DM - kapitola 245

Kapitola 245 – Ďábelská droga (2)

Tady Satou. Když někdo řekne slovo „žárlivost”, jako první mi na mysl vytane láska. Ale nečekané je, že žárlivost na úspěch někoho jiného byla celkem hluboká.



„Jdu zpět do vily, neboť mám nějakou naléhavou práci. Leriril, promiň, ale ukliď v dílně.”

„Ano, rozumím, vážený pane Satou!”

Hm~? Pročpak mi Leriril přišla divná? Ani mi neříkala spratku a dokonce místo toho použila to „vážený pane”. Mávl jsem rukou Leriril, co mě vyprovázela se zářícíma očima, a vrátil jsem se Teleportací. Tak mě tak napadá, měl jsem pocit, že ztichla, když jsem skončil s výrobou umělé kůže.

Takže když pominu takové triviality, musel jsem jít kvůli té Luluině krizové situaci.

Rád bych se hned vrátil Teleportací, ale pojďme nejdřív zkontrolovat situaci.

Nejdřív si potvrďme vilu na mapě. Do vily přijelo zhruba 10 vojáků a dva rytíři ve vysokém levelu. Všichni to byli podřízení místokrále.

Tohle bylo matoucí. Co chtěli?

Když jsem zkontroloval sklepení ve vile pomocí Jasnovidnosti, vrátil jsem se tam pomocí Teleportace.

Ignoroval jsem klepání na dveře sklepení, vytáhl jsem z inventáře pero, inkoust a několik listů papíru a položil jsem to na pracovní stůl. Navíc jsem vytáhl svíčku a svícen a svíčku jsem zapálil a postavil ji na pracovní stůl. A nakonec jsem tam položil pečetní prsten a přípravy byly hotové.

Prosím, ať jsou pokud možno zbytečné.

Odstrčil jsem západku, otevřel dveře a zakřičel na člověka, co klepal na dveře: „Takový hluk. Nemůžu se soustředit!”

„O-omlouvám se. Pane rytíři, podezírají vás, že používáte Ďáblovu drogu. Prosím, pojďte na úřad místokrále.”

„Já a používat Ďáblovu drogu?”

Za hovoru jsme vyšli do přízemí.

Evidentně měli své pochybnosti o tom, že používáme Ďáblovu drogu, neboť na to, že jsme byli tak mladí, jsme měli abnormálně vysoký level.

Směšné. V porovnání s účinkem bylo riziko příliš vysoké. Pokud bychom chtěli jen vylevelovat, dokážu je jen za 10 dní vytáhnout o 50 levelů. A to dokonce bez takové drogy.

„Pane.”

„To nic, tohle mi přišlo vhod. Stejně mám nějaké jednání s markýzou, takže to berme jako příležitost.”

Ale stejně, kdo je na nás poštval?

Markýz by si měl myslet, že jsem zdroj příjmů, zatímco baronet Dyukeli měl vůči mě dluh ohledně té záležitosti se svou dcerou. Bylo možné, že to byla práce markýzových následovníků, co nechtěli, abych je připravil o pozici.

Když jsem slečnu Miterunu žádal, aby dohlédla na vilu, dala mi pár rad.

„Pane, slyšela jsem zkazky o vyšetřovateli baronu Vilasovi. Povídá se, že zneužívá své techniky Pochopení, aby se dostal k slabinám kupců a služebnictva. Prosím, dávejte si pozor.”

Aha, takže změní téma, jakmile se začne vyptávat na věci, co nemají s Ďáblovou drogou co dělat. Když na to přijde, měl bych vznést námitku. Pokud se prostě připravím, nenachytá mě nepřipraveného. Ať zakouzlí techniky Vyjednávání a Takt.

Zatímco jsem děkoval slečně Miteruně za její rady, podíval jsem se magií Jasnovidnost do sklepení. A pak jsem pomocí Magické ruky otevřel kalamář s inkoustem na pracovním stole a brkem jsem napsal poznámku s instrukcemi pro slečnu Miterunu. Připravil jsem další dopis, v kterém jsem žádal o záchranu, a otiskl jsem do pečetního vosku svou pečeť. A pak jsem pečeť a svíčku uklidil do inventáře.

Nedal jsem jí to přímo hned teď, abych zabránil tomu, že by to ten, co za tím stál, čekal. Rukopis byl trochu neúhledný, ale mělo by to být dostatečně čitelné.

„Správně, Miteruno. Zapomněl jsem ve sklepení zavřít kalamář. Mohla bys ho prosím zavřít, než inkoust vyschne?”

„Jistě, pane.”

Zamířil jsem ke kočáru, co připravil úřad místokrále. Vysvětlil jsem situaci Arise a ostatním v labyrintu a rozkázal jsem jim, aby tam prozatím zůstaly.




Lulu jsem vzal s sebou na úřad místokrále, což byla třípatrová budova postavená z mramoru a byla hned u východní brány.

