DM - kapitola 206

Kapitola 206 – Neštěstí ve městě Puta (2)

„Co se stalo, Keno? Nabrala sis o dost víc členů, co?”

„Tihle jsou jenom navíc. Spíš než tohle chceme něco nahlásit.”

Dorazili jsme do města a Kena řekla strážnému o té abnormální situaci v horách.

Během této šance jsem se pokusil pokoutně dostat do města, ale další strážný mě snadno chytil a přimáčkl mě na zemi. Nemohl jsem vyklouznout, i když měl akorát nohu položenou na mých zádech.

Tohle bylo poprvé po půl měsíci, co jsem se dostal do města, prosím, buď vlídnější.

Zdráhavě jsem zaplatil daň za vstup do města v pěkných proužkovaných kamínkách, co jsem našel v horské bystřince. Tyto kameny se daly najít jen v horách, takže měly celkem cenu. Ale i tak má jeden měšec cenu jen dvou měďáků, a tak si ze mě Gadi a ostatní utahovaly.

„Pokud hodláš platit v naturáliích, jdi radši pro nějaká zvířata.”

„Už jsem to řekl včera večer. Nedokážu ulovit zvířata bez luku a pastí.”

„Nemůžeš prostě odprakovat pár kamenů jako Katabane?”

„To je obtížnější, než to vypadá, víš? Dřív jsem to zkoušel trénovat, ale za žádnou cenu jsem se nedokázal strefit.”

„Fuh~n, ale vypadá to snadně.”

„No jo.”

Zatímco jsem si stíral prach z kyrysu, mluvil jsem s mladým strážným o nesmyslech.

„Gadi, jdu za správcem, takže hlášení šéfovi nechám na tobě.”

„Dobrá.”

Kena a Orudo šli spolu se starým strážným do vily správce. Mladý strážný zavíral hlavní bránu, jak mu starý strážný řekl. Z nějakého důvodu jsem mu taky pomáhal.

„Příště mě dovnitř pusť zadarmo.”

„Ty hlupáku, tohle je povinnost. Povinnost. Nechceš, aby netvoři vtrhli do města, ne?”

„Samozřejmě že ne.”

Měl jsem pocit, jako kdyby mě nějak přemluvil.

Ostatní magičtí lovci tu dlouho nebyli. Určitě si půl měsíce užívali ve městě Buri.




„Hej, proč zavíráte bránu takhle během bílého dne.”

Když jsem se zády opřel o bránu poté, co jsem ji zavřel, a sklouzl na zem, slyšel jsem hlas bezstarostného starého muže.

Vzhlédl jsem a viděl, jak ten muž ve středním věku říkal něco mladému strážnému.

Vedle něj byl pohledný muž s brýlemi a v oděvu jako pro rytíře s dlouhou holí, co vypadala jako na prádlo, a jedna paní po dvacítce, co na sobě měla róbu a s sebou hůl.

Ten muž ve středním věku měl na zádech velký meč.

Možná to byli průzkumníci?

„Vlastně se v horách objevila hydra—”

„Ho, řekl jsi hydra?! Ta je vážně chutná.”

„Počkat, copak jsi teďkom týden neměl bolavé břicho? Vůbec ses nepoučil, co?”

„Tentokrát s sebou máme Kyuru, v pohodě, v pohodě.”

„Já nechci. Hlupák, co to stejně sní, i když ví, že to je jedovaté, by měl prostě trpět.”

Co to ti lidé říkali? To hodlají tu hydru sníst? Ech? Řekli, že je jedovatá?

„Ty kluku támhle. Tenhle chlápek má sklon velmi zapomínat na svou vlastní úroveň. Hydra je protivník pro skupinu ozbrojených sil, ani omylem si nemysli, že bys s ní mohl bojovat.”

Kývl jsem na toho pohledného muže.

„S dovolením. Hm, tohle je celkem úžasné.”

„Hmm? Tak se podíváme. Není to jen materiál z normálního vlka— hoj, tenhle krunýř je...”

„Jo, myslím, že to je buď z Vojenského brouka nebo z Útočného brouka, ale nikdy jsem neviděl žádný, co byl takhle úžasně opracovaný. Navíc na prsní krunýř použili celého brouka, velmi luxusní.”

