HK - kapitola 101

Kapitola 101 – Příběh jednoho letního dne (1)

~ Příběh se odehrává u Sieg doma po narození Arna ~

Poté, co se Arno narodil, dědeček jezdil k Sieg domů vždycky, kdy mohl. Také pokaždé koupil velké množství hraček jako dárek.

Cenil jsem si, že kupoval hlavně zvířecí plyšáky, ale když jsem viděl tu horu plyšáků, nemohl jsem si pomoct a naklonil jsem hlavu v údivu, kdo je vyráběl. Přemýšlel jsem, že bych požádal otce, aby udělal ty, co budeme používat doma, ale pak jsem si vzpomněl, že mu domácí práce nešly, a rozhodl jsem se, že ho nepožádám. Matka byla zručnější než otec, ale cítil jsem se provinile, abych ji o to žádal, a tak se z toho stal můj úkol.

No, ale pořád bylo příliš brzy na to se trápit s výrobou plyšáků pro Arna.

Každopádně přijel dědeček.

Když jsem se o tom doslechl a šel jsem k předním dveřím, zrovna šel dovnitř, zatímco držel velkého medvídka.

„Dědečku, tohle je...?”

„To není pro tebe.”

„No, ale to už jsem věděl.”

Slyšel jsem, jak sem někdo z dálky běžel. A něco křičel.

„Jsou tu.”

Dědeček se zašklebil. A pak si na místě dřepl.

„Dědečku Lüneburgu~~!!”

„....Aru, počkej, běhat je, nebezpečné.”

Byly to neteře. Přiběhly, Edelgarda se zastavila nedaleko a Adeltrauda objímala dědečka.

Přemýšlel jsem, kdy se takhle sblížili. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že měl dědeček rád děti. Dědeček měl děsivou tvář, takže se ho děti z rodu Lüneburgů děsily. Ale zdálo se, že to Adeltraudě nevadilo, neboť s ním mluvila s úsměvem na tváři. Zdálo se, že Edelgarda na něj ještě nebyla zvyklá, jelikož po dědečkově tváři jenom pokukovala.

Prozatím jsem šel k ní a řekl jí: „Je to laskavý dědeček, tak proč si s ním nejdeš hrát?”

Dědeček předal medvídka Adelatraudě a pak pokynul Edelgardě, co se ošívala trochu opodál.

Vždycky přijel pozdě a odjel, aniž by zůstal na noc, ale dneska tady stráví noc.

„Zdá se, že jsem to stihl, než šly dívky do postele.”

„Ale stejně je celkem pozdě.”

Bylo po deváté. Jelikož se neteře dozvěděly, že přijede dědeček, upřímně na něj čekaly. Zítra si pojďme hrát, nebo takhle roztomile si slíbili. Když sestry dostaly medvídka, sluha je odvedl.

„Kde je Sieglinde a Arno?”

„Pravděpodobně se chystají.”

„Aha.”

Pro Sieg jako dárek přinesl slunečník. Tmavě modrý vyšívaný slunečník s černou krajkou na okraji. Byl to slunečník s celkem přitažlivým nebo vyspělým vzezřením. Když jsem si představil, jak Sieg ten slunečník použije, nakonec jsem se trochu ušklíbl. Dědeček také řekl: „Nebylo by to pěkné?”

„Tohle je pro tebe.”

„Hm?”

Evidentně měl dárek i pro mě. Dostal jsem od sluhy těžkou a velkou krabici. Co by to mohlo být?

„Dědečku, co to je?”

„No, otevři to u sebe v pokoji.”

„?”

Když jsem se vrátil k sobě do pokoje, Arno zrovna dojedl. Bříško měl baculaté, vypil hodně mléka. Dědeček si vzal od Sieg Arna a usmíval se, jako kdyby se rozplýval. Kdyby lidé z rodu Lüneburgů viděli tento pohled, překvapilo by je to.

Z nějakého důvodu jsem byl z toho pohledu dojatý. Dědeček byl rodičovstvím přetížený. Byl jsem rád, že byl z dětí nadšený.

„Ritzi, tohle je?”

„Ach, kdo ví?”

Vzpomněl jsem si, že jsem držel krabici.

„Dědečku, pokud ti to nevadí, sedni si, prosím.”

„Uspávám Arna, takže později.”

„Ach, děkuju.”

Dědeček vynaložil spoustu úsilí a energie, aby Arna uspal. Kolébal ho. Arno rychle usnul v kolébce, zatímco si povzdechl. Dědeček se díval na Arnovu spící tvář, ale sluha přinesl čaj, takže přišel k nám a posadil se.

„Co, ještě jsi to neotevřel?”

„Ne.”

„Otevři to.”

Dědečkův dárek byl položený na stole. Zatímco mi srdce vzrušeně bušilo, otevřel jsem ho.

„.......Hm?”

V dřevěné truhle bylo něco jako kovový džber. Bylo k němu těsně doléhající víko. Po straně byly rukojeti. Byla to záhadná struktura.

„Co si myslíš, že to je?”

„Hmm, kovové vědro!”

„Přemýšlej, než odpovíš!”

