OSO - kapitola 12 (3)

„...ach, nemusíš být tak obezřetný. Nejsou to nepřátelé,” řekl jsem Ryuimu hned, jak Myu skončila svou bitvu, ale nejenom že nezrušil svoje utajení, ale dokonce byl ještě ostražitější než předtím.

„Ho, úžasné. Jsi stejně mimořádná jako vždycky. Ale utržila jsi celkem dost škody, ne?”

„Hm? Ty útoky jsem přijala, abych si zvedla level svého [Brnění].”

Takže ty útoky přetrpěla, aby si zvedla level, hm? Jako obvykle ignoruje riziko a klade důraz na efektivitu.

„Taková zbrklost. Kdyby tě to zabilo, to my bychom byly v maléru.”

„Ahahaha, promiň. Ale dostaly jsme poklad.”

Ačkoli já jsem to neviděl, zdá se, že ty tři viděly, že po tom unikátním netvorovi zůstala truhlice. Podle jejich chování se zdálo, že tu truhlici otevíraly. A jak jsem se na ně díval, vytáhly z meziprostoru metličku, misku, hrnek, tvořítka na sušenky a tak dál...

„Dobrá! To je další krok k našemu plánu o výrobě sladkostí, o kterém sníme!”

„Myslím, že když nikdo v družině nemá smysl [Vaření], tenhle sen se nikdy nesplní.”

„...souhlasím. Ale na něco jsi zapomněla. Hele.”

„Ups, sestři Yun! Dlouho jsme se neviděly!”

Ty tři přišly ke mně. Ačkoli jsem na ně chtěl přátelsky zavolat, Ryui vedle mě byl velmi ostražitý a já ho nechtěl vyděsit.

„J-jo, vede se ti dobře? Toutobi, Hino, omlouvám se.”

„Proč se omlouváš, sestři?”

Střelil jsem pohledem po těch dvou. Máte moje sympatie, vyjádřil jsem pohledem. Omlouvám se, že je vždycky na obtíž.

„Takže co tady vy tři děláte?”

„Hmm. Hledáme jídlo? Hele, protože zavedli koncept sytosti, nechceme umřít kvůli nedostatku jídla. Takže jsme se rozdělily do dvou týmů a pak jsme našly družinu, co utíkala před unikátním netvorem, takže jsme ho přetáhly. Protože tam bylo málo místo, požádaly jsme Hino, aby ho kladivem odhodila někam jinam!”

Nebylo to MPK? A taky jste úžasné, že jste ty dva netvory vyřídily tak rychle.

„Aha. Pokud si řádně hledáte jídlo, tak se nemusím bát.”

Jak jsem promluvil, ty tři otevřeně odvrátily pohled. Hej, proč se koukáte jinam.

„Ehmm, od té doby, co jsme sem přišly, jsme neměly žádné pořádné jídlo.”

„Ovoce je výborné. Snažily jsme se navzájem nacpat svými kuchařskými výtvory...”

„...jelikož všechny máme smysl [Odolnost vůči jedu], jeho level šel rychle nahoru. A jedovaté ovoce chutnalo něco mezi jahodami a pomerančem.”

Ehm, jinými slovy. Kvůli jídlu přetrpěly jedovaté rostliny, protože měly hlad? Posilovat vlastní toleranci jedu tím, že ho pozřeli, byla technika ninjů, ne? Letia, s kterou jsem se setkal včera, také neměla žádnou podpůrnou schopnost.

„Haa~ vydržet tři dny na takovém jídle zní strašně.”

„Protože~ najednou nám dali limit na nové Smysly. Takže jsme nevěděly, jaký nový Smysl si vzít a levelovat, abychom se přizpůsobily životnímu prostředí. Všechny jsme byly ztracené. A když jsem se chtěla ze všech sil pokusit něco uvařit, všichni mě zastavily...”

„Myu, radši přestaň. Nezvyšuj počet obětí mimo náš dům.”

„Jsi strašná, sestři.”

„Říkej mi bratře. Ach jo, když si situace něco žádá, naprosto ti to schází, je třeba, abys byla trochu vynalézavá.”

