ICDS - kapitola 95

Kapitola 95 – Udělení svobody (2)

Plošná kobka řádu A+, Hřbitov nad jezerem. Objevovaly se tu tři druhy netvorů. První byli netvoři s rybí hlavou a lidskýma nohama, co se šplhali na loď a útočili svými ostrými zuby, rybí lidé. Jako nejslabší skupina netvorů na Hřbitově nad jezerem jich bylo nejvíce. Volně plavali v jezeře, pak najednou vyskočili na loď a zaútočili na cestující. Jako netvoři, co útočili zblízka, to byli také netvoři, co Hwayinu družinu obtěžovali nejvíce.

Druhý druh byli netvoři, co připomínali žraloka, pilouni. Měli dlouhou horní čelist pokrytou zuby jako u pily, u kterých se zdálo, že byly zesílené manou, jak vibrovaly jako řetězová pila. Tito netvoři neskákali na loď jako rybí lidé, ale s řezavými zvuky se přiblížili k lodi a nadělali do nich díry.

Aby se tomuto zamezilo, výletní loď, na které jsem byl, byla zesílená kůží netvora řádu S, wyverna. Ale i tak proti útokům pilounů nedokázala moc dlouho odolat. A tak jsme se o ně museli postarat, kdykoli jsme zaslechli jejich řezavý zvuk. Ačkoli Hwayin atribut nebyl pro tuto kobku nejlepší, její plameny řádu SS stejně dokázaly spálit cíl pod vodou. Jinými slovy pokud jste je při útoku nenechali být jen tak, dalo se s nimi snadněji vypořádat než s rybími lidmi.

Třetí a poslední byli nejvzácnější a nejoblíbenější netvoři, rozplývající se tuňáci! Proč se jim říkalo rozplývající se? Protože byli tak měkcí a lahodní, že se na jazyku rozplývali! Byli tak výborní, že se jim říkalo požehnání kobky ve Windermere! Povídalo se, že dokonce i bez Modrých kamenů se tito Rozplývající se tuňáci prodávali za 150 milionů wonů.

„Ale víš, moje magie je okamžitě sežehne...”

„Moje magie se aktivuje trochu pomalu...”

„Lidi na nic, fuj.”

„Chceš, abych místo toho sežehla tebe?”

„Jen počkej, až se moje magie aktivuje.”

Ups, omylem jsem svoje myšlenky řekl nahlas. Nicméně při pohledu na rozplývajícího se tuňáka, co vyskočil nad naši loď a všude cákal, jsem se zeptal: „Jak útočí?”

„Z tlamy střílí vodu.”

Jakmile to Hwaya dořekla, rozplývající se tuňák otočil hlavu na mě a vystřelil proud vody. Mike, co na to byl připravený, to vykryl stěnou z vody. Ozval se hřmící rachot, co neměl být možný ze srážky vody. Nejdřív jsem si z hygienických důvodů oblékl pláštěnku a pak jsem vyrazil na rozplývajícího se tuňáka.

„Vydej mi svoje otoro a já tě uvařím s nejmenší možnou bolestí... huk!”

„Co se děje, TK?”

Běžel jsem za tuňáka do jeho slepého místa a máchl jsem nožem. Když jsem viděl, že se nůž zlomil, jakmile se dotkl jeho šupin, oči se mi doširoka rozevřely.

„Nůž... nešel dovnitř!”

„Je to netvor řádu A+. Co jsi čekal, hlupáku?”

„Zatraceně!”

Ovinul jsem paže kolem žaber rozplývající se tuňáka. Ačkoli mě jeho neustálé zápolení otravovalo, nemohl přemoci mou sílu, kterou jsem měl zvýšenou různým vybavením. Když jsem skrz žábry poslal do jeho těla elektřinu, rozplývající se tuňák přestal se svým vodním útokem a začal kašlat. Dobře, zabralo to! Zvýšil jsem výkon blesku a škrtil ho silněji. Pokaždé, když z mých paží přeskočily jiskry blesku, rozplývající se tuňák sebou zacukal a jeho vzdor slábl.

„Takže to je Hřmící rytíř.”

„Moje představa o něm je... zničená.”

Po minutě zápasení s rozplývajícím se tuňákem se mi podařilo ho zabít. Ale jak jsem se díval na rozplývajícího se tuňáka, z kterého se kouřilo, uvědomil jsem si, že jsem udělal fatální chybu.

