HK - kapitola 104

Kapitola 104 – Znepokojený Ritzhard

~ Na začátku příběhu. Uprostřed dočasného života. ~

Bylo to pár dní, co jsem začal žít se Sieg. Už to bylo desetiletí, co jsem žil s někým jiným vyjma rodiny bojovné rasy, takže jsem se snažil se nenechat unést. Každý den to bylo zmatečné, takže jsem přirozeně udělal pár chyb.

Jedno ráno.

Z nějakého důvodu jsem se vzbudil brzy, napadlo mě, že na Sieg počkám v obýváku. Pořád byla tma, protože slunce ještě nevyšlo. Ve tmě jsem v pyžamu vyšel ze svého pokoje.

„——Ech?”

Z nějakého důvodu byly dveře do Siegina pokoje mírně otevřené.

Vždycky byly pevně zavřené, ale jak to?!

Bál jsem se, takže jsem zlehka zaklepal a promluvil: „Sieg, Sieglinde.”

Mnohokrát jsem na ni zavolal, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Měl jsem akorát špatný pocit. V hlavě se mi ozývalo tlučení srdce.

„S dovolením, Sieg.”

Věděl jsem, že to bylo něco, co bych neměl dělat, ale vstoupil jsem do Siegina pokoje.

„?!”

Uvnitř bylo samozřejmě temno. Ale když jsem vešel dovnitř, nikdo tam nebyl.

——Nebyla tam Sieg.

Vrátil jsem se k sobě do pokoje a zapálil jsem lucernu, abych to řádně prošetřil, ale Sieg jsem nemohl najít. Sešel jsem do přízemí a v panice jsem prošel místnosti, ale nikdo tam nebyl.

„Sieg, kde jsi?!”

Porozhlédl jsem se po vile, ale všude bylo ticho. Psí bouda, přístřešek pro soby a taky dílna, všude bylo ticho. V lese nedaleko vily jsem ucítil něčí přítomnost, a tak jsem se tam rozběhl, ale nakonec jsem sebou akorát trhl.

Nakonec jsem se setkal s Teoporonem.

„——J-jejda!”

„...”

„Ach, omlouvám se. Já, hledal jsem Sieg.”

Kvůli mému chování nijak nezakolísal a ukázal mi divočáka, co ulovil v lese. Viděl jsi Sieg? Na to jsem se ho ptal, ale panikařil jsem, takže jsem nedokázal dobře komunikovat. Hodně jsem se rozhlížel, ale na pozemku vily nebylo Sieg nikde vidět.

Mohlo by to být tak, že Sieglinde už, s vesnicí——?!

Ta myšlenka byla strašlivá. Mohlo by to být tak, že už nedokázala dál snést žít s přehnaně familiérním mužem? Měl jsem být ohleduplnější.

Teď už bylo příliš pozdě toho litovat.

Než jsem se nadál, utíkal jsem do vesnice. Když jsem posvítil lucernou na sníh, byly tam známky toho, že tudy někdo prošel. Ale bylo možné, že to byly Teoporonovy stopy, takže jsem si ještě nemohl oddechnout.

Vesničané pracovali ve tmě. Když jsem se podíval blíž, byly to jenom ženy, vykopávaly zeleninu a nosily vodu ze studně. Slyšel jsem, že ochraňovat dům byla ženská práce, ale nevěděl jsem, že také dělaly manuální práci.

Ale neměl jsem čas přemýšlet o tomhle. To nejdůležitější bylo najít Sieg. Zatímco jsem se rozhlížel kolem sebe, běžel jsem k branám pevnosti. Neuvěřitelné bylo, že železné mříže byly nahoře a nebyla tam ani závora, co vetřelcům zabraňovala vejít. Rozkázal jsem jim, aby aspoň v noci dveře zamykali, takže jsem hodlal vyhubovat vojáka, co měl na starosti noční službu, ale v okně nikdo nebyl.

Pokud to bylo takhle, nemohl jsem se ani zeptat, jestli sem Sieg přišla. Stěžoval jsem si jim, aby v noci řádně pracovali, ale zdálo se, že to nemělo žádný účinek.

