ICDS - kapitola 187

Kapitola 187 – Syntéza technik (6)

Co možná nejklidněji jsem spálil ovoce, které se hemžilo červy, a pak jsem následoval Rena, abych se podíval na děti. Když jsem teď o tom přemýšlel, nebylo možné, abych si nevšiml many mozkočervů. Na lítosti bylo samozřejmě příliš pozdě. Darmo brečet nad rozlitým mlékem.

Lidé měli oči vpředu na tváři, aby se mohli dívat dopředu. A tak jsem kráčel s tváří obrácenou vpřed.

„Korunní princi... V tomhle ohledu jsi celkem roztomilý.”

„Zmlkni, Rene.”

„Znovu zaječ, Nováčku. Ještě jednou.”

„Zmlkni, Lebuik.”

Otrávilo mě, že se zdálo, že jsem mezi nimi rozehnal i ten zbytek rozpačitosti. Když jsem na ně obrátil pohled ostrý jako břitva, konečně zmlkli, neboť jsme mířili na místo, kde spaly děti. Samozřejmě nebyly daleko. Byly v hliněné chýši, kterou postavil Ren. Lebuik se z tváře vytratil ten bezstarostný úsměv a prohlédla si spící děti.

„Lina, Uruto, Demi... Jen o vlastní moci, vaše výsosti...”

„Po cestě jsem přišel o dvě děti. Pořád nemůžu zapomenout, jak se na mě dívaly,” poznamenal Ren klidně a pohladil děti po vlasech. Byli tu tři zvířecí dívky a dva zvířecí chlapci. Dvě lidské dívky a jeden lidský chlapec.

Čekal jsem, že budou mít průměrně tak 15 nebo 16 let, ale všech osm se zdálo v rozmezí od 10 do 12 let. Možná byly ještě mladší. Ren byl vskutku ve vážné situaci... Jak jsem pomyslel na to, kolik času budou potřebovat, než zesílí dost na to, aby mohli sami vstoupit do kobky, povzdechl jsem si.

„Bratře Rene??”

„Spi, Teeke.”

„Hm.”

Lidská dívka, co se probudila, znovu zavřela oči, jen co Rena zahlédla. Ren pohladil dívku po vlasech a vzhlédl. V očích mu ostře problýsklo.

„Ukážu ti mapu k pobřeží, Korunní princi.”

„Chci si vyslechnout tvůj plán, Rene.”

„Dělej, jak myslíš, výsosti.”

Lebuik a já jsme namítli a přikývli. Ren také v reakci na to přikývl a pak se najednou podíval znovu na Lebuik.

„Neříkej mi tak, sire Lebuik. Nikde na tomto světě není žádná země.”

„Ale Vaše výsosti—”

„Říkej mi Rene. To je jediné jméno, co mi zůstalo. A ani mě nemusíš zdvořile oslovovat.”

„J-j-j-j-jak bych si mohla dovolit oslovit Jeho výsost jménem! T-t-t-to bychom byli jako milenci...”

„...Milenci?”

„Je to jen oslovování jménem. Přestaň přehánět...”

Bylo jasné jako den, že Lebuik byla do Rena zamilovaná. Ale co jiného čekat od Rena, co byl celý život nezadaný, nedokázal zachytit jediný z těch jejích signálů. No tak, Rene! Proč si myslíš, že se Lebuik vrátila poté, co tento svět opustila?! To proto, že tu měla přetrvávající zalíbení, ty hlupáku! Měl jsem pocit, že se zblázním, jak jsem to chtěl nahlas zakřičet.

„Korunní princi, vypadáš, jako kdybys chtěl něco říct...?”

„Ne, vím, že nejsem v postavení, abych něco takového řekl, takže jsem se rozhodl to neříct...”

„Korunní princi, jsi vskutku záhadný...”

Ta tvoje hlava je ještě záhadnější!

„Ehm, Vaše vý... pane Rene, stejně nemohu upustit od zdvořilostí. Doufám, že to chápeš...”

„Ani se mnou nemluv tak uctivě. Mluv se mnou, jako kdybych byl Korunní princ.”

„V t-tom případě... Dobře. Takhle... to půjde?”

„Výborně. Jsem rád, mám pocit, že jsem se s tebou sblížil.”

„Rene...”

