ICDS - kapitola 3

Kapitola 3 – Chlapec se stal průzkumníkem kobky (3)

„Můžeš to směnit v Obchodě.”

„Směnit? Tím myslíš, že je můžeš směnit za wony? Je tam banka?”

„Přímo v Obchodě, hlupáku.”

I když jsem měl hodnotu inteligence na 10, příliš dlouho jsem žil jako hlupák. I když jsem si navýšil inteligenci, pořád bylo obtížné prolomit level, s kterým jsem se narodil.

Zeptal jsem se svého otce, úplně jsem nechápal, co tím myslel, že mám jít do Obchodu. Nakonec jsem za to zaplatil vlastním tělem. Byla pravda, že když byla mysl hloupá, tělo trpělo.

Za týden když jsem mohl znovu vstoupit do kobky, jsem nezakřičel „začít s průzkumem”, ale otočil jsem se a šel jsem do Obchodu na 2. podlaží.

Protože mi bylo řečeno, že to, co chci, je v Obchodu na 10. podlaží, nešel jsem do Obchodu na 1. a 2. podlaží. To proto, že jsem měl pocit, že bych akorát utrácel, kdybych viděl, co mají na prodej.

„Ano, zákazníku, 1 zlatku můžeš směnit za 2.400 wonů.” (Pozn.: cca 50,-)

„2.400 wonů?!”

„Ano, zákazníku. Směnný kurz se mění v šest ráno, takže navrhuji směnit teď, když je kurz vysoký.”

Před majitelkou Obchodu, co byla pěkná starší slečna, jsem zalapal po dechu.

2.400 wonů!

Slizové na 1. podlaží obvykle dávali 1 zlatku za každé tři zabité a včely medonosné na 2. podlaží dávaly 2 zlatky za každé tři zabité. Ačkoli jsem nezabil moc goblinů, dávali 4 až 5 zlatek.

Jak budu postupovat kobkou výš, tohle množství pravděpodobně exponenciálně vzroste. Momentálně jsem měl 655 zlatých. Ačkoli moje matematika nebyla dokonalá, věděl jsem, že kdybych směnil všechno, co mám, měl bych víc než 1.000.000 wonů. (Pozn.: Necelých 21 tisíc českých). 

1.000.000 wonů! Pro mé patnáctileté já to byla nepředstavitelná částka. Roztřásl bych se dokonce i kvůli jediné Sin Saimdang (Pozn.: osobnost na 50.000 bankovce, takže jako kdyby říkal jeden/20 Palackých), ale 1.000.000 znamenalo 20 Sin Saimdang!

Byl jsem si jistý, že 1.000.000 wonů by byla velká částka pro jakéhokoli patnáctiletého. Tehdy jsem si uvědomil, co tím otec myslel, když říkal, že nejlépe placenou prací byl průzkumník kobky.

„Jů.”

Stál jsem tam celý udivený. Brzy jsem otevřel pusu, abych slečnu z obchodu požádal, aby směnila všechno zlato, co jsem měl. Najednou jsem si vzpomněl. Abych získal Qi, musel jsem si koupit metodu kultivace many. A k tomu jsem musel jít do Obchodu na 10. podlaží a musel si ji tam koupit... za zlato.

„Ach.”

Poklesla mi ramena. Pak se na mě slečna z obchodu podívala ustaraným pohledem. „Co se děje, zákazníku?”

„N-ne, to nic. Děkuju.”

Ačkoli se ve mně svářel vnitřní boj, spolkl jsem své slzy a otočil se. Qi! Vzdal jsem se 1.000.000 wonů kvůli této věci jménem Qi! Ale vzpomněl jsem si, jak otec vždycky mluvil o tom, jak je důležité mít Qi. A tak jsem se rozhodl dát prioritu Qi a ne 1.000.000 wonů.

Jakmile získám Qi, přísahal jsem, že směním všechno zlato, co jsem měl, a dám si všechny výborné věci na světě! S tím jsem skočil na 3. podlaží.

Samozřejmě mě paralyzovaly šipky goblinů a znovu mě umlátili k smrti.

