OSO - kapitola 12 (2)

„Aach, jsem k smrti unavený. Teď se podívám, co je pod hladinou, a půjdu zpět.”

Potopil jsem se pod hladinu a hledal artefakty. Do té kamenné budovy vedl jenom jeden vchod. Vešel jsem jím. Zdálo se, že uvnitř byl vzduch. Zapálil jsem pochodeň.

„Hejhej, na takovém vlhkém místě bych neměl být schopen zapálit pochodeň.”

Navzdory této mé myšlence pochodeň po použití zapalovače z kuchyňské sady vzplála. No, je to hra. Jak jsem tu pochodeň zapálil, konečně jsem viděl celou místnost.

Byla úzká a dlouhá, kamenné stěny se táhly do dálky a na nich byly namalované obrázky.

Na těch obrázcích byla různá zvířata. Vlk, tygr, velký pták, slon, medvěd, liška, drak. Kromě nich tam byli i lidé. Na obrazech nebylo jediného písmena, ale všechno vyjadřovaly ty obrázky.

Jak jsem se rozhlédl po místnosti, našel jsem chodbu vedoucí do další místnosti, ale nemohl jsem jí projít, protože se strop zhroutil.

Obezřetně jsem propátral okolí, ale byly tam jenom obrázky zvířat.

Všechny obrázky jsem si postupně vyfotil, ale nechtěl jsem to vyzradit ostatním. Na stropě bylo vyobrazené soužití.

A pak jsem zamířil do nejhlubší části a obrázky se změnily. Lidé žili se zvířaty a nyní ochočená zvířata si vážila svých pout s lidmi.

Na jednom obrázku byla obzvláště nápadná postava.

Měla zející ústa a nepravidelné ostré tesáky. Byl to organizmus s nespočtem chapadel, co se natahovala z jeho černého těla. Barevné schéma obrazu ukazovalo na ohavnost, tělo toho organizmu bylo tak pokroucené, že nebylo možné, aby pocházelo z přírody. Tam, kde měl mít oči, byly jenom zející prohlubně.

Ten organizmus svými chapadly polapil zvířata a hodil si je do úst.

Objevilo se několik těch stvoření a ovládli zvířata. Naprosto to zničilo dojem z těch idylických nástěnných maleb.

Bylo to, jako kdyby ten organismus byl přirozeným nepřítelem zvířat.

„Možná si to jenom představuju, ale je možné, že tenhle kontinent má takovou scénu.”

A lidé vzali do rukou zbraně a zaútočili na ty přirozené nepřátele. Ty organizmy měli pod zdeformovaným profilem skryté oči a mířili jimi na lidi.

Nakonec tam byla malba zobrazující litý boj s několika nepravidelnými netvory. Na konci této příšerně vážné malby byl zase čas na poklad.

Truhla s pokladem, co stála v nejhlubší části prostoru, byla mnohem zdobenější a lépe vyrobená než truhly do teď. Působila důstojným dojmem.

Tentokrát to byla truhla s pokladem z budovy na dně jezera. Dokázal jsem sem dorazit, protože jsem měl [Plavání] v levelu 12. Když uvážím, že nebylo jak se vyhnout souboji na život a na smrt s Tuňákem obecným, obtížnost byla značně vysoká. Kdybych si včera nepřivzal smysl [Plavání] – dneska bych se sem nedostal. Ne, ve družině o šesti členech a s vybavením jako kopí by to bylo snazší a bylo by lehké útočit.

Doufám, že tentokrát to není žertovný předmět!

Když jsem napjatě otevřel truhlu s pokladem, našel jsem uvnitř zbraně, které jsem nedokázal identifikovat.

—Hůl, bojová sekyra, dlouhý luk a pár dýk.

Ta hůl měla na vršku onyx, který do sebe nasával světlo. Byl výrazně černý.

