KNM - kapitola 106

Kapitola 106 – Svět plný úsměvů

V zadní zahradě paláce v Dračí říši v tichosti stála postava v dlouhé róbě. Když by se člověk podíval pozorněji, zjistil by, že tato osoba měla štíhlou postavu a jeho dlouhé vlasy černé jako noc mu sahaly až k bokům. Měl na sobě černou róbu, co nebyla nijak moc zdobená, jen na límci měla zářivý diamant. A kolem ramen tyrkysově modrý plášť.

Zdálo se, že ten prostý oděv podtrhával jedinečnost jeho chladu a pýchy, a stačil jediný pohled a bylo jasné, že tato osoba nebyl nikdo obyčejný. Ale jeho totožnost byla ještě více zřejmá z té luxusní koruny, co měl na hlavě. Jediný člověk, co kdy měl korunu, nebyl nikdo jiný než císař Dračí říše.

„Liolo, ty ses stejně změnil...”

Přišel k němu člověk ve zdobené róbě pro mágy, ovšem rukávy měl lajdácky vyhrnuté. Zelené rozcuchané vlasy mu spočívaly na ramenou.

Ta černá postava se pomalu otočila a zdálo se, že jeho elegantní tvář byla plná chladu. Vlídně řekl: „Kaisere.”

Ten člověk, co k němu přišel, byl opravdu Kaiser. Jeho původně dětinská tvář se mírně protáhla a také mírně dospěl... ale ne dost. Už nevypadal jako patnáctiletý chlapec, ale možná tak nanejvýš na dvacet.

„Tohle bys dřív neudělal,” řekl Kaiser s ublíženým výrazem na tváři, jak se díval na toho hrdého muže. Potřásl hlavou a hořce se usmál.

Liola pomalu otevřel pusu. „Člověk... se nevyhnutelně změní.”

„Ty ses změnil až moc rychle,” uchechtl se Kaiser hořce. „Kvůli tomuhle si myslím, že to celé bylo jenom...”

„Bylo jenom co?” zeptal se Liola jemně.

Ti dva na sebe navzájem zírali, zatímco kolem hučel studený vítr. Květiny v zahradě odvracely svou tvář, jako kdyby vzlykaly nad změnou v přátelství mezi těma dvěma lidmi...

„Jenom... tvoje skutečné já!” zařval Kaiser naštvaně a honem hodil na zem před Liolu štos oficiálních dokumentů.

„Ty mizero! Vážně si myslíš, že když na stůl položíš císařskou pečeť, že se ty dokumenty samy přečtou a sami na sebe otisknout pečeť?”

„Mým snem je si snadno vydělat peníze! A ne si sedřít zadek prací. Dávám výpověď!”

„Budu stávkovat! Pracuju víc než osm hodin denně!” pokračoval Kaiser v protestech z plných plic a vůbec ho nezajímalo, že si vlastně odporoval, když řekl, že dává výpověď a stávkuje.

Nakonec ze sebe také vyplivl: „A už z tebou nikdy víc nechci mluvit!”

Když Kaiser zaječel všechno, co bylo třeba říct, zhluboka se nadechl a naštvaně na Liolu zahlížel. Kde kruci byla spravedlnost?! Proč si musel sdírat zadek, zatímco si jeden mizera vychutnával pohled na květiny v zadní zahradě. Nebo seděl v pavilonu a srkal čaj, zatímco všechnu práci hodil na něj?

Dobrý bože! Dokonce si myslel, že se Liola tomu hlupákovi Caffeymu ani v nejmenším nepodobal... Kravina! Byli to na 100% otec a syn! Alespoň co se týkalo lajdáctví v politice, Liola to od svého otce podědil do poslední trošky!

Caffey a Liola byli otec a syn, takže dávalo smysl, že si byli tak podobní, ale proč k čertu musel zaujmout Mochovo místo, když byl stále naživu? Kdyby tohle věděl dřív, bojoval by, aby tu ránu dýkou vzal místo Mochy, béééé.