Lebuik nepříjemně zhrubl dech. Chtěl jsem odejít, aby mohla dát najevo své tělesné tužby, ale zdálo se, že jí stále zůstal náznak lidskosti, neboť se ovládla.

„U-už nejsem rytíř, takže toho sira prosím vynech. Říkej mi prostě jen Lebuik.”

Měl jsem pocit, jako že se prostě jen snažila pokročit k další fázi vztahu tím, že změní, jak ji Ren oslovoval, ale zůstal jsem zticha a akorát jsem se podíval na mapu, co Ren vytáhl. Zdálo se, že Ren váhal, ale po Lebuičině neustálém přemlouvání ustoupil a rozhodl se ji oslovovat jen jménem. Lebuik mi okamžitě poslala zprávu.

[Teď můžu štěstím umřít! R-ren mi říká jménem... Děkuju, že jsi mě sem vzal, Nováčku!]

Nemusíš mi děkovat, prostě jdi umřít.

Vzdálenost mezi lesem, kde jsme byli, Celbitzem, a naším cílovým pobřežím Mileetem byla zhruba 1.000 km. Abychom co možná nejvíc skryli své stopy, vezmeme to horským pohořím. Ale od konce pohoří na pobřeží bylo zhruba 50 km, kde budeme na naprosto otevřeném prostranství. A tam se budeme muset připravit čelit útokům nepřátel. Nemohl jsem si pomoct a povzdechl jsem si. Jak by to Ren beze mě zvládl.

„Budeme se přesouvat zhruba 50 km za den. Děti jsou na svůj věk naštěstí dobře trénované, takže to zvládnou. Všechny pocházely z královské nebo šlechtické rodiny, takže umí číst, psát a dokonce zacházet s manou. Obzvláště zvířecí děti jsou výtečné. Pokud bude třeba, můžou utíkat s lidskými dětmi na zádech. Huhu, jsou vskutku hodné obdivu.”

„Takhle jste až do teď cestovali lesem?”

„Správně.”

Hořce jsem se usmál, cestovat tisíc kilometrů jen pěšky... Mohl jsem se akorát marně smát. Znovu jsem zkontroloval mapu a vytáhl jsem kus papíru, na který jsem mohl kreslit. Osm malých kroužků a pět velkých trojúhelníků. Psal jsem manou, písmo nezaschlo, vznášelo se jako led na vodě.

„Zrychleme. Měli bychom to zvládnout, protože jsme průzkumníci.”

„To je pravda, ale co děti?”

„Poneseme je.”

Vzal jsem malé kroužky a umístil je na trojúhelníky. Ren, co se koukal na papír, se opatrně zeptal:

„Korunní princi, v lese jsou i jiná nebezpečí než El Patiz. Je tu plno silných netvorů a netvorů, co přepadávají ze skrytu. Pokud budeme děti nést, jak potom budeme reagovat? Kdyby nebylo tohohle, už dávno bych je na střídačku nesl.”

„Vyslechni mě. Abychom děti ochránili před přepadeními, Lotte půjde vzadu.”

Vzal jsem černý trojúhelník, co představoval Lotte, a přetáhl ho za ostatní. Lotte ve své lidské podobě byla mnohem mobilnější a zároveň si zachovávala svou sílu útočníka. S většinou situací se bude moct vypořádat sama. I kdybychom narazili na někoho srovnatelného s Velitelem démonické armády ze světa Luka, věřil jsem, že vydrží. Abychom zajistili její schopnost pohybu, neponese žádné děti.

„To nestačí. Možná budeme v bezpečí před nepřátelskými přepadeními zezadu, ale co zpředu? Vím, že je tahle žena silná, takže nebylo by lepší ji dát dopředu, aby se hnala vpřed? A o záď se starat nebudeme.”

„Pak budeme mít slabinu. Předek můžeš nechat na mě. Upřímně řečeno jsem tu ze všech nejsilnější.”

Zlatý trojúhelník, co představoval mě, jsem přetáhl dopředu. Ren v reakci na to přikývl, zatímco Lebuik přimhouřila oči.

„Cože? Možná to nevíš, ale já jsem průzkumník v levelu 69! Uznávám, že jsi dost silný, abys pracoval jako Dimenzionální žoldnéř, ale co se síly týče, jsem—”

„Lebuik, tento... Korunní princ je gildmistr Revivalu.”

„Cože?! To myslíš toho divocha, co si zahrává s gildmistrovou administrativní gildy?!”

