OSO - kapitola 13 (1)

Kapitola 13 – Prokleté vybavení a lišče

Dalo by se říct, že tábor Myuiny družiny bylo peklo, a nijak bych nepřeháněl.

Uprostřed se zvedal ohnivý pilíř a hráče, co se od něj snažili utéct, to moře plamenů spolklo. Ani já, ani ty tři se mnou jsme nevěděli, proč se něco takového stalo. Všichni jsme byli zaražení.

„No tak... i když tak moc chtěli táborák, není pořád ještě světlo?”

„Teď není čas na žerty! Evidentně to je abnormální situace... pojďme za Lucato a ostatními. Nejdřív je zkontaktuj.”

Věděl jsem, že Myu žertuje. Ale na rozdíl od jejích normálních žertů teď měla tvář napjatou a nervózní. Určitě ji to muselo tak moc šokovat.

Obvykle jsem se v takové situaci uklidnil, abych svoji mladší sestru ještě víc nerozrušil. A obhlédl jsem okolí.

Plameny se rozšířily k vybavení jako stany, co byly vztyčené kolem, a naprosto je to zničilo.

Štěstím v neštěstí bylo, že ty stany byly celkem daleko od sebe a neblokovaly nám cestu.

„Spojila jsem se s Lucou! Momentálně odvádí lidi!”

„Dobře! Pro teď budeme jednat společně. Pojďme si najít místo, kde bychom si mohli vyměnit mapy družiny. Toutobi, navigaci nechám na tobě.”

Ty dvě přikývly se ztuhlým výrazem na tváři. Pravdou bylo, že kdyby utekly, vyhnuly by se vyhlazení, ale jelikož měly silnou vůli a odhodlání vyrazit na pomoc svým kamarádům v krizi, nemohl jsem nic říct.

Vybavil jsem si, co jsem měl za techniky, bylo to lepší než nic. Všem jsem aktivoval očarování MIND a DEF, jak jsme šli proti proudu lidí.

„Byly nějaké známky, že se to stane?”

„...vůbec! Takhle nemůžeme ani zjistit, jestli to je magický útok nebo netvor! A hlavně je nemožné, aby netvoři vnikli do bezpečné zóny!”

Dokonce i Toutobi, co obvykle mluvila klidně, byla otřesená.

„Myslím, že to mohl způsobit unikátní předmět. Možná že má někdo přehnaně silnou zbraň nebo tak něco.”

„Hino, čteš příliš mnoho webnovel! V normálních hrách něco takového neexistuje. Kdyby tu něco takového bylo, lidé by přestali hrát!”

Od tebe to nechci slyšet, ty podvodnice. Ty tři kromě Myu byly v nitru v naprostém souladu. Ale v následujícím okamžiku jsme si už nemohli dovolit takové tlachání.

„Ohnivý útok! Obrana!” zvedl jsem hlas a všichni na místě ztuhli. Vytáhl jsem z inventáře magický kámen s Hliněným štítem a hodil ho na zem.

„—<Hliněný štít>!”

Přibližující se plameny narazily do zdi z hlíny. Plameny se na hliněné stěně roztříštily a nás ovanul horký vzduch.

Mírně jsem vykoukl zpoza zdi. Ačkoli jsem viděl plamen na druhé straně, pořád zuřil a vůbec nepohasl.

„...takhle se nikam nedostaneme.”

Nebyli jsme daleko od místa, kam jsme se chtěli dostat, ale projít ohněm by bylo obtížné.

„Sestři, Luka a ostatní k nám nepřijdou. Řekla, že zrovna teď se snaží chránit hráče, co zůstali pozadu!”

„Fajn, fajn, to znamená, že je musíme zachránit. Neznáme důvod tohohle požáru... jestlipak to zvládneme?” řekla Hino.

Ty tři byly nervózní. Jejich obrana nebude moct vystát vlny plamenných útoků, i kdyby se zaměřily jenom na obranu. Všichni předpokládali, že to nejhorší je ještě čeká.

„...Ryui... promiň, taky jsi nervózní, co?”

