ICDS - kapitola 75

Kapitola 75 - Elementalista, co zapečetil. Elementalista, co zachrání (2)

„Kuhuuuuung!”

„Haaap!”

Zhruba 20 minut poté. Zatímco jsem kráčel touto drsnou Akční kobkou, naučil jsem se jednu důležitou věc. A to že než trávit 5 minut bojem s yeti, bylo lepší použít Hrdinný úder, abych je jedinou ranou zabil, a pak si obnovil manu za chůze pomocí Perutova okruhu.

Ač byli yeti silní, neobjevovali se moc často. Ale když se objevili, nikdy nebyli sami. Nicméně i když jsem použil Hrdinný úder, abych zabil yeti, na které jsem narazil, zjistil jsem, že jsem na další nenarazil, dokud se mi mana neobnovila.

Navíc jak Perutův okruh natahoval manu z atmosféry a cirkuloval ji uvnitř, okolní teplota na mě měla menší vliv. Abych zabránil tomu chladu, kterému nedokázala plně zabránit ani Ochranná róba proti chladu, zoufale jsem cirkuloval Perutův okruh.

| Perutův okruh se dostal do levelu 5! Cirkulací Perutova okruhu nasbíráš více many a zvýší se rychlost cirkulace! |

„Ooooooch.”

Moje teorie, že trénink je nejlépe provádět v zoufalých situacích, se potvrdila. Mírně frustrovaný, ale šťastný jsem pokračoval v horečnatém cirkulování Perutova okruhu. V ruce jsem měl kuši. Jelikož tu nebyla Peika, co by útočila z dálky, musel jsem použít kuši, abych zaplnil její roli. Zároveň jsem v dálce spatřil stojícího yetiho.

„Kiaaaaa!”

„Dobrá, stejně dobře můžu trénovat techniku Střelba z kuše.”

Prakticky jsem přetékal kostmi z kostlivců a velké tělo yetiho bylo dokonalým cvičným terčem. Pozvedl jsem kuši a zamířil jsem mu na oko. Šipka se automaticky nabila a vystřelila, sálala z ní rudá aura. Zasáhla yetiho paži a vybuchla. Moje míření bylo mimo.

„Tohle je těžké. Budu se muset naučit, jak lépe mířit.”

Takhle řečeno, jako zbraň, kterou jsem získal z pojmenovaného netvora z 30. podlaží, a Zásobník plamenných šipek byly předměty nejvyššího řádu, co jsem vlastnil. Rozhodně způsobovaly větší újmu než máchnutí kopím. Ačkoli se ta újma nedala srovnávat s tím, když jsem se soustředil a bodl kopím, kdybych se o to pokusil, yeti by mě nepochybně praštil.

Když jsem zjistil, že šipky na yeti fungovaly, otevřel jsem svůj inventář a spočítal jsem šipky v zásobníku. Zdálo se, že na zásobníku byla aplikovaná magie rozšiřující prostor, neboť se tam vešlo všech 1.577 kostěných šipek.

„Sežer tohle a chcípni!”

Okamžitě jsem začal donekonečna střílet ze své Stříbrné kostěné kuše. Kostěné šipky to střílelo téměř bez zpoždění a vybuchovaly na yetim, co nebyl schopný se jim vyhnout. Jak jsem pociťoval ten neustálý zpětný ráz, jak to ty šipky střílelo, měl jsem pocit, jako kdybych používal samopal. Tahle zbraň byla ještě lepší, než jsem si myslel!

| Střelba z kuše nízkého řádu se dostala do levelu 2. Zvýší se ti přesnost a šance na kritický zásah. |

„Ooch, taky se zvedl level techniky.”

Nebezpečné. Skoro jsem zapomněl na svůj původní cíl a prostě jsem jen střílel šipky! Yeti, co měl sežehlou kožešinu a hojně krvácel, ze sebe vydal rozzuřený řev a vyrazil proti mně. Po cestě vzbudil další dva yeti. Ty yetiové vážně nikdy nebyli sami.

„Nemyslím si, že vás dokážu zabít jen s kuší... ale tvoji kamarádi můžou taky vzít pár šipek!”

