HK - kapitola 106

Kapitola 106 – Eruna a Aruna fantastická pohádka o vílách

~ Z pohledu Edelgardy; zhruba dva roky po závěrečné kapitole hlavního příběhu ~

V létě třetího roku po setkání se strýčkem Ritzhardem jsem já, moje mladší sestra, dědeček, otec a pes Ritz, čtyři lidé a jedno zvíře jeli do vesnice vil.

Babička a matka znovu zůstaly doma.

Poslouchejte dědečka a otce a buďte hodné. Než jsme vyrazili, tohle jsme slíbili. Otec se bál, že budeme spát na lodi, ale ta starost byla neopodstatněná. Moje mladší sestra četla knížky a já jsem kreslila.

Dorazili jsme za dva dny. Konečně jsme dorazili do malého přístavního města.

Překvapilo mě, že spíš než chladno byla zima, i když bylo léto. Oblékla jsem si oděv s dlouhými rukávy, co jsme přivezli z domova, a nastoupila do vozu.

Když jsme nastoupili, moje mladší sestra se nemohla uklidnit. Zatímco se dívala ven do krajiny, kvůli všemu vykřikovala.

Jak nám strýček Ritzhard řekl, zeleň této země byla nádherná. Velmi se to lišilo od hustých lesů mé domoviny.

Poprvé jsme viděli jasný les.

Četla jsem, že většina této země sestávala z lesů a jezer. Když jsem to řekla své mladší sestře, byla velmi šťastná, dokonce řekla: „Protože je to země vil!”

Moje mladší sestra věří na víly.

Ale s tím se nedalo nic dělat, protože strýček Ritzhard byl vážně jako víla. Na slunci jeho bílé vlasy stříbrně září. Jeho modré oči září jako drahokamy a jsou velmi jasné. Má tak dlouhé řasy, že když mrkne, dokonce možná vydávají zvuk. A pokožku má bílou bez jediné chybičky.

To vzezření bylo, jako kdyby vyšel přímo z pohádkové knížky. Fascinovalo to jak mou mladší sestru, tak mě.

Strýček také věděl spoustu věcí o lese. Stromy, kde se dal najít med, květiny, co se daly jíst, listy, co se daly použít na čaj, naučil nás mnoho věcí.

Myslely jsme si, že temné lesy byly děsivé, ale díky strýčkově vedení byl pro mě a mou mladší sestru les dobré místo ke hraní. Samozřejmě jsme dodržovaly slib, že do lesa nikdy nepůjdeme samy.

Zatímco jsme se kochali krajinou, dorazili jsme do vesnice.

„—Ech?!”

Když moje mladší sestra spatřila vstup do vesnice, překvapilo ji to. Protože před námi byly velké hradby. Dědeček to vysvětlil. Ty hradby postavili před třemi stoletími, aby zadržely škodnou zvěř.

„Hee, aha~”

„Teď už to je v pořádku.”

„Vážně? Nejsou tu žádní medvědi?”

„Iyaa, prosím, žádné medvědy...”

Dědeček najednou zavřel pusu a zíral na nebe. Otce to trochu znepokojilo a zeptal se, jestli to je vážně v pořádku.

„No, je to v pořádku.”

Rozhodla jsem se, že si nebudu všímat toho, co řekl tichým hlasem. Podle toho, jak to říkal, to možná byl bezpečný medvěd.

Než jsme vešli dovnitř, z malého přístavku vyšel voják. Když dědeček ukázal průkaz totožnosti, nechal nás vejít. V pevnosti byly dvě železné tyče a když voják dal signál, se zvoněním je zvedli.

Dědeček pak něco napsal u okýnka uprostřed a když s tím skončil, zamířili jsme ke vstupu do vesnice.

„J-jé!”

„.....Pěkné.”

Překvapivé bylo, že i ve vesnici bylo spoustu zeleně. Řekli nám, že to je dům těsně u lesa.

„Ach, strýčku!”

Než jsme ten dům našli, potkali jsme strýčka Ritzharda. Zdálo se, že nás přišel uvítat.

„Dlouho jsme se neviděli, princezny.”

„Strýčku, my tebe taky ne!”