„Hej, Yasaku. A Tane ty taky, nechte to tak. Ten chlapec je zmatený.”

Byl jsem šťastný, že mi chválili prsní kyrys, ale prosím, nepřibližujte se.

„Vyrobili to v tomto městě?”

„Jo, správně.”

„Takže mohl bys mě představit tomu zbrojíři?”

„Promiň, to není možné.”

„Je to excentrický řemeslník? Pokud nás představíš, dám ti odměnu.”

Tou odměnou myslel peníze? H~m. Chtěl jsem je představit, ale nešlo to.

„Omlouvám se, ten člověk už není v tomto městě.”

„Aha, to je škoda. Ve vévodském hlavním městě je jen stěží nějaký kupec, co obchoduje s materiálem z netvorů. Hledáme někoho, kdo by dokázal spravit naše brnění, co jsme si poničili během turnaje v bojovém umění.”

Ech~ je to vzácnost? Brnění vyrobené z materiálu z netvorů bylo lehké a odolné, takže jsem si myslel, že ve vévodském hlavním městě bylo vzácné. Šlechtic, co mi dal toto brnění, také řekl, že bylo levné.



Za několik dní se objevila hydra. Byly dvě.

Kolem hyder bylo zhruba 100 zvířecích lidí, co měli na tvářích plátěné masky s nakreslenými podivnými vzory. Ten dav se rozdělil a objevilo se pár mužů v bílém, co jelo na ještěřích koních (raptorech).

Zdálo se, že ti dva byli lidé.

„...■■■ Ověření netvora.”

Ach, to byla magie. Zdálo se, že pohledný muž použil magii, aby prověřil hydry, co se ukázaly z lesa.

„Jsou v levelu 29 a 28. Jsou mírně silnější než ty v labyrintu. Pokusil jsem se zkontrolovat i ty lidi s bílými maskami, ale neviděl jsem to. Zdá se, že ty masky jsou magické nástroje, co potlačují identifikaci.”

„Který z nich si myslíš, že je krotitel netvorů?”

„Pravděpodobně je to ten malý člověk, co se skrývá za hydrami.”

Proklouzl jsem k průzkumníkům, co se mačkali na strážní věži u brány. Jednal jsem jako prostředník— jako záloha mezi těmito lidmi a stráží.

[Bláhoví lidé, hodláme vás osvobodit z tyranie království Shiga! Jsme Křídla svobody. Ti, co vás povedou ke skutečné svobodě!]

Slyšel jsem ten hlasitý hlas toho maskovaného člověka. Nevěděl jsem, o čem to mluvil, neboť používal pár obtížných slov. Možná říkal, že se vzdávají?

„Yasaku, správce nám dovolil útočit. Jednotka lučištníků začne s útokem s tebou jako signál.”

„Oo, nech to na mě.”

Yasaku něco zaříkával a pak se mi před očima objevila černá díra. Co to bylo? Aach, vytáhl z toho luk s pár zlověstnými rytinami a svazek šípů.

„Co se děje, kluku. Tohle je poprvé, co vidíš Inventář? Tak se ho dotkni. Lidé, co v sobě mají geny průzkumníků a dotkli se inventáře, jednoho dne získají svůj vlastní inventář.”

Bojácně jsem strčil ruku do Inventáře a vytáhl ji zpět. Nic jsem necítil, ale bál jsem se, že mi ta černá díra sní ruku.

„Yasaku, pokud brzy nevystřelíš, první ránu si vezmu já, dobrá?”

„Baro, to nech na veliteli průzkumnické družiny. <<Zrušit>> Modrý magický luk.”

Luk a šípy rudě zářily, jako kdyby reagovaly na Yasakua. Nazývalo se to modrá magie, i když to bylo rudé?

Rudý šíp zabil krotitele netvorů blízko hydry.

„Fufun, takhle to dopadne, když ti to zruší magickou obranu.”

„No vážně, ten luk se vážně hodí na to být zabiják mágů.”

Poté lučištníci z obranných sil města Puty naráz vypustili své šípy. Zdálo se, že se protivníci před šípy bránili tím, že se skryli za stromy. Šípy také zasáhly hydru, ale vypadalo to, že to její kůže odrazila. Ach, naštvala se. Blíží se sem.

„Hej, není lepší, když ta hydra bude šílet mezi nepřátelskými silami?”

