ICDS - kapitola 91

Kapitola 91 – Karmínový řev (3)

V porovnání s Korejci byli Britové uvolněnější. Ne, možná bych všechny Brity neměl takhle zobecňovat. Mohlo to být prostě tak, že takoví byli uživatelé schopností.

Bylo to proto, že několik týdnů opakovaně lovili ve stejné oblasti? Nezdálo se, že by je nějak trápilo, aby kobku nějak brzy pokořili, neboť jedli večeři a srkali černý čaj, zatímco sledovali, jak tuňáci šplouchali nad hladinou jezera.

„Ach, prší.”

„Brzy by to mělo přestat, ačkoli se to zase vrátí.”

„Taky tu sněží?”

„Když je dost zima. Je to to samé jako v Koreji.”

Hwaya si jako ubytování pronajala ve Windermere celou vilu. Momentálně jsme v malé místnosti na druhém podlaží její vily byli jenom my dva. Hwaya pila rudý čaj, zatímco prázdně sledovala déšť za oknem. Její ohnivě rudé oči byly klidné a její hladké, načechrané rudé vlasy byly jediným jasným místem v nezdobené, nezajímavé místnosti.

Když jsem ji viděl, jak držela svůj šálek, pomyslel jsem si, že vážně vypadala nádherně, jako kdyby byla obraz. A pak než jsem se nadál, se obrátila mým směrem a podívala se na mě s napůl přivřenýma očima.

„Můžeš na mě přestat tak upřeně zírat?”

„...Promiň. Byla jsi tak nádherná, že jsem se na chvilku pozapomněl.”

„...Huu, obvykle ráda dostávám komplimenty, ale jelikož se mi jich poslední dobou dostávalo od lidí, co nenávidím, je mi z toho na nic. Promiň.”

„Vážně jsi upřímná... To mě je líto, že jsem ti je připomněl, ale vlastně jsem to nemyslel jako lichotku.”

„Já vím a vím, že nejsi takový člověk. Proto jsem naštvaná sama na sebe, že nedokážu mít radost z tvého komplimentu.”

Hwaya odložila šálek, jak hořce mluvila. Vážně Brightmana nenáviděla... Byla to součást jeho plánu? Ať už to bylo pozitivní nebo negativní, přiměl ji na něj hodně myslet... Ne, dokonce ani Božský polapitel by na takovou metodu nepřišel.

Odsunul jsem své zbytečné myšlenky a vrátil se k hlavnímu tématu.

„Takže bychom měli začít. Jak zjistit množství dostupné many a...”

„Počkat, předtím si musíme promluvit o něčem jiném.”

„Ach.”

Měla pravdu, nejdřív jsem jí musel něco vysvětlit. S hořkým úsměvem jsem se poškrábal ve vlasech. Zavřel jsem oči a zkontroloval jsem, jestli byla v okolí přítomnost někoho dalšího. Nemyslel jsem si, že by se tu skrýval někdo další, a udělal jsem to jen jako prevenci... Ale nemohl jsem si pomoct a zvědavě jsem se Hwayi zeptal:

„Hwayo, bydlí tu s tebou někdo další?”

„Cože? Ne.”

„Vážně? To je divné, cítím stopy člověka a ty to nejsi... Možná to jsou lidé, co ti toto místo pronajali?”

„Možná? Není to tak dlouho, co jsem si to pronajala. Později to jen pro případ zkontroluju.”

Ačkoli mě to plně neuspokojilo, byla pravda, že jsme v tomto domě byli jediní, prozatím. Nadechl jsem se... a sundal si masku.

„Ach.”

Hwaya mi v tichosti zírala na tvář. Jelikož bylo trochu trapné takhle jí dál zírat do tváře, mírně jsem odvrátil zrak. Brzy přikývla hlavou.

„Jsi mnohem pohlednější, než jsem si představovala. Přesně můj typ.”

„Díky za ten nehorázný kompliment.”

„Jak jsem si myslela, máš černé vlasy a oči.”

