ICDS - kapitola 176

Kapitola 176 – Co pro ni není dovoleno (7)

Hwaya projednou stála na Ludiině straně a zahlížela na Lorettu. To proto, že Loretta stála hned vedle mě. Ye-Eun stále panikařila, zatímco Daisy měla napilno s přesouváním mrtvol a nestarala se, co se tu dělo.

„Shine, kdo je ta žena?”

„To je Loretta, prodavačka z Obchodu a gildmistrová jedné administrativní gildy První kobky.”

„Zdravím, jsem Loretta. Vy jste členové Shinovy gildy, že? Ráda vás všechny poznávám.”

„Gildmistrová administrativní gildy...? Není to průzkumnice?”

Dívky vypadaly zmateně.

Hwaya pak řekla uvolněnějším hlasem: „Špatně jsem si to vyložila. Vypadá to, že moje intuice nepracuje správně.”

„Také jsem Shinova budoucí manželka!”

„Věděla jsem to!”

„Nepřítel...!”

Po Lorettině odvážném prohlášení Hwaya a Ludia okamžitě přepnuly do bojového módu! Loretta to s největší pravděpodobností řekla, aby je udržela v šachu, ale zdálo se, že to Hwaya a Ludia vzaly jako provokaci. Ve vzduchu se objevily ohnivé koule a země v zahradě začala praskat. Bál jsem se, že kdybych je nechal jen tak, vážně by tuto vilu proměnily na bojiště, a tak jsem je s povzdechem zastavil.

„Loretto, nešiř lži. A vy taky, přestaňte svou moc používat na zbytečnosti.”

„Lži? Vážně?”

„Není to zbytečnost. Ale spravedlnost.”

„N-nebuď naštvaný, Shine. Promiň.”

Loretta se nakonec měla setkat s ostatními a já věděl, že Hwaya a Ludia zareagují takhle. Ale kdyby spolu vážně bojovaly, nakonec by to dopadlo tak, že by administrativní gildy potrestaly Hwayu a Ludii. Nicméně jelikož je vyprovokovala Loretta, varoval jsem ji.

„Loretto, jsem si jistý, že sis dělala legraci, ale nedělej potíže. Jasné?”

„A-ale já si nedělala legraci... Byla jsem upřímná... Shine, naštval ses na mě. Shine...”

Loretta sklopila uši a trucovala. Zdálo se, že ji to celkem dost šokovalo, neboť oči měla mírně uslzené. Chtěl jsem ji obejmout, ale ještě jsem nedomluvil. Otočil jsem se na Hwayu a Ludii.

„Hwayo, Ludio, Loretta není nepřítel. Je to dobrodinec, co mi dlouho pomáhal. Jste k ní hrubé. Neudělala nic špatného, jenom žertovala. A navíc kvůli tomu jejímu žertu bych měl být naštvaný já a ne vy.”

„Shine, řekla jsem ti, co k tobě cítím. Je normální, že se naštvu.”

„J-já taky! Pokud by sis našel někoho dalšího, trápilo by mě to!”

„Tohle řeknu jasně.” Nadechl jsem se a vydechl. A pak jsem pokračoval: „Dokud nevyřeším to nebezpečí, kterému Země čelí, nebudu s nikým randit.”

Atmosféra ochladla, ale já neskončil.

„Myslím, že jsem to řekl i předtím, ale nemám na to čas. Už teď mám napilno stoupáním kobkou a bojem s netvory na Zemi, takže jak si najdu čas na nějaký vztah? A i kdybych měl čas, neměl bych klid mysli, abych se tomu oddal. Dokonce i teď jsem kvůli vám všem zmatený. Všechny jste okouzlující a mimo moji ligu, ale všechny jste řekly, že mě máte rády! Nemůžu si prostě jednu z vás vybrat, jako kdybych si vybíral přednášku na vysoké! Musím o tom pořád dokola přemýšlet, ale na to teď zrovna nemám čas! I když možná promarním tuto zlatou příležitost, co už se nikdy za život nezopakuje, a vy mě začnete mít nerady. I kdybych měl zůstat celý život sám! Stejně se nemůžu rozhodnout! Romantické vztahy mi zrovna teď nejsou dovoleny! Rozumíte?”

„Puhahahaha! Takže to můj syn dokáže říct!”

„Z-zla-zlatá šance, kukukuk!”

„...Hm.”

Otec a Walker vybuchli smíchy, zatímco Hwaya přikývla a ostatní sklopily hlavy. Hwaya měla zrudlé tváře.

„To bylo celkem pěkné úsilí. Nemůžu říct, že jsem šťastná, že se nemůžeš rozhodnout pro mě, ale nechám to být.”

„Vážně jsi sebevědomá.”

„Samozřejmě, jsem nejlepší žena na světě. Ale jelikož ona není z našeho světa, nechám tam nějaký prostor k diskuzi.”

„Taky mám Shina ráda... Taky jsem se vyznala jako první... Nenávidím tě.”