„Hej, ty, sejdeme se venku.”

Uplynulo 5 minut, než jsme se vrátili zpět k věci. Ren si suše odkašlal, snažil se ignorovat tu velkou bouli, co měla Lebuik na hlavě.

„Jelikož Korunní princ bude mít na starosti předek, Lebuik a já poneseme každý čtyři děti.”

„Ne, vy dva musíte střežit strany.”

Dva trojúhelníky jsem umístil nalevo a napravo. Teď byl uprostřed jeden velký trojúhelník a osm malých kroužků. Ren naklonil hlavu ke straně.

„Korunní princi, promiň, ale hádanky mi nejdou.”

„Nováčku, přestaň chodit kolem horké kaše a jdi k věci.”

„Je to prosté. Necháme je nést někoho dalšího.”

Od začátku jsem tu měl pět trojúhelníků. Jak si to teď Ren uvědomil, naklonil hlavu ke straně. Široce jsem se usmál a povolal jsem Ruyue. Okamžitě si vzala mou manu, materializovala se do své humanoidní vlčí podoby a skočila na mě.

[Shine!]

„Ahoj, Ruyue. Promiň, ale můžeš se materializovat ve své vlčí podobě?”

[Ale já má radši podobu zvířecího člověka!]

„Prosím.”

[Dobře!]

Líbilo se mi, že Ruyue poslechla, o cokoli jsem ji požádal. Byl jsem rád, že se setkala s pánem jako já a ne s nějakým s chlípnými úmysly.

Když se Ruyue proměnila na obrovského vlka, Ren a Lebuik přikývli hlavou. Konečně pochopili, co jsem myslel.

„Takže se může proměnit do různých podob. Úžasné. Byla to nádherná dívka a její vlčí podoba je stejně tak nádherná.”

„...Grrr.”

Zdálo se, že po Renových slovech v Lebuik vzplanul soutěživý duch, ale jelikož jsem byl příliš lenivý na to, abych něco říkal, prostě jsem ji ignoroval.

„Ruyue by měla být schopná na hřbetě nést všechny děti. Je inteligentní na to, aby je chránila před pádem, a navíc je při cestování rychlá a tichá.”

[Shine, ty mě chválíš?!]

„Samozřejmě že jsi úžasná, Ruyue.”

[Ehehehe.]

Poškrábal jsem Ruyue pod bradou. Ren na okamžik vypadal závistivě a pak se mu na tvář vrátil vážný výraz.

„Takže děti svěříme jí a budeme se soustředit na jejich ochranu.”

„Přesně. Mnohem lepší, ne?”

„...Korunní princi, jsi vážně úžasný. Nemám slov, kterými bych vyjádřil svůj obdiv k tvým schopnostem.”

„Rene, ty jsi taky úžasný. Nikdo nedokáže vyhrát v touze ty děti ochránit.”

„Kuuk, nelichoť mi.”

Ren se začervenal a odvrátil hlavu. Cukalo mu ve lvích uších, nebyl si jistý, co má dělat. Lebuik tentokrát začala zahlížet na mě. Počkat, to mě brala jako soupeře?!

Než slunce vyšlo, Ren probudil děti jedno po druhém. Všechny v tichosti vstaly bez jediné stížnosti, okamžitě se protáhly a oprášily se. Jako kdyby se předem domluvily, jen co mě spatřily, šokovalo je to. Jen co spatřily Lebuik, zajásaly, a když spatřily Ruyue, překvapeně vykřikly.

„Kdo je tenhle skvělý bratr?”

„To je ale skvělé brnění! Kdo vyhraje, Ren nebo on?”

„Ren je pořád lepší!”

„Sestři, ty jsi naživu?”

„Sestři rytířko, stýskalo se mi!”

„Hele, hele! Super vlk!”

„Jů! Tak nádherná srst!”

„Mohl by to být vážený předek z mýtů?”

„Tak jemné...!”

„Pane vlku, přišel jsi nás ochránit?”

Ruyue byla drtivě oblíbená, s touhle myšlenkou jsem se podíval na Lebuik. Zasmušile hleděla na ranní oblohu.

„J-jsem dezertér... ale stejně prohrát s vlkem...”

„Jsou to děti, Lebuik.”

„Hu, mám jenom Rena.”

„Proč už se nevyznáš?”

