ICDS - kapitola 225

Kapitola 225 – Suverén (5)

[Promiň, bratře. Kdybych po tobě nechtěla něco tak absurdního...]

„Ne, spíš je dobře, že jsi to po mě chtěla. Můžeme s nimi bojovat, než se plně připraví nás sejmout.”

Ačkoli měla Yua velkou armádu, pro Ničitele řádu SSS+ nebyly kudlanky nic víc než velmi hořlavý hmyz. Řádově byly slabší a měly nevýhodné atributy. Ačkoli Yua chtěla zůstat a říkala, že jsme tuhle expedici naplánovali částečně kvůli ní, když se do toho vložil otec a přísně jí vyčinil, neměla na výběr a musela se vrátit do gildovního domu.

[Promiň, že jsem nemohla být víc ku pomoci...]

„To nic. Yuo, zesílíš a pak mi budeš moct pomoct. Prozatím... se jen modli za mé vítězství!”

Ve stejnou chvíli, co jsem odpovídal Yuě, jsem vrhl své kopí vpřed a zničil jsem Ničitelovi hlavu. Ta láva, z které se jeho hlava skládala, po mě skočila, jako kdyby mi chtěla roztavit hlavu. Ale díky moci Ohnivé násavky se rozplynula, aniž by mi nějak uškodila.

[Hm...! Bratře, hodně štěstí!]

„Pro teď to stačí!”

Vážně jsem cítil, jak ve mně kypěla energie! Moje mladší sestra byla anděl, co na mě vždycky myslel a staral se o mě. Kvůli ní jsem se musel vrátit v pořádku! Vyhledal jsem si další cíl a vrhl se k němu. Vyrazil jsem a pak jsem vyrazil k dalšímu.

[Uooooooo!]

V uších mi hučel řev Ničitelů, co otřásal zemí. Kvůli horku z lávy jsem měl také zamlžený zrak. Ze všech stran se ozývaly hřmící zvuky, jak vzduchem létala magie succubů a útoky aurou ostatních členů gildy, zatímco čelili Ničitelům.

„Sežer tohle a chcípni!”

Vytáhl jsem Peičinu moc až na limit, sestřelil jsem několik Ničitelů a vstřebal jsem tolik many, kolik jen šlo. Ačkoli jsem se kvůli tomu musel s nepřáteli střetnout, dokud jsem bojoval ve fyzickém souboji, Absolutní duše vstřebala zhruba stejné množství many, jaké jsem spotřeboval na vlastní útoky.

Když jsem uvážil to, že jsem také používal Perutův okruh, moje mana ani neměla šanci klesnout. Když jsem teď měl Ruyue materializovanou a když teď bojovala sama za sebe, samozřejmě to neplatilo.

[Hrdino!]

„Zrychli!”

[Rozumím!]

Jen pár z gildy dokázalo bojovat s Ničitelem jeden na jednoho a vyhrát. A tak abych zmírnil nebezpečí, kterému budou čelit, musel jsem jich porazit co možná nejvíc. A i kdybych je nezabil jediným úderem, s pomocí Hněvu Větrného krále jsem je mohl aspoň neutralizovat! Znovu jsem použil Provokaci, abych k sobě nalákal nepřátele, a řítil jsem se vzduchem na Lotte.

[Korunní princi, pokud se budeš příliš přemáhat a dojdeš zranění, bude to konec! Můj otec také...]

[Nepřemáhám se, neboj se!]

Celou tu dobu až do teď jsem pilně dřel, abych byl pro tento okamžik silnější! V porovnání se stoupáním kobkou dnem i noci, překonáváním svých limitů v Beyond a bojováním s Pány podlaží desetkrát denně tohle nic nebylo!

„Haaaaap!”

Lotte ovinula křídlo kolem jednoho shluku šarlatových plamenů, co k nám letěly, a vrátila ho k původci. Ačkoli tím Ničitele nemohla zranit, přinejmenším to pomohlo zastavit jejich pohyby. Okamžitě poté jsme se k tomu Ničiteli rozletěli a já jej zmlátil kopím ovinutým vírem blesků.

[Guaaaa!]

„Lotte, kolik jsme jich do teď zabili?”

[178!]

Lotte a já už jsme se smáčeli v plamenech Ničitelů. Ačkoli jsem díky Plamenné násavce, co anulovala plameny, nebyl zraněný, Lotte už měla tělo celkem popálené. Ale nepřestala a dál letěla vpřed. Jejích zraněních jsem si brzy všiml.

[Hrdino! Nemysli na zbytečnosti a útoč, takové spáleniny se mi zahojí za jediný den!]

„...Dobrá. Pojďme.”

Hněv Větrného krále neskončil, dokud jsem ho sám nezastavil. Jinými slovy jsem mohl ustavičně uštědřovat újmu větrem, bleskem a výpadem. Díky Tetování Obrovského vlka jsem také mohl uštědřit dodatečných 50% újmy.

