ICDS - kapitola 227

Kapitola 227 – Suverén (7)

Cože? Nemohl jsem si pomoct a myslel jsem si, že jsem se přeslechl. Vyvinula se? Na co? Co je vyšší druh Temného Křídla?! Licorice, co jsem držel v náručí, dala najevo svůj šok.

„Evoluce... To proto, že se zavázala Drahému manželovi. Získala část moci kobky.”

„Část moci kobky?”

„Není možné, aby bylo něco takového přirozené. Protože získala vhodná dosažení, prostřednictvím tebe, Drahý manželi, obdržela požehnání kobky. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by pouhý wyvern mohl nabýt dostatek dosažení, aby dosáhl evoluce... Co jen je zač?”

„Bývala bossem oblasti. Ale spíš než tohle... pojďme se podívat na Lotte.”

Jelikož Licorice vyšilovala kvůli tomu, že se mě nechtěla pustit, vzdal jsem se pomyšlení, že bych ji pustil. Když jsem se užuž chtěl přiblížit k Lotte, kterou zalévala padající láva, najednou zazářila a ovinulo ji rudé světlo. Dokonce i já jsem cítil ten intenzivní žár, co z ní sálal.

„Shine, co se stalo?! Porazil jsi toho... Hup.”

Hwaya ke mně rychle přiletěla, pak spatřila Licorici v mém náručí a přimhouřila oči a zavřela pusu. Hwaya vážně rychle chápala situaci. Byl jsem za to vážně vděčný. Očima jsem jí dal najevo svůj dík a promluvil:

„Lotte se vyvíjí.”

„Vyvíjí se?!”

Netrvalo dlouho a to zářící světlo pominulo. Ale jakmile to světlo, co se kolem Lotte ovíjelo, ustoupilo, zdálo se, že i Lotte se začala zmenšovat. Od našeho prvního setkání se Lotte o hodně zvětšila, ale teď dělala pravý opak.

Nakonec se Lotte smrskla zhruba na 4 metry. To světlo pak vplynulo do jejího těla a ona se ukázala. Ačkoli byla stále černá, okraje křídel jí lemovaly rudé linky. Zdálo se, že teď byla hbitější a oči měla temně rudé barvy. Zdálo se, že její evoluce měla vážně co dělat s lávou!

| Temná Křídla jsou vzácný druh wyvernů, co jsou schopní kontrolovat prokleté plameny. Jsou velmi uznávaní pro své svižné máchání křídly a mocné plameny, ale po pravdě řečeno jsou jen výsledkem pádu mocného druhu starodávných draků, na které padla kletba. |

| Říká se, že Temná Křídla, co překonají svá omezení, se mohou vrátit do své původní podoby. Ale nejenom že je velmi málo Temných Křídel, dokonce i jejich padlá podoba je tak mocná, že je pro ně těžké dosáhnout svého limitu. Temné Křídlo Lotte se stane prvním Temným Křídlem, co získalo svou původní podobu! |

| Temné Křídlo Lotte se vyvinula na Planoucí Královnu! |

Nevěděl jsem, jak jí kobka pomohla, ale její evoluce se spíš blížila návratu. Lotte snadno roztříštila představy všech a teď přišla k nám a promluvila:

[Hrdino, viděl jsi mou transformaci?!]

„Jo, viděl. Zdá se, že se ti energie zdvojnásobila.”

Stačilo se k Lotte jen přiblížit a cítil jsem intenzivní žár. Zdálo se, že když se zmenšila, její energie teď byla hutnější. Lotte vzrušeně zamávala křídly. Křídla, co na sobě nesla plameny, se vydula a rozvířila okolí.

[Huhu, takže tohle je má pravá podoba. Znovu nabýt svou skutečnou podobu výměnou za zradu ostatní netvorů a volbu života jako služebníka člověka, jak vskutku podivné! Huhahaha!]

„Víš vůbec, co říkáš?”

[Hrdino, zdá se, že jsi skutečně mým požehnáním!]

„Jo, jsem rád, že jsi šťastná.”

I když to bylo trochu obtížné, neboť jsem jednou paží držel Licorici, druhou rukou jsem pohladil Lotte, co ke mně přišla.

Promluvil jsem: „S radostí ti uspořádám oslavu, ale měla bys vědět, v jaké situaci se nyní nacházíme. Ještě chvilku počkej.”