„Ale nezapomeň, že tě nenechám jít, dokud se do mě nezamiluješ. Už jsem ti to řekla posledně, ne? Důležité je, že tě mám ráda, a tak buď připravený. Ino, pojďme zpět.”

„Dobře, mami.”

„Ach, Hwayo, já taky.”

Hwaya stáhla své plameny. A pak si s mírně rozpačitou tváří ode mě vzala Inu a šla do vily. Sumire se na mě chvilku dívala a pak se rozběhla za Hwayou.

Zatímco mě tížila Hwayina slova, Loretta zastříhala ušima a zakřičela: „T-taky jsem zvyklá čekat!”

„To říkáš tohle, ale kdykoli mluvím o jiných ženách, vytáhneš svou sekyru.”

„T-to... Promiň. Vím, že bych neměla, ale trápí mě ty zlodějské kočky... za dnešek se omlouvám. Vrátím se a zamyslím se nad sebou, tak mě později přijď mile utěšit.”

„Nemyslím si, že můžeš říct, že se nad sebou budeš zamýšlet, když po mě chceš, abych tě přišel utěšit...”

„Takže se uvidíme později, otče.”

Když se Loretta zdvořile rozloučila s otcem, zmizela z Marianniny zahrady. Hwaya a Loretta. Dvě bouře v bezpečí pominuly a já si nemohl pomoct a oddechl jsem si úlevou.

Pak ke mně přišla Daisy. Zdálo se, že ji vůbec netankovalo, k čemu tady zrovna došlo. Prostě se tvářila radostně, což dávalo znát, že byla z těch nových mrtvol radostí bez sebe.

„Použila jsem své techniky. Poprvé po dlouhé době. Mám hlad.”

„Daisy, proč žádáš mě... Ech? Co se stalo s veškerými těmi mrtvolami?”

„Inventář. Chceš zaplatit?”

„Později. Prozatím pojďme do vily. Musím tě všem řádně představit. A potom... ti udělám k jídlu úžasné tuňákové sašimi.”

Když otec a Walker zaslechli to spojení „tuňákové sašimi”, pomalu vstali a kráčeli k vile. Když jsem užuž chtěl pozvat všechny ostatní, všiml jsem si, že nikde nebylo vidět Ludii.

„Ye-Eun, kde je Ludia?”

„Vzala si Shunu a šly do kobky. Vypadala, jako že ji něco nesmírně trápí. Bojím se...”

„...Později jí napíšu zprávu. Prozatím pojďme.”

Co jsem řekl, možná Ludii šokovalo. Spoléhala se na mě, ale to, co jsem dneska řekl, se nijak nelišilo od prohlášení, že se ten status quo změní. Možná si představila budoucnost beze mě.

Huu... Vážně to bylo komplikované.

„Ehm, Shine.”

„Hm?”

Než jsem se nadál, přišla ke mně Ye-Eun. Oči se jí bázlivě chvěly.

„Já... to nemůžu být? Copak pro tebe vůbec nejsem okouzlující, Shine?”

„Co to povídáš. Nebuď absurdní.”

„Ale já jsem jen normální dívka...”

„Jaká normální? Jsi nesmírně okouzlující a jedinečná. Na nikoho netratíš.”

Obzvláště když bojuješ s netvory. Protože jsem tu poslední část neřekl, zdálo se, že se Ye-Eun cítila mnohem lépe.

„Hehe, díky. Vážně tě mám ráda.”

„Jo, jo, taky tě mám rád.”

„Takže dneska je náš den 1?!”

„Moje odpověď je stejná jako posledně.”

„Tsk.”

„Dobrá, pojďme dovnitř. Všichni už určitě čekají. Nechci vidět otcovu povahu, když mu vyhládne.”

„Hm.”

„Cukr v krvi... nízko. Nemůžu se, hýbat.”

Zatímco jsem žertoval s Ye-Eun, odtáhl jsem do vily Daisy, co byla po hraní s mrtvolami extrémně líná. Tentokrát se nám povedlo sníst čtvrtinu tuňáka, co mi zbyl.

Zhruba kolem večeře jsem odešel z gildovního domu. Ačkoli bylo dobře trávit čas s členy své gildy, bylo důležitější rychle dokončit drilování Dvouhlavého obra. Kdybych příliš dlouho lelkoval a den minul, promarnil bych ho. Zdráhavě jsem odmítl otce, co se mě ptal, jestli jsem chtěl další sklínku, a zamířil do kobky.

Jelikož tu byl Walker, došlo mi, že mu nebude smutno. Ačkoli k sobě na začátku neměli tak blízko, po společném pitím se mnohem víc sblížili. Chtěl jsem, aby se Walker účastnil gildovních aktivit ze své vlastní vůle a ne kvůli úmluvě. A abych toho dosáhl, bylo nejlepší, když se sblíží s členy gildy.

