DM - kapitola 208

Kapitola 208 – Na území barona Muna

~ baronský hrad – soukromá komnata barona ~
„Pane barone, přišli sir Zotor a Hauto.”

„Dobře, ať jdou dál.”

„S dovolením.”

Ti dva lidé, co byli pozváni do baronovy komnaty, byli zmatení. To proto, že i když to byl společenský pán, zdálo se, že neměl vůbec žádný zájem o vojenství, a pokyny jim předával prostřednictvím konzulky Niny.

Kromě toho měl baron na pracovním stole dva meče. Zotor z těch mečů, co byly v prostých pochvách, cítil neznámou moc.

„Sire Zotore, vytas ten meč, prosím.”

„Rozumím.”

Zotor krátce odpověděl na souhlas a vytasil meč. Hauto, kterého povolali spolu s ním, čekal za ním bez jediného slova.

Ačkoli byl baron otcem jeho lásky, jejich společenské postavení bylo jako nebe a země, takže to bylo nesmírně přirozené. Nicméně nedokázal skrýt ten lesk zájmu v očích.

„T-tohle, tohle je magický meč?”

Jak Zotor držel ten meč v ruce, takhle to okomentoval. To proto, že to byl podobný pocit jako magický meč, kterým se jednou chlubil jeho známý šlechtic. Ten nadřazený meč byl vyrobený z mitrilu. Přesně jako tento meč se magické meče nevyráběly ze slitiny železa.

Střepal ze sebe váhání a vlil do něj svou magickou moc. S železným mečem, co normálně používal, to bylo k ničemu, ale u starého meče z části netvora, co kdysi měl, to bylo podstatné.

„Úžasné...”

Z jeho pohledu magická moc v tom magickém meči plynula neuvěřitelně hladce.

V takovém stavu několikrát cvičně máchl mečem a pak ho položil zpět na stůl. Stejně vytasil i druhý meč. Zdálo se, že to byl stejný model, neboť byly vyrobené stejně. To bylo dle jeho rozumu také nemožné. Normální magické meče jsou něco, co mělo mezi sebou různý výkon.

„Jsou to úžasné meče. Pravděpodobně mají cenu více než 100 zlatých— prodáte je oficiálnímu kupci?” zeptal se, zatímco se cítil trochu zdráhavě.

Při nynějším ekonomickém stavu baronova území ty meče nemohl dát jeho jednotkám. Zotor si myslel, že ho baron pravděpodobně předvolal, aby se ho zeptal na cenu těch mečů.

„Líbí se ti?”

„Ano, je velmi vzácné mít příležitost máchnout tak dobrým mečem jako jsou tyto, a proto jsem nesmírně vděčný, že mi ta šance byla dána.”

„Aha. Je skvělé, že se ti líbí. Přijmi je, ty meče jsou tvoje.”

Ta nečekaná slova způsobila, že místo potěšení v něm vyplaval zmatek.

Ale jen co baron domluvil, ten zmatek pominul a znovu se objevilo potěšení.

„N-neříkejte mi, že nám půjčíte tak výtečné meče?”

„Ne.”

Po té baronově rychlé odpovědi se vrátil zpět ke sklíčenosti.

„Ty meče ti byly dány. Svůj dík směřuj na pana rytíře Pendragona. Požádal nás, abychom ty meče dali vám dvěma.”

Rytíř Pendragon— byl to jeden z pouhých tří šlechticů v tomto baronském území.

Nebyl kolem něj nedostatek anekdot. Pokud baron říkal, že to byl dárek od něj, pak to je pravděpodobně pravda. Zotor přijal meč oběma rukama. Svůj dík věnoval baronu a jeho vazalovi.




~ Baronský hrad – nádvoří ~

„Nádhera...”

„Hohou, naše nová dívčina jde po Hautovi?”

„Kya, Erino! Odkdy jsi tu.”

„Jenom chvilku~ A máš spadeno na Hauta? Snažíš se o společenské povznesení?”

Před dívkami byli kapitán územní armády a jeho zástupce a máchali magickými meči, co zrovna dostali. Na meči, kterým máchal zástupce kapitána, nebylo žádné světlo na rozdíl od meče kapitána. Trochu blíž ve stínu stromu byla baronova dcera Soruna se svými služebnými.

„Já se dívám na meč, kterým máchá pan Zotor. Ještě nikdy jsem neviděla tak nádherný meč.”

Erina na ni dál upírala zrak, jako kdyby říkala, že to jsou jenom výmluvy.

„Jak jsem řekla, tak to není. Není možné mít tajný románek s někým, na koho se zaměřuje tak milující pohled. A navíc už mám někoho ráda.”