„Co mám dělat, otče?! Vyhodili mě kvůli tobě!”

„Na to, že jsi můj syn, jsi vážně hloupý. Mohl jsi prostě odejít z kobky.”

„Kuk, proč jsi mi to neřekl dřív?”

„Haa. Až vyleveluješ, zvyš si hodnotu inteligence, jasné? Nejdřív ti řeknu, jak se vypořádat s těmi otrávenými šipkami...”

To, co můj otec řekl, bylo prosté. Jen jsem si musel z Obchodu na 2. podlaží koupit a zkonzumovat lektvar proti paralýze. Po jednom jsem byl imunní vůči paralýze celou jednu hodinu. Proč jsem si to nekoupil, když jsem tam předtím šel?! Litoval jsem, že jsem se nepodíval, co prodávali.

Ten den jsem si přísahal dvě věci. Jedna bylo to, že když dokončím podlaží, vždycky zajdu do Obchodu a zkontroluju, co prodávají. Druhá bylo to, že až vyleveluju, zvýším si hodnotu inteligence.

V důsledku čehož jsem se v bezpečí dostal na 5. podlaží. Trvalo mi to jenom půl roku.

„Chwiik! Člověk!”

„Člověk, větší než my!”

Na 5. podlaží se objevili lidé s prasečí hlavou, co mluvili lidskou řečí. Podle informační slečny, co na mě čas od času promluvila, se tito netvoři nazývali orkové. Ačkoli jsem k nim cítil jistou blízkost, protože jsme byli podobně velcí, rozčilovaly mě jejich sklony chovat se ke mně jako k jídlu a zaútočil jsem na ně.

Ale když jsem jim čelil přímo, byl jsem v nevýhodě. Vložil jsem 15 bodů do inteligence a ta teď byla na hodnotě 20. Ačkoli jsem byl chytřejší, moje ostatní hodnoty byly nízké. Jelikož jsem ještě neznal žádnou jinou metodu, jak si zvýšit statistické body, byl jsem nucen s orky bojovat, zatímco má všeobecná úroveň byla nižší než jejich.

„Chwiik! Člověk, slabý! Slabý!”

„Kdo je slabý?! Agh, neměl jsem všechno vložit do inteligence. Agh!”

Konečně jsem o tom mohl přemýšlet, když se moje inteligence dostala na 20. Samozřejmě že mě to vyhodilo z kobky, nedokázal jsem porazit ani jednoho.

V téhle době jsem se konečně začal se svým chytřejším mozkem učit a konečně jsem dokázal komunikovat s ostatními mého věku. Po tom „Kang Shinově incidentu s průzkumem kobky” jsem ve škole přestal mluvit o kobkách a když se moje inteligence dostala na 20, pochopil jsem, že nebylo normální, že jsem mohl vejít do kobky. Také jsem zjistil, že bylo abnormální, že v naší rodině kolovaly techniky kopí.

Uvědomil jsem si, že bych po zbytek života mohl skončit jako samotář, a tak jsem začal zuřivě studovat logiku. A když mě to po 10. vyhodilo z 5. podlaží, dokázal jsem se chovat jako normální lidská bytost. Se svou obrovskou postavou jsem toho nemohl nic moc dělat, ale konečně se mi podařilo udělat si pár přátel.

Bylo to také poprvé, co jsem se dozvěděl o existenci onlinových RPG her.

„Uch...”

„Co je, Shine?”

„Ne, tahle kob...”

Skoro mi z úst vyšlo slovo kobka, než jsem ho znovu spolkl. „Status” herního avatára v RPG se až příliš podobal statu, co jsem měl já. Takhle řečeno jsem svůj status nemohl ukázat svým kamarádům. Mohl jsem otevřít inventář a vyndat své dřevěné kopí, ale neudělal jsem to, protože jsem se bál, že by přišla vláda a odvedla mě.

Ale teď jsem si byl jistý. Ačkoli uživatelské rozhraní bylo jiné, měla mnoho společného. Jako inventář, status a netvory. A tak jsem se začal učit hrát v naději, že mi to pomůže v mém budoucím průzkumu kobky.