Ta bitevní sekyra byla tmavě rudá, působila pevně a nezdálo se, že bych ji dokázal zvednout. Čepel byla popraskaná a pulzovala rudě a černě jako magma.

Ten pár dýk měl jinak barevné čepele, i když vzorek jílce byl stejný. Jedna čepel byla černá a lesklá a druhá byla fialová a vypadala jedovatě. Obě dvě měly hrubě vyhlížející texturu a neodrážely světlo.

A ten dlouhý luk s černou tětivou měl kolem pružného dřeva ovázanou rudou látku z neznámého materiálu a byl důkladně zdobený peřím.

Byl trochu větší než luk, co mi vyrobil Lyly. Ačkoli nebylo pravděpodobné, že bych z něj dokázal jen tak vystřelit, pokud budu bez pohybu stát, tak se mi to povede.

A poslední byla uvnitř zpráva.

„Ehm, [Blahopřejeme. Našel jsi ukrytou truhlu s pokladem. Uvnitř jsou unikátní zbraně. Je to typ zbraní, co tvá družina používá nejvíce. Podrobnosti se dozvíš, jakmile je identifikuješ.] Hej, ještě nejsou identifikované.”

Podíval jsem se na podrobnosti, ale ještě nebyly identifikované. Mohl jsem je použít, ale nevím, co se stane.

Bude lepší, když to dneska večer proberu s Magi a ostatními. Nebo spíš to jsou zbraně pro celou družinu.

I když jednáme odděleně, jsme pořád družina. Pěkné. To jsem si myslel.

Na tomhle místě už jsem neměl co zkoumat, a tak jsem se znovu ponořil do vody.

Jak jsem na dně jezera vzhlédl, sluneční světlo se odráželo od vody a zářivě zářilo. Na chvilku jsem se zastavil a tu scénu si nahrál, než jsem vyplaval z jezera.

„...Ryui, jsi tu?”

Možná jsem ho tu nechal příliš dlouho. Nemohl jsem toho bílého koně najít, ani když jsem se rozhlédl po okolí. Když jsem si pomyslel, že nechat ho tu dvě hodiny bylo prostě příliš dlouho, a poškrábal jsem se ve vlasech, z trávy nedaleko se objevila silueta.

„Čekal jsi na mě, díky.”

Sehnul jsem se a pohladil jsem Ryui, co ke mně přišel. Díval se jiným směrem, jako kdyby byl mrzutý. Udělal jsem něco, co jsem neměl.

„Skončil jsem s průzkumem jezera, měli bychom se vrátit nebo možná prohledat jiné místo... copak, Ryui?”

Až do teď se mi nepodíval do očí, ale nesetřásl ruku, kterou jsem ho hladil. Ale najednou se v tichosti napružil, jako kdyby něco spatřil.

Stalo se to za pár sekund. Ryui se přesunul 30 metrů ode mě a pokýval krkem, jako kdyby mi říkal, abych šel za ním. Jako kdyby mě nabádal. Schopnost zvířat vycítit nebezpečí se také vztahovala i na hru? Jakmile jsem se zastavil vedle Ryuia, zaslechl jsem těžký kovový zvuk a hlasitý vřískot.

„C-cože?!”

„—<Vlna Síly>!”

Po tom známém hlase přiletěli z lesa na břeh jezera dva obrovští netvoři. Bylo to místo, kde jsem před chvilkou stál.

„Že jsem vás jediným úderem odhodila, jste příliš slabí, abyste byli unikátní netvoři! No tak, ať je z vás rez na mém meči!”

Zbytečně vysoké napětí. Zbytečné máchání mečem, co svištěl vzduchem.

Děvčata se pustila do unikátních netvorů typu krevety a stromu, co se objevili na místě, kam je to původně odhodilo.

„...Myu. Bojovat se dvěma protivníky najednou je příliš riskantní.”

„Hmm. Mě to nevadí, hlavně, že si na tom tvrdém korýši zvýším level svého Kladiva.”