….....Ne, no, viděl jsem to jen jako kovový džber.

Dědeček se na to samé zeptal Sieg.

„Mohlo by to být něco na výrobu něčeho?”

„Ano.”

„Dědečku, nápovědu, prosím.”

„Na něco studeného.”

„Výrobník ledu?”

„Blízko!”

„Mohlo by to být na zmrzlinu?”

„No ano!”

„Hee, takže existuje něco takového.”

Když jsem otevřel víko, uvnitř to mělo dvě vrstvy. Do vnější vrstvy se měl dát led a do vnitřní vrstvy suroviny. Potom se má víko zavřít a otáčí se kličkou, aby se vyrobila zmrzlina.

„Můžeš si to vzít zpět do vesnice a otevřít si obchod.”

„Ach, to je dobrý nápad.”

Prodávat turistům zmrzlinu z bobulí a vydělávat na tom. To by mohlo být pěkné.

„He, počkat, co je třeba za suroviny...?”

„Potřebujeme mléko, takže náklady budou drahé.”

„Uu!”

Můj sen se rozpadl, když na to Sieg poukázala. Neměli jsme dobytek, takže mléko bylo kvůli nákladům na přepravu drahé. Sobové se dali dojit jenom brzy na jaře a museli jsme udělat sýr, takže nám nezbyde dost na výrobu zmrzliny. Ovadl jsem.

„Ritzharde, ty jsi možná nikdy neměl zmrzlinu?”

„Ach, tak mě tak napadá!”

Když to dědeček zmínil, uvědomil jsem si, že jsem nikdy neměl zmrzlinu. Ve městech bylo mnoho obchodů se zmrzlinou, ale ve vzdálené zemi bohužel žádné nebyly. Někdy byly v přístavu stánky, ale kupovaly si ji jenom děti.

„Sieg, ty jsi zmrzlinu měla?”

„No, párkrát.”

Ve městě byl evidentně slavný obchod se zmrzlinou.

„Je to slavné místo pro schůzky mladých lidí.”

„?!”

Nakonec jsem si Sieg stěžoval a ptal se, s kým tam byla.

„Ne, šla jsem akorát se svojí sestřenicí...”

„Tak to nevadí!”

Ulevilo se mi, že tam nešla se svými kolegy nebo tak něco. Dědeček na mě, co se takhle choval, zaútočil.

„Ačkoli ty sis hrál se ženami pokaždé, když jsi sem přijel.”

„Ehm, dědečku, tyhle historky...”

Co to říkal, teď v tuto chvíli. To bylo samozřejmě předtím, než jsem se oženil. No, ne, tyhle věci jsem Sieg nahlásil, takže by to mělo být v pořád... ne!!

Sieg tímhle směrem vysílala ostrý pohled. I když jsem roztřeseným hlasem řekl, že je nejkrásnější žena na světě, jen na mě přimhouřila oči.

Sám jsem si volně zahrával, a přesto jsem se trápil kvůli Sieginým vztahům, jak pokrytecké. Prozatím jsem se upřímně omluvil a řekl jí, že bychom si o tom měli promluvit později. Možná mě praští tím slunečníkem se svůdným vzorem, ale v duchu jsem přísahal, že to vydržím.

„Proč si teď nepůjdeme odpočinout?”

„!”

Překvapilo mě, že se dědeček odebral na odpočinek brzy. ….....Jak kruté. Spustit takovou bombu a pak zmizet.

„Dědečku, děkuju za rozkošný dárek.”

„Dobře.”

„Dědečku, taky ti děkuju za zmrzlinovač.”

„Tak zítra udělejte zmrzlinu.”

„Dobře.”

Rozhodlo se o zítřejším plánu. Problémem bylo, co se stane poté.

Sieg si slunečníkem, co dostala od dědečka, klepala do dlaně. Kvůli těm pohybům, co působily, jako kdyby zkoumala jeho odolnost, se mi orosilo čelo potem.

„Ehm, Sieglinde?”

„Copak?”

„Co mám udělat, abys mi odpustila?”

„Proč se ptáš?”

„No, ne, vypadáš trochu naštvaně~”

Sebral jsem odvahu a zeptal jsem se na to, ale Sieg odpověděla, že nebyla naštvaná. Ale její pohyby byly celkem děsivé? Řekl jsem, že udělám cokoli, a sklonil jsem hlavu.

„No, pokud je něco, co chci...”

„Ano.”

„Chci si vyjet na lodičce po jezeru, takže nepůjdeš se mnou?”

„Prosím?”

„Přece jenom jsem dostala úžasný slunečník.”

„!”

Ta náhlá nabídka na rande mě překvapila. A srdce mi také bušilo ze Siegina rozpačitého výrazu.

Když jsem se jí zeptal, proč tím slunečníkem tak máchala, odpověděla, že to dělala, protože přemýšlela, jak mě pozvat.

Ulevilo se mi, že nebyla naštvaná. I dneska jsem byl vděčný za Sieginu velkorysost.
--------------------------------------------------


~ Příště podrobný popis výroby zmrzliny. ~


<Hlavní stránka>

<Předchozí>...<Následující>