„Přece jenom jsem Korejec.”

„Hm, uvažovala jsem o možnosti, že nejsi Korejec.”

„Samozřejmě že jsem... Jen tak mimochodem, moje skutečné jméno je Kang Shin.”

„Takže tvoje příjmení je Kang... Ech?”

Naklonila hlavu ke straně a já jí řekl pravdu: „Kang Yungung je můj otec.”

„Ty podvodníku!”

„Hahaha.”

„Uuuu, lhal jsi mi tak snadno. Nemůžu ti věřit!”

„Promiň, proto ti to říkám teď. Nebylo to snadné, víš.”

„Co, takže chceš, abych z toho měla radost? Jako že jsi mě uznal?”

„Ne... Promiň.”

Hwaya si ještě chvíli stěžovala a pak se zdánlivě uklidnila. Ach, počkat, to je jedno. Odložila svůj šálek na podšálek tak naštvaně, že jsem si skoro myslel, že se rozbije.

„Viděla jsem, že se počet průzkumníků kobky na Zemi zvýšil na šest. To jsi taky udělal ty?”

„Jo, jeden můj kamarád je Osvícený. Neboj se, ta osoba je důvěryhodná a nadaná, hodí se na to být průzkumníkem.”

„Uu, takže tři ze šesti jsou už... Ne, ale když uvážím tvou povahu...”

Věděl jsem, co chtěla říct.

„Nemám v plánu dělat organizaci jako ty. Je to jen můj kamarád a otec. Ani nemluvě o tom, že kdybys chtěla, taky můžeš z někoho udělat průzkumníka.”

„To je pravda, ale... Můžu ti věřit?”

„Proč bych lhal?”

„Haa, mám pocit, že jsem se zrovna teď dozvěděla příliš mnoho věcí. Mám pocit, že se mi rozskočí hlava.”

„Neber to moc vážně. Můj otec mě udělal průzkumníkem, já jsem v komunikačním kanálu pro pozemské průzkumníky kobky skryl svou totožnost a udělal jsem z kamaráda, kterému věřím, průzkumníka kobky. Nic víc to není. A také jsem svou totožnost odhalil člověku, kterému můžu věřit.”

„Je příliš těžké to přijmout tak prostě.”

Hwaya složila hlavu do dlaní a vypadalo to, že si nad něčím lámala hlavu. Pak promluvila znaveným hlasem: „To je jedno, budu ti věřit.”

„Díky.”

„Ticho! Přiměl jsi mě na okamžik pochybovat o někom, koho jsem uznala za svého přítele. To je pro mě velmi otravné a smutné. Budeš mi to muset řádně vynahradit.”

„Jak?”

„Řekl jsi, že mě budeš učit! Než to dokonale zvládnu, radši si pro mě vyhraď čas každý večer. Jasné? Tohle je tvůj trest! ...Ale když přijdeš, alespoň ti naservíruju čaj s mlékem.”

Nikdy v životě jsem nedostal tak roztomilý trest. Zašklebil jsem se a přikývl.

„Jo, jasně.”

„...Proč se usmíváš? Kvůli tomu vypadáš prohnaně.”

„To nic. Jen jsem šťastný, že jsem poznal překvapivou stránku své kamarádky.”

„Uuuuk...!”

Zdálo se, že Hwaye bylo kvůli mým slovům trapně, neboť na mě hodila čajovou konvici. Zdálo se, že budu muset ještě chvilku počkat, než ji budu moct začít učit.





Od 38. podlaží se objevili přízrační rytíři. Pokud duchové byli přízraky obyčejných lidí, přízrační rytíři byli přízraky rytířů jedoucích na svých přízračných koních. Sledovat je, jak ke mně razili na svých přízračných koních byla celkem podívaná.

[Zabijte člověka!]

[Žijící bytosti, okuste zášť mrtvých!]

„Jako kdyby mě to zajímalo, uhni!”

Mnohem důležitější bylo, že bylo mnohem snazší se jim probít než na předešlých podlažích.

