DM - kapitola 210

Kapitola 210 – Seřino neštěstí

„Jsem doma.”

„Ale, slečno Sero. Vyřídila sis svoje záležitosti s panem vévodou?”

„Ano, jenom jsem potvrdila plán služeb.”

Když jsem byla u vedlejšího vchodu do chrámové síně vyhrazené personálu, pozdravila mě žena, co tu pracovala. Ta žena vždycky byla stráž během rozdávání jídla.

Byla jsem na vévodském hradě jen proto, že mě zavolal vážený dědeček. Na královskou konferenci příští jaro pojede dědeček a bratr Tisrad, otec nepojede. Rozhodlo se, že o něj budu pečovat, až se jeho fyzický stav zhorší.

Ačkoli je královské hlavní město celkem daleko, vzducholodí cesta tam potrvá jen pár dní.

Navíc královské konference by se měl účastnit i Satou. Těšila jsem se na to, až se s ním po dlouhé době setkám.

Ty hlasy v mé mysli neměly být slyšet, ale...

„No ano, slečno Sero. Před chviličkou jsem viděla sira Pendragona.”

„Ech?! K-kde je?”

Kvůli její poznámce jsem bezděky zvedla hlas, kvůli čemuž se pohledy všech obrátily ke mně. Kdyby tu byla vrchní kněžka, odpustila by mi, ale vedoucí kněžka a vrchní kněz mi za to vyhubují.

Dala jsem si ruku před pusu a tiše jsem se jí na to vyptala.

Jelikož jel vozem na sever, musel jet do vily vikomta Shimena. Rozhodla jsem se, že požádám kočího, co tu čekal a co mě doprovázel, aby mě vzal do vily vikomta.

„Prosím, počkej, myslím, že zajde i sem...”

Zezadu jsem slyšela takový hlas, ale jelikož jsem až do odpoledne neměla žádnou práci, neměl by s tím být žádný konkrétní problém.




Omluvila jsem se za svou náhlou návštěvu a požádala jsem o setkání s vikomtem Shimenem Hosarisem. Ale nebylo mi vyhověno, neboť se připravoval na cestu do královského hlavního města. Byl zaneprázdněný jako vždycky.

Jelikož jsem nemohla jít zpět jen tak, zajdu do přístavby, kde bydlí strýček Toruma. Řekl, že nevadí, když je přijdu kdykoli navštívit. A tak jsem požádala služebnou, aby je uvědomila o mé návštěvě, takže by to pro jeho rodinu nemělo být nepraktické.

„Hej, Sero. Jaká vzácnost, že jsi přišla na návštěvu.”

„Omluv mě, že jsem se tak dlouho neozvala, strýčku Torumo.”

Och? Pročpak asi, tvářil se smutně, ta tvář se vůbec nehodila k veselému strýčkovi.

„Sero, nebudeš mi říkat bratře Torumo jako kdysi?”

„Ale strýčku. Není nezdvořilé oslovovat ženatého muže s dítětem jako bratra. Co se děje? Strýčku Torumo.”

„Kukuku, s-slečno Sero, za to ho omluv.”

Do konverzace se vložila jeho manželka Hayuna, neboť Toruma ji objal a vypadal, jako že začne brečet.

Chtěla bych se rychle zeptat na Satoua, ale bylo by ode mě nezdvořilé se uprostřed řeči začít vyptávat, potřebovala jsem nějaké téma, téma... Správně! Měla jsem možnost mluvit o tamtom!

„Zrovna jsem od dědečka slyšela, že během jarní konference obdržíš titul baroneta. Blahopřeju!”

„Děkuju. Je to čestný baronet, takže Mayuna ten titul nebude moct podědit.”

To mi připomnělo, kde vůbec byla Mayuna? Už nějakou chvíli jsem neslyšela brekot.

„Ach, Mayuna spí. Díky té hračce, co jí přinesl sir Pendragon, měla dobrou náladu a usnula unavená od smíchu. Nezlobila, takže je to pěkné.”

Ano, čekala jsem, až se to jméno objeví.

„Přišel sem sir Pendragon? Měla jsem za to, že se nějakou dobu do hlavního vévodského města nevrátí...”

„Řekl, že sem přišel sám z obchodního přístavu kvůli nějaké záležitosti ve svitkařské dílně.”

„Satou zašel na vévodský hrad. Evidentně hledal rudou nakládanou zeleninu, takže se na to hodlal ptát vrchního kuchaře na hradě.”

Kuchaři na hradě! Takže jsme se minuli, co?

Mohla jsem rychle odejít, neboť paní Hayuna hladce naváděla konverzaci tím směrem. Ovšem co jiného čekat od strýčka Torumy, že se to snažil naprosto zarazit.




