DM - kapitola 219

Kapitola 219 – Chodba smrti

Tady Satou. Když jsem hrál na počítači RPG hry, bylo tam spoustu misí, co jste nemuseli dokončit v určitém čase. Měl jsem pocit, že to bylo divné, neboť pak by ty mise přijal každý, neboť neměli co ztratit.



„Aach! Vážně mi to přijde jako opravdický vchod do labyrintu, že?”

„Hm.”

Za otevřenou branou bylo schodiště vedoucí dolů a když jsme sestoupili pět metrů, ocitli jsme se v půlkruhové podzemní chodbě, co byla pět metrů vysoká a deset metrů široká.

Vypadalo to, že si Pochi a Tama vzpomněly na labyrint ve městě Seryuu, v tichosti se mi přitiskly k boku.

Jelikož chodba měla na stropě světlíky, bylo tu dostatečně světlo.

Nebylo tu dost jasno, aby se dala číst knížka, ale ani tu nebyla taková tma, že byste nemohli jít bez pochodně.

Ten světlík pravděpodobně vedl nad zem. Čas od času jsem viděl vojáky, zdálo se, že tam hlídkovali.

Nevěděl jsem, jestli se chodba stáčela nebo jak dlouho trvalo, než se člověk dostane ke vchodu do labyrintu. Zdálo se, že tomu tady říkali Chodba smrti a labyrint byl pořád trochu dál.

Jelikož jsem měl čas, zkontroloval jsem na mapě různé věci.

V Labyrintovém městě Selbiře bylo celkem 110.000 lidí. A z toho bylo 10.000 lidí armáda království Shiga, co se nazývala Oblastní labyrintová armáda. Tato armáda byla v obrovské pevnosti na jihozápadě. Vojáci byli v průměru v levelu 8, což bylo výš než ostatní územní armády. Bylo to mírně vyšší než vazalští rytíři, takže to pravděpodobně byla elita. Jelikož jsem měl dopis od paní Niny pro generála této armády, až skončíme s průzkumem labyrintu, musím za ním zajít.

Armáda, co měla na starosti obranu tohoto labyrintového města, nebyla armáda tohoto království, ale armáda nynějšího místokrále Selbiry, markýze Ashinena. V obchodním městě jsem s tímto člověkem měl menší problém, takže se s ním vážně nechci zaplétat. Mělo by nějakou dobu trvat, než se sem vrátí z obchodního města, takže bych svou povinnost měl splnit tím, když akorát jeho dům pozdravím a předám vhodný dar, než se vrátí. Vymluvím se z něčeho tak otravného.

Takže pokračujme v pátrání.

Bylo tu nečekaně málo průzkumníků, ne víc než 5.000 lidí. Podle cestovatelského průvodce sem každý rok přicházelo tisíc mladých lidí, aby se stali průzkumníky, takže když uvážím tohle, myslel jsem si, že to číslo bylo příliš malé. V podstatě přebývali v západní části města.

Bylo tu zhruba tisíc lidí, co pracovali jako nosiči zavazadel jako ty malé dívky předtím. Většina těchto lidí pracovala vně labyrintového města.

To pracovali na nějaké veřejné stavbě, jelikož se jim nepodařilo najít práci v labyrintu?

U vchodu do labyrintu před námi bylo 50 lidí, copak tam asi dělali?




Zepředu přicházeli čtyři průzkumníci. Jejich level byl v rozmezí 7 až 9. Ne, když uvážím, že level rytířů byl kolem levelu 10, možná to byli průzkumníci středního řádu nebo případní začátečníci. Vypadalo to, že jeden z nich byl těžce zraněný.

„Páchne to jako krev nanodesu.”

„Někdo jde~?”

Pochi a Tama si těch průzkumníků na stáčející se cestě před námi rychle všimly.

„Nano, ochraň Arisu a Lulu.”

„Rozumím.”

Byla Mia v pohodě. To jsem si pomyslel, ale Liza už se přesunula před Miu.

„Jsem Jeje z Rudého Ledu! Máme zraněného! Prosím, nechte sváry na později,” zakřičel mladý muž, co se zdál jako vůdce, zatímco mával rukou. Myslel jsem si, že to byla chuuni přezdívka, ale zdálo se, že to byl název jejich družiny.

Neviděl jsem tvář toho zraněného člověka, ale brnění měl doširoka rozštípnuté a z košile, co použili na ovázání zranění, prosakovala krev.

„Uuch, to je vážně strašné zranění...”

„Pane.”