Jen mi bylo tak nějak líto toho, že když jsem své brnění vylepšil na Čistě černou touhu, zmizel ten 60% bonus ke všem technikám typu výpadu. Ale místo toho jsem dostal Trn touhy, co mohl ostatním krást životní sílu. Ale to bylo omezené jen na jedenkrát denně. Každopádně jsem teď neměl čas dělat seznam věcí, kterých jsem litoval. Zrovna teď jsem se musel soustředit na používání svých schopností na to, abych Ničitele zabil jedinou ranou.

„Huaaaaap!”

I když Hněv Větrného krále mohl pokračovat donekonečna, jelikož to byla technika typu výpadu, musel jsem se neustále na něco řítit, aby se účinek zachoval. Jinými slovy i Lotte se musela řítit bez zastavení.

Doširoka jsem otevřel oči a dál jsem bodal kopím. Kdybych byť jen na sekundu polevil v ostražitosti, řítil bych se k Ničiteli nepřipravený. Musel jsem udržovat soustředění. Kdybych s bojem v takových bitvách neměl žádné zkušenosti, kdybych nebojoval na světě Luka a Panan, bylo by nepředstavitelné, abych takhle udržoval jednu techniku.

| Kritický úder! |

[Guaaaa!]

„Chcípni!”

[Pane, cítím přítomnost mocné existence!]

To mi nahlásila Sharana, co prosycovala mé tělo, zatímco jsme zabili 26. Ničitele. I během výpadu na další cíl jsem vzhlédl a prohlédl si obzor. A tam jsem spatřil linii mašírujících netvorů, co švihali biči z lávy.

[Jsou tu! Metaři!]

„Uklízeči?”

Nevěděl jsem, co se snažili uklidit, ale bylo nevyhnutelné, že s nimi budu muset bojovat. Ale předtím jsem musel eliminovat Ničitele! Zaťal jsem zuby a zakřičel: „Lotte, vpřed! Tohle nedokážu skončit jen s Hněvem Větrného krále!”

[Gryaaaaa!]

Lotte v reakci na to zařvala a zamávala křídly. Kopí, co jsem vrhl k Ničitelům, nastřádalo vítr a blesk a roztrhalo je na cucky.

[Pane, energie větru sílí! Pořád ji dokážu ovládat, ale nejsem si jistá, jestli budeš ve středu toho všeho v pořádku!]

[To samé platí o mě, pane. Ale jelikož dokážeš používat i blesk Boha, myslím, že to bude v pořádku!]

„Správně, budu v pohodě! Tohle nic není!”

No ano, stačil jediný chybný krok a ten vítr a blesk soustředěný na hrotu mého kopí mohly snadno vybuchnout a způsobit, že bych své kopí upustil. Ale jedinečná technika mého klanu, od které jsem odvodil i Hrdinný úder, už tak vyžadovala, abych se naučil kontrolovat tak chaoticky ničivou moc. Jinak by bylo nemožné vymáčknout každičkou kapku moci z mého těla a soustředit ji do jediného bodu. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem chápal, že moji předkové trénovali celkem úchylné metody. Jelikož jsem z toho těžil, samozřejmě jsem si nestěžoval!

„Doba ledová!” zakřičel někdo v dálce.

V mžiku se na místo, kde jsme byli Lotte a já, donesla mrazivá energie, co pronikala až do morku kostí. Letmo jsem se podíval směrem, odkud ta mrazivá energie přišla a spatřil jsem Inu, co zničila tucty Ničitelů ledem, co vypadal jako lotos. Její vskutku neuvěřitelná ničivá síla se hodila k uživateli řádu SSS.

Zdálo se, že Ina vynaložila velké úsilí, aby tu techniku použila, neboť se zapotácela. Ačkoli jsem ji chtěl obejmout, momentálně jsem nemohl. Zaskřípal jsem zuby a pokračoval jsem dál. Jakmile se o všechno postarám, obejmu ji, jak jen mi bude libo!

„Uoooooo!”

[Přicházejí!]

Jelikož se bojovým jednotkám succubů a ostatním členům vedlo fantasticky, padlo už přes polovinu Ničitelů. Než jsem se nadál, atmosféra na bojišti se změnila a přibližovali se Metaři.

[Jejich bič je nebezpečný! Je víc horký než meče Ničitelů a má schopnost se prodloužit!]

„To mi nezní jako nic velkého!” zakřičel jsem kurážně a navedl jsem Lotte k nim.

Pokud jimi nedokáže proniknout Hněv Větrného krále na vrcholu moci, pak nic!

[Živý člověk!]

[Milujeme lidi. Jsou lahodní!]

[Lidské maso je tak měkké, že se rozplývá na jazyku!]

Když si mě všimli, švihli biči mým směrem, zatímco brblali o něčem nesrozumitelném. Já jsem větrnou energií kolem svého kopí odstrčil ty blížící se biče a vyrazil jsem k nim.

„Okuste toto lahodné lidské maso!”

[Kuhuk!]

Když jsem Metaře bodl svým kopím posíleným Hněvem Větrného krále, jeho mocná rotační síla mu do hrudi provrtala obrovskou díru. Metařům, co se stali svědky smrti svého kolegy, se rozšířily oči a máchli svými biči, ale já jsem se dál řítil vpřed, aniž bych jim věnoval pozornost.

