ICDS - kapitola 94

Kapitola 94 – Udělení svobody (1)

Jako k řádu S, co do Windermere přišel kvůli Hwayině žádosti o pomoc, se ke mně chovali velmi pěkně.

Protože se objevila Plošná kobka, Británie ve Windermere, kde se tradičně vyhýbali moderním budovám, postavila budovu pro uživatele schopností. Ačkoli to zvenku bilo do očí, výhled zevnitř byl vskutku úžasný. Obzvláště pak když jste šli výš. Uživatelé schopností vyššího řádu se přirozeně nacházeli na vyšší podlažích.

Dostal jsem pokoj na stejném podlaží jako Paul a Mike z Hwayina týmu. Bylo to druhé nejvyšší patro v budově, neboť celé podlaží nade mnou dali Joshuovi Brightmanovi. Co se jídel týkalo, mohl jsem se najíst v hotelové restauraci nebo si objednat jídlo na pokoj. Poté, co mě vyhodili z kobky, jsem se ze své vily v Rezidenční oblasti vrátil do hotelového pokoje. Po krátkém zdřímnutí jsem se rozhodl jít do restaurace. Paul a Mike uvítali, že se do Hwayina týmu dostal další muž, a chtěli si se mnou u jídla popovídat.

„Takže TK, z které jsi země?”

„Jak jsem řekl, neříkej mi TK... a je to samozřejmě tajemství.”

„Jsi vážně ostražitý, aha. Ale já si myslím, že jsi Korejec.”

„Správně. Mastifordová vždycky říkala, že její matka chce za zetě Korejce.”

„Huu...”

Krátce jsem si povzdechl, sroloval kousek toustu a hodil si ho do úst.

„Mňaum mňam... byl bych rád, kdybyste náš vztah takhle nevykreslovali. Mě to vlastně nezajímá, ale Hwaya se pravděpodobně naštve.”

„Správně. Nenáviděla by, kdyby ji ostatní nutili do vztahu bez jejího vědomí,” ozval se hlas, co nebyl můj, Paulův nebo Mikův. Já pil svůj rudý čaj.

„Haa... Je to sladké.”

„Samozřejmě, přitom kolik sis tam dal cukru... Víš, tohle je rudý čaj a ne čaj s mlékem, TK.”

„Možná jste mě neslyšeli?”

Jak jsme si s Mikem povídali, ten hlas se znovu ozval. Huu. Povzdechl jsem si a obrátil jsem hlavu směrem, odkud ten hlas přicházel. Spatřil jsem tam stát vysokého muže v obleku. Měl velké tělo, někde napůl cesty mezi mým starým a nynějším já, a měl krátké stříbrné vlasy sčesané pomádou. Zdálo se, že na mě svýma modrýma očima v hranaté tváři z nějakého důvodu zahlížel. Ačkoli jsem slyšel, že mu bylo po 35, zdálo se, jako by byl dvacátník. Každopádně ten silný duch, co byl cítit z celého jeho těla, dokazoval, že to byl další uživatel řádu SS.

Natáhl ke mně ruku.

„Já jsem Joshua Brightman. Rád tě poznávám.”

„Uch... Hm. Nemůžu říct, že tě rád poznávám, ale zdravím. Já jsem Hřmící rytíř. Pozvala mě sem Hwaya.”

Když jsem jeho ruku přijal s myšlenkou, že se mi tahle situace zdá povědomá, vážně do toho stisku vložil veškerou svou sílu. Bylo to jako scéna ze starého filmu. Chvíli jsem vážně uvažoval, že ho přehodím, ale měl jsem pocit, že takhle zareagovat by bylo, jako kdybych mu tu jeho návnadu spolkl. Takže jsem to neudělal.

„Slyšel jsem, že jsi řád SS. Vážně jsi silný. S takhle silným stiskem při potřesení rukou musí být vážně těžké žít normálním životem. Vypadá to, že musíš trochu trénoval kontrolu síly.”

„Ha! Ty jsi ale zajímavý člověk.”

„Mě nepřijdeš velmi zajímavý. Taky budeš muset trénovat humor.”