Cítil jsem se deprimovaně, že jsem byl jako lenní pán tak nerozhodný. Šel jsem ven a zkontroloval jsem sníh na zemi. Nebyly tam žádné stopy, ale pokud padal sníh, důkazy zmizí, takže nemělo smysl to kontrolovat. Prozatím jsem zavřel bránu, aby nikdo nemohl vejít dovnitř.

Pokud ve tmě dorazí nějací kupci nebo cestovatelé, mohli zajít do přístřešku vně bran. Byl tam krb a také jídlo, takže tam neumrznou k smrti.

Když jsem skončil s kontrolou, cítil jsem, jak se přes mě přelila únava. Běžel jsem sem plnou rychlostí, takže mi srdce ztěžka tlouklo.

——Bolelo mě na hrudi.

To pravděpodobně nebylo jen tím, že jsem byl unavený. Bylo to z jiného důvodu. Chvíli jsem zhluboka dýchal a pak jsem se vydal chodbou zpět domů.

„He~ přemýšlel jsem, kdo to byl, můj pane?”

„!”

Někdo vykoukl z okna, a tak jsem sebou trochu trhl. Ten člověk, co vykoukl, byl voják, co měl na starosti bezpečnost pevnosti. A tak jsem si hned stěžoval, jak byla morálka na noční hlídce chabá.

„Aa~ ale já si myslel, že tu někdo byl~”

„...”

Myslel jsem si to. Přišlo mi jako škoda dechu se hněvat.

I když tady budu křičet, akorát si tak na něm vyleju svůj hněv. Rozhodl jsem se, že mu vyhubuju jen zlehka. Ohledně tohoto si budu muset promluvit s vojenským ústředím. I kdybych si promluvil s jejich nadřízenými, bude to k ničemu.

Myslel jsem si, že konverzace skončila, ale ten zvědavý mladý voják se dál vyptával: „Co se stalo? Takhle brzy po ránu.”

„Nic. Jen se trochu procházím.”

„Mohlo by to být tak, že jste se pohádal se svou manželkou a že vás vyhnala z domu?”

„Ne.”

„Ech~ Vážně~”

„...”

I kdybych s ním mluvil, akorát by mě to deprimovalo, a tak jsem mu řekl, že jsem měl nějakou práci, a rozloučil jsem se s ním.

Možná to bylo tím, že včera v noci sněžilo, ale na cestě, po které jsem šel, byly jen stěží nějaké stopy. Obezřetně jsem se rozhlédl po vesnici, ale Sieg jsem nenašel.

„Ach, můj pane!”

„Ach, zdravím.”

Majitelka obchodu, na kterou jsem náhodou narazil, mě pozdravila.

„Takhle brzy po ránu na procházce?”

„...No, napadlo mě, že někdy vyjít na ranní obhlídku by nebylo tak špatné.”

„Vážně, to je vzácnost, takže jsem přemýšlela, jestli se něco děje.”

„......N-ne, vlastně ne.”

Jen stěží jsem chodil na obhlídky. Intuice mi musela ochabnout kvůli depresi. Prozatím jsem se zeptal na Sieg.

„Viděla jste Sieg?”

„Dneska ne.”

„Hm? Dneska ne, co tím myslíte?”

„Sieglinde se v tuto dobu prochází po okolí, takže mám za to, že teď už by měla být zpět doma?”

„?!”

To bylo nečekané. Sieg se každý den procházela po vesnici. Poděkoval jsem majitelce obchodu a co nejrychleji jsem běžel zpět domů. Běžel jsem lesem a nahoru do malého kopce. Obloha začínala být mírně světlejší, takže bylo snazší vidět do okolí. Když jsem proběhl brankou a přiběhl jsem k hlavním dveřím, spatřil jsem tam stát vysokou rusovlasou postavu.

„Sieglinde!”

Když jsem zavolal její jméno, ta žena, co jsem chtěl vidět, se otočila.