Po snídani jsme dali všechny děti Ruyue na záda. Ruyueino materializování jsem mohl zvládnout přirozenou obnovou many Perutovým okruhem, takže jsem ani nepotřeboval pít Manové lektvary. Ale zdálo se, že děti váhaly, jestli mají na Ruyue jet.

„Jet na hřbetě pana Vlka...”

„Ne, pan Vlk chytí naši smůlu!”

„Tak jemná srst!”

„Děcka, Ruyue nevadí, že vás ponese na zádech, tak se tím netrapte.”

[Nenávidím všechny kromě Shina, ale dovolím vám to, protože jste děti!]

„Pan Vlk promluvil!”

„Pan Vlk je vlastně slečna!”

Zeptal jsem se Rena, proč se děti chovaly k Ruyue tak uctivě.

„Mýtus o stvoření světa v říši zvířecích lidí začíná setkáním zlatého lva a stříbrného vlka. Pravděpodobně proto ji mají tak rády.”

„Proto ji máš rád i ty?”

„Uk, n-ne! Neměl jsem žádné nečisté myšlenky! Jen jsem si myslel, že je nádherná!”

„Přestaň, Lebuik!”

„...Lebuik?”

Ren naklonil hlavu ke straně a otočil se. Lebuik, co držela velký obousečný meč, rychle skryla ruce za zády a usmála se.

„To nic, Rene!”

„Korunní princi, udělala Lebuik něco?”

„Ne, nic. Takže Rene, co si myslíš o Lebuik?”

„Hm, Lebuik je nesmírně nádherná a silná. V mladém věku se stala mým strážným rytířem. Dokonce i během války se do ní mnoho vojáků zamilovalo.”

Lebuik odhodila meč, přiložila si ruce k tvářím a svíjela se. Vydechl jsem si úlevou a zadržel jsem Rena: „To stačí.”

Ren se najednou široce usmál a zašeptal mi do ucha: „...Zajímáš se o Lebuik, Korunní princi? Když tak teď o tom přemýšlím, přivedl jsi ji sem... Mám ti ji představit?”

„Jak jsi došel k tomuhle závěru, hlupáku!”

Neměli jsme čas na tak malicherné konverzace. Jakmile se děti uvelebily na Ruyue, rychle jsme vyrazili. Ren byl nejpomalejší, takže jsme museli zpomalit na jeho tempo, ale stejně jsme cestovali zhruba 7 krát rychleji, než když byl Ren sám.

Jak Ren řekl, museli jsme se vypořádat s lesními netvory. Většina jich byla celkem groteskní a obvykle vyskočili ze země nebo seskočili ze stromů. Ale já jsem tu formaci, kdy jsme chránili děti, neudělal proto, abychom je chránili před netvory. Lesní netvoři už pro mě nebyli žádnou hrozbou.

[Kiaaaa!]

[Čeho se snažíš dosáhnout, když jsi vstoupil do tohoto lesa?!]

Ze stromu na mě seskočil netvor podobný orangutanovi, co měl roztavené tělo, jako kdyby se vykoupal v kyselině chlorovodíkové, zatímco ze země vyskočil další netvor, co vypadal jako stokrát zvětšený pavouk ovinutý v železném brnění. Ren a Lebuik pozvedli své obousečné meče a připravili se jim čelit. Naopak já jsem na ně prostě zíral svýma očima.

Zkameněli a popukali.

„Ek!”

„Co to je?!”

„Co tím myslíš? Je z nich kámen. Co, to jste ještě nikdy neviděli Zlé oči zkamenění?” odpověděl jsem s náznakem drzosti a rozbil jsem zkamenělé netvory kopím. Pak jsem je pobídl: „Pospěšte si! Nestůjte tam jako ve snách!”

„Tohle je prvně, co slyším o Zlých očích zkamenění!”

„Pokud máš takovou schopnost, řekni to dřív!”

Běžel jsem vpřed, zatímco jsem se poškleboval členům družiny, co má schopnost dojala. Skřípali zuby a následovali mě. Kdykoli se objevili netvoři, proměnil jsem je na kámen a my jsme pokračovali v cestě, zatímco jsme je rozbíjeli.

Nakonec jsme za jediný den urazili 700 km. Do našeho cíle zbývalo jen 300 km.

-----------------------------------------------

 

<Předchozí>...<Následující>