KY - kapitola 94

Kapitola 94 – Pokračování bitvy

Vzniklo z toho to, že náčelníkovi vil dopřáli první tah, ale jejich odplata byla svižná a silná.

Lapis ustoupila, aby zhodnotila situaci, zatímco Loren předstoupil, vytáhl svůj velký meč nad hlavou a udeřil jím do obrovského kusu masa.

Od pohledu to vypadalo, že to nebude příliš tvrdé, ale pokud bylo to maso posílené magií, pak to bude něco úplně jiného.

A tak v sobě Lorenův první úder obsahoval téměř veškerou jeho sílu.

„Giii...”

Ten zvuk, co z náčelníka vycházel, nezněl jako jekot.

Ale Lorenův úder se stejně zabořil hluboko do masa a vystříkla sprška krve.

„Vypadá to, že naše útoky zabírají... ale...”

Loren z toho místa okamžitě odskočil.

To proto, že část toho masa, do kterého Loren zasekl meč, se zvedla a udeřila do místa, kde ještě před chvílí stál.

Ozval se zvuk, jako kdyby do podlahy udeřil mokrý hadr, to zranění, co Loren způsobil, se rozšířilo a po zemi se rozptýlilo víc masa a krve. Ale náčelník nejevil ani známky toho, že by si toho všiml.

„Smysly má otupené a tělo má tak velké, že se zdá, že moje útoky nic nedělají.”

Ale zdálo se, že věděl, že byl zraněný, neboť se začal po zemi sunout od Lorena.

„Neutíká, že ne?”

„Možná to je tím támhle.”

Lapis ukázala na horu nedaleko náčelníkova těla, co byla téměř stejně velká jako on.

Loren si toho nevšiml, neboť veškerou svou pozornost upíral na náčelníkovo obrovské tělo. Ale když se podíval bedlivěji, spatřil, že ta hora sestávala z těl zvířat, co žila v lese, a také z těl elfů. A zdálo se, že i toto spolu s náčelníkem přispívalo k tomu puchu.

„Z tohohle mám špatný pocit.”

„Pocit? Rozhodně to udělá.”

Lapis se také tvářila zhnuseně, ale náčelník si jich nevšímal a dál se sunul k hoře. Pak do ní vrazil tělem a z místa, kam dopadl, Loren a Lapis slyšeli, jak žvýkal věci, co byly měkké, tvrdé a mokré.

„Jí, že?”

„Rozhodně.”

Jíst, aby si zotavil zranění.

Byl to pochopitelný počin.

Ale rozhodně to nebyl počin, co by se měl dělat před nepřáteli, a tak se Loren na náčelníka zhnuseně díval.

„Chápu, proč se na něj tak díváš, ale... ta jeho rána se hojí,” pokárala ho Lapis.

Rána, co mu Loren způsobil, se neuvěřitelnou rychlostí zavírala a náčelník byl nakonec ještě větší než předtím.

„Takže dokud má co jíst, nezemře?”

„Nejsem si jistá. No, přece jenom to není tak, že má neomezené množství jídla.”

Loren si pomyslel, že ho budou muset sekat, dokud mu nedojde jídlo, a dál útočil na náčelníka.

Čepel velkého meče se mu zakousla do masa a vytvořila nové rány. Ale zatímco náčelník jedl, rány se zavíraly a zraněné části byly ještě větší než předtím.

Loren si pomyslel, že jen seknutí nezabere, a tak jen co se čepel zakousla do masa, máchl jí stranou.

Nejenom že to rány rozšířilo, ale také to vytrhlo kus masa, co se poté rozpleskl na zemi.

Loren si myslel, že tohle způsobí větší újmu než jen seknutí. Ale když ty kusy masa dopadly na zem, stalo se něco nečekaného.

To maso se rozštěpilo na malé kousky a najednou se z nich staly víly, co na Lorena zaútočily.

Jelikož Loren nečekal, že z masa, co odsekl, vylezou víly, nedokázal na jejich útoky dostatečně rychle zareagovat.

Levou rukou pustil velký meč a zvedl si ji před tvář, aby si aspoň chránil krk a oči.