[Můžu čekat, jak jen dlouho budeš chtít, můj Hrdino!] odpověděla Lotte vzrušeně a přistrčila ke mně hřbet. Než jsem na ni vylezl, pohladil jsem Licorici, co jsem měl stále v náručí.

„Licorice, využila jsi veškerou svou manu, že?”

„Hm. Promiň, Drahý manželi. Věděla jsem, že stále ještě budeme čelit králi, ale nedokázala jsem se ovládnout... Nějakou dobu se mi neobnoví.”

„Ne, s tím se nedalo nic dělat. To nic. Můžeš se vrátit do vily a odpočinout si. My se vypořádáme s Lávovým králem.”

„Dobře, věřím ti,” odpověděla Licorice tiše a políbila mě na tvář (Hwayě zacukalo v obočí). Pak se vrátila do kobky a já vylezl Lotte na hřbet.

„Dobrá, teď je na čase... Hm.”

Když Lávové Srdce zemřel, myslel jsem si, že se všechen jeho majetek promění na lávu a zmizí, ale překvapivé bylo, že jeho obrovské kopí bylo stále zabodnuté do země. Prosycené zbývající manou Lávového Srdce stále udržovalo svou podobu zbraně!

„Eit.”

Zlehka jsem vrhl své Chaotické kopí. Jakmile narazilo do obrovského kopí, zazářilo a vstřebalo ho do sebe.

| Karmínové chaotické kopí vstřebalo Lávové obrovské kopí. Růst: 77% |

„Huk, o tolik!”

Předtím nebyl růst ani na 70%. Dokonce i poté, co kopí snědlo veškeré zbraně z Akčních kobek a od Pánů podlaží, nevyrostlo ani o 23%, ale tentokrát to bylo téměř o 10%. Ačkoli jsem nevěděl, jak jsem hodlal pokrýt těch zbývajících 23%, věřil jsem, že než uplynou ty dva roky, budu ho moct vyvinout na další úroveň.

„M-měl jsem se podívat na popis předmětu? Ne, stejně bych ho předhodil Chaotickému kopí...”

Chaotické kopí se protočilo vzduchem a vrátilo se mi do ruky. Pak jsem se otočil na Hwayu, co stála s pusou dokořán, a zeptal jsem se: „Jak jsou na tom ti dva zranění? Jsou v pořádku?”

„Díky Ludiině rychlému léčení a Elixírům... jsou v pořádku, ačkoli přišli o nějaké své vybavení... Byl to Walker a Sumire.”

„Umím si představit, jak je ta láva zasáhla.”

Walker se s největší pravděpodobností zranil, když se snažil chránit Sophii, a u Sumire to pravděpodobně bylo to samé, akorát s jiným členem gildy. Jelikož jsem si dokázal představit, jak je to muselo bolet, zaskřípal jsem zuby a natočil jsem tvář jejich směrem. Bylo nejlepší, abych se o všechno postaral co možná nejrychleji!

Počet Ničitelů a Metařů klesl na polovinu původního počtu, když se prvně objevili. A za nimi se začala objevovat nová vlna. S největší pravděpodobností to byla poslední vlna vojáků, neboť i když jich nebylo mnoho, každý z nich působil mocně.

Namířil jsem na ně svým kopím a tiše jsem promluvil k Hwayě: „Hwayo, ochraň ostatní.”

„Víc se bojím o tebe.”

„Budu v pořádku, vážně.”

„Shine...”

„Honem.”

Upřímně řečeno, jelikož jsem při svém posledním útoku použil Oběť, HP jsem měl celkem nízko. Vyzunkl jsem lektvar a lahvičku jsem odhodil na zem a rozbil ji tak. To byl tak nějak signál.

„Půjdu napřed!”

„Shine, dávej pozor!”

„Samozřejmě!”

Lotte se vyvinula na Planoucí Královnu a její rychlost dalece překonala veškeré mé představy. I když byla Temným Křídlem, s tím svým velkým tělem ukazovala šokující rychlost. Teď se téměř zdálo, jako kdyby cestovala rychlostí světla.

[Hrdino, připrav si kopí!]

„Já vím, jsem připravený!” odpověděl jsem energicky a navýšil moc Šíleného tajfunu. Ti nepřátelé, kterým jsem teď čelil, byli Rytíři, co byli zdánlivě zmenšenou verzí Lávového Srdce. Jelikož jsem byl schopen porazit Lávové Srdce, nebyl důvod, abych se bál!