Ryui se mi přitulil k pravé ruce a zíral na mě.

„Plamen trochu pohasl. Ještě chvilku a budeme moct jít.”

Vypadalo to, že plameny polevují, zdálo se, že přicházely v cyklu a s intervalem. Zdálo se, že budeme moct pokračovat. A pak mě někdo poplácal po rameni. Byla to Myu.

„Luka s tebou chce mluvit. Brzy ti zavolá.”

„Ach, dobře.”

Hned poté přišel hovor od Lucato. Momentálně jsem chtěl vědět všechno ohledně situace.

[„Ahoj, Yun.”]

„Pozdravy si nechme na později, pokusíme se vás dostat ven. Zeptám se na pár otázek, zkus mi je zodpovědět. Co to způsobilo?”

[„...mládě.”]

Vzpomněl jsem si na mladého Kamaitachi, který na nás včera zaútočil, a zamračil jsem se. To byla charakteristika zdejších netvorů?

„Něco dalšího? Něco, co by to mohlo způsobit.”

[„To mládě sem přinesl hráč... lepší výraz by pro to byl, že ho unesl a silou ho sem přivlekl.”]

Unesl, to vážně není moc příjemný způsob. Jinými slovy ho sem přivlekl násilím. Tak to bylo.

[„První den hodně hráčů unášelo mláďata a pak je přivleklo sem do základního tábora. Včera se to taky stalo. A v důsledku toho začala mláďata běsnit, roztrhala stany, ničila věci a utekla. Ačkoli jsme čekali, jestli se tohle taky začne chovat agresivně, ale pak z něj vzešly plameny.”]

„...důvod? Proč k tomu došlo?”

[„Z dálky se to nedá říct. Ale zdá se, že má něco blyštivého. Vypadá to jako divný náramek.”]

Jak jsem to zaslechl, zjistil jsem, že mezi tímto incidentem a včerejším Kamaitachim je podivná spojitost.

Ačkoli jsem neměl žádný nezvratný důkaz, případ tohoto mláděte a Kamaitachiho je to samé.

Než aby předmět identifikovali na hráči, otestovali ho na mláděti, což vedlo k tomu, že se mládě rozdivočilo. Předmět s nevýhodami jako ten šperk, co jsem včera našel. Je možné, že tohle mládě mělo na sobě také takový šperk.

Ach jo, chci toho hlupáka, co způsobil ostatním tolik potíží, nakopat do zadku.

„Díky. Více méně jsem situaci pochopil. Hned se za vámi vydáme. Nedělejte nic zbrklého.”

[„Dobře. Moc díky.”]

S dokonalým načasováním plamen polevil, jakmile jsem ukončil hovor s Lucato, a tak jsme se vydali hlouběji.

Jak jsme se přibližovali ke středu plamene, kůže mě začala z horka svědit.

Střed nebyl tak daleko, ale cestu nám ztěžoval horký vzduch a občasné plamenné střely. Zorné pole nám zahalovala horká mlha, dokonce ani s Jestřábím zrakem jsem neviděl moc daleko.

Jak mám v něčem takovém najít slabinu? Jakmile jsem se suše usmál, na kraji zorného pole jsem zaznamenal pohyb.

„Luko!”

„Zdá se, že jste v pořádku! Taky bychom měli jít!”

Přišli jsme k nim a ujistili se, že tu vlnu útoků přečkali v pořádku.

V pilíři ohně bylo vidět malou siluetu, stála čelem k dívkám, navzdory plamenům jasně věděla, kde jsou, a začala sálat plamenné vlny a střílet plameny. Mezi dívkami byly dvě čarodějnice Kohaku a Rirei, co chránily zbývající hráče. Snášely to střídavým aktivováním obranné magie.

Ale hustota útoků byla vyšší než u toho, kterému jsme se vyhnuli my. Jen samotné dvě to brzy přemůže. To jsem cítil.

„Tohle je zlý! Došlo mi MP!”

„I když mi to řekneš, nemáme žádné MP lektvary... ach.”