„Ale ne... ugriloval jsem ho!”

„Ha, jsi stejný jako já, TK!”

Zabitý minutovým vystavením silnému blesku, dokonce i jeho vnitřnosti byly ogrilované k dokonalosti. Ačkoli jsem byl rád, že všichni řekli, že to bylo chutnější než Hwayina sežehlá verze, odmítal jsem se vzdát. Sakra, jelikož jsem prostě nemohl jen tak vytáhnout své kopí, mohl jsem udělat jenom jedno!

„Musím se naučit techniku meče a posílit nůž manou!”

„Zbláznil ses?”

Kuchyňské nože nemohly proniknout rozplývajícím se tuňákem, když byl naživu nebo když zrovna zemřel. Nože na ně zabíraly až dlouho poté, co zemřeli, nebo když byli dokonale uvaření! A tak jsem ho nemohl nafiletovat, jak jsem chtěl. Jak jsem žvýkal jeho výborné žábry (při jeho velikosti byly žábry také obrovské), zamumlal jsem se záští: „Zatraceně, moje tuňákové sašimi...”

„Později tě na nějaké vezmu, tak přestaň fňukat.”

„Ne, přísahám, že si dám čerstvého, žijícího rozplývajícího se tuňáka! Mňam, mňam...”

„Přestaň jíst toho grilovaného tuňáka a zabíjet rybí lidi!”

Byl jsem celkem smutný, že jsem si nemohl dát tuňákové sašimi, na které jsem se tak moc těšil. Nicméně jsem neměl problém zabíjet netvory v kobce řádu A+ Hřbitov nad jezerem. Ani jsem nemusel použít Hřmící zvíře.

Kdyby to bylo mé já z doby, kdy jsem zabil Obrovského železného divočáka, bezpochyby bych měl problémy je zabít, ale stačilo jen pár měsíců levelování a získávání zkušeností z boje a netvoři řádu A+ umírali po pár ranách pěstí. Znovu jsem si uvědomil důležitost statistiky.

„Silný.”

„Není mě třeba.”

„Ani mě, ale proč tak najednou, Paule? Už nějakou dobu tady akorát jíme popkorn.”

Když Paul sklíčeně promluvil, Mike překvapeně odpověděl.

Jak jsem jejich konverzaci zaslechl, lehce jsem se usmál a zeptal se: „Proč se neobjevuje víc rozplývajících se tuňáků? Od toho prvního tuňáka jsme viděli jenom tyhle nechutné rybí lidi nebo ty pilouny, co se nám snažili do lodi nadělat díry jako datlové.”

„Není jich tak moc. Měli jsme štěstí, že jsme viděli tamtoho.”

„Proměnil jsem takovou vzácnost na grilovanou rybu...”

Jelikož jsem toho tuňáka už uvařil, nemohli jsme ho prodat. Hwaya lhala s tím, že ho uložila s pomocí své extradimenzionální úložné magie a dala si ho do inventáře. Mě to nezajímalo, myslel jsem si, že si vždycky můžu chytit dalšího, ale když si pomyslím, že byli tak vzácní... Pokud mi později nedá můj díl, bude nevyhnutelné krveprolití. Udeřil jsem svou bleskovou pěstí do těla rybího člověka a přísahal jsem si to.

Po třech hodinách na lodi jsem konečně pochopil, proč se zdálo, že Hwaya brečela pokaždé, co mě zkontaktovala.

„Tohle jezero je vážně velké. Prostě to nemá konce. Bylo jezero Windermere vždycky tak velké?”

„Samozřejmě že ne. Když se z něj stala kobka, plocha se podivně zvětšila. Proto si nejsme jistí, jak dlouho budeme muset pokračovat. Podle hlášení jiných zemí se počet normálních netvorů významně snížil, když zabili bosse Plošné kobky... Ale toho bosse jsme nebyli schopní najít.”

Hwaya do vody hodila další ohnivou kouli, jak odpověděla na mou otázku. Piloun, co se snažil do lodi vyvrtat díru, zakoušel smrtelná muka a potopil se pod vodu.

Jak jsem sledoval pilouna, zamumlal jsem: „Žraločí ploutev...”

„Nedělej to. Řád S z Číny to už zkoušel a textura pilounovy ploutve evidentně není tak dobrá jako u jiných žraloků. Protože je tak tvrdá, vlastně ji nemůže jíst nikdo kromě uživatelů typu fyzického posílení.”

