DM - kapitola 247

Kapitola 247 – Ďábelská droga (4)

Tady Satou. Mám pocit, že vrahové jako zbraň používají hlavně jed. Přemýšlel jsem, od kdy se variace jejich útoků zvýšila na dušení smyčkou nebo útok jehličkou z dálky do životně důležitého místa. Jaká zbraň byla u vrahů v módě v dnešní době. Mírně mě to zajímalo.



„Ty jsi Sokel, že?”

„C-co jste zač?”

„Jen tady máme nějakou pochůzku.”

Na úřad místokrále, kde drželi sira Sokela, vnikli dva zloději. Oba dva měli naprosto zakryté tváře a měli na sobě tlusté hnědé pláště. V rukách drželi meče, z kterých sálalo pochybné světlo.

„Pro koho?”

„Samozřejmě pro Jeho výsost.”

Po té otázce si ti zloději konečně všimli mé přítomnosti a honem na mě namířili meči. Zatímco jeden pokročil k tomu, aby mě svázal, druhý pravděpodobně dál pokračoval v plánu zabít sira Sokela. Nebyl jsem si tím jistý, neboť jsem zloděje před sebou odkopl směrem ke zloději uvnitř a tím ho zastavil.

Možná jsem je kopl příliš silně, oba dva muži se zabořili do zdi.

Kdyby do nich někdo ještě trochu zatlačil, vyšli by v druhé místnosti.

„Goha, to byl ale silný kop.”

„Mitrilový průzkumník, o kterém se tak povídá, co?”

„Špatně.”

Vy chlápci jste vlastně ještě měli nějakou rezervu, co? Ti muži vypadali v pořádku, i když utržili útok, při kterém by normálně měli omdlít. Myslel jsem si, že v těch slinách, co vykašlali, bylo trochu rudé, ale měli dost sil na to, aby vstali a připravili si zbraně.

Oba pocházeli z lidské rasy a byli v levelu 30 a na stavu měli Věnování magického těla. Myslím, že to byl s největší pravděpodobností stav člověka, co vypil Ďábelskou drogu.

Důkazem toho bylo, že jim z těl pronikaly fialové záblesky, i když neodříkávali žádná kouzla. A pak byla oblast kolem jejich těl obklopená plameny.

„Nevím, kdo jsi, ale nechám tě umřít spolu s tím mužem.”

„Nabídneme tě smrti. Jsme ďáblové. Ti, co se stanou ochránci nového světa, co vystaví jeho výsost.”

V těch jejich slovech se mísily podivné přízvuky. Pod pláštěm měli skryté své groteskní postavy, co jsem jen na okamžik zahlédl. Polovina tváře se jim proměnila na něco, co připomínalo želví krunýř. A oči měli jako složené oči hmyzu.

Dokonce i v porovnání s různými pololidmi, co jsem do teď viděl, vypadali groteskně.

Ale navzdory té grotesknosti to stále byli lidé, takže pokročme bez toho, aniž bychom je zabili. Musel jsem si vytyčit přinejmenším tuto hranici, jinak jsem měl pocit, že bych se sám stal démonickým lordem.

Jelikož byli dost odolní na to, aby ustáli můj úder, zasáhl jsem je místo Vzdáleného omráčení normálním Krátkým omráčením. Nejdřív na ně pojďme zlehka a začněme s 20 ranami. Ten dřívější roháč dokázal ustát 20 ran, takže začnu s tímhle množstvím.

Jednoho z nich magie zasáhla, prorazil stěnu za sebou a zmizel v místnosti za ní. Zdálo se, že druhý se díky své intuici vyhnul několika koulím krátkého omráčení, ale zbytek koulí ho dohnalo a v podivné pozici ho zabořily do vnějších hradeb. Vnější hradby tohoto města působily celkem masivně.