Namítl jsem, jak jsem si po potřesu s ním otíral ruku utěrkou. Mladý muž za Joshuou Brightmanem se naštval a předstoupil. Byl to blonďák a měl modré oči úplně jako Brightman. Okamžitě jsem si uvědomil, že to byl poslední řád S z Británie.

„Jak neomalené, Asiate.”

„Pokud mě chceš nazývat neomaleným, neměl bys mě obtěžovat, když jím, a odpálit, Zápaďáku,” odpověděl jsem chladně a zaťukal jsem na šálek, z kterého jsem pil.

Zároveň s tím Paul a Mike vybuchli smíchy.

„Tam tě dostal, Tommy! Jo, ani psi by neotravovali člověka u ranního šálku čaje.”

„V těhle dnech bys měl pít, když můžeš. Co, Tommy?”

„Neříkejte mi Tommy!”

Zdálo se, že se všichni uživatelé řádu S navzájem znali. Takhle jsem si jejich konverzaci vyložil a v poklidu jsem pil svůj sladký čaj. Hm, jo, vážně jsem si tam dal moc cukru. Příště to množství budu muset snížit na pouhých 12 lžiček.

Pak se otevřely dveře do restaurace. Když uvážím, že se celá restaurace rozzářila, byla to nepochybně Hwaya.

„TK! Řekla jsem ti, že bychom se měli najíst spo... gek, Brightman...”

Ne, počkat, TK bylo skutečné jméno? Proč to všichni říkali tak přirozeně?! Řekl jsem, aby mi říkali John Smith. Jak jsem nespokojeně mumlal, zatřásl jsem šálkem, co byl nyní prázdný. Zdálo se, že to Hwaya neviděl.

„Ach! Jsi nádherná jako vždy, slečno Mastifordová.”

„Ty jsi nechutný jako vždy, Brightmane. Přišla jsem si promluvit se svými kolegy, takže bych byla ráda, kdybys nám dal trochu prostoru.”

„Dneska jsi břitčejší než obvykle. Je to kvůli tady tomuto příteli?”

„Nevzpomínám si, že jsem se stal tvým přítele...” odpověděl jsem chabě a vstal ze svého místa.

Poté, co jsem svůj šálek položil na talíř se slyšitelným zvukem, jsem pokračoval: „Pravděpodobně jsi tady, protože jsem tě jako Hwayin kamarád naštval a protože se ti pletu do tvých intrik. A ten věrný pes je pravděpodobně tady, abys mohl otestovat mou sílu. Naštěstí se mi včera také stalo něco otravného, takže budu rád, když někoho zmlátím na padrť. Ani nemluvě o tom, že Hwaya by pravděpodobně spálila celou budovu, kdyby s tebou dál mluvila. A pokud budeme dál zabírat místo, ostatní na nás budou naštvaní, takže proč se nepřesuneme ven?”

Restaurace ztichla. Pak někdo vybuchl smíchy. Byla to Hwaya.

„Ahahahahaha! Co to je?! Myslíš si, že to vážně udělá? Dokonce ani podřadný zlosyn z filmu by nepřemýšlel takhle!”

„Já vím, že, Hwayo? Jen jsem to říkal.”

Jak jsem to říkal, upíral jsem zrak na Brightmana. Usmál se, jako kdyby mu to přišlo zábavné, a rukou v bílé rukavici si přetřel bradu.

„Musíš mít celkem důvěru ve své schopnosti. Co takhle, kdybys byl na chvíli mým protivníkem? Samozřejmě jako ranní rozcvičku.”

„Řád SS jako ty by neměl používat svou sílu, aby šikanoval slabší lidi. To musíš žertovat.”

Po pravdě bych nebyl schopen porazit nynějšího Brightmana, přinejmenším ne bez toho, abych odhalil všechny své techniky. To čiré množství many, co přirozeně sálalo z jeho těla, stačilo na to, aby to obyčejné lidi zastrašilo. Jeho tělo jasně jevilo známky pravidelného tréninku a také to drtivé množství many. I kdybych použil Hrdinný úder, nemohl bych mu způsobit smrtelné zranění. Samozřejmě by to bylo mé drtivé vítězství, kdybych jen utíkal bez přímé konfrontace. Proto jsem mohl být tak drzý.

