KNM - kapitola 104

Kapitola 104 – Závěrečný souboj

'N-nedokážu vyhrát... ale pokud prohraju, papa se ještě zhorší. Co bych měl dělat?'

Baolilong měl vlhké oči a hrozilo, že mu co nevidět vytrysknou slzy. Bez ohledu na to, jak se starého tátu snažil bombardovat, nezdálo se, že by se toho bál.

'Nedokážu vyhrát, ale musím vyhrát. Co mám dělat?' Baolilong se cítil bezmocně a v duchu zavolal na Liolu. Kdyby tu Liola byl, Baolilong by mu vběhl do náručí.

'Papa! Proč pořád spíš? Baolilongovi se po tobě strašně stýská.'

Když Miluo vycítil, že Baolilong ustal ve svých útocích, skoro se zdál nešťastný. A najednou pár černých paprsků... ne! Pro obrovského Milua to možná bylo jen pár černých „paprsků”, ale pro ostatní jako Kaiser to byly prakticky černé pilíře. Ze země vyrazily pilíře a vystřelily rovnou na oblohu. Ty pilíře ze země vypadaly nekonečné, jako kdyby spojovaly nebe a zemi.

Baolilonga ten náhlý útok překvapil a okamžitě uhnul stranou. Ale těch černých pilířů ze země bylo víc a víc a nezdálo se, že by po výstřelu mizely. Postupně to vystřelilo víc a víc pilířů a začalo pro něj být čím dál těžší se jim vyhýbat.

Zanedlouho si Baolilong najednou uvědomil, že z těch černých pilířů vznikla ptačí klec a že z ní nemohl uniknout.

Baolilong zuřil!

Najednou k tomu černému pilíři vychrlil blesk. Ale nejenom že se ten pilíř pod bleskem ani nezachvěl, přímo do Baolilonga narazil další pilíř, neboť svou pozornost obrátil k útoku na pilíř. Ta síla Baolilonga odvrhla a narazil do dalšího pilíře. Z tlamy se mu neustále ozýval bolestný dračí řev.

„Baolilongu!” Anežka si zakryla ústa, oči se jí plnily soucitem.

'To bolí! Papa!'

Prostor měl teď užší a užší. Dokonce i pro Baolilonga, jehož rychlost a reakční doba byla prvotřídní, to bylo těžké. A navíc jelikož narazil do pilířů, bolel ho hřbet a levé křídlo a kvůli tomu létal trochu nevyrovnaně.

Po další ledabylé chybě Baolilong utrpěl stejný osud a tentokrát to bylo horší: protože se vzdálenost mezi pilíři zmenšila, jakmile se Baolilong otřel o pilíř, trochu ho to vychýlilo z letu a narazil do dalšího pilíře. A i když jen stěží let vyrovnal, neměl čas vyhnout se dalšímu pilíři ze země.

Zanedlouho měl Baolilong své sněhově bílé tělo plné ran a jak létal, na zem často odkapávala modrá krev. A z hrdla se mu dral bolestný řev.

„Zadrž! Honem to zastav!” zaječela Anežka na Milua. „Pořád je to malé dítě a je to dokonce tvoje dítě. Přestaň mu ubližovat!”

Nakonec se vážně zdálo, že Baolilong kvůli bolesti přišel o schopnost rozumného uvažování. Viděl kolem sebe nespočet pilířů a v té své závrati si myslel, že nemá kam jít... Bolely ho křídla a chtěl přestat létat. Baolilong se rozhlédl kolem a našel načernalé místo, kde nebyly žádné pilíře. Vesele se tam rozletěl, přistál na tom místě a rozevřel křídla, aby si s radostí odpočinul.

Všem lidem v publiku spadla brada až ke kolenům... J-jak mohl přistát Miluovi na hřbetě? Miluovi tím v podstatě donesl vítězství na zlatém podnose.

Miluo se zarazil a rozzuřilo ho to; na to, jak mu Baolilong přistál na hřbetě, nahlížel jako na počin záměrné provokace. Z jeho obrovského těla se řinul černý dým a Baolilonga polapil ten lepkavý vzduch. Zoufale mával křídly, aby se dostal pryč z tohoto strašlivého místa, ale ten černý dým jej držel na místě. I když byl Posvátný bílý drak, zdálo se, že se kvůli této černé auře téměř dusil.

'Ne! Je to děsivé! Papa—”

Baolilong v duchu zoufale zavolal na Liolu...