Top hráči dělají povyk kvůli přípravě jednoho jídla a vytvářejí jedovatou miasmu, haa~ Zhluboka jsem si povzdechl.

„Došly nám nezbytně nutné věci... včera nám v kobce došly lektvary a odolnost Lučiny zbraně klesla tak moc, že se jí málem rozbila. Získaly jsme spoustu kořisti a unikátních předmětů, zbraní a brnění, ale chceme lektvary. A používat neidentifikované předměty je děsivé.”

„...naštěstí se nám podařilo rozpoznat normální jídlo a jedovaté ovoce. Kdyby Myu začala běsnit kvůli jídlu se [zmatkem], nedopadlo by to dobře.”

K čertu, to by se připravily na smrt.

„Hele, to je kritická zóna. Vzpamatujte se. Ach jo, trochu vám pomůžu.”

„Ech?”

Myu na mě zaraženě zírala.

„Večeři a lektvary, můžu vám je připravit v našem základním táboře. Večeře bude později společně s mojí družinou, nevadí to?”

„To je...”

„Ale řádně si od vás vezmu kompenzaci. Bude to pracovní cesta Ateliéru, výměnný obchod. Nepotřebuju peníze, co budu moct použít až za pět dní. Chci předměty. Ani ne unikátní předměty, jako spíš suroviny a bylinky a taky informace. A já vám později dám lektvary, léčiva proti abnormálním stavům a taky večeři.”

Myslím, že to byl celkem dobrý nápad. I kdybych něco podobného udělal v reálu, nejsem tak hodný člověk, abych druhým pomáhal bezpodmínečně. Něco za něco, tak.

„Poprvé po dlouhé době si budu moct užít chuť domova.”

„Rozhodně nebudu mít dost surovin, takže nebudu moct udělat nic kromě ovocných jídel.”

„Dobrá, pojďme! Pojďme přesvědčit Luku a ostatní!”

Myu zvedla pěst a začala kráčet přímo k lesu. Můj ty světě, to je ale problematická mladší sestra.

„...ehmm... chci si o něčem promluvit, Yun. Nevadí to?”

„Copak, Toutobi. Pokud máš nějaké suroviny, rozšíří se tím menu, co můžu udělat.”

„Ne, to nemyslím... vedle tebe něco je... co to je?”

To načasování bylo zlé. Chtěl jsem, aby o něm prozatím nevěděly, protože byl rozrušený po té bitvě.

A Myu se o něj bude rozhodně zajímat. I když jsme se znali teprve krátce, věděl jsem, že pokud se ho někdo dotkne, Ryui mu rozhodně neodpustí.

„Ehmm, Toutobi, ty něco vidíš? Já nic nevidím.”

„Myslím, že to je kvůli jednomu vyhledávacímu Smyslu. Takže co to je vedle tebe, Yun?”

„...ech, ehmm... To je... v žádném případě se ho nedotýkej.”

Nepodněcuj ho. Myu byla obzvláště pozorná. Řekl jsem pár slov k Ryuimu, abych ho přemluvil se ukázat. A oči těch tří byly přilepené k bílému koni, co se objevil.

„Jen klid, nejsou to nepřátelé.”

Dřepl jsem si a pohladil jsem ho, abych ho uklidnil. Všechny tři zareagovaly jinak, ale Myu, co byla nejobezřetnější ze všech, pronikavě vykřikla, jak se dalo čekat: „Jéé! Mládě! Bílý koník! TO CHCIIII!!”

„Nedám! Nevydám ho! Ulov si vlastní.”

„Sestři Yun, neřekla jsem ani slovo o tom, abys mi ho dávala. Ale jak jsi ho dostala?”

I ty druhé dvě byly zvědavé. Ale já jsem to vážně nevěděl.

„Jako... než jsem se nadál... už byl u mě?”

„Proč se to změnilo na otázku...”

„Vlastně je neviditelný, takže když jsem se na chvilku otočil, snědl mi oběd. A pak pomalu zkrotl.”

Jak jsem Ryuiho neustále hladil, značně se uklidnil. Naopak se začal tělem tlačit na mě. Ne, to by se dalo vyložit jako zdůrazňování našeho vztahu. Dalo by se to tak vyjádřit.