„No, no, pojďme je najít a zničit, než nám je vezme někdo jiný! To je nejlepší!”

Známí, obtížní známí.

Lehce vybavená Toutobi použila dýky k vrhání. Hino vytáhla svůj perlík a zasmála se a moje mladší sestra Myu ztrácela kontrolu. Ryui, který pravděpodobně vycítil nebezpečí, se zneviditelnil a nastražil všechny smysly.

Ale i tak, kde jsou ty zbývající tři včetně Lucata? No, já také jednám samostatně, takže bych se na to neměl ptát.

„Ech? To je ségra! Hej, sestři Yun!”

„Myu, vpředu, VPŘEDU!”

I když byla zrovna uprostřed boje, měla času nazbyt, aby mi zamávala. Bez námahy se vyhnula útoku z obou stran. Hej, švindlující sestro. Prosím tě, tak moc svého bratra netrap.

„——<Příboj>!”

„...<Rána do zad>!”

Toutobi bodla do slepého místa netvora krevetového typu. Hino máchla svým kladivem a rozdrtila mu výstupky.

Zatímco ty dvě bojovaly s jedním unikátním netvorem, Myu zápasila samotná s netvorem typu sladkého stromu.

„Hej, hej! S takovým pomalým útokem mě nedostaneš!”

Myu díky své vysoké magické obraně dál odolávala kletbám, které na ni strom vrhal, a vyhnula se všem dřevěným kopím z jeho větví.

Netvor rychle přepínal mezi obranou a útokem, měl jsem pocit, že by se dal nazývat skutečným unikátním netvorem. Ten pavoučí netvor, co jsme viděli první den, byl dost slabý na to, aby jej sejmula družina začátečníků. Tuňák obecný z jezera možná neměl vysokou statistiku, ale bylo těžké jej porazit. Kdyby člověka pod vodou jen jednou zasáhl, byla by velká pravděpodobnost, že prohraje.

A ti dva netvoři přede mnou měli sílu, při které jsem měl pocit, že bych je sám nikdy neporazil.

Pozoroval jsem boj se Sladkým stromem. Útočil rychleji, než člověk dokázal pohybovat rukama a tělem. Ale—

„Jsi moc pomalý, takže teď jdu na to já!”

„Ne, kde přesně je pomalý.”

Narůstající větve byly něco jako jeho ruce. Vzrostl počet těch, co bodaly kupředu. Kdybych se nesoustředil na vyhýbání, určitě by mě okamžitě nabodl.

Myu se jim dál jen o vlásek vyhýbala a přibližovala se. S mečem v ruce zlehka odsekávala větve, co jí bránily v postupu.

Měl jsem pocit, že se v té bitvě oba snažili ze všech sil. Ale Sladký strom měl pořád ještě rezervu. A Myu...

Předtím ji odhodil, ale teď stála nohama pevně na zemi.

„<Pátý pří——”

Když se dostala na vzdálenost, odkud už mohla použít Umění, Myu začala zaříkat. Já jsem ve Sladkém stromě vycítil změnu a zakřičel jsem: „UHNI, MYU!”

Zrušila zaříkávání a okamžitě ustoupila, aby si získala trochu prostoru. Na místě, kde Myu před chvílí stála, ze země trčely dřevěná kopí.

Sladký strom byl nepohyblivý. Ve střední vzdálenosti používal bodavé útoky. A jakmile se k němu člověk přiblížil, nechal ze země vyrašit dřevěná kopí. Okamžitě jsem pomyslel na protiopatření, to by znamenalo magický útok z dálky, ale...

„Pěkné! Tak by to mělo být!”

„Jo, z mojí sestřičky se stal naprostý bojový fanatik...”

Vyhnula se nebezpečnému úderu, ale nebyla mrzutá a ani neklela. Na tváři měla široký, dětinský úsměv a šťastně držela svůj jednoruční meč.