Daylight byl v pokoji a četl knížku, co si půjčil z císařské knihovny, když najednou obdržel telepatickou zprávu od Plamínka.

'Pane, jeho výsost Baolilong to už dál nevydrží, už je... nemožné vyhrát.'

Ta kniha mu najednou vyklouzla z rukou a spadla na zem. Mizerui, co v tichosti seděl stranou, se zdál celkem klidný; zlehka se zeptal: „Prohrál?”

„Hmm.” Daylight viděl, že je nesmírně klidný, a pomyslel si, že už se rozhodl vzít Liolu pryč, a tak se také uklidnil. Ačkoli vždy pevně věřil, že se lhát nemá a že se sliby mají dodržovat... ale tentokrát byl dokonce i on pro to, aby Liola utekl. Nejenom proto, že byl ten souboj od začátku nefér, ale také proto, že kdyby prohráli, Liola by musel sníst Srdce Dračího císaře. A už by tedy nebyl sám sebou. A Daylight, jako jeho společník, nechtěl vidět, aby takhle skončil.

„Honem ho odtud odnes,” nabádal Daylight, nebyl si jistý, proč Mizerui stále seděl bez hnutí; nebylo by lepší, aby Liolu odnesl co možná nejdříve?

„Je to nemožné.”

Daylight na Mizeruie najednou zahlížel. Vážně to byl on, kdo to řekl? Daylight se snažil zeptat: „Cos to řekl?”

Mizerui se pomalu postavil a přešel k posteli, kde Liola ležel, a sledoval, jak hluboce spal. Začal to vysvětlovat: „Od včerejší noci jsem se snažil něco udělat, ale nevím, co Dračí císař s Liolou provedl. Ačkoli se zdá, že se sám můžu teleportovat, nedokážu najít způsob, jak s sebou vzít Liolu.”

Když si Daylight vyslechl jeho vysvětlení, začal panikařit. Takže... co by teď měli dělat? Vážně dopustí, aby Liola snědl Srdce?

Mizerui zpod své róby vytáhl lesklou dýku. Výraz na tváři měl nesmírně strnulý, jako kdyby se nechtěl takto chovat a jako kdyby neměl odvahu udělat to, k čemu se užuž odhodlával.

„N-není to Meinanova dýka?” Daylight se na tu dýku podezíravě díval a pak si najednou něco uvědomil. Honem Mizeruie odstrčil stranou a pak se postavil mezi něj a Liolu. Zařval: „Co to děláš?!”

„Tuhle dýku mi předal sám Meinan,” prohlásil Mizerui klidně. „Kaiser řekl, že místo abych použil magii a rozmetal ho na zohavené kousky, bude mnohem čistější použít dýku. Přece jenom tu pořád byli lidé, co čekali, až se Liola vrátí; a proto i když ho nemůžeme přivést zpět živého, alespoň mu můžeme zachovat pěkné vzezření.”

„Kaiser a Meinan...” Daylighta to hluboce šokovalo. „Chtějí Liolu zabít?”

Mizeruie to najednou rozzuřilo, neboť to v sobě tak dlouho držel. Zařval: „Byl bys radši, abychom Liolu zabili my teď? Nebo nechat Srdce Dračího císaře, aby ho zabilo a použilo jeho tělo, aby ublížil lidem, na kterým mu záleží?! Jedno z toho si vyber!”

Daylightovi také ztuhla tvář. Pomyslel na Caffeyho; poté, co jej Srdce ovládlo, nejenom že zabil svou manželku a svého Posvátného bílého draka, ale dokonce zavraždil svého vlastního syna... Co by tedy udělal Liola? Liola samozřejmě neměl manželku, ale měl Posvátného bílého draka, co byl v podstatě jako jeho syn, a také měl své společníky. Kdyby Dračí císař Liolu vážně ovládl, všichni, co stáli na jeho straně, by neměli na vybranou a museli by se mu postavit. Nakonec by je buď všechny zabil, anebo by oni zabili jeho...

Daylight, co byl vždycky tak vzpřímený, se najednou zhroutil a zkroutil se únavou. Natáhl ruku k Mizeruiovi a řekl: „Nech mě to udělat.”

Mizerui chvíli váhal, ale stejně tu dýku předal Daylightovi. Místo toho zaměřil svou pozornost na okolí, aby zabránil Dračímu císaři někoho poslat a odvést Liolu, jen co turnaj vyhraje.