Liola řekl bez emocí: „Dostaneš přidáno.”

„Mizero.” Kaiser teď vyhlížel ještě naštvaněji. „Tentokrát to není něco, co by vyřešilo navýšení platu!”

„Každý měsíc si můžeš zajít do pokladnice a vzít si jako kapesné zlatou cihlu.”

„C-co je pro mě jedna zlatá cihla! Já, Kaiser, nejsem člověk, co by se dal zviklat penězi!” Kaiser si otřel sliny z koutku úst a odmítl tu nabídku s nejvážnější tváří, jakou se mu podařilo nasadit.

Liola zvedl ukazovák.

„Co?” Kaiser prázdně zíral na ten prst a zeptal se: „To mi zvedáš plat na jeden milion?”

Liola zakroutil hlavou.

„Tak na jeden bilion?” Kaiserovi teď v očích zářily malé dolárky.

Liola znovu zakroutil hlavou. Teď svým ukazovákem mířil za Kaiserovo rameno; pokrčil rameny a řekl: „Řeknu Daylightovi, aby své kázání o hodinu zkrátil.”

Kaiser cítil, jak mu vstaly vlasy na hlavě; nebylo to náhodou...

„Kaisere! Jak můžeš takhle mluvit k císaři Stříbrnému Měsíci?”

Vskutku to bylo ono... Kaiser poklesl na duchu.

Během Liolovy korunovace byli všichni velmi citliví k termínu Dračí císař a když pomysleli na to, že by ho tak s úctou oslovovali, byli nesmírně obezřetní, a tak se všichni rozhodli, že budou v Liolově případě používat jiný titul. Protože se jim nedostávalo kreativity, jednoduše se rozhodli, že budou dál používat jméno následníka Stříbrného měsíce, a tak ho pojmenovali císař Stříbrný měsíc.

Daylight měl na sobě bílý rytířský stejnokroj lemovaný světle žlutou výzdobou. Předvedl Liolovi rytířský pozdrav a když mu ho Liola oplatil, otočil se a začal mluvit na Kaisera. „I když jsme všichni dobří přátelé, když má Liola na hlavě korunu, je to císař Stříbrný měsíc a my jsme jeho podřízení. Nemůžeme ho urazit, musíme být zdvořilí, z hloubi srdce musíme císaře Stříbrného měsíce respektovat, přece jenom je &^%@#*&@...” (Pokračovalo nekonečné kázání.)

Kaiser se zatvářil bolestně, jako kdyby ho zrovna zasáhlo magické kouzlo „Finální útok”. Svýma žalostnýma očima se podíval Daylightovi přes rameno a střetl se s Liolovým pohledem. A beze slov spolu mluvili.

'Řekni mu, ať zmlkne, prosím tě, a hned se vrátím do práce!' řekl Kaiser svýma očima.

'Ne, jenom o hodinu méně.' Liola mu ten pohled bez milosti oplácel.

'T-ty chladný, krutý mizero!' Kaiser na Liolu naštvaně zahlížel, jeho pohled v sobě nesl takové horko, že to stačilo na to, aby Liolovi propálil díru do jeho císařské róby.

Tak planoucí pohled, Daylight si toho samozřejmě také všiml. Zamračil se a řekl mírně víc naštvaně: „Kaisere, nemůžeš se na císaře Stříbrného měsíce dívat tak neuctivě. Jako rytíři musíme svého císaře respektovat z hloubi srdce, jinak &^%@#*&@...”

„AA—” Kaiser se najednou zatahal za vlasy a zaječel k obloze. Bláznivě řekl: „Už nechci přidáno! Prosím, ať prostě zmlkne~~”

Liolovi se v koutku úst objevil náznak úsměvu. „Dobrá. Rytíři Daylighte, moje pravá ruka Kaiser má spoustu práce, o kterou se musí postarat. Trochu to kázání zkraťme a pomoz mi ho doprovodit zpět.”

„Rozumím, císaři Stříbrný Měsíci.” Daylight se otočil a zdvořile Liolovi zasalutoval.