„J-j-jestlipak to není slečna Sera. Copak si přejete na tomto místě, kde pracuje nižší třída lidí?”

V hradní kuchyni, kam jsem zavítala poprvé, pracovalo spoustu lidí. Služebná, co mě sem dovedla, zavolala člověka, co měl tuto kuchyni na starost, ale nezdálo se, že by tu Satou byl.

„Ach, pan rytíř by měl teď mířit do centra města, neboť slyšel, že tam je nakládaná zelenina.”

Tentokrát to bylo centrum města! Ach jo, Satou je tak ošklivý.

Nakonec jsem se se Satouem nesetkala, i když jsem šla do centra. Během tréninku toho dne jsem se nedokázala soustředit a vrchní kněžka mi mnohokrát vyhubovala.




„Sero, víš.”

„Sero, byl tu masita.”

„Hej! Vy dva, oslovujte slečnu Seru jako vážená kněžko nebo slečno Sero.”

Když jsem si po ukončení rozdávání jídla povídala s ženami, začaly se mnou mluvit malé lvouní děti. Úřednice z chrámu bohyně Foriny, co byla přítomna, dětem vyhubovala, že nebyly zdvořilé. Myslela jsem si, že nebylo třeba tak malé děti hubovat za takové drobnosti.

„Co je masita?”

Sehnula jsem se, abych měla oči na stejné úrovni jako děti. Napodobovala jsem tak Satoua. Zdálo se, že takhle bylo snazší s dětmi mluvit. Měla jsem pocit, že když jsem tohle začala dělat, odstup mezi mnou a dětmi v sirotčinci se zmírnil.

„Ehmm, ehmmm.”

„Masita je Nanin masita.”

Nana, co jsem znala, byla Satouova služebná. Tak mě tak napadá, copak Nana neoslovovala Satoua jako master? Navíc jsem si vzpomněla, že Nana ty děti často nosila v náručí.

„Možná jste viděly Satoua?”

„Satou?”

„Já viděla Nanina masita.”

Nijak dobře jsme se nedomlouvali, ale jen pro jistotu jsem šla s těmi dětmi. Úřednice z chrámu bohyně Foriny nevypadala moc šťastně, ale došla jsem oficiálního svolení tím, že jsem si s sebou vzala pár stráží.

Děti mě za ruce vedly do ulice, kde bylo po ranním trhu velmi málo lidí.

„Sero, masita byl tady.”

„Hej, masita?”

Děti ukázaly na starší ženu, co uklízela zboží, co vypadalo jako nakládaná zelenina.

„Vážená kněžko, co ty děti dělají?”

Omluvila jsem se té zmatené babičce a zeptala jsem se na Satoua.

„Patnáctiletý svěže vypadající klidný muž s černými vlasy, co na sobě má vytříbenou róbu a kdo je také mladým šlechticem? To je váš milý?”

„Já... tak to není! Satou je můj kamarád.”

„No ano, že, musíte si cenit svého kamaráda.”

Nedokázala jsem vystát ten vlažný povzbuzující pohled, co mi babička věnovala.

„Babi, dej mi něco k jídlu. Až moc jsem zaspala a nestihla jsem rozdávání jídla.”

„Každou noc pracuješ, ne? Sama si něco kup.”

„Nemám ani měďák, neboť jsem veškeré peníze poslala do svého rodného města. Kuhanská čalamáda, co jsem dostala od Sac-chan mi vůbec není po chuti~”

Do řeči nám skočila žena po 25 s mírně nemravným oděvem. Jestlipak muže přitahovaly takové vnadné osoby?

„E-ehmm.”

„Spoustu mladých mužů má černé vlasy. Ach, správně, ten chlapec, co nedávno zachránil Futsunu měl také černé vlasy.”

„Hmm? Ten, o kterém mluvila Sacchan? Řekla, že měl skvělé techniky, i když je tak mladý. Díky tomu se moc nevyspala.”

„Co to před váženou kněžkou říkáš? Na, tady máš onigiri, vystač si s tím.”

„Hurá, miluju tě, babi.”

Jelikož jsem byla uprostřed práce, omluvila jsem se.

„Masita tady není?”

„Zdá se, že tu Satou není.”

„Ale? Ten člověk, co vážená kněžka hledá, se jmenuje Satou? Sacchan řekla, že z vévodského hlavního města odjel ráno hned prvním vozem.”

T-to není pravda... to je kruté, Satou. Nic by ti neudělalo, kdyby ses ukázal. Poděkovala jsem ženě, co mi to řekla, a nejistě jsem se vydala zpět do chrámu.

Ale jakýpak vztah asi měli?




