překlady od Tadomi: KY

Kapitola 76 – Počkáme a uvidíme a pak si vybereme

Když se ti dva dostali do městečka, čekaly na ně akorát plameny a saze.

To malé město bylo zničené a vyhořelé, všude se řinuly rudé plameny.

Černý dým, co sálal z plamenů, se zvedal k nebi a nad celou oblastí se vznášel pach spáleniny spolu s nechutným pachem spálených těl, co byly vidět mezi troskami.

„Tohle je...”

I vedle Lapisiných nohou leželo tělo.

Bylo to tělo muže ve středním věku, s největší pravděpodobností to byl obyvatel města. Na tváři se mu zračila hrůza.

Loren si dřepl vedle těla a když spatřil jediné seknutí od ramene k zádům, zamračil se.

„Úder zezadu. Myslíš si, že to udělal netvor?”

Loren nedokázal najít žádné stopy po drápech nebo zubech zvířecího netvora.

Tak možná netvor, co měl zbraň.

Když se Loren zeptal Lapis, jestli to mohla být práce goblinů nebo orků, Lapis se podívala na stav těla a zakroutila hlavou.

„To seknutí je příliš hluboké, aby to byl goblin. A příliš mělké, aby to byl ork. A každopádně by tu těla nenechali jen tak.”

Goblini i orkové byli všežravci a jedli i lidi.

Bylo těžké uvěřit, že by tu prostě jen tak nechali těla, co nebyla spálená, aniž by je byť i jen trochu ohlodali.

„Tak to asi udělali lidé.”

„S největší pravděpodobností. Celkem to tu zaneřádili,” povzdechla si Lapis, když spatřila, jak se v dálce zhroutil hořící dům.

Zdálo se, že lidé, co na město podnikli nájezd, zničili všechno a důkladně.

Vyplenili a zničili všechno, co šlo, a když s tím skončili, zapálili to tu.

„Přeživší?”

„Pokud tu nějací jsou, měli celkem štěstí. Měli by se s námi o trošku podělit,” zažertovala Lapis, ale tvářila se vážně.

Loren si pomyslel, že by na tom byl každý stejně, ale trápilo ho něco jiného: „Naše postele zrovna zmizely.”

„Tvoje kuráž pomyslet v téhle situaci na tohle je uklidňující.”

„Není to poprvé, co jsem viděl něco takového, takže...”

Pro žoldnéře nebylo vzácností vidět města a vesnice po nájezdu.

Sám Loren, nebo spíš jeho žoldnéřská skupina, nikdy nic takového neprovedl, ale viděl, jak to udělali žoldnéři najatí nepřáteli jejich klienta. A také to, co po tom zůstalo.

To neznamenalo, že byl na ten pohled zvyklý nebo že při tom nic necítil, ale zažil to dostkrát na to, aby věděl, že mu panika nebo hněv nic nepřinese.

„Takhle velký požár bude těžké uhasit.”

„Proč dělají něco takového lidem ze stejné rasy?”

Loren se po Lapisině otázce poškrábal na hlavě.

Na to neměl odpověď.

Mohl prostě říct, že tu bylo město a že tu také byli loupežníci. Ale věděl, že Lapis o takovou odpověď nestála.

„Promiň. Na to nedokážu odpovědět,” podařilo se Lorenovi říct.

„Promiň, Lorene. Neměla jsem v úmyslu tě tím trápit,” řekla Lapis honem. „To jen, že my démoni, máme vzájemná silná pouta, neboť jsme rasa, kterou ostatní nenávidí. Kvůli střetu zájmů a rivalitě spolu samozřejmě bojujeme, ale tohle je jiné. Jen jsem přemýšlela, proč se to děje.”

Když pomyslel na démonickou rasu, měl představu brutální společnosti, ale zdálo se, že se mýlil.

Lidé snadno dělali věci, co ani démoni nedokázali pochopit. A tak si Loren bezděky pomyslel, že lidé možná byli ta surovější a sprostější rasa.

„No, my démoni děláme věci ještě důkladněji, takže tohle nám přijde jako dětská hra.”

„To se mi tak nějak ulevilo.”