„Má pravdu, Joshuo. Nemusíš se do toho vkládat. Rozdrtím tomu arogantnímu Asiatovi pusu.”

Tommy předstoupil. Brightman chvíli předstíral, že ho to trápilo, a pak kývl hlavou. Bylo celkem jasné, že tohle bylo od začátku jeho úmyslem.

„Hm, pokud se tak děsíš souboje, nemůžu nic dělat. Ale měl by sis dávat pozor, je to mistr meče.”

„Čmuch, čmuch... Jaký parfém používáš? ...Je to stejná vůně jako ta, co jsem cítil v Hwayině domě. Jelikož tě Hwaya rozhodně nemohla pozvat do domu, musíš používat stejný parfém jako Hwaya.”

Po mých slovech Brightman i Hwaya ztuhli. Konkrétněji řečeno, ty stopy, co jsem cítil v Hwayině domě, byly stejné jako ty, co jsem cítil z Brightmana. Ale nebyly Brightmanovy. Jeho schopnost nebyla taková, aby se někde mohl v utajení schovat. Ale jeden z jeho podřízených by mohl mít takovou schopnost. Já jsem už samozřejmě znal odpověď.

Hwaya pomyslela na to, co jsem řekl včera, a zdálo se, že pochopila, co jsem myslel. A zdálo se, že Brightman došel ke stejnému závěru. Na chvilku se zamračil, ale brzy odpověděl s úsměvem: „Ha, to není možné. To musí být tím, že poslední dobou se příliš často zdržuju kolem Mastifordové.”

„To musí být ono, co? Vážně tu vůni nemám rád, takže jsem jí řekl, aby ji přestala používat. Kdybys používal stejný parfém, hodlal jsem ti říct to samé.”

„To je... od tebe velmi domýšlivé...”

Tohle bylo dostatečné varování. Ale pokud by znovu došlo k té samé věci, moc s tebou nenadělám, ale rozhodně jsem se mohl postarat o tvého podřízeného. Brightman moje slova přešel s odfrknutím a já se také široce usmál.

„Ach, a taky by ses k ní neměl lepit tak moc, že ti jejím parfémem načichne oblečení. Je pro mě trochu smutné sledovat jiného muže, jak se žene za dívkou, co ho jasně nenávidí.”

„Je jenom otázka času, než mi otevře své srdce. Ostatní by se tím neměli trápit.”

„Brightmane, to se nikdy nestane, tak prosím odstřel. Klidně si měj ty svoje klamné představy, ale jako můj kamarád má právo se o to zajímat.”

„Hej, Asiate. To tady budeš jen tak blábolit? Přestaň štěkat jako pes a pojď se mnou ven.”

Tommy na mě volal. Ani já jsem nerad bojoval slovy. Kvůli své zvýšené inteligenci jsem zbytečně mluvil víc. Následoval jsem Tommiho ven. Zdálo se, že lidé se rádi dívali na rvačky bez ohledu na to, z které země pocházeli, neboť nás lidé následovali ven a utvořili kolem nás kroužek.

[Shine, takhle všem těm lidem ukážeš svou schopnost k posouzení. Jsi s tím v pohodě? Pokud ne, můžu ten boj zarazit. Stejně z tvých výsledků zjistí, jak jsi úžasný.]

[Neboj se. Se svou silou nebude schopný vytáhnout mou skutečnou sílu.]

Odpověděl jsem na Hwayinu ustaranou zprávu a mrkl jsem na ni. Ona se na oplátku usmála. Vážně byla pěkná.

Jak jsem stál v ringu, co vytvořili diváci, pomyslel jsem si, jak všechno dopadlo tak, jak jsem čekal. Ačkoli to bude představení, vštípit jim do myslí moji schopnost mi pomůže při mém zdejším pobytu. Nenechal jsem se Brightmanem vyprovokovat bez přemýšlení.

Nejdřív jsem z inventáře vytáhl bílé pracovní rukavice a natáhl si je. Pak jsem povolal Peiku a nechal ji prosytit pracovní rukavice. Když Hwaya viděla, jak z pracovních rukavic zajiskřilo, otevřela pusu, jako kdyby chtěla něco říct, ale nic neřekla.