Ani jeden z nich neupadl do bezvědomí. Zdálo se, že ta droga byla jako posilující léčivo celkem výtečná. Pravděpodobně byli lidé, co ji na bojišti alespoň jednou vypili.

Co mám dělat... Ach, správně. To mě nenapadlo.

Na jednom z nich to vyzkoušíme.

Uspělo to. Poté, co ho můj úder zasáhl, upadl do bezvědomí.

„T-ty mizero, cos to provedl?”

„V žádném případě neodhalím nepříteli své tajemství, ne?”

Zatímco jsem se vyhnul jeho útoku, zničil jsem jeho posílený stav magií Zlomit magii. A pak jsem mu naprosto vysál manu magií Manový drén. Také jsem mu vysál magickou moc, co cirkulovala v jeho zbrani. Nevěděl jsem, jak skvělý byl magický okruh vytvořený Ďábelskou drogou, ale nemělo by to fungovat, pokud se odřízne magická moc, co funguje jako jeho pohon.

Nakonec jsem ho připravil o veškerou magickou moc, zasáhl ho a poslal do bezvědomí a byl konec. Nepřítel byl stále odolný, jak se slušelo na jeho level, ale ta absurdní tvrdost zmizela.

Svázal jsem ty muže břečťanem, co zapečetil magii. Předtím jsem ho v dílně vyrobil z břečťanu Trnité nohy. Mělo to stejný účinek jako řetěz na zapečetění magie. Na rozdíl od obvykle nebyl tentokrát výrobcem Nanashi, ale Kuro.

Telefonem jsem Arise nahlásil, že jsem se postaral o úřad místokrále.




Slyšel jsem kroky stráží v místokrálově úřadu, co si toho rozruchu konečně všimli a mířili sem.

[Goha.]

[Co? To je tu neviditelná zeď?]

[Mezi zloději je mág. Vy se vydejte po druhém schodišti. Ty sem jdi přivolat pana mága.]

Bylo mi jich líto, ale prozatím sem blokoval chodbu.

„Takže, sire Sokele. Odpovíš na otázky svého zachránce?”

„Ach, řeknu vám to. Řeknu vám to, tak mě prosím ukryjte na bezpečném místě.”

„Dobrá. Pokud mi upřímně odpovíš, zavedu tě na bezpečné místo.”

Sir Sokel se ke mně zoufale tiskl a já se ho zeptal na to, kdo za tím vším stál.

„Jeho výsost je pokrevný příbuzný královské rodiny z Shigy. Myslím, že to je muž, co zrovna dospěl. Neznám jeho skutečnou totožnost, neboť na každém setkání měl na sobě masku, co zabraňovala rozeznání.”

„Jak jsi mohl na rozkaz takového muže vyrobit tak nebezpečnou drogu jako Ďábelská droga?”

„To proto, že jeho poručníkem je markýz Kelten. Také skryl svou tvář, ale podle jeho zvláštní mluvy jsem hned věděl, že to je on. Myslel jsem si, že rytíř jako já by se mohl hned stát baronetem, když bude spolupracovat s osobou, kterou podporoval markýz Kelten. Vždyť je to jeden z osmi markýzů a má obrovský vliv u armády.”

Ale já si myslel, že to byla předzvěst převratu, proběhne příští královská konference v pořádku?

„Po pravdě jsi jen pěšák, kterého se dá snadno zbavit, co?”

„Správně, jak směšné.”

Získal jsem od apatického sira Sokela, co sám sebe zavrhoval, informace ohledně jeho výsosti. Jako jak mluví, jakou má postavu a různé věci, co nebyly skryté tou maskou zabraňující rozeznání. Vážně to nebyl třetí princ, co?

Podle poznámek od Torumy bylo čtvrtému princi 18 a pátému princi 14. Jelikož druhému synovi králova mladšího bratra bylo 15, byl podezřelý. Nezdálo se, že by tu bylo nějaké neuznané nelegitimní dítě krále. Ale zdálo se, že předchozí král a mladší bratr nynějšího krále měli celkem silný chtíč. Takže se objevilo hodně kandidátů.