Obranná magie, co aktivovali Kohaku a Rirei, polevovala. Rireina obranná magie vyprchala jako první a všechen nápor byl na Kohačině magii, co začala praskat jako sklo. Než se zhroutila, začalo odpočítávání.

„Stihni to včas! ——<Hliněný štít>.”

Vytáhl jsem hrst magických kamenů s Hliněným štítem a hodil je mezi Lucato a mládě.

Plameny narazily do stěny z hlíny, co vznikla ze čtyř částí vztyčených v prostoru mezi nimi. A potom magická obrana vyprchala, jak Kohaku došlo MP.

„Co se stalo?”

„Přišli jsme na pomoc! Luko.”

Lucato, Kohaku a Rirei a také dalších 5 lidí, které vedly. Dohromady se tu bránilo dvanáct lidí.

Nezdálo se, že by se lidé, kterým naprosto došlo MP, nějak včas zotavili, a tak jsem jim beze slov podal MP lektvar.

„Moc děkuju, Yun.”

„Díky si nech na později, můžete hned utéct?” zeptal jsem se co možná nejstručněji, ale kvůli tomu jejímu zmatenému výrazu jsem nebyl šťastný.

Nevěděl jsem, jak dlouho ty hliněné stěny vydrží odolávat útoku.

„Půjde to?”

„No, jelikož se na nás zaměřil, jakmile se otočíme k útěku, zaútočí na nás. Když budeme utíkat, někdo nám bude muset získat čas... ne, nebudeme mluvit mlhavě. Musíme někoho obětovat.”

Jak jsem to uslyšel, přišlo mi, že jsem se namočil do něčeho vážně nepříjemného. Takže takhle to je. Kdybych odešel, aniž bych dneska udělal večeři, neodpustili by mi, že ne? Ne, rozhodně nemůžu zemřít.

„Ještě je jedna možnost, porazit to zvíře.”

To bylo rozumné. Nebyl to dospělý netvor. Jeho celková statistika by měla být nízká. S těmi dvanácti přítomnými lidmi bychom měli být schopní vyhrát.

„Má někdo námitku proti porážce toho mláděte?”

Jak to lidi zaslechli, všichni zakroutili hlavou. Dobrá, takže potřebujeme vymyslet strategii. Zrovna když jsem si to pomyslel, mě něco zezadu udeřilo.

Jak jsem se zapotácel a podíval se dozadu, viděl jsem, že do mě hlavou narazil Ryui. A ještě k tomu hodněkrát.

„Hej, teď není čas na hraní. To víš, ne?”

Ale i tak do mě dál narážel. Bylo mi to podezřelé, a tak jsem si dřepl a podíval se mu do očí.

„Copak?”

„...”

Beze slov jsem nemohl pochopit všechno. Ale ta emoce, co měl Ryui v očích, jak zíral přímo na mě. To byla——prosba.

Popřemýšlel jsem, proč by se můj partner, kterého jsem nedávnou potkal, tak tvářil.

Bylo to to samé jako s tím včerejším Kamaitachim. Ryui nechtěl, aby jeho brach zemřel přímo jemu na očích, chtěl mu pomoct. Kruci, je to jenom spekulace. Ale byl jsem přesvědčený, že to je tak, a pomyslel jsem si, že udělám všechno, abych to přání splnil.

Navíc i kdybych to udělal, nedokázal bych se sám sobě podívat do očí. Plnit přání svého partnera je povinností muže.

„Omlouvám se, chvilku to trvalo.”

„To nic, co se stalo?” zeptala se mě Lucato ustaraně.

Já se snažil vesele odpovědět: „Omlouvám se! Jsem proti jeho porážce!”

Zatímco jsem se díval na ohromené výrazy všech, vyskočil jsem spolu s Ryuiim zpoza hliněné stěny.

„Takže uděláme, co je třeba udělat? Parťáku?”

Jeden člověk a jedno zvíře se postavilo velkému ohni. Vážně jsem nebyl hráč v top levelu, ale měl jsem vyhlídku na vítězství.
-----------------------------------------------

~ Příště o Yunině boji v plamenech. A taky o její zbrklosti. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>