Kaiser se deprimovaně vydal zpět. Jelikož byl zády k nim, nevšiml si, že se Daylight najednou tajnůstkářsky usmál, zatímco mu Liola věnoval vděčný pohled. Nakonec se na sebe oba usmáli, zatímco sledovali, jak se Kaiser víc a víc vzdaloval.

Kaiser se zastavil a otočil hlavu, aby se podíval. Ale Liola už smázl svůj úsměv a vrátil se ke svému dřívějšímu, vážnému já. Naopak Daylighta to nezajímalo, neboť se neustále usmíval. A ani si nemyslel, že by Kaiserovi došlo, že spolu navzájem spolupracovali. Kaiser se poškrábal po tváři a nedošlo mu, že by na tom bylo cokoli divného. Absolutně bez motivace zaječel: „Pojďme, Daylighte, co tam pořád děláš?”

„Ach, dobře.” Daylight si pospíšil, aby Kaisera dohnal.

Kaiser si za chůze mumlal: „Rozhodně to na tebe řeknu Anežce.”

„Aha? Bude tu zítra odpoledne,” odpověděl Daylight s úsměvem.

„Pche! Vůbec se nezdá, že by tě to děsilo! Taky to na tebe řeknu Feirovi a řeknu mu, že šikanuješ jeho mladší sestru, hehe!”

„Ale když jsi mu to řekl posledně, Feir za mnou s úsměvem přišel a zeptal se mě: 'Ale copak, konečně ses naučil, jak mou sestru šikanovat?'”

„Zatraceně! Když na mě Anežka posledně žalovala, Feir za mnou přišel s příšernou náladou, aby to napravil. Proč je to u tebe tak jiné? Kde je v tomhle spravedlnost?!”

Ti dva se za planého tlachání víc a víc vzdalovali.

Liola stál bez hnutí na tom samém místě a sledoval, jak jeho společníci odcházeli. Když slyšel, jak Kaiser řekl, že se změnil, i když to bylo jenom žertem, nemohl si pomoct a pomyslel na tu dobu, kdy zjistil, že už se Srdce přesunulo do jeho těla. A jak moc se tehdy bál, že i jeho Srdce ovládne a že se promění na krutého a bezcitného Dračího císaře.

Naštěstí se tehdy rozhodl svého otce Caffeyho nezabít.

Když Caffey konečně přišel na to, co se stalo, řekl mu o tom, na co konečně přišel po stovkách let zápolení se Srdcem – způsob, jak zničit Srdce Dračího císaře. Pokud by dokázali očistit duše tisíců rytířů, co padli za oběť této kletbě, tu kletbu Srdce by to přirozeně zlomilo...

Ačkoli to znělo snadně, když uvážili, jak velký byl tento svět a že od té události uplynulo tisíce let, nikdo nemohl vědět, kde ta kletba započala. Ledatak samotné Srdce.

Ačkoli Caffey přišel na způsob, jak tu kletbu zlomit, neměl dost času na to, aby našel to prvotní místo, než ho Srdce naprosto ovládlo. Liolu začalo trápit, jestli vážně dokáže najít tu prokletou zemi, než ho Srdce ovládne.

„Neboj se.” Tehdy ho Kaiser poplácal po zádech. „Svět je prakticky tvůj; všichni mágové v Aklanské republice, maxuni a mecha Obchodní aliance a věrní rytíři v tvé říši to zatracené místo rozhodně dokáží najít.”

Nakonec vážně zmobilizovali všechny na celém světě. Jakmile se o té novině dozvěděl Quisi, okamžitě vyslal veškerou populaci mágů z Aklanské republiky do všech koutů světa, aby to prokleté místo hledali. A řekl jim, aby se nevraceli, dokud ho nenajdou. Kolem světa najednou vzrostl počet mágů bezdomovců.

