ICDS - kapitola 1

Kapitola 1 – Chlapec se stal průzkumníkem kobky (1)

Můj otec byl přímým nástupcem klanu proslaveným svým uměním s kopím. Po celé Koreji byly další dávné klany bojového umění, ale můj otec byl dokonce i mezi nástupci silný. Jak jsem vyrůstal, ani jednou jsem neviděl, že by otec prohrál. Ale i tak si otec každý den stěžoval na svou smůlu a říkal věci, kterým jsem nerozuměl.

„Tsk, jaký má smysl být navenek silný? Bez qi je to jen na okrasu a bez významu.”

„Key? Ale já mám klíč!”

„Haha, ne key, ale qi. To je energie, co se střádá v těle.”

Samozřejmě mi bylo jenom osm, nerozuměl jsem, co otec myslí tou energií střádající se v těle.

Mnohem víc mě zajímaly jiné věci. Když jsem otce viděl drtit kameny holýma rukama nebo za méně než 10 sekund vyvrtat dřevěným kopím díru do betonové zdi, pomyslel jsem si, že chci být stejně silný jako on.

„Taky to dokážeš.”

„Vážně? Můžu být stejně silný jako ty, tati?”

„Samozřejmě! Jen musíš tvrdě trénovat.”

„Dobře!”

Byl jsem ve věku, kdy jsem obdivoval superhrdiny z komiksů. To byl také důvod, proč jsem tak snadno naletěl na otcovy řečičky.

Naschvál se nezmínil, že to bude trvat desítky let tréninku. Přinutil mě, svého ani ne desetiletého syna, šplhat po horách a dokonce mě nechal v lese. Řekl, že to je nezbytný proces, jak se stát hrdinou.

Poslušně jsem dělal, co mi řekl? Když mi bylo jenom osm? Samozřejmě že ne! Nejdřív jsem brečel. Ale jediný člověk, co mě v téhle situaci mohl rozveselit, moje matka, byla v Koreji. Naopak já jsem byl uprostřed Amazonského deštného pralesa s mým otcem. Bez jediné možnosti komunikace s vnějším světem můj pláč o pomoc nikdo neslyšel.

„Ujééééé!”

„Ticho! Dokud toho hada nezabiješ, nebude večeře!”

„Nesnáším tě, tati! Ujééééé!”

Zdálo se, že moje první letní prázdniny, když mi bylo osm let, trvaly věčně. To samé platilo o zimních prázdninách toho roku, a pak následující letní prázdniny a následující zimní prázdniny...

Dva roky jsem se učil základy bojového umění. V deseti jsem alespoň dokázal zaujmout skvělou pózu. Tělo se mi v porovnání s jinými dětmi mého věku zvětšilo a mé kdysi tenké paže začaly být svalnaté.

Ačkoli chlapci v mém věku řekli, že vypadám skvěle, a následovali mě, dívky se mi stranily a říkaly, že se roztomilý Shin změnil na netvora.

Pche, holky. Jakmile vyrostou, bezpochyby budou při pohledu na svaly bláznit... Tehdy jsem byl samozřejmě malý a když jsem viděl, jak se mi mění tělo, stěžoval jsem si otcovi, aby mi vrátil moje paže. Zmlátil mě. Už dávno se ke mně přestal chovat jako k roztomilému synovi.

A pak při mých desátých narozeninách to otec konečně nadnesl.

Byla to historka o „kobce”, co se mnou zůstane po zbytek života.

„V kobce je mnoho vzácných věcí. Manové kameny, magické zbraně... kruci, dokonce i kůže z orka se považuje za nový materiál, co se na Zemi ještě neviděl!”

„Jů! Takže jak se do té kobky jde?”

Můj otec se zasmál a pohladil mě po vlasech. „Tátovým mobilem.”

„Můžu jít taky?”

„Ještě ne, kluku. Nejsi dost silný.”

„Tati, co je manový kámen? Ukážeš mi ho?”

„T-to...” Po mé otázce se otec ve svém hladkém vyprávění zarazil. Tehdy jsem si měl všimnout, že je něco špatně.