Daylight se otočil, díval se na Liolu na posteli a hořce se usmál. „Liolo, nikdy by mě ani nenapadlo, že to budu já, kdo vlastníma rukama ukončí tvůj život. A-ale kdybys byl naživu, rozhodně by sis vybral svůj život ukončit, než sníst Srdce Dračího císaře... na to jsi myslel od samého začátku, ne?”

„A tak je možná nejlepší, pokud tě na tu cestu pošlu já, aby ses nemusel skrýt v koutku a spáchat sebevraždu. A my bychom pak ani nenašli tvé tělo, abychom tě mohli řádně pohřbít.” Daylight se zlehka usmál a najednou pozvedl dýku v ruce. Obezřetně jí namířil na místo, kde by měl Liola srdce. Doufal, že jeho společník zemře, aniž by trpěl nějakou bolestí.

Bez ohledu na to, jak pečlivě mířil, nemělo by to trvat tak dlouho, ale Daylight měl tu dýku zvednutou celkem dlouho. Z očí mu tekly slzy, a tak oči zavřel a odvrátil tvář. A máchl rukou dolů...

V tom okamžiku ho za zápěstí najednou uchopila štíhlá ruka. Jelikož to Daylight nečekal, dýka mu najednou vypadla z ruky.

„Liolo?” Daylighta to hluboce šokovalo. Nečekal, že se Liola probere zrovna v tomto okamžiku, ale nebál se, že by si Liola jeho počínání zle vyložil. Místo toho se obával, že by mu Liola nedovolil tu eutanázii dokončit a nést tak tu tíhu, že zabil svého vlastního společníka.

„Dračí magie... znám ji,” odpověděl Liola nesouvisle. Pomalu vstal z postele a jako ve snách řekl: „Viděl jsem Luciferovu Dračí magii...”

Daylightovi se rozšířily oči; Liola znal Dračí magii? Takže ten souboj...




Baolilong byl lapený v tom černém dýmu a trpěl nezměrnou bolestí. Kaiser a ostatní několikrát ječeli, že se vzdávají, ale Baolilong zůstal neoblomný a řval, že se nikdy nevzdá, ať to bude bolet, jak chce.

„Baolilongu!” Kaiser si chtěl vážně nafackovat. Proč musel Baolilongovi předem všechno říct, kvůli čemuž teď nebyl ochotný se vzdát? Ale teď už to všichni viděli, neměl šanci vyhrát a když tu bitvu budou prodlužovat, akorát to povede k další bolesti a utrpení.

„Baolilongu, prosím tě; vzdej se a přestaň bojovat!” vykřikla Anežka.

„Ne...” Baolilong na ni také zařval. Nechtěl, aby byl papa stejný jako předtím, ne...

'Baolilongu...'

Baolilong zamrkal. 'Papa? Jsi vzhůru?'

'Baolilongu, poslouchej mě. Zaměř veškerou svou moc na své čelo, na znamení našeho pouta.'

'Dobře!' Baolilong souhlasil a začal veškerou svou božskou moc soustředit do svého čela.

'To nestačí, Baolilongu. Neboj se, vlij do toho znamení veškerou svou moc.'

'Ale,' váhal Baolilong. 'Musím si schovat nějakou moc, abych zastavil starého tátu, jinak mě to stáhne do temných míst.'

'Ochráním tě, neboj se. Věříš mi, Baolilongu?'

'Hm! Hm! Baolilong ti věří. Papa, jsi nejlepší.'

Baolilong vlil svou moc do posledního ždibečku ke znamení pouta na svém čele, nenechal si ani dost síly na to, aby pohnul údy. Pevně Liolovi věřil; kdyby Baolilong dokázal přežít, aniž by mu tlouklo srdce, možná by i tu trošku síly přesunul ke znamení.

'To stačí. A teď Baolilongu, spusť vůči mě veškeré psychologické bariéry...'

'Co to je psychologická bariéra? Baolilong tomu nerozumí.'

'To nic, to je moje chyba. Nikdy jsi vůči mě nebyl ostražitý. Ty bariéry jsem měl vždycky vztyčené já.'

Ale teď už se vůči němu nebude mít dále na pozoru. Liola srazil veškeré zdi, co měl v srdci. Baolilong byl jeho drak a ještě víc jako jeho dítě nebo jeho bratr. Nikdy k němu nepocítil ani náznak zlého úmyslu a toto malé dítě mu věřilo bez zábran.

Teprve když mezi drakem a člověkem nebyla žádná překážka a jejich mysli byly naprosto propojené, kdy mohli jeden za druhého položit vlastní život, bylo možné aktivovat Dračí magii. Byla to magie, co se zakládala na naprosté důvěře.