„Hm, Satou?”

Když se Arisa a Lulu podívaly na toho zraněného člověka, velmi zbledly. Mia se očima zeptala, jestli bylo v pořádku, aby použila magii, ale já jsem jí rukou pokynul, aby to nedělala.

„Já jsem Satou, průzkumník začátečník. Pokud vám to nevadí, použijte tento lék.”

To jsem řekl a vytáhl jsem z brašny, co jsem měl přes rameno, dva rozředěné magické lektvary. Když přihlédnu k jejich levelům, tohle by mělo na vyléčení stačit.

„Omlouvám se, ale nic nemáme. Splatím ti to, až nás dožene vůdce, co prodává magická jádra. Je to ode mě hanebné, ale můžu si ten lék vzít předem?”

„Ano, prosím.”

Jelikož jsem měl původně v úmyslu jim ho dát zdarma, rychle jsem na to odpověděl a předal jsem ty magické lektvary Jejemu.

„He? Neříkej mi, že to jsou magické lektvary?”

„Ano, správně. Spíš než tohle to rychle podej tomu člověku.”

„Jo, jsem ti zavázaný.”

Jedna lahvička obnovila téměř 60% HP. Neviděl jsem zranění, protože bylo ovázané látkou, ale teď už by mělo být zavřené.

„Takže my půjdeme.”

„P-prosím, počkej. Ještě jsme ti stále nezaplatili.”

„Od někoho jsem to dostal, tak se tím netrap. Pokud nám osud dopřeje, znovu se setkáme.”

Nemohli jsme se tu potloukat celý den, a tak jsme se s nimi rozloučili. Zezadu jsem slyšel varování: „V oblasti 1-4 v labyrintu je abnormální množství mravenců, nepřibližujte se k tomu.” A tak jsem mávl rukou na znamení díků.

To nám přišlo vhod, pojďme se tam dneska podívat.

Mia a Lulu se chvěly, možná byly nervózní, když teď viděly někoho zraněného. Arisino vzrušení také opadlo, ale nezdálo se, že na tom byla tak špatně jako ty dvě.

„Vy dvě, máme pro dnešek skončit?”

„J-jsem v pořádku.”

„V pohodě.”

Ty dvě se přinutily k odvaze a kráčely kupředu se zaťatými pěstmi.

Pokud se jejich stav nezlepší, dokud se nedostaneme ke vchodu do labyrintu, vraťme se zpět.




Na konci chodby byly velké, zhruba 5 metrů vysoké dveře. To byla pravděpodobně brána do labyrintu. Na těchto černočerných dveřích byl rudý reliéf ďábelské tváře.

Vedle brány byl 10 metrů dlouhý a 5 metrů široký pult. A za ním bylo několik lidí, co mi přišli jako zaměstnanci gildy. Také tam byli čtyři mágové ve vysokém levelu, co se zdáli, že byli jejich doprovod.

U jedné části pultu se evidentně dohadovali vůdce Rudého Ledu a muž ve středním věku, co působil jako zaměstnanec gildy. Bylo to ohledně ceny magických jader.

Na druhé straně tohoto pultu seděly děti, okupovaly tam prostor o téměř 30 metrech.

Byly to lidské děti kolem 10 až 14 let věku, poměr dívek a chlapců byl zhruba stejný. Nebyl mezi nimi žádný otrok. Všichni měli level v rozmezí 1 až 3. Měly na sobě krátké oblečení a sandály upletené z plevele. Také tam byly děti, co na sobě měly jenom kalhoty a žádné sandály. Nebyli to průzkumníci, ale nosiči zavazadel. Nikdo z nich neměl zbraně nebo brnění.

„Děti~?”

„Je tu hodně dětí nanodesu.”

„Mwu?”

Pochi, Tama a Mia naklonily hlavu ke straně a působily zmateně. Nemyslím si, že to spolu trénovaly, ale udělaly to úžasně jednotně, což mi na tváři vyloudilo úsměv.

Arisa řekla: „Zpozdila jsem se.” A vypadala rozzlobeně, ale předstírejme, že jsem to neviděl.

Takže ty děti upřely oči na mě, bez jediného zvuku nebo gesta. Bylo to trochu... děsivé.

„Copak to asi dělají?”

„Mají děsivý pohled.”

Arisa o tom také přemýšlela. Lulu měla pocit, že to bylo strašidelné, naprosto jsem souhlasil.

Bál jsem se, že je Nana unese, protože to všechno byly děti, ale—

„Popírám, že mi stačí, když je to dítě.”