Na chvilku poklesla v pase a vyskočila, aby se ke Sladkému stromu okamžitě dostala. Aby se vyhnula kopím, kterými na ni strom útočil, stačila jí na to jenom její rychlost. Obracela se a jen o vlásek se jim vyhýbala.

Její počínání bylo stejné jako předtím, ale její rychlost byla někde jinde. Když jsem viděl, že hráči ve vysokém levelu jsou schopní udělat něco takového, pocítil jsem strach.

Znovu se dostala do blízkosti stromu. Když se země náhle a nepřirozeně vzedmula, Myu bez zastavení pádila kupředu.

Kopí vyskočila jako miny, objevila se ve slepých místech. Bylo to nevyhnutelné.

„Naivní! Dvakrát do stejné řeky nevstoupím!”

Najednou se zastavila, všechnu rychlost ze svého běhu soustředila do své pravé nohy, přetočila se kolem dokola a svým mečem odrazila dřevěná kopí. A pak znovu začala utíkat, aby se střetla se stromem.

No vážně, nelidská technika.

„Tentokrát——<Pátý příboj>!”

Umění za sebou zanechávalo bledé světlo, jak se jednoruční meč zasekl do kmene Sladkého stromu.

Jeho HP každým úderem značně klesalo, ale i tak přišel jen asi o 30%. Protože ho její dřívější první úder připravil o 10% HP, zbývalo mu 60%.

Pokud tu věc před chvílí zopakuje ještě dvakrát, vyhraje. Vzdálit se a aplikovat taktiku udeř a uteč by bylo nejlepší. To jsem si pomyslel.

Ale tohle byla kvalita mladší sestřičky. Šla ještě za to, co jsem předvídal.

„Vlažné! Tohle je vlažné! Takže nejsilnější nepřítel této akce není Ki-sama, co!”

Když přijde na nuance, určitě to bylo 貴-sama a 木-sama, co? I když je to jenom Sladký strom (Pozn.: Tohle je typický japonský žertík, oba dva znaky se vyslovují stejně, ale první znamená něco jako „mizera” a druhý „strom”).

Hej, to na tom nebylo to překvapivé. Myu poklesla v pase a pohybovala se, jako kdyby aktivovala Umění.

„Hruď!”

Evidentně to nebyla technika, ten útok byl série pěti navazujících úderů. Dokázal jsem vystopovat pohyby, co působily stejně, jako když použila to Umění jednoručního meče jménem Pátý příboj.

Rychlost a přesnost byla stejně dobrá jako u Umění, ale neaktivovalo se to. Neaplikovala se na to žádná korekce újmy, která by protivníka připravila o velké množství HP. Jenom to počínání bylo stejné.

„Teyaaaa!”

Při neustálém útoku bylo všechno na rychlosti. Bez ohledu na to, jak dlouho trvalo, než se mohla dřevěná kopí zase použít, bojovat na blízko bylo zbrklé, přesně jak jsem si myslel.

Chapadla stromu se přiblížila k Myu, ona se skrčila a pokračovala v máchání mečem a nevšímala si útoků větví.

Očividně ji to ubližovalo, ale ona neustále aktivovala vlastní regeneraci.

„S tímhle je konec. ——<Pátý příboj>!”

Tentokrát to bylo skutečné Umění. I když strom padl po pouhých dvou úderech, Myu dokončila i zbytek úderů. Soucítil jsem s tím Sladkým stromem.

Ten předešlý útok napodobující Umění byl dobrý a určitě muselo být třeba spoustu odvahy, aby vyzvala na souboj na blízko jedinečného netvora.

Myu byla přece jenom abnormální. Normální lidé ji klidně mohli nazývat podvodnicí.

Pro mě to bylo naprosto nemožné. I kdybych ten strom sám porazil, strávil bych spoustu času útočením z notné vzdálenosti od podzemních kopí.
-----------------------------------------------




Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>