Deset dní poté, co jsem se setkala se Satouem.

[Dneska, kopec světla, tvůj rytíř.]

Během rozdávání jídla jsem dostala takový dopis. Neviděla jsem tvář pisatele, ale vážně to bylo od Satoua?

Kopec světla byl na okraji centra města, ve velké řece se tam nádherně odrážely hvězdy. Bylo to známé místo, kde se scházeli milenci.

Jako kněžka jsem na takové místo nemohla jít sama... Ale nebude to vadit, když se s ním půjdu jenom setkat, že?




„Zdá se, že do řeky spadla hvězda.”

Kněz požádal stráže, aby šli se mnou.

Ale člověk, co na kopci čekal, nebyl Satou.

„Hm? Co jiného čekat od princezny vévody. Aby si s sebou přivedla stráže i na tajnou schůzku~”

Když ten chlapec s bílými vlasy vytasil meč, stráže se rychle postavili přede mě. Ochránila mě dědečkova soukromá stráž, co mě strážila z dálky. Kvůli tomu incidentu s únosem během útoku na vévodské hlavní město mě neustále chránili před takovými násilníky.

„Ahaha, při takovém množství nevýznamných vojáků mě nemůžeš zastavit, víš~?”

„Od mládí jsem byl u královské gardy. Takový spratek se mi nemůže rovnat.”

Třpytily se stříbrné záblesky, slyšela jsem řinčení mečů.

Zanedlouho poté strážný padl na zem. Omráčené stráže se mnou chtěli utéct, ale ten chlapec s bílými vlasy je v mžiku přesekl.

„Potřebuju tě jako rukojmí, abych někoho vylákal. Pokud budeš vzdorovat, utrhnu ti nohy a ruce, takže buď poslušná, dobře~?”

Pomalu šel ke mně, zatímco svůj zkrvavený meč měl na rameni. Pohyboval se jako lasička, co trýznila svou kořist.

„Co to děláš na cizí zahradě?”

Satou?

Pročpak asi? Na chvilku jsem si ho spletla se Satouem, i když měl jiný hlas a byl jinak vysoký. Ten člověk v černém oděvu byl asi o tři pěsti větší než Satou a hlavně měl jiný hlas.

Držel nádherný meč, co uprostřed noci rozséval modré světlo, naprosto toho bělovlasého chlapce přemáhal.

Ten meč byl svatý meč?

Ale postavu měl naprosto jinou než vážený hrdina. Byl to Nanashi, co spolu s hrdinou zachránil vévodské hlavní město před krizí?

Po pár úderech bělovlasý chlapec trochu ustoupil. Pravděpodobně hodlal utéct. To jsem si pomyslela, ale—

„Ach Dlouhý rohu, přiživ se na mé nenávisti a dej mi násilnou sílu!”

Chtěl si dlouhý roh, co si vytáhl z náprsenky, vtlačit na čelo. Ale zabavil mu ho člověk s fialovými vlasy. Kde se vzal tento člověk s fialovými vlasy?”

„Vrať mi to.”

Chlapec s bílými vlasy zaútočil na člověka s fialovými vlasy, ale ten se jeho útoku zlehka vyhnul a pěstí toho chlapce srazil na zem, jako kdyby huboval malému dítěti. Lidé, co mě strážili, nebyli slabí vojáci. Aby tak snadno přemohl chlapce, co zabil takové stráže, určitě to nebyl obyčejný člověk.

„Co se děje, Nanashi? Nechtěl jsi jenom přihlížet?”

[Tenhle chlápek vytáhl něco nebezpečného. Musel jsem ho neutralizovat, než to mohl použít.]

Zdálo se, že se tento člověk s fialovými vlasy jmenoval Nanashi. Proč měl tak usedlý hlas? Nanashi odnikud vytáhl provaz, co se sám pohyboval a polapil chlapce.

Nanashi jednou mávl rukou a zranění na umírajících vojácích zmizela.

To byla magie bez zaříkávání?

[Takže kněžko Sero. Omluv mě. Vyřiď mé pozdravy vrchní kněžce. Brzy sem dorazí hlídky z vévodského hlavního města, ale nepřibližuj se prosím k tomu chlapci s bílými vlasy.]

To řekl a ti dva zmizeli, jako kdyby je spolkla temnota. Zdálo se, že mi toto zázračné setkání zachránilo život.

Vojáci, co byli v pořádku poté, co je Nanashi vyléčil, vstali a polapili chlapce s bílými vlasy. Zatímco jsem se na tu scénu dívala úkosem, modlila jsem se za vojáky, co zemřeli při mé ochraně.

Ale pročpak Nanashi znal mé jméno?
-----------------------------------------------



Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>