Tommy vytáhl dlouhý meč, co byl evidentně jeho milovaná zbraň, a namířil jím na mě. Uživatelé schopností obecně nosili brnění vyrobené z ostatků netvorů, ale on na sobě nic neměl.

„Nemáš žádné brnění. Budeš v pořádku?”

„Měl by ses bát sám o sebe.”

Hm, líbilo se mi jeho sebevědomí. Kývl jsem hlavou a sáhl jsem do kapsy pro minci. Pak jsem si uvědomil, že mám jenom korejské wony. Zdálo se, že mi Hwaya četla myšlenky, neboť vytáhla 10 pencovou minci a hodila mi ji. Chytil jsem ji a pak jsem se zeptal Tommiho: „Chceš, abych to udělal já nebo ty?”

„Můžeš ty. Začneme, jakmile dopadne na zem.”

„Dobrá. Eit.”

Apateticky jsem minci vyhodil. Mince se ve vzduchu otáčela. Jakmile dopadla na zem...

Byl přímo přede mnou. Vážně byl rychlý. Zdálo se, že jeho schopnost nejvíce zesilovala jeho rychlost. Meč, co pozvedl do výšky, odrazil silné světlo z černé many, kterou byl prosycený. Padl přímo na moji hlavu.

Ani jeho technika nebyla špatná. Zhruba střední řád level 4? Zamýšlel jsem se nad svou chybou, kdy jsem si myslel, že byl hlupák, co měl akorát tělo posílené manou. Když byl protivník ohromně slabší než já, bylo těžké přesně odhadnout jeho sílu.

Bez ohledu na to, jak rychle se ke mně dostal, nezasáhne mě, pokud mě neudeří, než stihnu zareagovat. V duchu jsem mu poděkoval, že mi ušetřil tu starost k němu běžet. Jednou rukou jsem ho popadl za paži, co měl zdviženou nahoru, a druhou rukou jsem mu dal pěstí do břicha. Zablýskly se jiskry a oblečení, co měl Tommy na sobě, bylo spálené do černa.

„Kuk!”

Když jsem použil Božskou rychlost a za méně než sekundu vyslal pár ran pěstí, v paži už neměl žádnou sílu. Nejdřív jsem mu ohnul paži a vzal mu jeho dlouhý meč, odhodil jsem ho na zem. Pak jsem skočil na něj. Ačkoli všechno tohle zabralo nějakou chvíli popsat, stalo se to přesně během 1,7 sekundy.

„Co—”

„Nejdřív tě trochu zmlátím.”

Od té chvíle jsem ho 37 sekund mlátil do tváře, než se mu konečně podařilo zakřičet slovo „vzdávám”.

„I když ho bude léčit léčitel řádu A+, týden nebude moct bojovat... Hřmící rytíři, to bylo příliš.”

Nás pět vyrazilo na bojovou loď, co byla vlastně upravená výletní loď. Zdálo se, že stará a dobrosrdečná paní Brownová nebyla ráda, že jsem Tommiho tak moc zmlátil. Hwaya, co měla ruce rozpažené, aby si vychutnala vítr od jezera, pak odpověděla místo mě.

„Ale paní Brownová, nevyléčila jsi ho.”

„Samozřejmě, taky jsem si myslela, že by měl dostat na frak.”

„Paní Brownová je děsivá.”

„Byla jsem celkem šťastná. Jako jediný fyzický útočník ze čtyř řádů S v Británii se neustále chvástal, jak byl nejsilnější.”

„No vážně, jak jsi ho tak moc přemohl?”

Paul byl stejný typ fyzického uživatele jako Tommy, a tak se zdálo, že byl zvědavý, jak jsem Tommiho tak snadno vyřídil. Odpověděl jsem na Paulovu otázku lehkým smíchem.

„Při boji s netvory jsou důležité věci jako síla a magie. Ale v boji mezi dvěma lidmi je důležitější ještě něco jiného. Technika.”

„Technika... Chápu, co tím myslíš, ale jak? Jsi Osvícený stejně jako on.”

„Ještě předtím jsem se učil bojová umění. Zhruba 13 let.”

„Ach, takže to to je.”