„Můžu si ho aspoň pohladit?”

„Ryui, slyšel jsi ji.”

„Hej? Nevadí to?”

Ale když zaslechl Myuinu otázku, otočil krkem a odmítl ji.

„Ale, ale... Myu, dostalas kopačky.”

„Ale já se ho dotknu!”

„Hej!”

Moje mladší sestra se jako obvykle nedokázala ovládat, ale Ryuiho silueta zmizela, než se ho mohla dotknout. Myu nemá žádný hledací Smysl, takže nevěděla, kam se poděl.

A přesně takhle se Ryui ukázal trochu dál od nás, bylo to trochu divné. Vypadal trochu nepříjemně.

Zdálo se, že to cítila i Toutobi a pozvedla obočí.

„Fufufufu, pronásledovat prchající kořist je moje přirozenost! To je začátek hry na honěnou!”

Mládě by nedokázalo překonat Myuinu zdrcující rychlost. Tak se to zdálo. Ale skutečnost byla jiná.

Malý bílý kůň vyzval na souboj existenci, která přemohla Sladký strom.

Rychlost jeho běhu nebyla nijak značná. Zmizel, jakmile se ho Myu chtěla dotknout, a objevil se jinde. Viděli jsme iluzi, jako kdyby se teleportoval na malou vzdálenost.

A když se Myu ztratil z očí a pak ho viděla objevit se někde jinde, okamžitě vyrazila svou maximální rychlostí.

Byla vždycky jeden krok pozadu, aby se jej dotkla. A tehdy se její tělo odrazilo zpět.

„Kyaa... uu...”

Ryui přiběhl zpět k nám. Když si s Myu naprosto vystřelil, vypadal spokojeně.

„Co se stalo? Přišla jsi o 20% HP.”

Myu se vrátila a za chůze na sebe aplikovala léčení. Ačkoli Hině se zdálo, že si mládě s Myu jenom zahrávalo, Toutobi a já jsme pochopili drsnou realitu.

„To... byla iluze, že jo?”

„...jo, sám se skryl a pak ukázal vlastní iluzi. A pak jí předmět její touhy zmizel přímo před nosem.”

Pravdou bylo, že se Ryui jen stěží pohnul. Pohybovala se jenom Ryuiho iluze. Ten přízrak zmizel vždycky, když ho užuž měla chytit. Zdálo se to jako krátkodosahová teleportace, protože opakovaně mizel a zase se objevoval.

To, co Myu odrazilo, byla její vlastní šokující rychlost. Narazila do stromu, co se skrýval přímo za Ryuiim.

„Uuch. Dneska to vzdávám, ale někdy mi dovol si tě pohladit!”

Ryui odpověděl s výrazem, co říkal: jen pojď a já se s tebou zase vypořádám. Díval se na ni trochu vesele. Možná to byl ten okamžik jako v manze, kdy jeden člověk rozpozná druhého jako svého rivala.

S tímhle se atmosféra zjemnila. Prozatím jsme zamířili do Myuina základního tábora a za chůze si povídali. Až se odtamtud stáhneme, zamíříme na naší základnu a po noci tam zamíří zase do podzemní kobky.

Ty tři o tom informovaly Lucato a ostatní a já jim po cestě dal přednášku o druzích rostlin, co se dají jíst, taky jsem nasbíral bylinky a nechal ty tři, aby je identifikovaly. Dělal jsem to stejnou metodou jako s Letiou. A nejvíc jsme se nasmály, když se Hino a Toutobi najednou dotkly Ryuia. Jak to Myu viděla, žralo ji to a znovu Ryuia vyzvala, aby se ho mohla dotknout.

Myslel jsem si, že ji zase odmítne, ale Ryui se nechal bez odporu a poslušně pohladit. Možná to bylo Myuiným nezvykle nervózním a bojácným vzezřením. Ale začala z toho být moc namyšlená a když na sebe přivolala Ryuiho hněv, kopl ji.

A když jsme se dostali do tábora Myuiny družiny— zjistili jsme, že hráči byli zaseklí v šířícím se pilíři plamenů.
-----------------------------------------------


~ Příští kapitola bude akční a Yun se blýskne. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>