„Dojedl to ten čínský řád S? Řekl, že je to dobré?”

„Ne, nebyl to uživatel schopností fyzického posílení, takže si vylámal zuby.”

„Kuk, takže to aspoň zkusil, ten řád S...!”

Zřekl jsem se žraločí ploutve a zvedl jsem hlavu. Už bylo po čtvrté odpoledne. Chladný zimní vítr od jezera mi foukal do platinových vlasů. Jak jsem se díval na město, co bylo jen jako tečka na horizontu, zamumlal jsem: „I cesta zpět zabere nějaký čas.”

„Jo, brzy půjdeme zpět. Takže? Chápeš, proč jsem řekla, že to bude trvat dlouho, že?”

„Jo, až do teď sis vedla dobře. Jelikož tu teď jsem, samozřejmě to půjde mnohem rychleji.”

„Haha, alespoň tvoje sebevědomí si nijak nezadá s řádem SS.”

Jak jsme se s Hwayou bavili, Mike přikývl a poznamenal: „Vskutku jsi hoden jména Hřmící rytíř.”

Hwaya se postarala o pilouny a já o rybí lidi. Kromě chvíle, kdy jsme se setkali s rozplývajícím se tuňákem, Paul a Mike akorát stáli stranou. Co se týkalo paní Brownové, ta si celé odpoledne užívala jezerní vánek. Podle ní bylo lepší, když nemusela používat svou schopnost. Vážně měla přístup léčitele.

Ačkoli jsme po cestě zpět narazili na mnoho netvorů, neobjevili se žádní rozplývající se tuňáci a netvora bosse jsme ani nezahlédli. Když jsme přes tři hodiny strávili návratem do loděnice, nebe skoro úplně ztmavlo. Slunce nesvítilo dlouho dokonce ani během britské zimy.

„TK, pojďme se u večeře trochu napít.”

„Dobře.”

Mike mi to nabídl s rukou na rameni a já mu ukázal palec nahoru. Zdálo se, že Paul se k nám chtěl přidat, zatímco paní Brownová se rozloučila a vrátila se na své ubytování. Hwaya mi pak poslala zprávu, zatímco na mě gestikulovala.

[Pojďme dojíst toho grilovaného tuňáka. Čas je v inventáři zamrazený, takže bude výborný a čerstvý. Pozvu tě na nejlepší víno.]

[Víš, přesně co chci! Beru!]

Vyměnil jsme si s Hwayou pohled a sundal si z ramene Mikovu ruku.

„Když tak teď o tom přemýšlím, musím Hwayu učit, jak ovládat manu. Budeme se muset napít zítra.”

„To vůbec není podezřelé, hehe, fanoušci Mastifordové po celé zeměkouli budou brečet.”

„Paule, nechme ty mladé milence o samotě a pojďme se napít jen my dva!”

„Dobrá, jelikož je to takhle, budeme pít až do rána, Miku!”

Paul a Mike odešli s obrovským nedorozuměním ohledně mě a Hwayi. Jelikož jsem se nemohl obtěžovat tím, že bych je pronásledoval a vyjasňoval to, prostě jsem Hwayu následoval do její vily. Když jsem s údivem sledoval tu spoustu hvězd na noční obloze, Hwaya otevřela pusu.

„Už jsi teď s nimi strávil den. Jací jsou? Jsou to dobří lidé, že?”

„Jo. Myslím, že Británie má celkem štěstí. Ačkoli tu je i Brightman, celkem mě překvapilo, že tu je tolik lidí s přátelským a čistým srdcem. I když jsou tak silní.”

Po mém komplimentu si Hwaya suše odkašlala a nadmula hruď. Přál jsem si, aby se trochu ovládala, když měla tak rozvinutou hruď. Nevěděl jsem, kam se mám dívat.

„Británie je skvělá země! Ach, taky mám ráda Koreu. V Koreji je také mnoho dobrých lidí. A navíc mám ráda korejské jídlo. Moje mamka je skvělá kuchařka. Ale stejně mám ráda tuhle zemi, Británii.”

„Myslím, že být hrdá na zemi, kde ses narodila, je dobrá věc,” odpověděl jsem s hořkým úsměvem.

Ona také zareagovala hořkým úsměvem. A pak ani jeden z nás nic neřekl.