„Hm, pořád to nechápu. Je tak důležité, jak pohybuješ tělem? Já se akorát kryju svým štítem, takže si nejsem tak jistý.”

„Měl bys vědět, že se síla liší v závislosti na tom, na které místo na štítě zaútočí. Tak to je.”

„Ach, když to řekneš takhle, už je mi to trochu jasnější.”

Zdálo se, že poté, co se stalo dneska ráno, jsem do skupiny lépe zapadl. Byl jsem s tím celkem spokojený.

„Ale obávám se, co od teď Brightman provede.”

„Nezůstane jen tak v klidu. Dávej si pozor, TK.”

„Ne, ani v nejmenším mě nemůže zranit.”

To jsem ohlásil.

„Není tak hloupý, aby proti mně začal sám jednat. A já se nebojím nikoho kromě samotného Brightmana.”

Kdybych odhalil svou schopnost, mohlo to být trochu víc nebezpečné. Jeho vliv byl přece jenom dost silný, aby se dostal až do Koreje. Pokud by na to přišel, mohlo by dojít k otravným věcem. Jelikož jsem teď skrýval svou totožnost a pracoval jen jako Osvícený známý jako Hřmící rytíř, jeho vliv byl ve svém dosahu samozřejmě extrémně omezený. To nejlepší, co mohl udělat, bylo falešně mě obvinit z něčeho, co jsem neudělal, aby omezil mou slávu a oblast působnosti.

Například by mě mohl falešně obvinit ze zločinů jako znásilnění nebo vražda. Kvůli zvýšené míře zločinů konaných uživateli schopností byly vytvořeny zvláštní jednotky uživatelů schopností, co se s nimi vypořádaly. Kdyby mě dokázal falešně obvinit ze závažného zločinu jako znásilnění nebo vražda, mohlo by to být smrtelné. Také mohly existovat jiné způsoby, jak mě obtěžovat. Peníze a politická moc byly přece jenom silné.

Ale.

„Něčemu takovému můžeš zabránit, ne, Hwayo?”

„Pche, nepodceňuj sílu uživatele řádu SS. Britská vláda mě nemůže ignorovat. I kdybych chodila kolem a zabíjela lidi, ututlají moje zločiny.”

„To samé bohužel platí o Brightmanovi.”

„To je pravda. Tak si pospěš a zesil, abys ho mohl rozdrtit, Shi... TK.”

„Nemělo by to trvat dlouho. Těš se na to.”

Když jsem jí odpověděl a usmál se, Hwaya zůstala chvíli zticha a pak mi úsměv oplatila.

„Dobrá, budu se na to těšit.”

Ostatní naší konverzaci přihlíželi stranou a šeptali si.

„...Chodí spolu, že?”

„Pšt, jen je prostě v poklidu sledujme.”

„I já jsem takový býval se svou ženou...”

Tihle diváci nebyli jenom v Koreji!

„A vůbec, TK, co to už nějakou dobu děláš?” zeptal se mě Mike.

Jak jsem se díval na nůž, co jsem brousil brouskem, odpověděl jsem: „Hm? Ach, ptáš se, proč si ostřím nůž?”

„Ach! Takže dokážeš bojovat i nožem? To je věc, na co se můžu těšit!”

„Ne... O čem to všichni mluvíte?”

Jak jsem se podíval na 8 metrového tuňáka, co vyskočil nad hladinu, odpověděl jsem: „Sašimi je nejlepší čerstvé.”

„...”

Zatímco všichni byli z toho dojetí zticha, já jsem si broukal a namířil naostřeným nožem na tuňáka. Dneska bude k obědu speciální tuňákové sašimi!
-----------------------------------------------

Autorova poznámka:

Vzdal jsem to. Prostě to nemůžu useknout v půlce. Neměl jsem na výběr! Nemůžu prostě říct „těšte se na další kapitolu”, zatímco to všude jiskří.

Doufám, že jste si tuhle kapitolu užili. Doufám, že jste den skončili s ICDS!

-----------------------------------------------

~ A ještě jednou Veselé Vánoce! Na autora neberte zřetel, on tuhle kapitolu vyvěsil až večer, my se ještě můžeme těšit na dárečky pod stromečkem! ~

<Předchozí>...<Následující>