„Ruyue, běž!”

[Hauuuuuuuu!]

Jak Ruyue šíleně běžela, stěnu z duchů po mé pravici a levici to neuvěřitelnou rychlostí odtlačilo zpět. Mezitím jsem se pohyboval kupředu, zatímco jsem máchal kopím. Ačkoli to byli také duchové, protože jich bylo málo, byl jsem dokonale v pořádku, když jsem se za běhu bránil. Přízrační rytíři nebyli mými protivníky. Byl jsem šťastný, že pokořit podlaží kobky začalo být znovu takhle snadné. Zatímco Ruyue běžela se mnou na hřbetě, Peika dávala pozor na duševní šípy duchů. V porovnání s 36. a 37. podlažím se toto podlaží mnohem víc shodovalo s mým stylem.

[Kuaaaaaaa! Zabijte tu krysu! Bodněte mu meče do krku!]

[Jako rytíři očistíme svou pošpiněnou čest!]

„Pojďte na mě! Do řady!”

Jak jsem se prosekával přízračnými rytíři, zatímco jsem bezmyšlenkovitě běžel vpřed, podařilo se mi za pět hodin prolomit 38. podlažím. Tedy za půl doby než u 36. podlaží.

| Dostal ses do levelu 39. |

| Získal jsi 5 bonusových stavových bodů. |

„Dokonalé načasování.”

Jak mě Lin sledoval lapat po dechu, apaticky mi něco hodil. Chytil jsem to a podíval jsem se, co to bylo. Byla to náušnice, jenom jedna z toho, co obvykle chodilo v páru. S těma dvěma oválnými drahokamy, co zlatě zářily, a nádherným zpracováním to bylo vhodnější spíš pro ženu než muže. Chvíli jsem na ni prázdně zíral a pak jsem se zeptal Lina: „Line, tohle je?”

„Podívej se sám.”

| Zlatá slzička (jedinečné) |

| Odolnost – 90/90 |

| Omezení vybavení – Ten, co porazil Krvavého succuba |

| Možnosti – Inteligence +5, Magie +5, Charisma +15 |

| Technika – Succubova zornička (pasivní): Nošením této náušnice se zesiluje tvé charisma. Můžeš snadněji odolat mentálním stavovým účinkům a je tu malá šance, že se stavový účinek odrazí na nepřítele. |

„Jů... Tohle je vážně úžasný předmět!”

„Že?”

S tím Lin natáhl ruku. Jak jsem slíbil, dal jsem mu 100 tisíc zlatých. Teď jsem byl na řadě já!

„Takže Line, neměl bys začít dělat na mém dalším vybavení? Na mojí zbrani a tak.”

„Jakmile se prolomíš 40. podlažím, udělám to, aniž bys mě musel sekýrovat! Nepřipomínej mi tak bolestné pravdy, když vybírám peníze!”

„Line, vážně bys měl být upřímnější. Už víš, že se prolomím 40. podlažím.”

„Ty...!”

Lin se třásl hněvem, zatímco držel měšec se zlaťáky. Teprve pak se zdálo, že se ta prázdnota, co jsem pociťoval, zaplnila. Nemohl jsem si pomoct a nasadil jsem neotřelý úsměv. Pak jsem si nasadil Zlatou slzičku. Jelikož jsem měl už Náušnici moci a Náušnici Krvavého succuba, rozhodl jsem se rozloučit se s Náušnicí moci, co mi akorát zvyšovala sílu o 2.

„Ek, nechutné.”

„Víš ty co, souhlasím.”

Vážně mě nezajímalo, že ty náušnice byly jiné. Jelikož byly obě z Krvavého succuba, celkem dobře k sobě ladily. Problém byl v tom, že jsem byl muž, ale jelikož jsem neměl žádnou jinou možnost, pevně jsem si je nasadil.