Rudá velitelka spolupracovala s Quisim a vyvíjela maxun, co byl schopný detekovat negativní magii, a „vyrazila” z Aliance bojovníky mecha, aby létali po celém světě a detekovali přítomnost negativní magie. V té době to po celém světě celkem hučelo; i když chtěl člověk, co vrhl kouzlo kletby, jít na záchod, ze vzduchu přistála banda mecha, obklíčili toho člověka, co tu kletbu vrhl, a přiměli ho žadonit o milost a přísahat, že už to nikdy znovu neudělá.

Co se týkalo Dračí říše, když se teď Dračí císař (Caffey) a následník udobřili a vydali společný rozkaz k pátrání, žádný rytíř neměl důvod k tomu, aby se při pátrání nesnažil ze všech sil.

Kolem a kolem bylo nebe celkem rušné; létali po něm mágové, mecha a rytíři na různých jízdních zvířatech. Občas došlo ke „vzdušným nehodám”, neboť všichni byli kvůli tomu pátrání unavení a kvůli ledabylosti se ve vzduchu srazili.

Ale nikoho ani nenapadlo, že tu prokletou zemi nakonec najdou dvě dívky, kterým bylo něco přes dvacet.

Liola zavřel oči a něžně zamumlal: „Lanski a Jasmíno... tolik vám toho dlužím.”

„Blue Mountain, Macchiato poslala dopis.”

Liolu z myšlenek vytrhlo hlasité volání. Z tváře mu okamžitě vyprchal jakýkoli výraz, až se mu ani nechtělo se otočit a spatřit toho člověka, co k němu běžel.

„Blue Mountain? Blue Mountain?”

Caffey si všiml, že jeho syn nereagoval, a rozhodl se, že ho popadne za ramena a otočí ho. Pak vytáhl obálku a strčil ji Liolovi do tváře, jako kdyby to byl nějaký poklad. Vzrušeně řekl: „Hele! Podívej na ty obrázky! Macchiato a Jasmína zase odběhly do nějaké podivné země. Vypadá to, že vážně milují dobrodružství.”

Liola si povzdechl a znovu to otci připomněl, navzdory tomu, že to bylo zbytečné. „Jmenuji se Liola a ne Blue Mountain. A tvoje dcera je Lanski a ne Macchiato.”

„Nesmysl!” Caffeymu ztuhl výraz na tváři, ale za pár sekund se znovu vrátil ke svému dřívějšímu já; stěžoval si, jako kdyby mu bylo ukřivděno. „Vy dva jste moje děti a to já tady rozhoduju o jménech. A kromě toho jsem to slíbil Bairui, že všechny své děti pojmenuju po kávě.”

Liola se zamračil. Změnit si jméno by vážně neměl být problém a Lanski už vzdala jakýkoli vzdor, když si zvykla na to, že na ni Caffey neustále volal. Ale nazývat Liolu „Modrou horou” bylo až příliš... nepříjemné. Protože pokaždé, když na něj tak Caffey zavolal a pokud nedaleko někdo stál, jeho první reakcí bylo, že se mu rozšířily oči, a pak šokovaně řekl „Blue Mountain?”. A pak se podíval na Liolu a nakonec... vybuchl smíchy a nedokázal přestat.

„Když už mluvíme o Bairui, otče, už jsi Baolilonga naučil léčivou magii?” Liola si najednou vzpomněl na něco důležitého.

Caffeymu spadla čelist a pak přímo odpověděl: „Zapomněl jsem.”

„To mi došlo.”

Liola si bezmocně povzdechl. Kdo řekl, že nedělal nic jiného, než že si užíval květiny a pil čaj v zadní zahradě? Vlastně měl pocit, že jeho práce byla výjimečně obtížná. Nejenom že musel řešit všechny možné podivné problémy, co Cappuccino dělal po celém světě (většinou platit za věci, co rozbil, a vypořádat se s nejrůznějšímu stížnostmi), ale také se musel starat o Baolilonga, z kterého se zrovna stal „mužský drak”, a zabránit mu, aby všude běhal nahý. Baolilong měl dokonce v oblibě celý nahý objímat Daylightova Plamínka, což vedlo k tomu, že mu Plamínek tu a tam zanechal na těle spáleniny.

