překlady od Tadomi: KY

Kapitola 75 – Objev po cestě

Loren a Lapis koupili veškeré jídlo a zásoby, co potřebovali, a druhého dne vyrazili z Kauffy.

Jelikož to měla být cesta tam a zpět, co trvala pár dní, koupili celkem dost věcí, což stálo celkem dost. A kromě toho Lapis najala oslíka, co by jim batožinu nesl.

V takových případech si mnoho dobrodruhů pronajímalo vozy nebo zvířata nebo prostřednictvím gildy najali nosiče, což byli lidé, co se specializovali na transport věcí.

Mnoho znamenalo, že byli tací, co neudělali ani jedno. A v tom případě to znamenalo, že měli dost členů družiny, aby si zavazadla rozdělili a nesli mezi sebou. Ale Lapis neměla v úmyslu pustit do jejich družiny někoho dalšího nebo si najmout nosiče.

„Jdeme na poklidný výlet, takže to stejně dobře může být jen mezi námi dvěma.”

Loren nevěděl, jestli její rozhodnutí bylo správné nebo mylné.

Ale pomyslel si, že pokud to tak Lapis chtěla, měl by její rozhodnutí respektovat, a tak se k tomu nijak nevyjádřil a chopil se oslíkovy uzdy.

Jakmile si vzal svůj vak a zbytek batožiny uložil oslovi na hřbet, byli připravení vyrazit.

Když prošli městskou branou, pokračovali dál na sever. Pomalu kráčeli vedle silnice bez náznaku spěchu.

„Pokud se něco stane, prostě toho osla pusť. Je vycvičený, aby se sám vrátil do Kauffy.”

Kdyby najednou na něco natrefili, nebudou schopní ho ochránit.

Ale Lapis o tom Lorenovi řekla předem, neboť věděla, že by se začal strachovat, že by majitele museli odškodnit, kdyby ten osel nějak zemřel.

„Není naprosto jisté, že se zpět dostane, ale stejně to bude lepší než ho nechat umřít na místě.”

„Nenajala jsi koně, protože je dražší?”

„Samozřejmě. Koně jsou velmi drahé.”

Koně používala i armáda, těžko se získávali a byli také velmi drazí.

Nebylo to tak, že by si Lapis nemohla jednoho najmout, ale kvůli nákladům se toho nápadu vzdala.

„Ale pokud jde o rychlost a vytrvalost, koně jsou lepší.”

„Když to vezmeš takhle, gilda je asi celkem neuvěřitelná.”

Při předchozí zakázce jim gilda snadno připravila koně a vozy spolu s kočími.

Tehdy o tom moc nepřemýšlel, ale jelikož se pokusili si jednoho koně najmout a zjistili, jak to bylo drahé, ukázalo mu to, kolik moci gilda měla.

„Slyšel jsem, že to je cesta na dva dny jedním směrem, takže znamená to, že dneska v noci budeme tábořit?”

Loren si nemohl pomoct a popřemýšlel o tom, jak spolu táboří chlap a dívka. Ale ze své krátké kariéry dobrodruha odhadl, že dobrodruzi se něčím takovým nezabývali.

Některé družiny s jedním klukem a mnoha dívkami, jako třeba Klausova družina, spolu tábořili, jako kdyby to nic nebylo. A někdy dokonce spali ve stejném stanu.

Někdy si družina nemohla vzít dost stanů, protože už měli dost věcí. A Loren uvažoval, co by Lapis udělala v případě, že by se o ní nějaký chlápek pokoušel. Odehnala by ho nebo by prostě šla s proudem, když by se o to pokusil.

„Hmm? Lorene, chtěl jsi tábořit se mnou? Kdybys mi o tom řekl dřív, koupila bych jeden stan a jeden spacák.”

Loren odvrátil zrak od Lapis, které se na tváři zračil spokojený úsměv, a podíval se oslovi na hřbet.

Byly tam stany a spacáky pro dva, takže pokud se něco nestane, nevznikne z toho situace, co Lapis zrovna zmínila.

„Ještě nechci zemřít.”