Přiběhl jsem k ní a popadl ji za paže.

„——Co se děje?!”

I když se takhle zeptala, nedokázal jsem odpovědět. Podruhé za dnešek jsem měl problémy dýchat. Ještě nikdy v životě jsem takhle moc neběžel, takže jsem nevěděl, jak dýchat. Akorát jsem ze sebe vydával bílou mlhu.

„Jsi v pořádku?”

„J-jo.”

Zatímco jsem Sieg popadl za paže, svěsil jsem hlavu. Byl jsem unavený běháním od brzkého rána a zároveň se přes mě přelil nepopsatelný pocit úlevy, takže jsem byl velmi vyčerpaný.

Když jsem se uklidnil, navrhl jsem, abychom si promluvili uvnitř.

„Promiň, venku musela být zima?”

„Ne, zahřála jsem se při procházce, takže to je v pohodě.”

„Vážně? To se mi ulevilo.”

„Copak není zima tobě?”

„N-ne, není mi taková zima.”

„Aha.”

Tak mě tak napadlo, že jsem byl stále v pyžamu. Zamýšlel jsem se nad svým počínáním.

„Teď je venku chladno, takže pojď dovnitř.”

„Aa.”

V podivné atmosféře jsme šli dovnitř.

Miruporon rozdělala oheň v krbu, takže uvnitř bylo teplo. Bylo jsem za to vděčný. Když jsem se v rozpačité náladě posadil naproti Sieg, Ruruporon přinesla teplé nápoje. Když jsem si dal trochu bylinkového čaje a chytil jsem dech, začali jsme mluvit.

„Takže, ehm— Sieg, chodíš na procházky každé ráno?”

„Aa. Promiň. Zapomněla jsem to nahlásit.”

Řekla mi, že chodit na procházky byla součást jejího každodenního života. Kvůli jejímu úžasnému a klidnému koníčku jsem chvíli neměl slov.

„N-ne, nevadí, že chodíš na procházky.”

Jít na procházku za tmy, nedokázal jsem si něco takového představit. Abych okamžitě pomyslel na to nejhorší, jak úžasný zmatek. Jelikož bych také neměl dělat tajnosti, řádně jsem jí o tom řekl.

„Upřímně řečeno jsem si myslel, že jsi možná utekla, a tak jsem v panice šel ven.”

„Udělala jsem něco špatného.”

„Ne, když o tom přemýšlím v klidu, můžu říct, že nejsi ten typ, co by odešel v tichosti...”

Mohlo to být tím, že jsem prostě po ránu řádně nepřemýšlel. Bylo mi líto, že jsem ji podezíral.

„Myslím, že už jsem ti to předtím řekl, ale moje předchozí snoubenky tolikrát utekly... Takže když jsem tě ráno nemohl najít...”

„Aa, takže takhle to bylo.”

„...Ano.”

Moje ohleduplná manželka pochopila mé přehnané počínání. „Neboj se, neuteču a ani se neschovám. Bylo by nemyslitelné v tichosti zmizet.”

„Děkuju, děkuju.”

Z jejího prohlášení jsem měl radost, až mi začaly slzet oči.

Možná jsem se bál toho, že by lidé zmizeli bez mého vědomí. S největší pravděpodobností to bylo proto, že mě vyděsily předchozí útěky snoubenek.

Když jsem situaci vysvětlil, Sieg navrhla pár věcí.

„Když půjdeme od teď ven, měli bychom na stole v obýváku nechat lísteček.”

„A-ale nebude tě to otravovat?”

„Napsat zprávu na lístek nic není. Neboj se.”

Jak velkorysá žena. Cítil jsem takový vděk, že jsem na její počest v duchu sepjal ruce.

„Na oplátku budu dál chodit na ranní procházky.”

„To můžeš chodit, jak jen chceš.”

To byl příběh ze dne, kdy jsem si se Sieg tohle slíbil.
--------------------------------------------------


~ Po delší odmlce zase Ritz a jeho historky. ~


<Hlavní stránka>

<Předchozí>...<Následující>