„Jaká náhoda, také mám stejný názor.”

„Hej, vy dva, nemluvte tak ledabyle, prosím, udělejte s tím něco. Jde sem,” stěžoval jsem si bezděky těm dvěma, co byli tak bezstarostní. Myslel jsem si, že mě uhodí, protože jsem byl tak drzý, ale ti dva se zasmáli.

Když se hydra dostala na půl cesty mezi městskou bránou a lesem, najednou otevřela tlamu a vrhla ohnivou kouli. Instinktivně jsem se skryl za hradbou. Nad sebou jsem cítil horký vzduch, po nárazu spálil dům.

Jéjej, ten dům se dostavil teprve minulý měsíc.

Společenský pohledný přítel Yasakua a paní v róbě skončili se zaříkáváním.

„...■■■■ Oštěp.”

„...■■■ <<Blesková bouře>>.”

Na hydry se sneslo mnoho světelných kopí a hlasitá bouře s bleskem, kvůli které mě bolely uši. Hydry řvaly, jako kdyby zešílely, jak ubohé.

[Do pekel s tebou, vévodo! Doslechl ses o našem plánu a poslal jsi pár schopných lidí!]

Osoba s bílou maskou na nepřátelské straně něco křičela.

Polovina nepřátel se po signálu od lidí v bílých maskách vrhla kupředu. Podle toho, jak běželi, to vypadalo, že to byli opičí lidé.

„Hej, jsme podřízení vévody?”

„To je pěkné nedorozumění.”

„Přece jenom jsme tu náhodou. Není to rozkošné, náhodou?”

Přemýšlel jsem, proč byli takhle lehkovážní? To byli takoví všichni průzkumníci?

Zdálo se, že kvůli té magii blesku teď byla kůže hyder křehká, neboť šípy obranných sil jí teď dokázaly normálně proniknout. Brzy je porazí.

Maskované opičí lidi stříleli jednoho po druhém, než se dostali k hradbám.

Když jsem se podíval pozorněji, zdálo se, že se několik z nich skrývalo za svými kolegy.

[Vážený démonický lorde! Znovu ti tady obětujeme! Naše svoboda s vaším veličenstvem!]

„Cože? Uctívají démonického lorda, co?”

„Vypadá to tak. Jak otravné.”

„Takové fanatiky nenávidím. Můžu je všechny spálit?”

„Počkej, Sheriono. Pokud nechytíme jejich vůdce, nedozvíme se jejich zázemí.”

„Taková otrava.”

„Hej, tohle je zlé.”

Tělo zvířecího muže, co dorazil k hradbám, se nadouvalo a překrucovalo. Zatahal jsem Yasakua zezadu za rukáv, abych mu o tom řekl.

„Geh, co to kruci je?”

Lidé kolem Yasakua začali zaříkávat. Yasaku také odložil luk a vytáhl velký štít.

Opičí muž, co byl třikrát tak větší než předtím, dosáhl na vršek hradeb tak, že zlehka vyskočil. To nebyl opičí muž, ne? Tím myslím, na břiše měl tlamu plnou zubů.

Ach, tělo jsem měl ztuhlé, nedokázal jsem se pohnout. Ty tesáky se mi přiblížily k tváři. Zavanul ke mně dech, co páchl jako u zvířete.

„Průzkumník Yasaku jde na to!”

Yasaku se ze strany vrhl se štítem a shodil opici s tlamou na břiše (toho netvora) na zem, spadl společně s ním.

Ale oba byli statní. I když spadli z této výšky, vzdálili se od sebe, jako kdyby se nic nestalo.

„...■■■ Fyzické posílení (Těžká vzpruha).”

„...■■■■■ Blesk.”

Blesk zasáhl opici s tlamou na břiše spolu s oslepujícím světlem a ohlušujícím hlukem. Pohledný muž se mrštně přesunul do slepého místa opice a sekl ji. Oba byli příliš rychlí, nedokázal jsem je sledovat.

„...■■■■ Božská zeď!”

Kolem Yasakua a ostatních se objevila světelná zeď.

„Teď už to je v pohodě. Budeme v pořádku, i když do toho narazí velká magie.”

Paní mág, co už nějakou dobu zaříkala, mírně kývla.

„...■■■ Hřmící bouře.”