Takže jelikož mě poslechl a tak, asi ho skryju.

Deaktivoval jsem Manovou zeď, co omezovala stráže.

„Ty mizero! Kdo jsi?”

„Prozatím sira Sokela skryju. Ti muži támhle jsou vrahové, které poslal muž, co za tím vším stojí, a který se nazývá jeho výsost. Jsou ve vysokém levelu a také užili Ďábelskou drogu. I když jsou v bezvědomí, nepolevujte v ostražitosti. Jsou přinejmenším stejně silní jako démon nízkého řádu. V Labyrintovém městě by mělo být vězení pro zločince vysokého řádu, ne? Vsaďte je tam.”

Naschvál jsem jejich slova ignoroval a jednostranně jsem jim řekl o motivu zlodějů a dalších věcech. Změnil jsem tón hlasu ze Satouova obvyklého na mírně panovačný.

Jelikož jsem byl momentálně v převleku a tak, představil jsem se jako Kuro.

Když jsem jim to všechno řekl, teleportoval jsem se společně se sirem Sokelem i postelí, na které seděl. Náš cíl byl v labyrintu. Vzal jsem ho k nejhlubšímu pracovního táboru s polem s Ďábelskou drogou. Přece jen tu bylo mnoho výzvědných systémů.

„K-kde to jsme?”

„V labyrintu.”

„Cože? T-to mě hodláte zabít?!”

„To v úmyslu nemám. Tohle je bezpečná zóna. Není tu žádná prýštící díra a nechodí sem ani netvoři, ani lidé. Výjimkou je jen pár podivných rostlin, co tu roste. Na úkryt je to to nejvhodnější místo.”

Vzal jsem ho do řadového domku, kde bydleli unesení lidé. V labyrintu nepršelo, ale někdy ze stropu kapala voda, takže střecha byla nezbytná.

Tu postel z úřadu jsem postavil do relativně velké místnosti. Jelikož se zeptal, jestli to byla prostorová magie, vyhýbavě jsem přisvědčil. Z Inventáře jsem vytáhl denní nezbytnosti jako jídlo a vodu a položil to na stůl v rohu místnosti.

Také jsem mu tam nechal laciný nůž a sekyrku, i když jsem si myslel, že toho nebylo třeba. Oboje bylo z věcí, co používali unesení lidé.

Možná to vypadalo, jako že jsem toho pro něj dělal až příliš, ale nechat šlechtice, co si sám nedokázal ani uvařit, v labyrintu bylo už tak dost kruté. Ale chtěl jsem, aby okusil trochu té nervozity a utrpení, co zažili lidé, které polapili ztracení loupežníky a které tady nutili dřít.

Řekl jsem mu, že to tu byla bezpečná zóna. A i když to byla pravda, sir Sokel se stejně děsil každého zašustění v trávě a každého malého zvířete. Pravděpodobně bude spát se strachem, že na něj najednou zaútočí netvoři.

„Takže tě zásobím jídlem na 10 dní. Pokud jím nebudeš šetřit, nikdo tě nepřijde zachránit, ani když budeš hladovět. Takže si dávej pozor.”

Zanechal jsem tam sira Sokela, co vypadal, jako že začne protestovat. A vrátil jsem se do Břečťanové vily.




Když jsem se vrátil do Břečťanové vily, zahlédl jsem v dálce oheň a kouř.

[Tady Arisa-chan, skončil jsi?]

Obdržel jsem Telefon od Arisy. Ten její styl mluvy po telefonu se konečně vytratil, ale teď to působilo spíš jako styl rádiového vysílání. Prosím, mluv trochu normálněji.

„To jsem já. Viděl jsem požár. To je západní gilda?”

[Jo, z nebe před chvílí přiletěli muži ve stejném oděvu jako ti, co zaútočili na úřad místokrále. Měli na zádech křídla.]

