ICDS - kapitola 89

Kapitola 89 – Karmínový řev (1)

[Kukuku, to je on.]

[Přišel nováček.]

Jakmile jsem zahájil průzkum 36. podlaží, kvůli tomu šepotu, co jsem slyšel, jsem se uklidnil. Cesta byla mnohem širší než obvykle a ve stěně byla dokonce okna, takže jsem viděl vně kobky.

Tohle bylo poprvé, co se v kobce objevila okna. Navíc za okny byla černočerná noc a fialově zbarvený měsíc. Dotkl jsem se oken, zvědavý, co to bylo za svět za kobkou, ale instinktivně jsem si uvědomil, že se svou schopností jsem ta okna nedokázal rozbít. Ne že bych to udělal.

Důležitější byly ty hlasy, co jsem slyšel. Znovu jsem se rozhlédl kolem. V oknech jsem viděl odraz něčeho bledého. Zavřel jsem oči a snažil jsem se vycítit přítomnosti v okolí. Ale nic jsem necítil. Bylo to, skoro jako když jsem poprvé vyšplhal na 6. podlaží. Jediným rozdílem bylo, že tentokrát jsem nic neviděl.

Ale připravil jsem se, že se stane něco takového.

„Peiko.”

[Hřmící vlna!]

Peika mávla svým skládacím vějířem a podél jeho trajektorie se do všech směru vlnila zářivá zlatá vlna. Jak jsem jako elementalista rostl, Peičina schopnost také rostla. Když Peika použila svou techniku, okolí začalo hlučet.

[Kuk, elementál!]

[Je to silnější elementál, než jsme si mysleli!]

Otevřel jsem oči a vzal si Stříbrnou kostěnou kuši. Po Peičině širokosáhlém útoku se objevili skrývající se netvoři. Byli to lidské přízraky, bledě bílé. Tak nějak jsem věděl, co byli zač. Byli přímo nad přízraky, se kterými jsem bojoval od 6. do 10. podlaží, zjevení. Tihle byli duchové! Také to byli nemrtví netvoři.

„Ruyue, pojď do mé kuše.”

[Dobře!]

Ruyue se bez váhání dematerializovala a prosytila kuši. Z bílé Stříbrné kostěné kuše začala brzy sálat modrá mrazivá energie. Zamířil jsem kuši a začal jsem střílet. Ačkoli moje Střelba z kuše byla jen v nízkém řádu, v kombinaci s Duchovní aurou středního řádu nesly šipky působivou sílu.

[Kuk! Střílí na nás!]

[Útok, zaútočte na něj!]

[Nenechte ho střílet!]

Duchové ve svých rukách vytvořili bledě bílé koule a hodili je po mě. Předpokládal jsem, že to byla silnější verze ektoplazmických šípů, co používaly přízraky na 9. podlaží. Peika je každopádně nenechala volně útočit.

Vějíř v její ruce se zatřásl a znovu se zavlnila vlna blesku. A jak se šířila kupředu, střílely z ní střely z blesků. I ty zběhlé střely uštědřily duchům újmu a ti sebou trhli. Aniž bych tuto příležitost promarnil, ustavičně jsem střílel šipky a sestřeloval jsem duchy, které ovlivnil Peičin blesk.

Jak jsem často cítil, Peičin a Ruyuein atribut se navzájem vážně dobře doplňoval. Když jsem střídavě používal jejich útoky, uštědřená škoda se exponenciálně zvyšovala. Duchové horečnatě pobíhali kolem, jak se snažili vyhnout mým útokům šipkami, ale paralyzovalo je, když je zasáhla blesková vlna, co Peika pravidelně vysílala. Jakmile byli paralyzovaní, moje šipky prosycené Ruyueinou mocí jim probodla čela.

Stačil jeden zásah, abych se o většinu z nich postaral, a ti, co přežili, dozajista zemřeli po druhém zásahu. Když jsem je zabíjel tak snadno (ačkoli jsem měl Manový lektvar v ústech), zdálo se, že si duchové uvědomili vážnost situace.

[Pokud budeme utíkat, ten arogantní muž nás zabije.]

[Zaútočme spolu.]

[Ten, co ruší náš klid, se stane obětí pro naše pobavení.]