„Bojujte se mnou, vy zatracení mizerové! Otevřete mi cestu ke svému králi!”

Můj řev burácel celou sopečnou oblastí. Lávoví rytíři zdánlivě pochopili má slova, pozvedli své zbraně a vyrazili ke mně. Lotte jako by na tento okamžik čekala, zvýšila hlas a zasmála se.

[Dovolím vám pocítit důstojnost této Planoucí královny!]

Její tělo zazářilo zářivým světlem, jako když jsem já použil Božskou rychlost. Aniž bych měl šanci cokoli udělat, vyrazila k Lávovým rytířům a při kontaktu jim roztříštila těla. Ačkoli se jejich těla v okamžiku smrti rozprskla na lávu, zdálo se, že Lotte byla nezraněná.

[Hrdino, moje tělo je teď vůči plamenům silnější. Neboj se o mě a volně s nimi bojuj!]

„To rád slyším!”

Byl to růst, co byl hoden slova evoluce. Široce jsem se usmál a namířil jsem kopí, co praskalo bleskem, na Lávové rytíře.

„Pojďte na mě! Všechny vás zničím!”

Uplynula nějaká doba a když jsem zaslechl smrtelná muka Lávového rytíře a ohlédl jsem se, na bojišti zůstali jenom členové Revivalu. Těch nespočet Ničitelů, Metařů a Lávových rytířů nebylo nikde vidět. Na bojišti, co bylo plné hlasitého křiku a vybuchující lávy, teď padlo podivné ticho.

„Je... konec?” zamumlal jsem, sám jsem tomu nedokázal uvěřit. Ostatní členové se také rozhlíželi kolem sebe, zatímco z nich kapala krev a pot.

[Vskutku ano, Hrdino. V této oblasti zůstala už jen jedna přítomnost.]

Lotte klidně namítla. Bylo jasné, kdo byl ta zbývající přítomnost, o které se zmínila. Mohl to být akorát Lávový král.

„Sopka... Velká energie.”

Přišla ke mně Daisy, zdánlivě vypadala nesmírně znaveně. Ačkoli si díky své uniformě vždycky zachovávala upravené vzezření, její oděv byl nyní zašpiněný a také byla celá zpocená. Měl jsem pocit, že to bylo poprvé, co jsem Daisy viděl se potit.

„Moji nemrtví, mnoho pryč. Lávový král, dej mi ho.”

„...Myslíš si, že ho dokážeš ovládat?”

„Pravděpodobně? Zřeknu se kontroly všech ostatních nemrtvých, půjde to.”

„To není dobré!”

„Pro dny jako dneska, je třeba nejvyšší zbraně.”

Po jejích slovech jsem váhal. Měla pravdu. Ačkoli byli její nemrtví netvoři silní, někdy bylo lepší mít jednoho s absolutní silou. Takhle řečeno, Daisy byla vážně úžasná. I když jsme ještě nevyhráli, ona už přemýšlela o tom, jak získá nemrtvého.

„Dobrá, dobře.”

„Huhu.”

Když si Daisy vyslechla mou odpověď, usmála se. Já jsem pak svolal ostatní členy. Jejich neutěšený stav se nedal popsat slovy. Zdálo se, že poté, co Walker a Sumire přišli o své vybavení, měli ještě větší těžkosti, neboť bojovali s vybavením nižšího řádu.

Kromě toho bojové jednotky succubů měly další oběti. Byl jsem rád, že jsme se postarali o tuto zatracenou lávovou armádu, ale nad smrtí succubů jsem si mohl akorát povzdechnout.

„Vážně... díky, vám všem.”

„Taky sis vedl dobře.”

„Nějak jsme vyhráli. Myslel jsem si, že umřeme.”

„Jsem vyčerpaná.”

Zatímco všichni přispěli svým komentářem, Ina mi v tichosti skočila do náručí. Pravděpodobně to byla ona, kdo dneska odvedl většinu práce. Musela zabít mnohem víc vojáků než já a také musela použít mnohem víc many. Měl jsem pocit, že kvůli mně Ina zbytečně trpěla, a tak jsem ji objal a pohladil po zádech.

„Díky, Ino. Vedla sis dobře.”

„Uuuung, ještě jsem neskončila. Budu bojovat s tebou, tati.”

„Kvůli tomu, že nemám dostatečné schopnosti, Ina trpí... Promiň, pořád potřebuji tvoji moc. Můžeš mi pomoct?”

„Jo. Ochráním tě, tati.”