„Jejda, Barou, taky nás chceš proměnit na oharky?”

„Yasaku, uhýbáš příliš pomalu.”

Intenzivně tu zuřila blesková bouře, co byla mnohem úžasnější než ta, co použila proti hydře. Yasaku a Tan dole něco říkali, ale já to neslyšel.

„Tuhle šanci využiju, Vírová čepel.”

Velký meč rudě zářil a na opici vysekal mnoho ran.

„Jsi příliš měkký. Ostrá hrana.”

Tan naproti Yasakua neustále bodal svým lehkým dlouhým mečem. Zdálo se, že ho brzy porazí. Průzkumníci byli přece jenom úžasní. Se mnou nebo Kenou se nedali srovnávat, dokonce ani s Orudem— byli to takhle silní lidé, co?

Mé nepatřičné vzrušení vymazalo několik výkřiků, co se ozvalo ze strany hradeb.

Tam bylo několik opic s tlamami na břiše a bojovalo se strážemi a magickými lovci.

[Divte se! Naše eso v rukávu! Okuste zdrcující násilí, co nedokážeme ovládat ani my! Tohle jsou přesně démoni! Ach, vaše veličenstvo démonický lorde! Na této zemi znovu začne svět démonů.]

„Démoni?! Tohle je zlé.”

„Vážně zlé, co? Yasaku, Tane, rychle utečme.”

„Správně, netvoři jsou jedna věc, ale démoni jsou špatní.”

„Proč? Copak je co nevidět neporazíte.”

Yasaku a jeho přátelé hodlali uniknout, jen co se doslechli o démonech. I když byli jediní, co s nimi dokázali bojovat přímo.

„Víš, démoni jsou chytří. Slabý mág a kněz dokáže jen tohle.”

Paní mág vytáhla další hůl, co byla jiná než ta, co používala do teď, a namířila jí na opici s tlamou na břiše. Vyšel z ní proud ohně a opice explodovala. Padla na zem, ale nezdálo se, že by byla nějak zraněná.

„Jednu zvládneme, ale s tolika najednou dokáže něco svést jen hrdina.”

„Pozor.”

Gue.

Dopadla na mě opice s tlamou na břiše, co přeskočila hradby. Tahle tíže se nedala srovnávat s bolestí, když mě utiskoval strážný. Sebral jsem veškeré své vědomí, co téměř odplulo, a bodl jsem opici mezi tesáky do tlamy na břiše šípem, co jsem sevřel.

Ta opice vypadala, jako kdyby nic necítila, i když jsem ji bodl mnohokrát.

Zdálo se, že se mě mág a ostatní snažili zachránit, ale zdálo se, že nemohli použít magii, protože jsem byl v cestě.

Copak to asi bylo?

Když jsem byl nucen vzhlédnout, spatřil jsem stín vznášejícího se člověka. Fialové vlasy?

[<<TANČI>> Claiomh Solais.]

Kolem té postavy se rozptýlilo několik mečů. Byla to nádhera.

Ten meč se svévolně pohyboval jako nějaké stvoření a přesekl opičího démona s tlamou na břiše, co po mě šlapal. Přesekl ho vedví jedinou ranou.

Když jsem se vyškrábal zpod opice, boj vně i uvnitř hradeb skončil.

„To jsou meče nebes.”

„To je jeho veličenstvo král předků Yamato.”

„Pán Yamato, hurá!”

„Ať žije král předků Yamato!”

Všichni jednomyslně provolávali jméno váženého Yamata.

Nevěděl jsem, jestli ten člověk, co letěl na nebi, byl vážně pan Yamato.

Ale byl jsem schopen ze všech sil zakřičet „děkuju”, než ten člověk odletěl.

Myslel jsem si, že Gadi a Bahama zemřely, ale zdálo se, že z toho vyšly jen s pár zlomeninami. Zdálo se, že Kena a Pomi to odnesly jen pár odřeninami.

Já jsem měl jenom pohmožděniny. Yasaku a ostatní tomu říkali zázrak. Možná to bylo díky tomu brnění, co jsem získal od váženého pana šlechtice. Až se s ním příště setkám, znovu mu poděkuju.
-----------------------------------------------


~ V Satouově podání byla tohle jen malá nepříjemnost na cestě z vévodského města zpět k elfům... ~



Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>