loveckého lidu, co si puškami lovili vlastní jídlo. Kayneth si nejdřív myslel, že to byl vtip.

„Jako kdyby někdo tak načechraný jako ty uměl lovit.”

„Ano, umím~”

Na světě bylo mnoho nebohých lidí a Ritzhard byl jedním z nich, nebo to si Kayneth myslel. Měl vyčerpávající způsob mluvy nebo jedinečnou uvolňující auru. Ale jeho schopnost okouzlit ženy byla skutečná, neboť Kayneth už nějakou dobu cítil pohledy ostatních.

„Kvůli čemu jsi sem přišel?”

„Samozřejmě si najít manželku!”

„Tak to je příhodné.”

Kayneth zašeptal Ritzhardovi, že by si měli jít promluvit s těmi dvěma kráskami, co stály daleko od nich.

Byl to brilantní plán, jak Ritzharda použít jako návnadu, ale úžasně pohořel. Ritzhardovi se nepodařilo vcítit do atmosféry a začal mluvit o porcování zvířat.

„Jak se rozhovor o pomazánkách, co jsou poslední dobou oblíbené ve městě, změnil na rozhovor o kuchání zvířat!”

„Ne, jen jsem říkal, že pomazánka z jater bělokura je výborná!”

„Nemusíš mluvit o výrobním procesu!”

„Hee, a~ha.”

„...”

Ritzhard byl bohužel lovcem až do morku kostí.

„Hej, mluv o věcech, které ženy zajímají jako módní zboží, umění a květiny.”

„Ach, o rostlinách toho vím hodně!” vykřikl, jak ukázal na bílou květinu ve váze u zdi. „Tato květina je velmi pěkná, ale je jedovatá.”

„...”

„Selhání srdce, že? Evidentně když člověk pozře část rostliny, začne mít obtíže s dechem. Myslím, že jsem slyšel, že dokonce i jen voda z vázy je nebezpečná~”

To jsem nemyslel, pomyslel si Kayneth, ale neměl energii nějak namítat, a tak v tichosti poslouchal, co Ritzhard říkal.

Poté se Kayneth jednou ročně stýkal s Ritzhardem na plese. Dělal bláhovou věc, opakovaně si vybíral snoubenky, co mu utekly.

„Tak mě tak napadá, Kaynethe, ty se ještě neženíš?”

„Já jsem pořád v pohodě.”

Předloni se jeho otec znovu oženil a měl syna. Když už teď dědictví nebylo nestabilní, lidé v jeho okolí už jej nesekýrovali.

„Jsem tu, abych si dal pohov od bezútěšného života u armády.”

„Ach, to chápu!”

Ritzhard ve sněžné zemi vedl bezútěšný život bez jakékoli zábavy. Kayneth se držel přísného plánu u armády a mohl si odpočinout akorát na plese.

„Jaképak je asi manželství~”

„Jako kdybych to věděl.”

Tady si možná manželku nebudeš moct najít? To si pomyslel, ale neřekl to. Litoval Ritzharda, co se na sňatek tak moc těšil. Ale s tím se nedalo nic dělat.

V oslnivém světě šlechty měl i Kayneth kdysi sen.




Za deset let.

Ples se nijak nelišil od obvykle. Dneska se konal ples, co měl sloužit jako místo setkání mužů a žen. Ovšem jiné než obvykle bylo, že dneska přišla slavná osoba, co na plesy normálně nechodila.

Sieglinde von Wattin. Byla to velmi slavná osoba, kterou v armádě všichni znali.

Kayneth ji u armády viděl jenom jednou, ale její jasně rudé vlasy na něj udělaly dojem.

Ženy padaly do mdlob kvůli Siglindině galantní postavě. Muži jí záviděli, že vypadala tak pohledně a mužně, víc než ostatní.

Ale Ritzhard byl jiný. Zamiloval se do ní na první pohled a najednou ji požádal o ruku. Jelikož se pokoušel o vojáka, co přitahoval pohledy mnoha žen, Ritzhard si vysloužil mnoho hněvu.

Nejprve aby se zklidnil ten povyk na plese, Ritzhard a Sielinde odešli ze sálu. Ritzhard odešel se svěšenými rameny, zatímco jej dámy proklínaly. Sieglinde měla ruku na jeho bedrech, aby ho chránila, jak jej vyváděla ven. Ze strany vypadali úplně jako podezřelý a elitní voják, co jej zatýkal.

Kayneth se kvůli takové scéně zasmál.

Kayneth svého přítele vyprovázel pohledem, zatímco se modlil, že tentokrát najde štěstí.

Za pár měsíců mu dorazil dopis s překvapivými novinkami.

Psalo se v něm, že se Sieglinde von Wattin a Ritzhard berou. Vážně se nedalo říct, co se v životě stane. To si Kayneth pomyslel.
--------------------------------------------------


~ V příští kapitole se vrátíme skoro až na úplný začátek příběhu, kdy spolu Ritzhard a Sieglinde teprve začali žít. ~


<Hlavní stránka>

<Předchozí>...<Následující>