„T-to ti ukážu později. Ne, vlastně není třeba. Můžeš jít do kobky a sám si jeden najít!”

„Dobře! Půjdu do kobky! Chci se na to sám podívat!”

Moje desetileté já nemělo žádný vztah s moderní technologií. V této době a věku, kdy i děcka na základce měla smartphone, jsem já jako dárek k nástupu do školy dostal dřevěné kopí dětské velikosti. Neměl jsem jak vědět, co to kobky ve skutečnosti byly.

Některé děti mého věku už na svých smartphonech hrály fantastické hry o průzkumy kobky!

Aniž bych věděl, že kobky byly fiktivní, chvástal jsem se svým kamarádům, že až vyrostu, půjdu do kobky. Když mí přátelé pochopili závažnost mého sebeklamu, ukázali mi spoustu novel a her, aby mě přesvědčili, že kobky ve skutečném světě neexistují. Bohužel můj dvouletý trénink proměnil i můj mozek na svaly.

Jinými slovy jsem jen pomalu chápal, co lidé říkali.

Ve škole jsem pořád dokola mluvil o tom, jak se stanu průzkumníkem kobky. Co si myslíte, že se stalo? Během tohoto takzvaného Kang Shinova incidentu s průzkumem kobky jsem ztratil dva své nejlepší přátele, Minsua a Suchana.

Kang Shin bylo samozřejmě moje jméno. Kang bylo moje příjmení a Shin mé křestní jméno. Jméno mi vybral otec a řekl, že jednoslabičná jména zněla silně. Moje matka také souhlasila, že to je dobré jméno.

Bez ohledu na to, jak ostatní reagovali, moje velké ambice stát se průzkumníkem kobky nikdy nezmizely. Trénoval jsem víc a víc. Trénoval jsem systematicky pod vedením svého otce, co už přesáhl lidské limity, a když mi bylo patnáct, můj otec byl jediným člověkem na Zemi, kterého jsem se ještě bál.

Pistole byly upřímně děsivé, ale byl jsem schopen se s padesáti procentní šancí kulce vyhnout. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem překonal říši lidského stvoření. Než jsem se nadál, neměl jsem nikoho, o kom bych mohl říct, že to je můj kamarád. A dokonce i moje vlastní nádherná mladší sestra se mi vyhýbala.

O svých patnáctých narozeninách jsem si svlékl šaty a postavil se před zrcadlo. Když jsem stál moc blízko, neviděl jsem se celý, a tak jsem musel stát hodně vzadu.

V zrcadle byl Hulk.

„Neeeeee, tohle nemůže být pravda...!”

No, možná jsem trochu přeháněl. Mé tělo mělo každopádně do normálu daleko. Bylo 2 metry vysoké a to jsem byl teprve v devítce. Vypadal jsem jako gorila. Moje tělo bylo samý sval a jen stěží nějaký ten tuk. Byl jsem v takové fázi, že se moje údy daly popsat jako smrtící zbraně. Nebylo to něco, co by lidské tělo mělo normálně mít.

Něco bylo rozhodně špatně. Ani můj otec takhle nevypadal.

„Jsi skoro jako ork. Pěknou tvář máš po mě, ale tělo...”

„Drahý manželi, tím jsi určitě myslel, že má tvář po mě. Tělo má jako ty.”

Moje matka považovala za svého syna jen mou hlavu. I když byla moje biologická matka, někdy jsem ji podezíral, že byla úhloměr. Jak jinak mohla být ve svém měření mé osoby tak bystrá a nemilosrdná?

„Otče, proč jsem tak velký?”

„Nevím, možná to je proto, že jsi s tréninkem začal brzy.”

„Kdy jsi začal trénovat ty?”

„Myslím, že v šestnácti.”

„Ty podvodníku!”

„Hej, jen jsem z tebe chtěl udělat průzkumníka kobky!”

O svých patnáctých narozeninách jsem otce porazil v oficiálním souboji. Byl to okamžik, kdy mládí porazilo zkušenosti. Ale i když otec prohrál proti mému přehození přes rameno, hořce řekl: „Takže se ti nepodařilo získat qi...”

„Neexistuje nic jako qi! A to s tou kobkou je taky lež!”

