KY - kapitola 93

Kapitola 93 – Začátek bitvy

„Plán je prostý. Chodba, co vede na místo, kde je náčelník. Corne a víly prolomí blokádu, co nám stojí v cestě. My pak projdeme skrz a navážeme kontakt s náčelníkem, porazíme ho a hotovo.”

„Řekla jsi to tak snadno... No, ale tak to asi je.”

Loren a Lapis se dostali ke vstupu do chodby, co vedla na místo, kde byl náčelník. Corne je vedla.

Feuillea samozřejmě nechali na starost ostatním vílám, takže tu nebyl.

„Dobrá. Ať se sem Feuille radši nedostane. Pokud se mu sem podaří dostat, necháme náčelníka být a prostě budeme utíkat.”

Když jim to Loren takhle připomněl, Corne si přiložila pěst na hruď a sebevědomě řekla: „Nech to na mě. V nejhorším případě použiju kouzlo Zkamenění, abych ho zastavila.”

„Pokud chceš, dokážeš být celkem agresivní, co...”

To kouzlo, co Corne zmínila, nebylo něco, co by se použilo na něčí zastavení.

Bylo to kouzlo, co dokázalo něco živého proměnit na kámen. A pokud se neodvolalo, oběť by zůstala kamennou sochou navždy. A bylo to útočné kouzlo.

Kdyby Corne, co byla mocnějším uživatelem magie než elfové a co měla kromě toho mezi vílami vysoké postavení, použila na Feuillea takové kouzlo, nebylo možné, aby byl v pořádku.

„Jsem si jistý, že to víš, ale nezabij ho, jasné?”

„Nech to na mě!” řekla Corne zlehka.

Ale Loren si nebyl jistý, jak moc mohl věřit slovům víly, a tak ho to stále trápilo.

„Když tohle pomineme, jsi plně připravený, Lorene?”

Loren na sebe shlédl.

Neměl nic speciálního, co by bylo třeba připravit.

Oděv, co měl vždycky na sobě, boty a kožené brnění.

Černý plášť, co si přehodil přes to, a jeho černý velký meč v ruce.

Tohle bylo veškeré Lorenovo nynější vybavení.

Měl pár dalších věcí, co si s sebou přinesl, ale buď to bylo stále mokré nebo mu to v bitvě nepomohlo, a tak to nechal na starost Feuilleovi.

„Jsem v pohodě.”

„Aha. Corne, pokud můžeš, prosím.”

„Dobře. Jdeme na to.”

Na její rozkaz se moc všech mágů ve vesnici soustředila na ni. Evidentně.

Loren trochu toho cítil ve vzduchu, ale nedošlo k žádným blýskajícím světlům nebo výbuchům, takže nedokázal vycítit, kolik se toho nashromáždilo.

(Takhle nějak magie funguje, Lorene. Ale cítit nátlak, i když to není útočné kouzlo, je už tak celkem neuvěřitelné.)

Shayna mu to vysvětlila, ale Lorenovi to stále nedocházelo, a tak si Shayna povzdechla a začala synchronizovat svůj zrak s jeho.

Když to udělala, Loren začal kolem Corne, co se veškerou svou silou soustředila, vidět zakřivení, i když do teď nic neviděl.

To zakřivení dosáhlo takové výšky, že dokonce i Loren musel vzhlédnout. A soudě podle její velikosti viděl a chápal, že se kolem ní shromažďovalo něco mocného.

(To je nahromaděná mana.)

„Teď to vidím. To je praktické.”

(Ale jsou to oči a zrak Krále Neživota, takže je nemůžu propojit nadlouho. Mohlo by ti to ukázat věci, kvůli kterým bys mohl pomalu přijít o rozum.)

Jak to Shayna řekla, uťala to spojení a Lorenův zrak se vrátil k normálu.

„Tak jo, jdu na to!”

Z Cornina těla něco vybuchlo.

Loren nevěděl, co to bylo, ale chápal, že uvolnila to, co překrucovalo prostor kolem ní a co díky Shayně zrovna spatřil. Ať už to bylo cokoli.

Vletělo to do chodby před nimi a po chvilce se z druhé strany začal linout vzduch s odporným pachem, takže Loren a Lapis si zakryli nos pažemi.

„Blokáda je prolomená,” řekla jim Corne, co předtím poletovala kolem, ale teď se jen stěží dokázala pohnout.

„Co je to kruci za puch?”

„Pravděpodobně to vychází z místa, kde je náčelník, ale... Vážně se mi nechce přiblížit k tomu, odkud tohle vychází.”

„P-počkat! To by bylo sužující.”

Po Corniných ztrápených slovech jí Lapis se smíchem řekla, že žertovala.

„Dobře, Lorene, až po tobě.”

„Ty... Jsem předvoj, takže bych asi měl jít první...”

Nedokázali říct, co na ně čekalo na konci chodby, takže nebylo možné, aby nechal kněžku jít jako první. Ale když ho takhle požádala, aby šel napřed, ani to nebylo dobrý pocit.

Ale Loren se obrnil. Věděl, že pokud nebude jednat, k ničemu nedojde. A tak vstoupil do chodby a Lapis jej následovala.

Na skalách a stěnách byl i tady zářící lišejník, takže bez problémů viděli. Ale s každým krokem, co udělali, ten puch sílil a sílil.

Loren zrovna začal přemýšlet, že se chtěl kvůli tomu puchu otočit a vrátit, ale chodba skončila a oni dorazili na otevřené prostranství.

„To je to místo, kde je náčelník?”

Jak se Loren rozhlížel, šklíbil se kvůli tomu puchu, co to tu prosycoval.