Na rozdíl od RPG jsem v kobce nemohl získat EXP a vylevelovat bez ohledu na to, kolik netvorů jsem zabil. Mohl jsem z nich získat jenom části těl, zlato, technické EXP a extrémně vzácně vybavení. V tomto jsem našel svou odpověď.

Pokud byly moje hodnoty příliš nízké, musel jsem to vynahradit technikami. S každým zvýšením mého technického levelu byla moje útočná síla silnější. To jsem se naučil díky hraní her.

„Uraaaaaaa!”

„Chwiik, pouhý člověk!”

„Pouhý ork!”

Dohadoval jsem se s orky, jak jsem do nich bodal kopím. Když jsem o tom řekl svému otci, bral mě za podivína.

Technika kopí středního řádu, co začala na levelu 3, se postupně zlepšovala, jak jsem bojoval s orky na 5. podlaží. Půl roku poté, co jsem se dostal na 5. podlaží, když jsem nastoupil do prvního ročníku na střední, jsem se konečně dostal na technický level 10, na úroveň mistra.


| Dokonale jsi zvládl techniku Kopí středního řádu! Dokážeš svým kopím udeřit ještě divočeji a ostřeji. Dokážeš zastrašit jiné, jejichž level techniky je nižší než tvůj. |

| Aby ses naučil techniku Kopí vyššího řádu, musíš mít manu. Nemůžeš se naučit techniku Kopí vyššího řádu. |


Tady mě mana zase držela zpět. Ale nevzdal jsem se. Věděl jsem, že jakmile se dostanu na 10. podlaží, budu moct získat manu.

Po pravdě jsem si to už uvědomil. Můj otec nebyl schopen získat manu ani po 20 letech bytí průzkumníkem kobky. Zanedlouho poté, co se moje inteligence zvýšila, jsem konečně pochopil, co to značilo. Ale snažil jsem se ze všech sil to ignorovat. Nechtěl jsem přijmout ten fakt, že já... jsem nemohl získat manu. V obavě, že bych se dozvěděl pravdu, jsem se na to otce nezeptal.

5. podlaží bylo jiné než jiná podlaží. Na rozdíl od podlaží od 1. do 4., kde se můj level automaticky zvýšil, když jsem dosáhl konce chodby, na konci chodby na 5. podlaží byly velké dveře. Když jsem se před ně postavil, v uších se mi znovu ozval klidný hlas.


| Za těmito dveřmi je Pán podlaží, Lord orků. Chtěl bys vstoupit sám? Nebo chceš požádat o družinu hráčů z jiných dimenzí? |


Co bylo za těmi dveřmi, byl bezpochyby netvor boss. Jelikož tohle bylo poprvé, co jsem mu musel čelit, byl jsem nesmírně natěšený. Nevěděl jsem, co ten hlas myslel těmi jinými dimenzemi, ale přišlo mi, že žádat o pomoc, aniž bych to sám zkusil, nebylo v duchu mužské hrdosti. A tak jsem rozrazil dveře.

„Lorde orků! Bojuj se mnou!”

„...”

„...Chwiik.”

V místnosti bylo zhruba patnáct orků a všichni na mě zahlíželi. Hlouběji uvnitř byl větší prasečí člověk, co seděl na velké židli a žvýkal kus masa. Zvedl hlavu a já si uvědomil, jak byl velký.

Měl na sobě tlusté ocelové brnění a vedle sebe opřený široký meč. Bezpochyby to byl Lord orků. Trochu jsem se pousmál.

„Ach, přišel jsem na špatné místo.”

Ačkoli jsem rychle ustoupil vzad, dveře se za mnou automaticky zavřely. Orkové pomalu, jeden po druhém vstali, jak zvedli své zbraně.

„Kruci, tyhle věci po čertech bolí,” zašeptal jsem, jak jsem sklonil hlavu.

Už to bylo dlouho, co mě vyhodili z kobky.

Zmlátili mě do bezvědomí.
-----------------------------------------------


~ Jup, i s inteligencí na 20 bodech je to pořád blbec. ~

~ Příště bude první setkání s jinými průzkumníky. ~

~ A tady jsou korejské peníze: ~

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>