Novorozené víly se mu vrhly k paži.

(Drén energie!)

Zrovna když se zuby vil měly protrhat Lorenovým masem, Shayna uvolnila svou moc Krále neživota.

V mžiku to vílám vysálo životní energii, takže padly k zemi.

Loren od toho místa ustoupil a poděkoval Shayně.

„Když mu kus usekneš, promění se to na víly. To je otravné.”

„Viřte před mýma očima, zuřte, karmínové plameny <Ohnivá Bouře>.”

Zatímco Loren klel, Lapis použila kouzlo, co si připravovala.

Ze země vyšlehly plameny, zachvátily náčelníkovo tělo a Loren si musel dát ruku před tvář, aby se ochránil před tou výhní.

Za jeho rukou Lapisina magie spalovala náčelníka, ale než to vůbec skončilo, Lapis s pochmurným výrazem zamumlala: „Je v tom příliš mnoho vlhkosti... úplně to neshoří.”

Jak Lapis řekla, i poté, co plameny odumřely, tam to náčelníkovo velké tělo bylo.

Povrch měl ohořelý a část se rozsypala na popel, ale z pod této vrstvy vřelo na povrch nové maso a brzy byl povrch znovu slizký.

„Co budeme dělat? Rozsekáme ho na kousky a pak je rozdrtíme?”

„Zmůže něco Shayna se svým drénem energie?” zeptala se ho Lapis.

Bylo možné, že drén energie na úrovní Krále neživota by s náčelníkem vil, co byl ještě větší než předtím, mohl něco zmoct tím, že z něj vysaje životní energii, aniž by ho dále zraňoval.

(Kdyby to šlo, radši bych to nedělala.)

Ale Shayna s tím návrhem nesouhlasila, vůbec svůj drén energie nechtěla použít.

(Budu to dál používat, abych víly udržela mimo jako předtím... ale promiň, Lorene. Nechci energii vysávat z hlavního těla.) To Shayna řekla Lorenovi chabou myšlenkou.

Loren plochou stranou meče vykryl pár proudů ohně, co náčelník během jídla vystřelil, a zeptal se Shayny proč.

(Přišla jsem na to, když jsem teď vysála všechny ty víly, ale... životní energie tohoto náčelníka není vůbec dobrá. Vlastně chutná příšerně.)

Jak mu to řekla hlasem, co mohl slyšet jenom on, přemýšlel, jak na to odpovědět.

Bylo to poprvé, co slyšel, že životní energie měla nějakou chuť. A živé stvoření jako Loren si nedokázal představit, jak chutnala příšerná životní energie.

(I pro mě to je poprvé, takže jak to mám vysvětlit... Ehmm, můžu se ze všech sil pokusit vysvětlit, jak to chutná.)

„To není třeba...”

Bez ohledu na to, jak dobré to vysvětlení bude, akorát mu řekne, jak strašně to chutnalo. A nic víc.

Ale Lorena překvapilo, že náčelník vil měl životní energii, co chutnala tak zle, že ji Shayna, co se stala Králem neživota, odmítala konzumovat.

„Tak co, Lorene?”

Lapis jejich konverzaci neslyšela.

Ona s Shaynou mohla komunikovat jen tak, že jí Loren řekne závěr své konverzace s Shaynou.

„Půjdu rovnou k věci. Tenhle chlápek chutná vážně zle.”

„Aaa... Tak to ji k tomu asi nemůžeme nutit.”

Lorena zmátlo, že se Lapis tak snadno zřekla Shaynina drénu energie, a tak se zeptal: „To tě přesvědčilo?”

„Ano.”

Náčelník stále jedl a přitom na ně dál střílel proudy ohně, jako kdyby byli otravní.

Lapis si před hrudí rychle udělala mudru a tichým hlasem řekla: „Bože znalostí, ochraň nás před mocí magie. Ochrana před magií.”

Obklopila je tlumeně zářící, průhledná membrána. A když se s ní proudy ohně střetly, zmizely za zvuků vody, co hasila oheň.