„Sire Pendragone, vyšetřovatel za chvíli přijde, prosím, počkejte v této místnosti.”

Mladý muž, co se podobal prvotřídnímu byrokratovi, nás zavedl do podivně úchvatné místnosti pro státní hosty. Pomocí magie Fotografie jsem si zaznamenal různé interiérové vybavení jako nábytek, neboť jsem na takové místo zavítal jen zřídka.

„Lulu, uvolni ramena a posaď se. Je to celkem pohodlné, víš?”

Řekl jsem Lulu, co stála za mnou, aby se posadila vedle mě na pohovku. A služebnou, co stála v rohu místnosti, jsem požádal o dva šálky čaje.

Něžně jsem Lulu tichým hlasem šeptal, že nebylo čeho se bát, a hladil ji přitom po vlasech. Služebná by neměla mít žádné podezření, neboť Lulu zčervenala. Myslím, že ta služebná neměla dostatečný trénink, neboť vypadala, jako že se jí co nevidět začne od pusy prášit cukr.

Ten vyšetřovatel konečně dorazil, když se Lulu uklidnila. Navíc si s sebou přivedl šest ozbrojených rytířů. Bylo možné, že nás tím chtěl zastrašit. Byli to zruční lidé v levelu 20 až 30.

„Rád vás poznávám, sire Pendragone. Já jsem vyšetřovatel, baron Vilas. Ach, můžete zůstat sedět. Vyšetřování brzy skončí.”

Vyšetřovatel byl plešatý muž s tenkým obočím, co měl magickou bytost podobnou Rakovi s technikou Pochopení. Pokud jsem se nemýlil, měla by to být technika, co dokáže rozpoznat, jestli člověk říkal pravdu nebo lhal. Tak mě tak napadá, tohle bylo poprvé, co jsem se s tímhle baronem setkal. Pokud se prostě příště setkám se zástupcem místokrále, měl bych už znát veškerou šlechtu s tituly z Labyrintového města.

„Takže odpovídejte na moje otázky <ano> nebo <ne>. Není třeba přidávat žádná přehnaná vysvětlení,” varoval vyšetřovatel s takovým tím druhem pohledu, u kterého by se mu světlo odrazilo od brýlí. Tedy pokud by nějaké měl.

„Vyšetřovatel Vilas se ptá. Použil jste sám Ďáblovu drogu?”

„Ne.”

„Vyšetřovatel Vilas se ptá. Podal jste Ďáblovu drogu jiným lidem?”

„Ne.”

„Vyšetřovatel Vilas se ptá. Řekl jste jiným lidem, aby někomu podávali Ďáblovu drogu?”

„Ne.”

Dlouhé.

Pravděpodobně se na ty otázky ptal po jednom, aby zabránil klamu.

„Vyšetřovatel Vilas se ptá. Znáte recept na výrobu Ďáblovy drogy?”

Nakonec došlo na nebezpečnou otázku, ale nebylo třeba, abych na to odpovídal.




„Sire Vilasi! Co si myslíte, že děláte? Sir Pendragon zachránil mého syna a státního hosta princeznu před ztracenými loupežníky. Takhle řečeno je dobrodincem města Selbira. Kdyby měl co do činění s Ďáblovou drogou, nepřivedl by ty ztracené loupežníky, co by údajně měli být jeho podřízenými, na povrch živé!”

Ta osoba, co vstoupila do místnosti s tak dlouhým protestem, byla markýza. Dokonce i markýz byl za ní. Liška v tygří kůži, verze 2. Tentokrát se ty konexe, nebo spíš moc úplatků z dřívější investice, vyplatily.

„Moje žena má pravdu. Kdo vám rozkázal odvést sira Pendragona?”

Takže člověk, co mu rozkázal mě polapit, vážně nebyl místokrál.

„T-to proto, že se v salónu probírala nesrovnalost mezi silou sira Pendragona a jeho vazalů a jejich věkem...”

„Jinými slovy jste skočil na nepodložené nesmysly ze salónu a podrobil jste jej, co je vaším kolegou šlechticem, tak ponižujícímu vyšetřování?”

„Pane místokráli, t-to je nedorozumění—”

Jelikož jsem se účastnil markýzina čajového dýchánku, evidentně mě považovali za trn v oku. Vážně to byli úzkoprsí lidé, co naštve i jen to, že se někdo nový jednou účastní čajového dýchánku.

Využil jsem příležitosti, když markýz káral barona Vilase a vyptal jsem se ho. A zatímco z něj pot lil proudem, se přiznal, že jeho cílem bylo chopit se během vyšetřování ohledně Ďáblovy drogy mé slabiny. Vypadalo to, že ho na to navedl zástupce místokrále.

To, že se takto velmi nepřirozeně přiznal, bylo možná kvůli technikám Výslech a Nátlak. Možná bude lepší, když je normálně budu nechávat na OFF.