I kdyby mě ty biče zasáhly, se schopností svého pláště anulovat plameny jsem jen stěží utržil nějakou újmu. Ani nemluvě o tom, že na rozdíl od Daisina biče byl pohyb těchto bičů naprosto čitelný. Nebylo možné, abych se bál útoků, které dokážu přečíst!

[Kugyagyak!]

[Člověče... Člověče, člověče!!]

„Sami jste celkem měkcí!”

Poté, co jsem s pár z nich bojoval, jsem dokázal hned vyjmenovat jejich zvláštní charakteristiky. Rozhodně měli plameny mocnější než Ničitelé, ale konstituci měli slabší, a proto i slabší obranu! Bylo pro mě mnohem snazší se s nimi vypořádat.

„Lotte, uhni!”

[Rozumím!]

Lotte se pohybovala čím dál rychleji. Když jsem teď o tom přemýšlel, zdálo se, že se její schopnosti od našeho prvního setkání zdvojnásobily. Také teď byla větší a lesklejší. Toto bylo snadno vidět z toho, jak se snadno řítila mezi netvory řádu SSS+, i když byla zprvu jen netvor řádu S+.

[Hrdino, blíží se další!]

„Já vím! Dál leť!”

Pevněji jsem se chopil svého kopí. Se smělým úsměvem jsem soustředil svou energii do kopí. Válečnou cestu si člověk musel tříbit ve skutečném boji. Tím, že jsem se vrhal vpřed s životem v sázce a že jsem to tak donekonečna opakoval, jsem teď lépe chápal hloubku za bodnutím.

Jakmile jsem dokonale zvládl Boj s kopím vysokého řádu, myslel jsem si, že jsem spatřil konec bojového umění s kopím bez many. Ale bylo mi jenom 21 let. Nebylo možné, abych za pouhých 13 let dokonale zvládl ušlechtilý bojový styl. Teď jsem to chápal. A zároveň s tím jsem pochopil, že systém technik nebyl dokonalý a že se prostě spoléhat na levely techniky bylo to samé jako vytyčit si linii svých limitů.

A navíc normální boj s kopím nemohl být stejný jako boj s kopím na zvířeti. Techniky kopí, co jsem ukázal na Lottině hřbetě, rozhodně nebyly stejné, jako když jsem byl nohama pevně na zemi. Čím víc jsem byl na Lotte vyladěný, tím víc jsem četl její pohyby a pozměňoval své vlastní, tím zručnější byly moje útoky kopím, neboť se to shodovalo s limitem její rychlosti!

| Kritický úder! |

Poté, co jsem znovu bodl, kvůli zbylé síle útoku Metaři, co stál vedle zasaženého cíle, vybuchlo rameno. Okamžitě jsem kopím máchl stranou a srazil jeho bič stranou. Lotte jako by mi četla myšlenky, změnila trajektorii a vyrazila k tomu Metaři. A pak jsem ho prostým útokem připravil o život.

Jak čas plynul, moje útoky teď byly ničivější, ačkoli v sobě obsahovaly stejné množství moci jako předtím. To znamenalo, že moje umění s kopím překročilo do říše, kde na maně nezáleželo. Jelikož jsem věděl, co se dělo, bezděky jsem se usmál.

Vážně bylo příjemné sílit! Bez ohledu na to, jak moc jsem riskoval svůj život! Bez ohledu na to, kolika nepřátelům jsem musel čelit!

„Dobře... Dobře!”

[Hrdino, zasáhl tě stavový účinek?!]

„Jsem imunní, jaký stavový účinek! Lotte, zrychli!”

[Hrdino?!]

Hněv Větrného krále neustal. Můj výpad neustane, dokud se mi na hrotu kopí neshromáždí veškerý vítr a blesk na světě!

[Guoooooo!]

Zrovna když jsem si tohle pomyslel, mi něco zabránilo v pokroku. Ačkoli jsme se pokusili prorazit přímo skrz, moje kopí tím nedokázalo proniknout! Ovládl jsem energii, co se snažila začít běsnit, zatímco jsem zdráhavě zaujal postoj k finálnímu úderu. Zvedl jsem hlavu. Chtěl jsem vědět, co přesně moje kopí nedokázalo provrtat.

A tam na mě z výšky zahlížel obr, co měřil desítky metrů. Měl na sobě tlusté brnění z ohně a v ruce držel kopí z ohně, po kterém jsem tak nějak toužil.

Zeptal jsem se Lotte: „Tohle je Lávový král?”

[Promiň, Hrdino, není.]

Jak jsem to zaslechl, vydechl jsem si úlevou. Nepoužít Suveréna, jen co jsem ho zahlédl, bylo vskutku z pekla štěstí.

Byl to začátek boje se středním bossem.
-----------------------------------------------

~ Tak jsme si to na bojišti trochu vyčistili a konečně pokročíme k něčemu většímu... ~

<Předchozí>...<Následující>