Lapis sledovala, jak se náčelník třásl frustrací, že jeho útoky nezabírají, a v rychlém sledu použila další božské umění.

„Neviditelná boží pěsti, udeř do mých nepřátel. Síla.”

Zlomek božské moci, co Lapis vytáhla, vytvořil obrovskou kouli čisté energie. Zdálo se, že odrážela její úroveň víry. A udeřila do těla náčelníka.

Vnořilo se mu to hluboko do těla a všude to rozstříklo krev, jako kdyby na zemi sestoupil bůh a uštědřil mu úder. Ale Lapis, co ten útok zahájila, si nespokojeně odfrkla: „Nebylo to dost na to, aby ho to naprosto rozdrtilo... Musím víc trénovat.”

„To božské umění má být něco takového?”

Loren si pomyslel, že na rozdrcení obrovského těla jako toto před ním by bylo třeba obrovské množství moci.

A když uvážil, že to zaříkávání mělo ovládnout takovou moc, přišlo mu až příliš krátké.

„Jistěže ne. Toto má obvykle moc jen na úrovni rozložitého mladíka, co veškerou svou silou udeří pěstí do zdi.”

„Není možné, abys něčím takovým náčelníka rozdrtila, víš?”

„Tím myslím, že mým zdrojem je má oddaná víra, takže...”

Loren zvažoval, jestli byla v postavení, aby mohla něco takového říct. A dál náčelníkovi uštědřoval ránu za ranou.

Každá ta rána mu způsobovala zranění. Ale když Loren viděl, jak se každé z nich zahojilo, bezděky si pomyslel, že jeho pokusy byly marné.

„Nemyslím si, že existuje nějaký kněz, co má tak hlubokou víru v Boha znalostí jako já. Co myslíš?”

„...No, to je asi vcelku přesvědčivé.”

Pokud měl na paměti to, že měla prostě jinou povahu než ostatní kněží Boha znalostí, chápal, že opravdu mohla být oddaným následovníkem.

„Ale když seky ani údery nezabírají, co s ním budeme dělat?”

„No, pokud půjdeme podle manuálu, bylo by nejlepší ho spálit, ale...”

Lapis začala mumlat, jak se začala rozhlížet kolem.

Loren přemýšlel, co dělala, a během toho svým velkým mečem odrazil další kus náčelníka, co k nim letěl.

„Kdybychom byli venku, neváhala bych a spálila ho.”

„Jo... tohle není to nejlepší místo.”

Ačkoli to tu nebylo naprosto uzavřené, nebylo tu dobré větrání.

Bylo očividné, že kdyby tu spálili tak velký kus masa, horko a stojatá atmosféra by byl problém.

„Takže jak... he?”

Loren se zarazil v řeči.

Když Lapis následovala Lorenův pohled a uvažovala, co se stalo, spatřila, že ta hora jídla skoro zmizela.

Bylo celkem impresivní, že se mu podařilo pokračovat v jídle, zatímco se s nimi zaobíral. Ale až ta hromada jídla naprosto zmizí, mohl svou pozornost obrátit jen na jednu věc.

„Nemusím ani odhadovat, že se nás pokusí sníst.”

„Vážně bych si přála, aby to byl sen.”

Do té doby náčelníka něco zraňovalo. A během léčení těch ran mu vyhládlo, a tak jedl.

Ale když teď to jídlo bylo skoro pryč, bylo očividné, že ho napadne sníst cokoli, co mu padne do oka, protože bude mít z léčení stále hlad.

To znamenalo, že jeho útoky zesílí. A jelikož Loren a Lapis nedokázali najít žádné průlomové řešení, byl to pro ně nevítaný zvrat událostí.

„Takže teď vážně, co budeme dělat?” řekla Lapis ustaraným hlasem, když vzhlížela na náčelníka, co se k nim sunul. Vycítila, že se pozornost té hroudy masa pomalu přesunula na ně, i když ani nevěděli, kde to má hlavu.

-----------------------------------------------

~ A teď je to sežere. Nebo spíš pokusí sežrat, Lorenovi pak znovu secvakne v hlavě a rozmetá ho na cucky a pak omdlí... ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>