„To, jak založili oheň, nebylo dostatečně dobré. Takhle tu zůstanou ohořelé trosky.”

„Dobrá. Na chvilku zmlkni.”

Lapisina slova všechno zkazila, ale Lorenovi se z nějakého důvodu ulevilo.

Teď se jeho zhodnocení lidských bytostí jako logické rasy, co milovala mír, nezhroutilo.

„Takže co teď budeme dělat?”

„Hm. Asi bychom mohli začít s pátráním po přeživších.”

„A poté budeme hledat cennosti, dobře. Co jiného od tebe čekat, Lorene. Pojďme na to.”

„Kdybys jen zavřela pusu, byla by z tebe nádherná a nevinně vyhlížející kněžka...”

Když Loren řekl to nádherná a nevinně vyhlížející, Lapis se rukama dotkla svých tváří, co jí tak zrudly, že to bylo vidět dokonce i v záři ohně.

Loren sledoval, jak se k němu obrátila zády a začala si pro sebe něco mumlat. A pak si povzdechl a pomyslel si, že neměli čas si takhle povídat. A hledal strom daleko od ohně, ke kterému by přivázal osla.

„Vážně všechno zevrubně prošli. Možná by si vlastně za tohle zasloužili nějaké to uznání.”

Ti dva pátrali v planoucím městě, ale město bylo tak zevrubně vyrabované, že to udělalo mírný dojem dokonce i na Lapis.

Zaprvé tu nebyli žádní přeživší.

Možná tu bylo pár, kterým se podařilo uniknout z města, ale co se týkalo uvnitř města, nemohli najít jediného živého obyvatele.

Zabili všechny, od mladých ke starým, muže i ženy.

A kromě toho tu ani nezůstalo nic hodnotného.

Cokoli, co mělo nějakou cenu, od peněz k nábytku, šperkům a jídlu. Všechno vzali a ačkoli Loren věděl, že to nebylo dobré, bezděky na něj to čisté rabování udělalo dojem.

„Vážně jsou zruční. Loupežníci se z nich nestali včera nebo předevčírem.”

„Nějací odborníci?”

„Takoví odborníci by měli prostě zemřít.”

To znamenalo, že to jediné, co ve městě zůstalo, byly budovy a těla.

„Je to kurýrní město. Copak neměli žádné vojáky?”

„Zdá se, že měli. Ale támhle je všechny spálili na škvarek.”

Lapis ukazovala do středu města. A tam na volném plácku našla těla obrněných vojáků, nakupená a planoucí.

I když to nebylo velké město, pro cestovatele bylo důležité, takže se zdálo, že tu bylo nasazených pár tuctů vojáků. Ale všechny zabili.

„Byli to nějací vážně zruční loupežníci? Možná to nebyla elita, ale byli to vojáci, ne? Ale stejně je ti loupežníci vyhladili. Možná to byli noví vojáci?”

„Tím si nejsem jistý. Všichni shořeli, takže...”

Kdyby to byla velmi velká banda loupežníků, nebylo by žádným překvapením, kdyby o nich slyšeli nějaké zkazky. Ale Loren nic takového v Kauffě neslyšel.

„Doufám, že to tak nebude, ale co třeba bývalí žoldnéři? V té bitvě, co zničila moji skupinu. Mnoho jiných skupin mělo stejný osud.”

Té bitvy, co zničila skupinu, ke které Loren patřil a která značila začátek jeho života dobrodruha, se účastnilo mnoho skupin.

V důsledku toho Lorenova strana prohrála, ale obě strany utrpěly velké ztráty, a tak Loren odhadoval, že se i mnoho z nich rozpustilo.

Aby se takoví žoldnéři stali loupežníky, nebylo nezvyklé. Ale téměř nikdy se z nich nestala tak velká organizace jako ta, co udělala nájezd na město.

Protože pokud byla tak velká, neměli důvod nazývat se loupežníky, když z nich prostě mohla být nová skupina žoldnéřů.

„Přijde mi pravděpodobné, že se z nějaké skupiny stali loupežníci... a jak přijímali zbloudilé žoldnéře, rozrostli se.”