Když byl člověk drakem a drak člověkem, stane se zázrak!

Liola byl stále v místnosti a z jeho těla sálal jas, co byl jedinečný pro Posvátné bílé draky. Když otevřel ústa a promluvil, vyšly z něj dva hlasy: „Připraven?” Neoslovil Baolilonga jménem, neboť teď byla půlka jeho já Baolilong.

Baolilong hluboko zanořený v tom černém dýmu také otevřel tlamu. Stejně jako u Lioly bylo slyšet dva hlasy: „Ano.”

„Božský blesk Nebes.”




„Co se to děje?”

Meinan prázdně zíral na oblohu. Zdálo se, že z celé oblohy sálalo mdlé zlaté světlo. A pak ze sebe Baolilong v černém dýmu najednou vypravil řev, co otřásl zemí. Když se země přestala třást, Meinan měl najednou špatný pocit. Znovu zvedl hlavu, aby se podíval na oblohu, a to zlaté světlo směřovalo do středu jako vír. Ačkoli se takto „sbíhalo”, nesbíhalo se na nějaké malé místo, ale spíš na celé obloze nad nimi.

Každé místo, co bylo zalité tím zlatým světlem, začalo být podivné; vítr dul tak silně, že to lidem drásalo kůži.

„Kaisere, tohle nevypadá moc dobře!” zařval Meinan.

„Mizera! Není to očividné? Myslím, že Baolilong začal běsnit!” zaječel Kaiser na oplátku, ale srdce mu od radosti plesalo. „Vypadá to, že Liola nebude muset zemřít!”

„Nemusí zemřít... ale myslím, že my zemřeme!” zaječel Meinan zoufale.

„Sakra!” Kaiser se sehnul, aby se vyhnul obrovskému kameni, a zaječel do toho silného větru. „Tak bychom měli zdrhnout, honem! Uleťme s Anežkou! Plamínku, pojďme!”

Meinan přikývl a každý se Anežky chopil za jednu ruku, odtáhli ji a rychle vyletěli nahoru. Naštěstí měli dost času; nejenom že ti tři uletěli z dosahu té zlaté oblohy, ale i mnoho rytířů v publiku vzalo nohy na ramena a uteklo z dosahu.

Když ti čtyři prchli jako uprchlíci, snažili se popadnout dech a přitom se ohlédli a podívali se, co se dělo. Miluo očividně panikařil; i když žil mnoho let, nikdy nic takového neviděl. Vztyčil své obrovské tělo, udělal pár kroků a dostal se na okraj zlaté oblohy. Všichni se před ním rozutekli, aby z nich nezbyly jen palačinky. Ale jakmile se Miluo dostal k okraji, narazil do neviditelné zdi. Ať tlačil nebo narážel sebevíc, nedokázal z té oblasti odejít.

Anežka najednou zaječela: „Hele, hele, ani Dračí císař nemůže odejít.”

A opravdu, Dračí císař také stál na okraji. Nenarážel do té neviditelné zdi tak bezuzdně jako Miluo, ale natáhl své štíhlé prsty a zlehka se jí dotkl. Všichni viděli, že to vypadalo, jako kdyby prsty narazil do skla. Zastavily se mu ve vzduchu.

„Vaše Veličenstvo!”

Všichni rytíři začali křičet a honem se hnali zpět, aby zachránili svého císaře, ale ta zlatá obloha, co jim tak velkoryse dovolila odejít, jim nedovolila se zase vrátit. Rytíře zastavila další průhledná zeď, takže bylo nemožné, aby se vrátili a zachránili svého císaře.

Dračí císař se zdál nezvykle klidný, jako kdyby už věděl, že k tomuto dojde. Zvedl hlavu a podíval se na oblohu. A jeho klidný výraz nedával nijak znát, co si myslel.

„Obloha... zlaté blesky!” ječeli všichni rytíři.

Uhodil první blesk, jako kdyby to byl jen varovný výstřel. Když tento blesk uhodil, byl širší než Miluovy černé pilíře a na nebi se objevila hrdá silueta. Byl to nádherný Posvátný bílý drak a díky jeho růžovým očím všichni věděli, že to byl Baolilong. Ale tento Baolilong vypadal ještě vyspělejší a nádhernější než předtím. A všechny bílé šupiny na jeho těle se třpytily zlatým světlem.

Když pomalu máchl křídly, z pod nich vystřelilo nespočet zlatých blesků a vyrazilo k zemi jako blesky samotného Dia.