„Ach~ tak mě tak napadá, že ses o tom předtím zmínila. Byl to ten mladý kupec, co ti štědře dal drahý magický lektvar, když jsi umírala po srážce s kočárem?”

„Ehehe~ ale nevím, jak se jmenuje, ani jak vypadá.”

Erině na mysl vytanula tvář člověka, kterého dobře zná, ale prozíravě si to nechala pro sebe, neboť nechtěla přidávat další rivalku k už tak velkému počtu.




~ Pionýrská vesnice ~

„Ech? Učednice?”

„Ano, nepůjdeš do učení jako služebná na baronově hradě?”

V místnosti jednoho z pouhých dvou domů, co byly v Pendragonově vesnici, byly dvě služebné a dívka.

Toto byla pionýrská vesnice, co neměla ani bariérové pilíře na odpuzení netvorů. Nebylo by se čemu divit, kdyby na ni jednoho dne zaútočili netvoři a vymazali ji z mapy. Lidé, co tu bydleli, byli starší lidé, které jejich domovy opustili, a děti nevolníků, co utekli.

Jak to, že v lese bylo tolik zúrodněné půdy, to nevěděl nikdo včetně lidí, co tu žili. Zdálo se, že se ta vesnice jmenovala po člověku, co jim pomohl.

„Ale já jsem nikdy nedělala nic než práce na poli.”

„Tím se nemusíš trápit, víš? To zvládne i někdo jako já, co dřív býval voják.”

„Medo, přestaň mluvit.”

Meda kvůli Pinině křiku stáhla hlavu. Pina do svého hlasu vložila trochu síly, neboť nemohla dopustit, aby bláhová slova její podřízené zničila její první práci na postu velitelky týmu.

„Sestři Totono, pokud nechceš, pak půjdu já! Chci být panu Satouovi a Arise k užitku!”

„Počkej, Rorono, odkud jsi tohle vzala?”

„Pan Satou nám dal teplé jídlo. Také nám nechal suroviny, abychom nehladověli. Dokonce i pole musel určitě připravit on.”

Ta malá dívka to zdůrazňovala veškerou silou, co ve svém malém těle měla. Jasně byla příliš mladá na to, aby se z ní stala služebná. Ale zdálo se, že Pina posoudila, že s tím nebyl žádný problém.

„Tak dobře. To je pěkný přístup. Rorono, zaměstnáme tě jako služebnou v učení. Totono, co uděláš ty?”

„Uu, jsem ve vašich rukách.”

Totona nemohla pustit svou mladší sestru do neznámého prostředí a řekla, že souhlasí, že se stane služebnou v učení.




~ město Muno – před branami ~

„Co je tohle?”

„Totiž... když jsme ráno otevřeli brány, už to tak bylo.”

Před očima Zotora, co přišel k bráně, když ho zavolali, bylo více než 100 mužů, co vypadali jako loupežníci a co byli přivázaní k několika kamenným sloupům.

Na kamenném sloupu bylo zdvořile napsáno, že byli polapeni, protože to byli loupežníci.

„Hmm? Nejsi ty Gouhan?”

„Ech? Pane Zotore? Copak jste neunikl?”

„Támhleten je Orto, co?”

„Pane Zotore!”

Mezi loupežníky bylo pár známých tváří. Byli to bývalí rytíři a vojáci z územní armády, co odešli kvůli rozporu s tehdejším konzulem. Také mezi nimi byli bývalí řemeslníci a kněží. Zotor se rozhodl, že se na názor zeptá konzula Niny. Očekával, že tak zajistí lidské zdroje pro baronské území, kterému se v tomto ohledu nedostávalo. Poté, co Yamatovým kamenem zkontrolovali jejich kolonku Odměny a tresty, se nedostatek lidských zdrojů na baronském území o něco zlepšil.




~ Baronský hrad – kancelář konzula ~

„Paní Nino, tohle je strašné.”

„Copak, Yuyurino?”

„Totiž ehm, zase ohledně pana rytíře...”

„Zase on! Co provedl tentokrát!”

Yuyurina, co nesla břímě vládní služby – navzdory svému dětinskému tělu byla na hradě druhým mozkem hned po Nině – vtrhla do Nininy kanceláře. Cop se jí míhal.

„Dostali jsme psané dopisy s žádostí o přeposlání nabídek sňatků od šlechty ve vévodském hlavním městě.”