Walker nebyl světec, ale ani nebyl zlý. Bylo mu přes třicet. Ale když jsem s ním mluvil, uvědomil jsem si, že celý svůj život žil jako v kleci. Konkrétně byl velmi zaujatý vůči jedné stránce věci. Myšlenky měl temné, někdy přehnaně přízemní a někdy bezcitné. Jelikož se musel vypořádat s Brightmanovým pochybným počínáním, bylo to pochopitelné.

Ale to neznamenalo, že tak musel pokračovat navždy. To nebyl řádný a normální život. Ačkoli jsem ani nemohl říct, že naše nynější životy byly normální.

Jelikož ho k nám vázala úmluva a musel s námi pracovat, zdálo se, že se krok za krokem měnil. Viděl jsem, jak se otvíral lidem z gildy. Když jsem ho vážně zmlátil a přinutil ho podepsat úmluvu, dokonce se mnou žertoval.

Byl jsem si jistý, že jednou přijde den, kdy té úmluvy nebude třeba. Chtěl jsem, aby ten den nastal.




Tušil jsem, jaký elixír bude dávat Dvouhlavý obr. Když jsem driloval Obrovského vlka na 45. podlaží, dával jako kořist elixír na posílení tetování. Když jsem mluvil s Renem, jen tak mimochodem prohodil, že na 55. podlaží driluje posilující elixíry. A tak jsem si byl více méně jistý.

| Vyber si svou odměnu. |

| Elixír na posílení Obrova tetování |

| Kožený opasek Dvouhlavého obra |

V mých očích ta slova „Elixír na posílení Obrova tetování” vypadala jako slova od Boha. Bez váhání jsem si vybral elixír na posílení tetování a hodil jsem si ho do úst. Tetování na mých pažích okamžitě zazářilo. Pokud měl tento elixír stejnou funkci jako ten u vlčího tetování...

| Tvoje Tetování Dvouhlavého obra je teď zesílené. Síla +0,5% a Konstituce +1. Jelikož máš Tetování Dvouhlavého obra, Síla vzroste o dodatečných 0,5% a Konstituce o dodatečných +1. |

Jak jsem si myslel, mělo to dodatečný bonus! Spokojeně jsem si protáhl paže a několikrát jsem kopím bodl do vzduchu. Žádný další průzkumník neměl Tetování Dvouhlavého obra. Měl jsem ho jenom já.

Když bylo Tetování normálního obra posílené až na limit, zvýšilo sílu svého majitele o 15%. Ale to bude jenom půlka nárůstu síly, co budu mít já.

„První”! Vskutku to bylo sladké slůvko! 55. podlaží bylo nejlepší!

„Dobrá, pokračujme v této rychlosti a pojďme znovu!”

[Ano, pane! Pokud jde jenom o tohle, můžu jít 100 krát a nebudu se cítit znaveně!]

„Kéž bych to já dokázal...”

Mana kobky, účinek na ostatní průzkumníky a kdo ví co ještě. Zdálo se, že systém kobky nebyl tak jednoduchý. I když tento kupon na deset soubojů vypadal jako prostý list papíru, obsahoval extrémně komplikované uspořádání širé many, co jsem si nedokázal ani začít představovat. A navíc to nepochybně bylo vyrobené ze zvláštního materiálu. Byl jsem si jistý, že jsem to koupil za hubičku.

S takovou myšlenkou jsem odešel ze síně Pána podlaží. Když mě Loretta spatřila z Obchodu, zastříhala ušima s oslňujícím úsměvem. Pak jí uši poklesly. Zdálo se, že si vzpomněla, že jsem jí vyhuboval.

„Přišel jsi, Shine?”

„Jo, ale půjdu na další kolo.”

Ačkoli jsem neměl v úmyslu odpovědět úsečně, Loretta se mírně přikrčila a opatrně se zeptala: „Pořád... jsi naštvaný?”

„Ne, od začátku jsem vůbec nebyl naštvaný. Akorát se mi nelíbilo, jak jsi lhala, abys vyprovokovala ostatní.”

Po tomhle už Loretta pravděpodobně nebude tak žertovat. Když jsem se s touto myšlenkou po Lorettě letmo podíval, Loretta slzela. Ne, plakala!

„...Fňuk, fňuk, promiiiň. Fňuk. Nevěděla jsem, že se ti to bude tak protivit.”

„Loretto?!”

„Já, já už to znovu neudělám, už nebudu žertovat, tak ke mně nechovej zášť, škyt. Promiiiň, promiiiň...!”

„Ne, ne, vůbec k tobě nechovám zášť. Ani nenávist, tak přestaň brečet!”

Musel jsem zůstat 30 minut, abych utišil Lorettu, co začala brečet. Jak mohla žena, co žila přes 2.000 let, brečet jako náctiletá dívka?! To bylo až příliš roztomilé!

-----------------------------------------------

~ Dlouho očekávaná pondělní kapitolka, juchů, Tadomi má dneska dvojnásobnou radost, protože konečně vyklouzla ze spárů vraha jménem Nachlazení, co usiloval o její život... A po chvilce přibude čtvrteční kapitolka... ~

~ Hlasování o oblíbenosti postav zde ~

<Předchozí>...<Následující>