A když už byli u toho, Plamínek byl možná posedlý nošením cheongsamu nebo z nějakého jiného důvodu se navzdory očekávání všech rozhodl stát dívkou. A tak přitahovala zvrhlíka (jehož pánem byl Krvavý vlk), co se neustále zdržoval v její přítomnosti, až už měl všechnu srst po celém těle spálenou. Poté se s brekem vracel zpět ke svému pánu. Ale jakmile mu srst zase dorostla, okamžitě se vrátil, aby se nechal zase spálit.

A také tu byl mladý a hloupý drak, co nechápal rozum a lásku a žárlil (a jehož pánem byl Liola). Kdykoli utržil spáleninu nebo viděl, že Černoušek neutržil spáleninu, vybíjel si to tím, že rozbíjel věci. Začínal malými věcmi jako stoly a vázy a pokračoval až ke zdem a věžím a podobně. Kdykoli se Liola podíval na ty zničené věci, měl bolehlav z toho, jak přemýšlel, jak o tom řekne Správci pokladnice Kaiserovi, aby ho to příliš nerozzuřilo.

Liola dál přemýšlel o detailech své práce, aniž by měl na tváři jakýkoli výraz.

A také musel dávat pozor na Caffeyho, jinak by si naběhl do všech možných nepředstavitelných potíží. Jednou ho unesl obchodník s bílým masem. Když Liola přispěchal na místo, kde ho měli vydražit, spatřil, jak Caffey stál na stupínku a dohadoval se s prodejcem, že jeho vyvolávací cena byla až příliš nízká. Obzvláště s přihlédnutím k tomu, že byl (ex-) Dračí císař...

„Pojďme najít Baolilonga,” povzdechl si Liola a pomyslel si, že Baolilonga nemohl nechat příliš dlouho samotného; jinak nevěděl, kolik kdysi užitečných věcí se zase promění na šrot. Což by vedlo k tomu, že by Kaiser zešílel...

„Ano! Ano! Už to je dlouho, co jsme si udělali piknik. Také vezměme Černouška a Plamínka.”

Caffey bezstarostně vzal svého syna za ruku a začal ho táhnout s sebou.

Liola kvůli své dlouhé róbě a Caffeyho táhnutí málem přepadl a když konečně chytil balanc, stejně ho ještě pár dalších kroků táhl. Ale pak se ten člověk před ním najednou zastavil, takže mu Liola téměř naběhl do zad.

„Ach! Už jsou tu,” zakřičel Caffey šťastně.

Liola zvedl hlavu a spatřil, že k nim naštvaně běžela Plamínek. A zdálo se, že zase hodlala žalovat na Baolilonga, zatímco Černoušek a Baolilong běželi za ní a občas se snažili si navzájem podrazit nohy. Vlk i drak vypadali oba tak naštvaně, že jim z hlavy stoupal dým... Počkat! Vážně jim z hlavy stoupal dým! Vypadalo to, že je Plamínek oba popálila.

Následoval je Kaiser, co kráčel v poklidu s rukama v týle, a Krvavý vlk, co byl nucen zůstat v paláci, neboť Černoušek šel prohánět Plamínka. Dokonce měl v ruce láhev vína a kráčel, zatímco si povídal s Daylightem, co se hořce usmíval. Ačkoli Liola neslyšel, o čem si povídali, dokázal odhadnout, že se Krvavý vlk znovu snažil přinutit Daylighta k pití, i když se Daylight alkoholu vyhýbal.

Ačkoli nebylo tolik lidí, co by se skutečně usmívalo, možná se za úsměv dal počítat jenom ten Daylightův nucený úsměv. Ale díky každému, co tu Liola viděl... v srdci cítil teplo, jako kdyby...

Se usmíval celý svět.
---------------------------------------------------


~ Konečně! Poslední kapitola. Všechno dobře dopadlo! ~

✧⁺⸜(●′▾‵●)⸝⁺✧ ლ(*꒪ヮ꒪*)ლ

<Předchozí>...<Konec>