Duchové se ke mně řítili ze všech směrů. Dokonce i bez použití Provokace se shromažďovali ve velkém počtu neuvěřitelně rychle. Rozkázal jsem Peice, aby zvýšila výkon Hřmící vlny a rozběhl se kupředu. Jak jsem mířil svou kuší na duchy před sebou, zakřičel jsem: „Zdejší duchové mají syndrom 8. ročníku!”

Mysleli jste si, že jsem si toho nevšiml, vy zatracení duchové?!




„Bratře, proč ležíš na pohovce?”

Jak jsem si chtěl zrovna zdřímnout na pohovce, přirozeně jsem se vzbudil díky hlasu anděla. Yue byla ve své školní uniformě a měla brašnu. Zdálo se, že se zrovna vrátila ze školy. Dneska bylo 23. prosince.

Ačkoli měla moje univerzita po zkouškách zimní prázdniny, Yue byla pořád na střední, a tak musela chodit do školy až do konce měsíce.

„Hm, ještě před chvílí jsem byl v kobce. Mám trochu potíže.”

Chtěl jsem pokročit na 40. podlaží, ale dokonce ani po 10 hodinách střílení šipek z kuše a Peičiny bleskové spršky jsem byl jenom na 37. podlaží. Ten čirý počet duchů byl jedna věc, ale ta obtížnost pocházela také z toho, že je normální útoky nemohly zranit. Ale moje Střelba z kuše v důsledku toho hodně vylevelovala...

A nejdůležitější bylo, že v porovnání s dřívějškem byla cesta mnohem delší, až jsem kvůli tomu skřípal zuby. S pomocí techniky Sprint jsem bez přestávky běžel, zatímco jsem používal živelnou magii a kuši, ale trvalo mi přes 10 hodin dostat se 36. podlažím. Pokud jsem byl já takhle pomalý, jak se vedlo ostatním průzkumníkům? Mohl jsem akorát skřípat zuby.

„Ale bratře, pokud hodláš jít spát, měl bys jít do postele. Jinak se nachladíš.”

Po Yuině otázce jsem zkontroloval čas. Byly 4 odpoledne. Bylo na čase odejít.

„Vzpomínáš, co jsem řekl otci, matce a tobě? Že na pár dní pojedu mimo zemi, abych pomohl kamarádovi. Je skoro čas jít, takže jsem si jenom zdříml.”

„Ach, správně... Vážně to není nebezpečné?”

„Jasně že ne. Pokud to začne být nebezpečné, můžu se kdykoli vrátit, tak se neboj.”

Ačkoli bylo nepravděpodobné, že by k tomu došlo. Když jsem viděl Yuino ustarané zamračení, párkrát jsem ji pohladil po vlasech a vstal jsem. Poté, co jsem stvrdil úmluvu s Ruyue, jsem začal být imunní vůči zimnímu počasí. Oblékl jsem si černý oblek a z inventáře vytáhl Otovo tajemství a nasadil si ho. S tím jsem byl připravený.

„Hm, skrýt mou totožnost bude otrava.”

Tentokrát jsem jel do Británie ne jako Yeon Hwawu, ale jako Hřmící rytíř. A tak jsem to s pomocí Otova tajemství zařídil tak, že jsem vypadal jinak než Yeon Hwawu. Když jsem byl Yeon Hwawu, vlasy jsem měl s nádechem do šediva. Tentokrát jsem si udělal vlasy platinově blond. Jelikož jsem chtěl mít jistotu, že mě nebudou srovnávat s Yeon Hwawuem, dokonce jsem to udělal tak, aby moje tělo vypadalo trochu víc jako mé skutečné já. Oči, co byly pod maskou vidět, jsem měl rudé. Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, byl tam třetí člověk, co nebyl ani Kang Shin, ani Yeon Hwawu a co měl podezřelou masku.

Dokonalé.

...Pravděpodobně budu muset využít této příležitosti a říct Hwaye své skutečné jméno. Brala mě jako svého skutečného přítele a až spatří mé vzezření, do jisté míry si uvědomí, že jsem jí lhal. Jelikož je chytrá, pravděpodobně si uvědomí, že to první vzezření, co jsem jí ukázal při prvním setkání, bylo falešné.

„Co táta? Ten s tebou nejde?”