—tohle řekla. Možná měla svá vlastní kritéria.

„Pane, volají nás támhle.”

Nevšiml jsem si, že nás volal pracovník gildy, dokud mě na to Liza neupozornila.

„Copak?”

„Promiňte, ale jste průzkumníci začátečníci?”

„Ano, od teď budu ve vaší péči. Jsem Satou.”

„Ale, jak ohleduplné. Myslím, že už jste to slyšel, když jste se registroval, ale tady od vás odkoupíme magická jádra, co získáte v labyrintu. A také skoupíme netvoří části, co jsou uvedené na vývěskách na stěně támhle. Ale jelikož některé ty oznamy tam nejsou pořád, není zaručeno, že tu budou, i když vyjdete z labyrintu, takže dávejte pozor.”

Všiml jsem si toho, až když mi to ten zaměstnanec hladce vysvětlil, ale opravdu tam stála velká nástěnka a na ní bylo mnoho oznamů. Zdálo se, že většina klientů byli řemeslníci nebo prodejci ve stáncích. Od gildy tam nebyla žádná zakázka. Na dolní půlce oznamu bylo prázdné místo. Zdálo se, že tam se psaly symboly, co značily datum a jméno.

Kdokoli, kdo tu misi přijme, to místo pravděpodobně vyplní.

Vedle nástěnky byly děti s mírně lepším oděvem. Podle zaměstnance gildy bylo hodně průzkumníků, co neumělo číst, a tak tu zůstávaly děti kupců, co uměly číst a psát, aby jim to nahlas přečetly a zapsaly to za ně. A tím si něco málo vydělaly.

„Doporučuje registrovat se u zakázky na maso labyrintových žab a krunýře hmyzích netvorů, neboť ty jsou tu vždycky. Jsou tu lidé, co si pletou labyrintovou žábu s jedovatou ropuchou a donesou sem její maso, tak si dávejte pozor.”

Zaměstnanec mi řekl pár doporučených zakázek. Jelikož Liza za mnou přikyvovala a mumlala: „To bylo lahodné.” Pravděpodobně ten rozdíl znala. Pravděpodobně vzpomínala na grilovací párty v labyrintu ve městě Seryuu.

Správně, stejně dobře se na to můžu zeptat.

„Jen tak mimochodem, co jsou ty děti zač?”

„Ach, to jsou děti, co pracují jako nosiči zavazadel. Čekají, až je zaměstná družina průzkumníků. Děti, co čekají venku, se s nimi mění každé dvě hodiny a mají tady zakázáno se jakkoli propagovat,” dodal, protože ozvěna toho byla otravná.

Ale stejně, nebylo lepší na nošení zavazadel najmout dospělé nebo zvířecí lidi než tyto děti?

Když jsem se na to chtěl zeptat, brána do labyrintu se otevřela a vyšla z ní družina průzkumníků o 10 lidech. Byla to družina hlavně z válečníků, co byli v průměru v levelu 20. Zdálo se, že tři zvířecí lidi mezi nimi byli nosiči zavazadel.

„Hej, Veno. Promiň, že tě ruším, pořád tu je ta zakázka na maso Šedého pavouka?”

„Moc se omlouvám, Soví Vous to dneska ráno přinesl, takže si nemyslím, že na to bude tentokrát odbyt.”

„Pche, zase tihle, co? S tím se nedá nic dělat. Veno, ogriluju tohle maso. Hej, vy spratci, trochu vám dám. Při jídle můžete říkat 'pán Dozon je skvělý' nebo 'děkuju, pane Dozon', jak jen chcete.”

Když to ten vousatý průzkumník jako medvěd prohlásil, ozvalo se radostné jásání, co mi trhalo uši.

Pochi a Tama se také zařadily, neboť se zdálo, že se na to těšily, ale když jsem na ně zavolal, okamžitě se vrátily. Přece jenom bych se cítil provinile, kdybych kradl hostinu těm podvyživeným dětem.

Každý jsme u brány ukázali lidem naše dřevěné štítky a vstoupili jsme do labyrintu. Zaměstnanci gildy vypadali překvapeně, když viděli, jak Pochi a Tama otevřely ty pevné labyrintové dveře.

Takže? Pročpak asi?
-----------------------------------------------

~ Ani nevstoupili do labyrintu a už dělají problémy... tedy, vyčnívají z řady. ~

~ A pro Satoua jakékoli varování typu "nechoďte..." samozřejmě znamená "tam se musíme zastavit..." ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>