Když to Loren tak vnímavě řekl a podíval se zpět na Lapis, ta si postěžovala a vydula tváře a loktem ho šťouchla do žeber.

„Proč se to z táboření najednou změnilo na záležitost života a smrti?”

„Tím myslím no tak. Urvala bys hlavu každému, kdo by se tě jen pokusil dotknout, ne?”

Lapis měla paže štíhlé a nevypadala moc vypracovaně, ale Loren věděl, že se v nich skrývala nepředstavitelná síla.

Lapisiny rodiče jí vzali údy a oči, aby potlačili její moc démona, takže momentálně měla protetické údy a oči.

Ty protézy vyrobené s pomocí démonické technologie fungovaly tak, jak se to od předmětů vyrobených démony očekávalo.

Loren přece jenom viděl, jak Lapis holýma rukama uškrtila gobliny. A věděl, že to nebylo něco, co by obyčejné ženy zvládly.

Dalo se to brát tak, že ta síla pocházela z jejích umělých paží. Ale podle toho, jak byla rozhodnutá najít své skutečné údy, nebylo těžké odhadnout, že její skutečné údy byly mocnější než ty umělé.

Během předchozí zakázky Lapis znovu získala svou levou paži.

Dalo se říct, že Loren měl dobrý důvod se bát.

„To záleží na čase a osobě. Přestaň to říkat, jako kdybych trhala hlavy každému na potkání.”

„Takže kdybych to byl já, nevadilo by to?”

„T-to je příliš přímá otázka, ne? Dokonce i já... potřebuju čas na přípravu... různých věcí...”

Lapis zčervenala a začala si prsty mnout o sebe.

Loren měl pocit, že se dozvěděl něco nového. I když ho Lapis dost škádlila, když jí dal přímou odpověď, začala se chovat takhle. Když tichým hlasem začala něco mumlat, postrčil ji do zad a pobídl ji, aby se dala znovu do kroku.

„Po cestě je opevněné město, takže si tam pronajmeme pokoj.”

Trvalo dlouho, než se Lapis dostala z bludiště svých klamných představ a neznámých myšlenek.

Lapis řekla, že ta silnice, které se drželi a podél které šli na sever, byla dobře udržovaná. A že po zhruba dni chůze tam bude opevněné město.

Nedaleko Černého lesa samozřejmě bylo takové město a ona měla v plánu z něj udělat svou základnu a lovit v okolí.

„Pokud budeme muset tábořit venku, tak se s tím nedá nic dělat, ale radši bych netábořila venku, pokud nemusím. Raději spím na posteli.”

„Mě na tom vážně nesejde. Spát na podlaze v jednom chumlu bylo v mé dřívější profesi běžné.”

„To zní, jako žes byl po probuzení celý špinavý a zpocený...”

Lapis zněla znechuceně, ale Loren se takto vzbudil mnohokrát, a tak jenom pokrčil rameny.

Nemělo smysl jí říkat, že na bojišti měl člověk štěstí, pokud se mohl vůbec vyspat. A že spánek vleže byl někdy luxus.

A i když byl člověk pokrytý špínou a potem, jen vzácně měl šanci to ze sebe smýt. A někdy byl kromě špíny a potu pokrytý i krví. Ale být schopen spát, když to šlo a bez ohledu na okolnosti, byla práce, která se nazývala být žoldnéřem.

„Lidé jsou zvláštní. Nazývají se civilizovanými jedinci, ale nevadí jim jít do postele bez očisty. A v domech nemají lázně. Co přesně je na nich civilizovaného?”

„Lázně?”

Loren o lázních věděl.

Byl to název zařízení, kde se horká voda nalila do velké vany a lidé do ní mohli vstoupit. Ale Loren to nikdy nezažil.

Shromáždit velké množství vody bylo už tak dost těžké, ale všechno to zahřát by trvalo ještě déle. A on by pak zaplatil spoustu peněz jen za to, aby z těla smyl špínu a zaschlou krev. Přišlo mu to velmi neefektivní.

A ačkoli to bylo to jediné, co se v tom dalo dělat, bylo na to třeba velkého prostoru, takže se to nedalo najít v normálním hostinci. A Loren o něčem takovém slyšel jen na hradech králů a ve vilách vysoce postavené šlechty.