„Řekl, že přestal být Temným rytířem.”

Ne že by byl schopen to udělat tak snadno! Ačkoli jsem mu o Británii řekl, momentálně uháněl kobkou. Říkal, že se chtěl před koncem roku prolomit 45. podlažím. Byl jsem si na 100% jistý, že to nedokáže, ale přál jsem mu jenom štěstí a vzdal jsem se snahy ho přesvědčovat.

„Bojím se, když jedeš jenom ty...”

„Jsem silný. Taky jsem byl v televizi, vzpomínáš?”

„Jen tak mimochodem, kdo je tvůj kamarád, bratře?”

„H-hm?”

„...Bratře?”

Yuiny oči jen o něco zbystřily. Měla v plánu se na to zeptat od začátku?

Jak jsem odpovídal, snažil jsem se usmívat: „Ten kamarád je z Británie. Také jedu do Británie.”

„Jů, jak ses setkal s britským kamarádem?”

„H-hm? Ach, víš, ta osoba je napůl Korejec! Setkali jsme se v Koreji a dopadlo to tak, že je ta osoba uživatel schopností.”

„Bratře... ta osoba je dívka?”

Jak to zjistila?! Neměla by mít žádnou nápovědu!

„Bratře, nemusíš to skrývat nebo tak něco. Jediný rozdíl je v tom, jestli je tvůj kamarád žena nebo muž.”

„Haha, máš pravdu, je to dívka.”

„Hehe... věděla jsem to.”

Divné... Od té doby, co mám úmluvu s Ruyue, jsem necítil chlad, ale tělo se mi mírně chvělo. To byl někde poblíž netvor ovládající chlad?! Když jsem se napjal a zvýšil ostražitost na limit, Yua mi uštědřila dodatečný překvapivý útok.

„Bratře, to místo, kam jedeš, je jezero Windermere v Británii?”

Dostala mě!

„J-jak jsi to věděla?”

„Huhu, zrovna teď se o ničem jiném ve zprávách nemluví. Kobka, co se objevila v turistické atrakci známé pro svou přírodní krásu. A řád SS Hwaya Mastifordová, kterou během jejího pobytu v Koreji povolali zpět do země.”

„A-ach! Aha!”

„Je to tvoje kamarádka, že?”

„...”

Moje sestra byla možná mnohem chytřejší než já, i když jsem měl inteligenci přes 40...!

„...Kdy ses tak spřátelil? S někým tak silným.”

„Yuo, opozdím se. Později to vysvětlím. Jsi hodná holka, takže věřím, že zůstaneš doma a nebudeš dělat problémy.”

„Ach, bratře.”

„Dobře, po cestě zpět ti určitě koupím dárek. Pokud se něco stane, nezapomeň mi zavolat, dobře?”

„Bratře, to není fér... Chtěla jsem slyšet tvoji odpověď.”

„Setkali jsme se během práce a spřátelili jsme se. Později to řádně vysvětlím, tak pilně studuj a počkej. Dobře, Yuo?”

„Dobře...”

Jak Yua zdráhavě odpověděla, trucovala. Už to bylo nějakou dobu, co moje poslušná sestra otevřeně projevovala nespokojenost, a nemohl jsem si pomoct a zasmál jsem se. Když jsem teď o tom přemýšlel, když jsem se setkával s jinými dívkami jako třeba tehdy s YeEun, často měla takové reakce. Žárlila, že jí nějaká jiná dívka ukradne bratra? Ne, věděl jsem, že to bylo nemožné, ale to jsem si chtěl myslet!

Párkrát jsem ji pohladil po vlasech a odešel jsem z domu. Zamířil jsem na místo, kde jsme si slíbili, že se setkáme. Platinové vlasy, rudé oči a maska. Když jsem na to místo dorazil s vzezřením, které i ve mně vzbuzovalo nutkání se praštit, čekala tam na mě limuzína.

„Poslala mě sem slečna Mastifordová.”

„S dovolením.”

Hwaya byla řád SS. Pokud to bylo těžké pochopit, mohl bych to říct takhle.

Hwaya byla jeden ze sedmi lidí, co na Zemi považovali za nejdůležitější.