Strýček k nám přišel a objal nás. Byl to rok, takže jsem měla pocit, že budu z radosti brečet.

Poté strýček objal i dědečka, ale otec mávl rukou a jeho nabídku odmítl, řekl, že mu stačily jen ty pocity.

Když jsme se znovu shledali se strýčkem Ritzhardem, provedl nás vesnicí.

„?!”

„....Jé!”

Domky z rudých cihel byly rozkošné. Ale důležitější bylo, že nás překvapili vesničané. Všichni měli bílé vlasy a modré oči jako strýček Ritzhard. Toto byla opravdu vesnice vil.

Moje mladší sestra byla duchem nepřítomná, dokud jsme nedorazili do strýčkova domu. Ale pak nás překvapilo něco jiného. Když se dveře od vily otevřely, spatřili jsme nemožné stvoření.

——Obrovský bílý medvěd?!

Než jsme se nadáli, já a moje sestra jsme se skrývaly za strýčkem.

„Ach~ Edelgardo, Adeltraudo, to je v pořádku~”

„A-a-a-ale, je tu medvěd! Obrovský pan medvěd!”

„To je hodný pan medvěd.”

„?!”

Když jsem slyšela, co strýček řekl, pomalu jsem si tu postavu prohlédla. Při bližším pohledu to nebyl skutečný medvěd, ale člověk, co na sobě měl medvědí kožešinu. Ale byl rozložitý a děsivý.

„Jmenuje se Teoporon. Zdraví lidi tak, že si buší do hrudi. Můžete mu oplatit pozdravením mladých slečen.”

Strýček nám toho bílého medvěda představil. A ten si potom zabušil do hrudi, jak bylo řečeno. Místo pukrlete si moje mladší sestra zabušila do hrudi, jak to udělal ten pan medvěd. Otec udělal s vážnou tváří něco podobného. Mě bylo trochu trapně, a tak jsem udělala malé pukrle. Bylo by pěkné, kdybych to zvládla, než se vrátím domů.

Když jsme šli dovnitř, pozdravila nás teta Sieglinde. Měla v náručí dítě, co se narodilo na jaře. Pozdravil nás i Arno, co už teď uměl chodit.

„Jé! Ta je roztomilá!”

„......To ano.”

Náš dědeček ji pojmenoval jako Veronika, ta dívka měla jasné oči a podivné vlásky úplně jako strýček.

„Tohle dítě vyroste do krásy,” řekl otec, zatímco se díval na strýčka Ritzharda, a tak se mu od tety dostalo chladného upřeného pohledu.

Dědeček měl na klíně Arna, zatímco se díval na Veroniku, co byla v kolébce. „Ach, roztomilá. Vážně to jsou roztomilé děti.”

Dědeček vypadal velmi šťastně.

Když mluvil o Ritzhardovi, vždycky vypadal trochu smutně, takže jsem měla také radost.

Poté byl čas na oběd. Na stole byla jenom jídla, co jsem ještě nikdy neviděla. Obzvláště mě překvapilo sobí maso. Strýček řekl, že má možná silnou chuť, ale bylo dobré. Malinová omáčka byla sladkokyselá a k masu se dobře hodila. Jako zákusek jsme dokonce měli borůvkový koláč. Jedly jsme tak moc, že to bylo jako lež, že jsme se sestrou normálně jedly jen málo.

Toho dne jsme byli trochu unavení, a tak jsme si šli brzy odpočinout. Druhého dne jsme šli do lesa na bobule a dalšího dne na ryby. Poslední den jsme si na sebe vzali tradiční oděv a trochu jsme si hráli s dětmi z vesnice.

Ty veselé dny v mžiku uplynuly.

Když jsme se museli se strýčkem rozloučit, moje mladší sestra brečela tak moc, že to bylo trochu těžké. Ale strýček Ritzhard řekl, že za námi zase přijede, a tak brečet přestala. Byla jsem ráda, že byla tak prostoduchá.

Ty zážitky z vesnice vil se staly nádhernými vzpomínkami v našich srdcích.
-------------------------------------------------


~ V příští povídce bude konečně nějaká ta zmínka o vaření, tedy ne úplně, ale recept to je. ~


<Hlavní stránka>

<Předchozí>...<Následující>