„Lež... Brzy na to přijdeš, synu, tak ušetři má záda.”

Té noci, kdy jsem vykonal svou sladkou pomstu, přišla mi na smartphone, co mi matka koupila za vítězství nad otcem, zpráva. Když jsem ji spatřil, rozšířily se mi oči.

– K odemčení zadej heslo.

„Ku... nemůžu to odemknout...”

Jelikož jsem měl hlavu plnou svalů, bylo pro mě nemožné pamatovat si základní heslo, co tam matka navolila.

Druhého dne jsem matku požádal, aby mi telefon odemkla. Neměla slov, a tak se toho zámku naprosto zbavila. Nechápu, proč to neudělala od samého začátku. Jak jsem přijal telefon, kývl jsem. Když jsem shlédl, toto byla zpráva, co jsem dostal.


| Samozvaný Nejsilnější na Zemi Kang Yungung uznal tvou sílu a získal jsi licenci Průzkumníka kobky. Tímto okamžikem ses stal jedním z pěti průzkumníků kobky na Zemi. Chtěl bys teď vejít do kobky? |


Psalo se tam průzkumník kobky! Oči se mi rozšířily překvapením, když jsem si uvědomil, že můj sen, co jsem měl od deseti let, se splnil. Jak matka sledovala mou překvapenou tvář, přišla ke mně, podívala se na displej mobilu a založila si ruce na hrudi.

„Tenhle stařík si troufá zlobit svého syna KaTalkem? Dneska trestu neujde.”

„Co je KaTalk, mami?”

„To je messenger, na který se teď díváš.”

„Co je messenger?”

„...”

Když neodpověděla, začalo mi být trapně, a tak jsem se šel zeptat své mladší sestry. Zrovna dokončila první stupeň základky a šla do šestky. Když jsem zaťukal na její dveře, vesele k nim přiběhla a otevřela. Když mě spatřila, vykřikla a skrčila se strachem. Když jsem jí vysvětlil svou situaci, laskavě mi to se stydlivým úsměvem vysvětlila. Navenek jsem vypadal děsivě, ale stejně jí na mě hluboce záleželo.

Zhruba po pěti hodinách vysvětlování jsem si na moderní technologii trochu zvykl.

„Yuo, jak mám na tohle odpovědět?”

„Ach, hm, brácho, takhle...”

Ach, jak rozkošný anděl! Když jsem viděl, jak se mi moje sestra snaží pomoct, i když při tom koktala, chtěl jsem ji obejmout. Ale jelikož jsem ji nechtěl znovu vyděsit, držel jsem se zpátky.

Když jsem se naučil, jak odpovědět na KaTalk, co mi přišlo, řekl jsem jí, že jí to splatím manovým kamenem z kobky. Pak jsem na svém telefonu vyťukal „Ano”.

V následujícím okamžiku jsem byl v kobce. Nekonečná šedá chodba, zdi z kamene a na nich visící pochodně. Bylo to přesně tak, jak otec popsal. Možná přece jenom nelhal.

A bylo tam toho víc. Jakmile jsem si uvědomil, kde jsem byl, zaslechl jsem, jak mi něčí hlas šeptal do ucha.


| Do kobky vstoupil Kang Shin, průzkumník kobky řádu Bronz 9. |

| Jsi tu poprvé. Podpora průzkumníků začátečníků ti poslala 5 lektvarů nízkého řádu. |

| Analyzuji tvé schopnosti... hotovo. Podpora začátečníků ti poslala Ostré dřevěné kopí. |

| Potvrzuji řád... hotovo. Jsi na 5. místě z 5 průzkumníků kobky ze Země. Jsi na 146.298. místě z celkového počtu 146.298 průzkumníků. Žebříček se obnoví zítra ráno v 6:00. |

| Získal jsi Status. Přeješ si to potvrdit? Ano/Ne. |


Omlouvám se, že jsem to tak natáhl. Všechno vedlo k tomuto okamžiku.

K okamžiku, kdy jsem se stal skutečným průzkumníkem kobky.

...Průzkumníkem kobky nazývaným Korunní princ 5P.

-----------------------------------------------



Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>