Jednoduše řečeno, jakýkoli národ by připravil, co by si přála. Ať už to byla limuzína, soukromé letadlo nebo jachta. Dalo se říct, že měla všemocnou autoritu. Množství zodpovědnosti, co musela nést, bylo samozřejmě stejně velké.

Navíc Británie se obzvláště snažila vyplnit její požadavky, aby co možná nejvíce přeťala svá pouta s Koreou. Bez ohledu na to, jak byly její požadavky podezřelé nebo absurdní, bez námitek je splnili. To byl také důvod, proč jsem na mezinárodní letiště Gimpo jel v limuzíně. Řidič nic neříkal, stejně jako já. Bylo to stejné, když jsem na letišti nastoupil do soukromého letadla, co na mě čekalo. Teprve když jsem se usadil na svém místě, jsem si konečně vydechl.

„Toto letadlo míří přímo na letiště Heathrow v Británii. Vzlétneme v 17:10, deset minut po vzlétnutí Skunkového letadla.”

Po Dvou Měsících byli lidé zoufalí, aby vyčistili netvory ze země, oceánu a nebes a zajistili si cesty pro auta, lodě a letadla. Jelikož oceán byl plný velkého množství obrovských, mocných netvorů, museli jsme se zříct pár přístavů, ale lidé si nebe znovu nárokovali celkem snadno. Objevili jsme netvora, co vydával pach, co létající netvoři nenáviděli. Rozvinuli jsme technologii, co tuto substanci rozprašovala do vzduchu a na určený časový interval jí zabraňovala se rozptýlit. Skunková letadla byla letadla, co měla za úkol rozprášit tuto substanci do vzduchu a zajistit běžným letadlům bezpečnou cestu.

Tento pach samozřejmě neměl vliv na všechny létající netvory.

Vůči netvorům jako wyverni nebo mantikory byl ten pach zbytečný, ale jinak Skunková letadla odváděla svou práci fantasticky. Bylo to monumentální vítězství, neboť lidská moudrost porazila řádění netvorů. Také to byl důvod, proč jsem mohl do Británie letět letadlem.

„Na letiště Heathrow dorazíme ve 13:20 londýnského času. Poté nastoupíme do limuzíny na letišti a za 4 hodiny dorazíme k jezeru Windermere.”

Let, co v minulosti trval 12 hodin, teď trval jenom 5 hodin. Toto velké zlepšení se dalo samozřejmě připočíst zdroji energie nalezené po Dvou Měsících: Modré kameny. Ostatky netvorů se také používaly jako materiál na hlavní části letadel, lodí, vlaků apod. Ke všemu tomuto došlo během jednoho roku od incidentu Dva Měsíce. Lidská schopnost se přizpůsobit byla vážně... Vždycky, když mi tato myšlenka vytanula na mysli, jsem si nemohl pomoct a pomyslel jsem na lidi z jiných světů. Ačkoli jejich civilizace byla možná jiná než naše, pořád to byli lidé.

Co je mohlo dohnat na pokraj vymření? Co je zahnalo do kouta? Bez ohledu na to, jak moc jsem o tom přemýšlel, jsem nedokázal přijít s odpovědí.

„Brzy budeme vzlétat.”

Na letuščino oznámení jsem kývl a opřel jsem se o sedadlo. Ačkoli jsem obecně nebyl ospalý, protože jsem bojoval s Dullahanem bez řádného spánku a protože jsem se zaměřoval na pokoření 36. podlaží, v těle se mi nastřádala únava.

Dokonce i jak jsem tady seděl a nic nedělal, mělo mé tělo nutkání něco dělat, ale neměl jsem na výběr. Jelikož jsem měl čas navíc, musel jsem toho využít a trochu si odpočinout. S představou, že až se proberu, najdu se v Londýně, jsem zavřel oči. Plošná kobka řádu A+... těšil jsem se na to.

-----------------------------------------------

~ Syndrom 8. ročníku neboli japonsky chuunibyou. Kdo už nějaké to anime viděl, určitě ví, o co jde. A kdo neví, tady je malá definice: termín pro dospívající, co mají iluze vznešenosti a touhu vyniknout a jsou přesvědčení, že mají nějakou zvláštní moc. ~

~ Anglie je jedna z mých oblíbených částí celé novely. ~

<Předchozí>...<Následující>