Když jsem dorazil na 39. podlaží, duchové zmizeli a nahradili je přeludy. Většina nepřátel byli samozřejmě pořád přízrační rytíři. Bez nejmenší starosti jsem pozvedl kopí. Přeludy byly přízraky známé svou schopností lidi posednout. A tak ke mně vyrazili, jakmile mě spatřili.

[Kiikii, člověk.]

[Ovládněte ho.]

[Bodnout sám sebe kopím bude zvláštní pocit!]

Dematerializoval jsem Ruyue a prosytil jsem jí své brnění. Teď jsem měl Peiku v kopí a Ruyue v brnění. Co se stane, když se přeludy pokusí posednout mé kopí nebo brnění?

[Ugyaaaaaaaa!]

[Gyak! Zima! Taková zima, nemůžu se hýbat!]

Zabil je elektrický proud, anebo zmrzli.

[Uwaaak, elementalista!]

[Elementalista!]

[Utíkejte!]

Když jsem odehnal všechny přeludy, přízrační rytíři, co se ke mně řítili, se na místě zastavili. S úšklebkem jsem pozvedl kopí. Pomalu ustupovali. Já jsem je samozřejmě nenechal jen tak.

| Dostal ses do levelu 40! Získal jsi právo vyzvat na souboj Pána podlaží! |

| Získal jsi 5 bonusových stavových bodů. |

„Vážně jsi rychlý. Včera se zdálo, že jsi měl problémy.”

„V porovnání s 36. a 37. podlažím byla poslední dvě podlaží hračka. Byl jsem nervózní pro nic za nic.”

„Cítím se hloupě, jen s tebou mluvím. Honem jdi na 40. podlaží. Pak umři a vrať se za týden.”

„Vážně to teď říkáš bez obalu...”

I když mě to omráčilo, koupil jsem si od Lina spoustu Svěcené vody. Neznal jsem totožnost Pána 40. podlaží, ale určitě to bude nějaký druh ducha. Se Svěcenou vodou budu mít mnohem lepší šanci!

„Popřej mi štěstí, Line, abych získal plášť z dračí kůže!”

„Táhni!”

Jo, naštvaný Lin byl nejlepší! Ukázal jsem mu palce nahoru a vystoupal jsem na 40. podlaží. Jelikož se 40. podlaží strukturou nebo druhem netvorů, co se tu objevovali, nijak nelišilo, bez velkých potíží jsem se dostal na konec. Když jsem byl před jedinečnými černými dveřmi vedoucí do sálu Pána podlaží, byly čtyři hodiny ráno. Jelikož snídaně byla v sedm, až bosse jednou porazím, budu se moct zhruba dvě hodiny vyspat.

„Dobře...”

Nikdo ještě nevzal „první” dosažení u bosse 40. podlaží. Určitě existoval důvod, proč ještě nikdo neuspěl v prvním dosažení u Pána 40. podlaží, i když 25., 30. a 35. první dosažení už někdo získal. Nejdřív jsem na své zbraně aplikoval hojné množství Svěcené vody.

„Huu... zvládnu to!”

Za tuhle informaci jsem Lorettě zaplatil 50 tisíc zlatých. Nemohl jsem to teď zvorat, když se mi do teď vedlo tak dobře! Po hlubokém nádechu jsem otevřel dveře se svým Černým zemním kopím v ruce.

„Bojuj se mnou... Ech?”

Za dveřmi byla pustá krajina, co se zdálo, jako by ji někdo vyňal z pekla. Bylo tu nespočet duchů a přeludů a také přízračných rytířů, co byli připravení vyrazit.

Nad nimi se vznášela existence v obnošeném plášti a mířila mým směrem svou černočernou kosou.

[Kikikik... Zdá se, že musím zavést další mrtvou duši.]

-----------------------------------------------

~ Tak kdo čekal nějaké 18+, se nedočkal. A pravděpodobně se ještě dlouho nedočká. ~

~ Co přesně je boss na 40. podlaží zač, se dozvíme zase příště. A pak se možná konečně vrhneme na ty tuňáky! ~

<Předchozí>...<Následující>