Bylo mi to ještě víc líto, a tak jsem Inu objal pevněji.

Leon se mě pak zeptal: „Příteli, ten chlápek nevyleze?”

„Ne. Evidentně nebojuje, dokud není v prostředí, kde má nejvíc výhod.”

„To je ale otrava.”

„Tak dobře... vybereme členy.”

Po mých slovech pár lidí zareagovalo okamžitě. První, kdo vyskočil, nebyl nikdo jiný než Sumire.

„Pořád můžu jít dál, Shine!”

„Ne, Sumire.”

„Ale ještě jsem ani nepoužila svou boží moc! Předtím jsem došla zranění jen proto, že jsem si ji chtěla schovat na boj s bossem.”

„Sumire.”

Znovu jsem zakroutil hlavou.

„U výběru členů teď hledím jen na jednu podmínku. Jestli zemřou po jediné ráně nebo ne. I když máš ještě svou boží moc, jsi příliš vyčerpaná. Bylo by obtížné znovu bojovat.”

„Shine...”

„Synu, já můžu jít dál.”

„Ani ty nemůžeš, otče.”

„Hej!”

Dokonce ani po otcově protestu jsem neustoupil a pokračoval jsem: „Všichni succubové si dneska vedli úžasně. Vraťte se do Místa odpočinku andělů a odpočívejte. Až bitva skončí, uspořádáme pohřeb všem padlým kolegům.”

„Drahý manželi...”

„Teď ohlásím, kdo se mnou půjde bojovat s Lávovým králem. Bude to já, Daisy, Hwaya, Ina a Ye-Eun.”

„Cože? A co já, Shine?!”

„Ty ne, Ludio. Je to příliš nebezpečné.”

„Shine!”

„Ne.”

„Ale necháš jít Su Ye-Eun?!”

„Ye-Eun má mezi námi nejlepší schopnost vyhýbání. Podívej se na ni.”

Ukázal jsem na Ye-Eun. Nejenom že měla jen pár zranění, ale všechny byly lehké a oblečení měla mnohem čistější než ostatní. Nebral jsem s sebou Ye-Eun bezdůvodně. Její schopnosti vyhýbání byly v gildě na prvním místě. Co se týkalo její síly...

„Ye-Eun má 'tamto'.”

„Uu... Jo, použiju to... Uuu.”

Zdálo se, že si Ye-Eun uvědomila, na co jsem mířil, neboť se trochu zamračila a zamumlala: „Ale mistrová má na Shina spadeno...”

„Uprostřed bitvy se nepokusí o nic absurdního.”

„Neboj se, Ye-Eun. Pokud se o něco pokusí, zastavím ji. I kdybych ji musela spálit.”

„Je to moje tělo, Hwayo!”

Pak nespokojeným tónem promluvil Ren: „Korunní princi, také mám Božskou manifestaci.”

„Rene, pokud použiješ Božskou manifestaci, skočíš přímo do ústí sopky. Musíš počkat, až dokud neskončí fáze mlácení.”

„Haaa.”

Když Lebuik zaslechla, že s sebou nevezmu Rena, otevřeně si oddechla.

Promluvil jsem s hořkým úsměvem: „Kdokoli jiný se akorát bude plést. Prostě se vraťte a odpočiňte si, dobře?”

„Uuu...”

„Nechci...”

„Ludio, dám ti na starost, abys vyléčila ostatní ve vile. Prosím.”

„Ale Shine... Uuuu.”

Ludia nafoukla tváře a nakonec se odvrátila.

„Dělej si, co chceš. Pokud chceš, jdi umřít, hloupý Orku!”

„Díky, žes mě poslechla.”

„Eit!”

I poté, co mi řekla, abych umřel, mi do tváře hodila pár lahviček Elixírů. Snadno jsem je chytil, přičemž Ludia se poté znovu s odfrknutím odvrátila a vrátila se do kobky.

„Takže my půjdeme, otče. Ne že nás budeš potají následovat.”

„Ehm! Až příliš svého otce podceňuješ!”

„Až získáš boží pravé jméno, můžeš jít s námi.”

„Kuuuuk! Fajn, přísahám, že tu zatracenou věc získám!”

Poté, co jsem všechny přiměl vrátit se do vily, jsem se podíval na zbývající členy a prohlásil: „Pojďme ulovit krále!”

Naším cílem byla hora sopky Bulusan. A tam na nás čekal Lávový král!
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>