Také slyšel, že v některých oblastech vyvěrala z podzemí horká voda. A že na těch místech využívali tu vodu k podnikům, co poskytovaly lázně. Ale on v těch oblastech nikdy dřív nebyl.

„Většina démonů má ve svých domovech lázně. Je to tak pěkné, ale jsem zmatená, proč to mezi lidmi není tak rozšířené.”

„Pokud si hodláš očistit tělo, můžeš na sebe prostě vylít vodu a otřít se látkou.”

To lidé obvykle dělali.

Pokud byla voda příliš studená, aby se dala použít jen tak, ohřála se. Ale i když ji ohřáli, stačilo jim vědro vody. Nebylo jí třeba dost na to, aby se do ní člověk mohl ponořit celým tělem.

„Lázně nejsou o funkčnosti, pečuje to o mysl a emoce. Až to zkusíš, pochopíš to.”

„Tak dobrá?”

Loren na Lapisino zdůraznění zareagoval vlažně, ale pomyslel si, že nikdy nepřijde den, kdy zkusí lázeň.

„Až příště budeme hledat zakázku, pojďme někam, kde mají lázně. Je třeba, aby ses dozvěděl o velkoleposti lázní.”

„I když to tak nadšeně doporučuješ...”

Za takové konverzace pomalu kráčeli podél cesty, někdy blízko a někdy daleko, ale čas plynul, aniž by narazili na nějaké netvory.

Lapis řekla Lorenovi, že to bylo proto, že celkem dost dobrodruhů napadlo to samé jako je a že často dělali to, co nyní dělali oni. Takže oblasti kolem silnic byly relativně bezpečné.

„To je dobře, víš? Poutníci mohou využít silnice, aniž by se obávali útoků netvorů.”

„Ale pořád mi přijde, jako že naše kapsy zůstanou celkem prázdné.”

„Nevyděláme moc, ale bude to v pořádku, neboť nebudeme v mínusu, ne?” řekla Lapis.

Ale když slunce začalo zapadat a nebe se začalo zbarvovat do ruda a měla co nevidět padnout noc, situace začínala být podivná.

Podle času a vzdálenosti, co urazili, Lapis řekla, že by měli dorazit do opevněného městečka. Ale když zamžourala směrem, kterým cestovali, spatřila to.

„He? Něco... mi na tom přijde špatně.”

Loren už viděl, na co poukazovala.

Před nimi, kam vedla silnice.

Byla tam oblast bez kopců nebo stromů, ale i když všude kolem začínala být tma, to místo stále rudě zářilo, jako kdyby tam stále dopadaly paprsky zapadajícího slunce.

A Loren viděl, jak se z toho místa k nebi zvedalo nespočet sloupců dýmu. A pokud silnice mířila tím směrem, znamenalo to, že se v jejich cíli něco stalo.

„Hoří to, jasné.”

„Asi tam přece jenom hoří.”

Při pohledu na tu rudou oproti obloze, co se měnila z modré na rudou a pak na černotu noci, si Loren a Lapis uvědomili, že tam něco hořelo.

„Je tu kromě toho opevněného městečka nějaká vesnice nebo jiné město?”

„Ne že bych o něm věděla.”

Loren hádal, že když to zamítla, nic jiného v oblasti nebylo.

A pokud to byla pravda, pak hořelo to opevněné městečko, do kterého mířili. A on akorát cítil problémy.

„Spát dneska v noci na posteli bude možná obtížné.”

„Život asi vždycky nejde tak, jak chceš.”

Když Loren viděl, jak byla Lapis zklamaná, přemýšlel, jestli to bylo tak důležité.

Ale kdyby tam jen tak stáli, nikam by se nedostali. A usoudili, že se nemohli otočit a jít zpět bez ohledu na to, jestli tam byly potíže nebo ne, a tak se zdráhavě plahočili k tomu rudému světlu v dálce.

-----------------------------------------------

~ Tak jako že k požáru dojít může, teď ještě: co ho způsobilo a způsobí to potíže i Lorenovi? ~

Hlavní stránka novely