Markýz propustí jak barona, tak zástupce místokrále, co to měl všechno na triku. Jelikož markýza za ním vypadala spokojeně, mělo by být v pořádku to na něm nechat. Myslel jsem si, že se jim dostane jen pár přísných varování, ale jelikož tohle znamenalo, že od teď už do našich záležitostí nebudou volně zasahovat, stačilo mi to.

Nahlásil jsem Arise, že se problém vyřešil, a že už se nemusely bát.

Důvod, proč sem markýza tak příhodně vtrhla, bylo díky slečně Miteruně, co řádně vykonala instrukce, co jsem jí zanechal ve sklepení.

Poté, co mě odvedli v kočáru, šla do markýzovy vily a doručila ten dopis s mou pečetí, jak jsem jí nakázal. Normálně by dopis od nějakého nižšího šlechtice pozdrželi a prostě by to tím skončilo. Ale zdálo se, že díky tomu cukroví, co jsem tehdy služebnictvu dal, dala služebná dopis rovnou komorné a komorná ho dala markýze. A tak si ten dopis rychle přečetla. Později jim donesu kolekci cukroví.

Jelikož slečna Miteruna přijela kočárem, zvedl jsem Lulu a usadil ji tam a řekl jim, aby šly domů napřed. Já jsem měl jet s nimi, ale nemohl jsem odmítnout markýzino pozvání na večeři. Stala se z toho večeře, kdy jsme si navzájem řekli svůj dík i omluvu.

Princezna na mě během večeře hojně dotírala, abych vyprávěl historky z labyrintu. A já jí odpovídal, zatímco jsem si dával pozor, abych nerušil ostatní účastníky. Bylo by špatné, kdybych jí ledabyle řekl nějaké přehnané historky a napomohl tak tomu, že se ona a pan otylý znovu vydají do labyrintu.

Žádný chod z večerního menu nebyl uvařený ze surovin z netvorů, pravděpodobně to byla fixace kuchaře z markýzova domu. Pokud už bych měl něco říct, nebylo v tom dost zeleniny. Každý chod byl lahodný, ale hovězí dušené bylo dokonalé. Později tuhle chuť napodobím pro ostatní.




Poděkoval jsem kočímu z markýzova domu, že mě dovezl do vily, a vstoupil jsem dovnitř. Slečna Miteruna, co mě přišla uvítat, dala kočímu nějaký košík. Jelikož jsem cítil něco sladkého, pravděpodobně to bylo cukroví, co Lulu upekla.

Zatímco jsem se usadil na pohovku, pátral jsem na mapě. Vypadalo to, že sira Sokela zatkli. Momentálně ho drželi v jedné místnosti na úřadu místokrále.

Šokující bylo, že Besso byl stále na útěku. Jednoho Bessova kamaráda zadržela průzkumnická gilda a byl v kobce v západní gildě.

Když jsem s kontrolou skončil a zavřel mapu, byl jsem v obklopení všech.

„Vypadá to, že to bylo strašné.”

„Jo, ale dneska večer to bude ještě ošklivější.”

„Hoe? Takové to 'dneska tě nenechám spát'?”

„Ano, ano, jsi roztomilá, Ariso,” setřel jsem Arisu, co takhle lelkovala.

„Jelikož jsou s těmi ztracenými loupežníky větší problémy, než jsem si myslel, přemýšlím, že je ve vší vážnosti eliminuju. A také se zdá, že ztracení loupežníci polapili nosiče a otroky a přinutili je pracovat, takže bych je rád zachránil a poskytl jim úkryt.”

„Pomůžu~?”

„Budu se snažit nodesu!”

„Hm.”

Poplácal jsem Tamu po hlavě, co vzhlédla z mého klína, kde seděla. Pochi a Mia vykoukly z obou stran, ale tentokrát jsem jim nemohl dovolit, aby mi pomohly.

Ale cítil jsem se celkem osaměle, když Arisa nic nenamítla, i když jsem řekl něco celkem absurdního.

„Omlouvám se, ale tentokrát zůstaňte doma. Mio, dokážeš vytvořit Umělou bytost stejně jako Aialize?”

„Hm.”

„Existuje nějaká, co je vhodná na střežení?”

„...■■ Okřídlená koule.”

Ne, počkat, neřekl jsem, že ji máš použít teď.

Mia povolala něco, co vypadalo jako koule s křídly. Dokázalo to pozorovat, i když to nemělo oči? Mia řekla, že to je v pořádku, a přitom si bušila do své ploché hrudi.

„Takže prosím s pomocí Miiných Okřídlených koulí dohlížejte na místokrálovu vilu a západní gildu. Kdyby došlo k nějakému rozruchu, kontaktujte mě.”

„Hm.”

„Okke.”

Takže teď pojďme něco udělat pro dobro bezpečného labyrintového života.

-----------------------------------------------

~ Tak jak rychle to začalo, stejně rychle to skončilo. Teď je řada na Satouovi, aby udělal svůj tah... ~

 

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>