Dorazili jsme do její vily a otevřeli dveře. Když Hwaya chtěla bez přílišného přemýšlení vejít dovnitř, zastavil jsem ji. S úsměvem jsem zavřel dveře. Jak jsem si myslel, neposlouchal mé varování.

Jak jsem si to pomyslel, bystře jsem otevřel oči a zakřičel: „Ruyue, Peiko, zadržte ho!”

[Hauuuuuuuu!]

Vilu okamžitě obkroužila stěna ledu. Spolu se zvukem otevíraného okna se ozvalo zalapání po dechu. Ve vzduchu zajiskřilo velké množství elektřiny. Černě oděného muže, co se snažil uniknout oknem, obklopil Peičin závěs z blesků.

„Kuk!”

Jakmile jsem zaslechl jeho hlas, na někoho jsem si vzpomněl.

„Ruyue!”

[Nemůžeš utéct!]

Když černě oděný muž spadl na zem, snažil se utéct, aniž by se staral o bolest nebo zranění, co utrpěl, ale Ruyue mu zamrazila nohy, než se mohl pohnout. S nohama přimrazenýma k zemi se nemohl ani v nejmenším pohnout. Peika ve vzduchu vytvořila kopí z blesků.

[Pane, mám ho zabít?]

„Prozatím ho paralyzuj! Nenech ho nic vytáhnout!”

Na můj rozkaz k němu Peika vyslala blesk. Jak jsem čekal, snažil se sáhnout do neviditelné dimenzionální kapsy. Ale Peičin blesk jej zasáhl, než mohl cokoli vytáhnout. Chvěl se, jak měl pěnu u úst. Mezitím se mu Ruyuein led roztahoval od nohou k holením, kolenům a pak k pasu. Byl dokonale zadržen.

Dobře, s tímhle nebude moct utéct do kobky.

Postavil jsem se před něj. Zdálo se, že procitl z paralýzy, jelikož ke mně vyslal pěst prosycenou modrým světlem. Ale já jsem podobně prosytil svou ruku bílým světlem a popadl ho za pěst. Trhl sebou a chvěl se.

„Jaké zklamání.”

S tím jsem tu pěst ve své ruce zmáčkl. Křup. S nepříjemným zvukem jsem mu zlomil kosti prstů. Jeho druhá pěst ke mně okamžitě vyletěla a zářila podivným světlem. Než se to, co jsem čekal, že byla technika, mohla aktivovat, uhodil jsem ho do lokte. Křup. S dalším nepříjemným zvukem mu křupla paže.

„Kuuk...!”

„Nemyslel jsem si, že jsi takový člověk.”

„Cože? Shine... Ty ho znáš?”

Když jsem viděl, jak Hwaya bez pohybu stála a mrkala na mě, dokud se o situaci nepostarám, připomnělo mi to, jak špatně mágové používali své tělo. Na rameni měla malou plamennou kočku. Zdálo se, že aspoň věděla, jak se ochránit. Dal jsem jí 6 bodů z 10.

Odpověděl jsem Hwaye: „Neuvědomila sis to?”

„Co jsem si neuvědomila?”

Abych mu zabránil otevřít dveře do kobky, popadl jsem ho za druhou paži a ohnul jsem mu ji. Ačkoli se snažil mi odolávat svou manou, moje síla byla dalece vyšší než jeho. Byl to bezpochyby silný průzkumník, ale snadno jsem mu dokázal zlomit paži.

„Kuu!”

„...Hm?”

Když Hwaya zaslechla jeho hlas, naklonila hlavu ke straně. Ty, je to necharakteristicky roztomilé, takže to je pro teď zakázané. Zklidnil jsem své srdce, co kvůli ní tak tlouklo, a řekl jsem jí odpověď: „Je to Walker. Edward Walker.”

„Ach, Walker! Takže to je on... Walker?!”
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Konečně se objevil Walker! A jakmile se objevil, hned ho zmlátili! Ale to se dalo čekat. Walker je průzkumník Třetí kobky... (slzy)

-----------------------------------------------

~ Chudák Walker, jak se v kanálu naparoval a nakonec se ukázalo, že to je zloduch... ~

~ Otoro je nejchutnější a nejdražší část tuňáka z břicha... aspoň to tak tvrdí strýček Google. Jelikož je hodně tučné, prý se úplně rozplývá na jazyku. ~

<Předchozí>...<Následující>