Myslel si, že když se blížil zdroji toho puchu, najde jeho zdroj, ale ačkoli by měli být velmi blízko zdroji, nedokázal zjistit, co to bylo.

Kdysi jemu a jeho kolegům žoldnéřům rozkázali vyrazit do více bitev za sebou, takže se nemohli nějakou dobu umýt. A to, co teď cítil, se podobalo tomu, co tehdy cítil z ostatních.

„Mísí se tu pach potu a špíny a... hnijícího jídla.”

Lapis ten pach identifikovala, zatímco si rukou zakrývala ústa a nos. Ale zdálo se, že pokud to neprošetří, nezjistí, jestli měla Lapis pravdu nebo jestli to bylo něco jiného.

Ale neměli čas to prošetřovat.

Jak se dalo čekat, jako první si toho všimla Lapis.

Bylo to v nejhlubší části otevřeného prostranství, do kterého vstoupili. Hned u zadní stěny.

Lapis nejprve nedokázala pochopit, co to bylo.

Ale po chvilce si uvědomila, že to možná bylo něco, na co se někdo proměnil. Zatahala Lorena za rukáv, zatímco ten se tvářil znechuceně.

„Lorene, to... je to to, co si myslím, že je?”

Když se Loren podíval na místo, kam Lapis ukazovala, při tom pohledu neměl slov.

Byla tam hora barvy kůže.

Byli v prostorné oblasti s celkem vysokým stropem, ale co kruci byla ta obrovská věc, co se stropu téměř dotýkala.

„Ehmm? Tohle není... To snad ne...”

Hrouda barvy kůže, co byla vlhká něčím, co byl s největší pravděpodobností pot.

Zdálo se, že tu hroudu na části rozdělovalo něco jako vrásky. Ale když viděli, že ta největší část se rozpínala a smršťovala, věděli, že to bylo něco živého.

Ale na otázku, co živého to bylo, Loren neměl odpověď.

Ta věc, co vypadala tak abnormálně, kořenila podél zdi.

„Zdá se, že to je zdroj toho puchu.”

Loren se nechtěl dotknout té věci, co se slizce leskla a vypadala, jako kdyby na ni někdo vylil olej. A tak se zhnusenou tváří přišel blíž a šťouchl do ní nohou.

Lapis zpanikařila a snažila se ho zastavit, ale už bylo příliš pozdě. A pozornost té obrovské věci se obrátila na Lorena.

„Kdo... jsi...?”

„Promluvilo to?!”

Ačkoli si nebyl jistý, odkud to mluvilo, slyšel to promluvit. A promluvilo to v reakci na Lorenovo počínání.

Loren pomalu odstoupil od obrovské hroudy, co mluvila, i když to byla mluva v roztříštěných frázích. A zeptal se Lapis, co také ustupovala: „Lapis, co to kruci je...”

„Přišli jsme sem najít náčelníka vil, takže máš ponětí, na co jsme zrovna narazili, že?”

Nebylo to tak, že neměl mlhavou představu o tom, co to bylo.

Ale když porovnal to, co mu bylo řečeno, a tu hroudu před ním, co se začala pohybovat, nechtěl tomu věřit.

„To si děláš srandu... Ta věc je náčelník?”

Vlastně bylo přirozené si myslet, že to byl náčelník, jelikož na to narazili na místě, kde jim bylo řečeno, že přebýval náčelník.

Ale víly, se kterými se až dosud setkali, byli chlapci a dívky velikosti dlaně jako Corne. A vůbec ne jako ta hrouda masa před nimi.

„Co to kruci?! Proč je tohle náčelník?!”

„Mě se neptej.”

Loren dokázal pomyslet jen na jednu věc.

„Snědl toho příliš a ztloustl...”

Loren a Lapis neměli ponětí, jak velký náčelník původně byl. Ale jelikož byl víla, bylo těžké si myslet, že byl dost vysoký na to, aby k němu oba vzhlíželi.

A tak Loren došel k závěru, že se z něj stala ta obrovská věc před ním kvůli tomu, že snědl veškeré jídlo, co ukradl elfům.

„Ale tohle je trochu moc, nemyslíš?”

„Možná asi nebude moc těžké ho zabít.”

Loren si myslel, že ten úkol bude celkem obtížný, neboť slyšel, že náčelník byl mocnější než všechny víly ve vesnici dohromady. A tak se mu ulevilo, že to nebude tak těžké, protože se jejich protivník nemohl pohnout. Ale pak okamžitě odskočil z místa, kde stál.

Téměř zároveň s tím na místo, kde zrovna stál, dopadlo pár proudů ohně. Ty plameny se rozprskly po okolí.

„Nezdá se, že nám to usnadní jen proto, že se nemůže hýbat.”

Náčelník se sám o sobě opravdu nemohl pohybovat.

Ale nebýt schopen se pohybovat a nebýt schopen bojovat byly dvě rozdílné věci. A zvlášť pokud člověk dokázal použít magii, mohl bojovat, pokud byl při vědomí.

„Vypadá to, že pokud se nezačneme snažit, budeme to my, koho zabijí,” zamumlal Loren.

Jak pevněji sevřel svůj velký meč, obrovský kus masa se zachvěl a začal kolem sebe znovu šířit ten puch. Nebylo jisté, jestli to chvění bylo dílem nervozity z bitvy nebo radostí z nové kořisti v dohledu.

-----------------------------------------------

~ Úplně mi to připomnělo reportáž, co před x týdny běžela o nejtlustějším muži světa. Ještě to párkrát zvětšte a máte náčelníka vil... A jako kdyby to nestačilo, zrovna tahle scéna má i ilustraci! ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>