„A když se teď dali na cestu zločinu, už se nemůžou vrátit k žoldnéřství. To není veselá historka.”

Bez ohledu na to, jak moc se organizace rozrostla, pokud se jádro skládalo ze zločinců, pak celá organizace zůstala zločinecká.

A tak Loren odhadoval, že zatímco dál konali zločinecké skutky, také dál přibírali ostatní, co se ocitli ve stejné situaci. A nabalovalo se to jako sněhová koule.

Loren jako bývalý žoldnéř doufal, že se mýlil, ale podle té zručné metody útoku a při tom rabování a zabíjení odhadoval, že byla velmi vysoká šance, že měl pravdu.

„Než vyšlou údernou jednotku, není možné říct, kolik vesnic a měst skončí takhle.”

Pokud ta organizace byla tak velká, nebylo možné, aby proti nim vojáci ve vesnicích a městech měli nějakou šanci.

Národ na to nakonec přijde a pošle údernou jednotku, aby je zničila. Ale Loren nedokázal odhadnout, kolik újmy do té doby napáchají.

„To je znepokojující. Měli bychom je zničit?” zeptala se Lapis Lorena, když si vyslechla jeho slova.

Ale Loren se na ni podíval a chvíli mrkal, nechápal, co těmi slovy myslela.

Po chvilce pochopil, co řekla, a s nervózním smíchem odpověděl: „Naším protivníkem je skupina, co má alespoň dvě stě lidí, víš? A pokud je můj odhad správný, jsou to žoldnéři, co jsou zvyklí na boj. Nejsou to lidé, o které bychom se mohli postarat jen my dva.”

„Takže budeš jen sledovat, jak se ta škoda bude šířit, dokud národ nezačne jednat?”

Když řekla, že jí ani tahle možnost nevadila, Loren jí nedokázal odpovědět.

Loren netoužil stát se hrdinou.

Možná měl kavalírského ducha, co mu nedovolil ignorovat člověka v nouzi. Ale nemělo by to být víc než to.

Ale jeho povaha mu nedovolila ignorovat škodu, o které věděl, že se bude šířit. Ale ta samá povaha nebyla tak optimistická, aby jej nechala kráčet k možné smrti.

„Nejlepším řešením by bylo obětovat další den a vrátit se do Kauffy a uvědomit vojáky... ale jak dlouho bude poté trvat, než národ začne jednat?”

„To... no, jo. Ale stejně, znamená to, že vůbec něco zmůžeme...?”

„Vážně nic nezmůžeme? Lorene, my dva... s tou mocí, co spolu máme, vážně s touto situací nic nezmůžeme?”

(Lorene! Jsem tu s tebou, takže nevadí, ani když umřeš! Můžeš se stát nemrtvým!)

Shayna se mu objevila na okraji zorného pole a Loren tu její nabídku se smíchem mlčky odmítl. Vzhlédl a začal přemýšlet.

Nechat si takhle nakopat zadek vážně nebyla sranda.

Nebyl přesně obětí, ale obyvatelé nebudou moct odpočívat v pokoji a chtěli by po něm, po člověku, co zničené město objevil, jedno.

„Pomsta... co...”

Nebyl důvod je vyhladit.

Pokud jim uštědří dostatečnou újmu, zpomalí. A pokud to půjde dobře, roztrousí se. A pak by pro vojáky bylo snazší se s nimi vypořádat. A celá škoda by se zmírnila.

„Dobrá. Asi nebudu moct dobře spát, dokud nepoděkuju tomu, kdo nám sebral naše pohodlné postele.”

„Klíčem je rychlost, Lorene. Loupežníci poleví v obezřetnosti, protože zrovna uspěli v nájezdu.”

Jak se Lapis dívala na to planoucí město, v temnotě se na její tváři objevil zlovolný úsměv.

Loren jí ten úsměv opětoval, znovu poznal, že Lapis byla vskutku příslušnice démonické rasy.

-----------------------------------------------

~ Takže že by jen prachobyčejní loupežníci? Není to i na Lorena až moc obyčejné? ~

Hlavní stránka novely