Pravdou bylo, že ty dopisy byly původně adresované baronovi, ale jelikož ho trápilo, jak se s nimi vypořádat, prostřednictvím Yuyuriny to hodil na konzula Ninu. Dalo se snadno odhadnout, proč je baron nedal konzulovi Nině osobně.

„Šel spolu se slečnou Karinou, že? Kdy získal pověst takového záletníka?”

Konzul Nina se tvářila znechuceně, ale to bylo pochopitelné. Pro dobro stability baronského území si přála, aby se baronova dcera slečna Karina provdala za Satoua. Nezdálo se, že by ten plán měl nějakou naději na úspěch. I když se nezdálo, že by se to slečně Karině nějak zvlášť protivilo, své úsilí vynakládala na špatných místech. Ani nemluvě o tom, že ten muž měl zájem jen o malé holky. Ačkoli ta historka, že pan rytíř měl rád malé holky, byl jen předpoklad konzula Niny, ten dotyčný, co by to mohl popřít, tu nebyl.

Yuyurina otevřela truhličku s nádherným zdobením, co byla na stole na hromadě s ostatními. Uvnitř byl obrázek uchazečky ve zlatém rámečku, u kterého se zdálo, že ho vyrobil mistr řemeslník. Všechny portréty byly kresby mladých dívek. Když prohlédly ostatní dopisy, uchazečky byly dívky mezi lety 12 až 14. Na sňatek to bylo trochu moc málo, ale bylo normální, aby se šlechta zasnoubila takto brzy.

Problém tkvěl v rodokmenech uchazeček.

„Dcera hraběte? Jak přesně došlo k takové nabídce sňatku?!”

Normálně by čestnému rytíři nabízeli sňatek s dcerou bohatého kupce nebo vlivného měšťáka nebo stejného čestného šlechtice, to bylo normální. Od nabídky k sňatku od šlechtice, co vysoce převyšoval samotného čestného rytíře, tam byly nabídky k sňatku s dcerami vysoce postavených šlechticů a baroneta. Nebyla tam žádná nabídka k sňatku od dcer šlechticů, co by byli výše než hrabě.

A navíc od tohoto dne jedna za druhým přicházely pro čestného rytíře nabídky k sňatku.

Nakonec uchazečkami byly tři dcery hrabat, zhruba 30 dcer šlechticů, co byli výše než baronet, a více než 100 dcer rytířů, čestných šlechticů a bohatých kupců.

A pak jeden extrém—

„Markýzova dcera?!”

Navíc tam markýz vlastnoručně připsal, že mu nevadí, ani když to dotyčný odmítne. To samo o sobě nebylo u nabídky k sňatku normální, ale vážně se to nehodilo k tomu velmi hrdému markýzovi. Markýz, kterého Nina znala, by měl být někdo mnohem víc panovačný. Bylo to, jako kdyby Satou držel v rukách jeho slabinu.

„Můj ty světe, i kdybychom ty nabídky k sňatku chtěli odmítnout nebo přeposlat, nejde to, když nemůžeme kontaktovat dotyčného člověka. Co se týče dopisů s výmluvami, co Yuyurina napsala, náklady odečteme z našeho dluhu vůči jeho osobě.”

Pravděpodobně to nemyslela vážně, ale zdálo se, že ta kyselost v žaludku ustoupila, když to zamumlala.

Dopisy, co dorazily poté, nebyly nabídky k sňatku, ale žádosti o studium etikety v učení. U šlechtických dcer nebylo vzácností, aby se staly společnicemi dámy, ale bylo nemyslitelné, aby šlechtické dcery z vévodského hlavního města přišly na takové zapadákovské území jako toto.

„Mají v úmyslu sem proniknout zevnitř, co? To je ale taktika.”

Navíc tu také byla žádost o společný rozvoj sadů na předměstí města Muna, a to se odmítalo jen těžko. Evidentně se zdálo, že bylo jedno jedinečné ovoce, co bylo odolné vůči škodlivému hmyzu a zvířatům a které se nedávno dostalo ve vévodském hlavním městě do obliby. Vypadalo to celkem podezřele, ale jelikož druhá strana zaplatí specialisty a semenáčky, bylo trochu marnotratné to odmítnout.

„Kuh, slečno Karino. Máš spoustu mocných rivalek,” zamumlala konzul Nina bezděky.

Ale ani ona si nedokázala představit, že příští vrchní kněžka, co byla také bývalou vnučkou vévody, se do toho dotyčného rytíře zamilovala.

Historka o tom, jak konzulovi Nině praskly nervy kvůli bojovému tréninku slečny Kariny a jak ji šla řádně proškolit, je až na později.
-----------------------------------------------


Hlavní stránka novely
Seznam technik
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>