Zlaté blesky okamžitě vyplnily prostor mezi průhlednými zdmi. Vypadalo to, jako kdyby ty zdi byly pokryté zlatým světlem. Všichni na to prázdně zírali, včetně rytířů, co byli celí nervózní, aby Dračího císaře zachránili. Nebylo to proto, že by nebyli loajální, ale protože jim ta situace byla jasná. S tím zlatým bleskem se nemohli rovnat.

„Tohle je příliš šílené, co to kruci je?” zeptal se Kaiser a zíral.

„Dračí magie,” odpověděl Plamínek instinktivně. Také byl omráčený. Ačkoli už od svého pána věděl, že Liola získal vhled do Dračí magie, nikdy by ho ani nenapadlo, že to kouzlo bude mít tak zdrcující a strašlivou moc.

Kaiser na sucho polkl a pak řekl: „Pokud budu v budoucnu Baolilonga zase škádlit, někdo mi prosím připomeňte spojení Dračí magie.”

Všichni ostatní v posvátné bázi přikývli.




Jelikož procento lidí, co na to jako ve snách zírali, dosáhlo 100%, nikdo nevěděl, kolik času uplynulo, než ten zlatý blesk vyprchal a zanechal po sobě jen nádherné jiskry, co vířily ve vzduchu.

Všichni se pomalu vzpamatovali a podívali se dovnitř, aby zjistili, co se stalo; Miluovo obrovské tělo nebylo nikde vidět. Kaisera a ostatní to šokovalo, přemýšleli, jestli ten útok nepřečkala ani Miluova mrtvola? Kruci, přece jenom to byl Baolilongův biologický otec a akorát ho ovládal Dračí císař.

Kaiser a ostatní se tam rychle přihnali. Teprve pak spatřili, že uvnitř byli dva lidé. Přesněji řečeno to byl jeden drak a jeden člověk. Miluo ležel tváří k zemi. Protože se předtím proměnil na draka, neměl žádný oděv. A tak byl na zemi celý nahý a jeho husté dlouhé vlasy ho jen stěží zahalovaly. Nicméně bylo vidět, že na těle neměl moc ran.

Kaisera a ostatní to velmi překvapilo. Soudě podle toho útoku, co viděli, jak to, že Miluo neměl na těle žádné větší zranění?

„O atributu Dračí magie rozhoduje pán a jeho drak.”

Dračí císař stál stranou a vypadal, že se co nevidět zhroutí, ale místo toho vybuchl smíchy a vysvětlil: „Haha, vypadá to, že ti dva nechtějí nikomu ublížit a použili takovou jedinečnou magii. Ačkoli nepřátele připraví o veškerou moc a vůli, vlastně jim to na těle neublížilo.”

V této chvíli z nebe spadl i Baolilong. Byl ve své lidské podobě a také nahý a vypadal naprosto vyčerpaně. Připloužil se Anežce do náručí a zamumlal: „Papa jde.” A pak hluboce usnul. Podle toho, jak to vypadalo, byl Baolilong až příliš unavený a nedokázalo by ho vzbudit, ani kdyby nastal konec světa.

Jako kdyby na důkaz Baolilongových slov k nim z dálky kráčel Liola, následovaný Mizeruiem a Daylightem. Přišel až k nim a otočil se, aby viděl na své společníky. Všichni mu přišli vážně šťastní; jak by taky ne? Původně si mysleli, že budou muset Liolu zabít, aby mu zabránili dostat se pod kontrolu Srdce a žít životem, kdy by si přál, aby jej mohl ukončit.

Nakonec se zdálo, že se všechno naprosto převrátilo. Liola nemusel zemřít a ani nebude pod kontrolou a všechno smutné a tragické bylo minulostí... Oči všech se zalily slzami radosti.

Liola se mírně usmál na své společníky a znovu se obrátil tváří k Dračímu císaři. Jelikož nabyl znalosti Srdce, a tudíž i Luciferovy minulosti, Liola si dokonce ani při řeči nemohl pomoct a soucítil s ním.

„Prohrál jsi, Dračí císaři.”
---------------------------------------------------


~ Takhle brzy jste to určitě nečekali, ha! Sice to vypadá, že už je konec a že všechno dobře dopadlo a že budou žít šťastně až na věky, ale ještě tam je potenciál na tragédii. Další kapitola na sebe nenechá dlouho čekat, zhruba 40% už je, takže zbytek snad půjde stejně rychle ^_^ ~

<Předchozí>...<Následující>