„Rozumím, hned tam vyrazím. Spoléhám na to, že budeš dál dohlížet na úřad místokrále.”

[Rozkaz~]

Pomocí Nebeské jízdy jsem letěl po obloze nad Labyrintovým městem. Z nebe jsem viděl, že hořela jedna část gildy. Když jsem se podíval na statistiku lidí, co útočili na gildu, zmateně jsem naklonil hlavu ke straně. Chápal jsem, že použili Ďábelskou drogu, ale složení jejich technik odpovídalo vrahům a ne mágům. Zdálo se, že uměli použít magii, ale jelikož to byla magie větru, nevěděl jsem, co bylo příčinou toho požáru.

Plamen šlehal od země.

Se svým zrakem posíleným technikou jsem viděl muže v tmavě hnědém oděvu, co letěl po obloze a vyhýbal se plamenům.

Hoj, hoj, ten plamen byl kvůli magii gildmistrové, co? Co to děláš, že si pálíš vlastní základnu. Proč bylo mezi ohnivými mágy tolik pyromaniaků?

Chtěl jsem zabránit tomu, aby se ten požár dál šířil, a tak jsem toho létajícího zloděje srazil na zem pomocí magie Vzdálené omráčení. Člověk by kvůli takovému pádu normálně zemřel, ale vážně to byla celkem silná sebranka. Velký štít Jell a pár dalších průzkumníků vysokého řádu vyšli z gildovní síně a šli toho zloděje zatknout.

Jednáte příliš brzy.

Zloděj svou supersilou z Ďábelské drogy odmrštil Jella a ostatní. Když chtěl užuž znovu vzlétnout, zasáhla ho magie Multiplamen, co vypustila gildmistrová. Zloděje těch nespočet ohnivých střel sežehlo spolu se zemí kolem a pak se válel po zemi.

Co jiného čekat od levelu 50. Ta moc byla neuvěřitelná, tedy pokud zasáhla terč.

Jelikož gildmistrová začala zaříkávat Inferno, vložil jsem se do toho. Přesně jako ta dřívější magie to nebylo něco, co by se mělo použít uprostřed města.

Použil jsem Bleskovou jízdu a z nebe jsem přistál na zádech zloděje, co se uhasil a vstal. Ta síla byla trochu moc velká, cítil jsem, jak jsem mu zlomil několik kostí. Vypadalo to, že bez ohledu na to, jak rozložitý protivník byl, stejně to bylo příliš. Stejně jako u těch chlápků, co jsem chytil na úřadu místokrále, jsem zrušil jeho posilující magii, vysál mu magickou moc a svázal ho břečťanem, co pečetil magii. Byl to prostý úkol, co mi zabral jen několik sekund.

„Kdo jsi!”

„Spíš než tohle radši vsaď tohohle chlápka do vězení. A tohle se stalo zrovna, když jsem přišel vymýtit ztracené loupežníky. Vypadá to, že v tomto městě přebujeli divní chlápci. Co jiného asi čekat od Labyrintového města.”

Mlhavě jsem zdolal gildmistrovou, co ustala ve svém zaříkávání a zeptala se mě na mou totožnost. A pak jsem jim toho svázaného zloděje hodil k nohám. Pak jsem vzlétl na oblohu a vytáhl jsem z inventáře vodu z oceánu, abych uhasil hořící gildovní síň. Jakmile jsem si potvrdil, že požár byl z větší části uhašený, vrátil jsem se zpět do Břečťanové vily.

Můj ty světe, nemůžu se ani zasmát tomu, že největší škodu tady způsobila gildmistrová. Přemýšlel jsem, jak to, že ji takhle nedegradovali a nevyhodili.

-----------------------------------------------

~ To vypadá, že má Satou celkem perný den... a ještě ani neskončil. To je tak, když se člověk ulejvá, a pak to musí všechno dohnat. ~

 

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>