Pozvedl jsem kuši. Bez ohledu na to, jak byli silní nebo jak měli schopnost zmrazit svého protivníka, nic to neměnilo na tom, že to byli stále žijící stvoření. Zdálo se snadné postarat se o toho, co notně krvácel. Zvlášť když mu ohnivý atribut šipek spálil kůži, takže jí šipky snadno pronikly. Kvůli tomuhle mi Loretta určitě prodala ten Zásobník plamenných šipek.

| Získal jsi Yetiho roh. |

| Získal jsi 5.800 zlatých. |

„Tihle chlápci vážně dávají různé předměty.”

Yetiho krev, Yetiho kůže, Yetiho roh. Tohle byly tři předměty, co yeti dávali, když jste je zabili. Pomyslel jsem si, že to nemohlo být jen smetí, a tak jsem zkontroloval jejich popis, který je označoval jen jako | materiál |. Prozatím jsem se rozhodl si je nechat.

[Pane, začíná být chladněji. Mám pocit, jako že se něco blíží.]

„Už jsem skoro tam, Peiko. Ještě chvilku počkej.”

Zrychlil jsem tempo. S kuší v ruce jsem zůstal připravený útočit. Nechci se chvástat, ale když přišlo na věci, co využívaly mé tělo, učil jsem se rychle. Po pár bojích s kuší jsem začínal chápat, jak řádně mířit, abych zasáhl svůj cíl. Level techniky se také snadno zvedl na nízký řád level 3.

„Kuu, vážně se ochlazuje... Zatraceně, a tenhle divný pocit se taky zesiluje...!”

Něco na mě volalo, zoufale mě to hledalo. Ale bylo to, jako kdyby něco blokovalo naši komunikaci, to spojení mezi námi bylo uťaté. Dokonce i já jsem začínal být naštvanější a naštvanější.

„Guaaaang!”

„Zmlkni!” 

| Kritický úder! |

Zrovna když se mi chtělo křičet, vyloupl se yeti a zaútočil na mě svými drápy. Vystřelil jsem dvě šipky a dokonale ho zasáhl do levého oka a úst. Yeti padl a cukal sebou bolestí. Nechápal jsem to. Moje útoky se Střelbou z kuše v nízkém řádu v levelu 3 byly takhle silné, ale proč byli lučištníci, s kterými jsem se setkal, tak slabí? Byl to rozdíl v kvalitě našich zbraní?

Stříbrná kostěná kuše. Byla to mnohem lepší zbraň, než jsem si původně myslel. Tím, že se automaticky nabíjela, se nijak nelišila od samopalu.

[...Jdi... zpět...!]

„Slyším to.”

Byl to hlas elementála! Zrychlil jsem tempo. Vítr teď byl ostřejší a objevovalo se méně a méně yetiů. Než jsem se nadál, od chvíle, co jsem vstoupil do kobky, uběhly dvě hodiny. Chtěl jsem najít Peiku a rychle jít domů.

[Pane, je to elementál! Objevil se elementál!]

„Zatraceně! Talaria!”

| Povolal jsi Talarii. Dalších 10 minut můžeš volně létat nebo kráčet vzduchem. Při letu získáš dodatečných 100% k rychlosti pohybu. Zbývající čas: 09:59:99 |

Ačkoli jsem to nechtěl použít, protože by mě to mohlo zmrazit k smrti, neměl jsem teď na výběr, když byla Peika v nebezpečí. Když jsem použil Talarii a vyletěl do vzduchu, letěl jsem tak rychle, jak jen to bylo možné, směrem k Peice.

Vítr mi šlehal do tváře a snažil se mi roztrhnout nos a uši, ale vystál jsem to a pokračoval dál. Měl jsem Ochrannou róbu proti chladu a objímal jsem Černé zemní kopí. S dodatečným teplem z požehnání Královny elfů jsem to tak nějak dokázal zvládnout.

[Shaaaa!]

[Nepřišli jenom elementálové, ale dokonce i člověk!]

[Tohle místo je Vězení Zmrzlého elementála. Není to místo, kam by mohl vstoupit člověk!]

Jak daleko jsem letěl? Mluvily na mě krystaly ledu, co se začaly objevovat ve vzduchu a narážet do mě. Ačkoli moje HP o moc nekleslo, místa na Ochranné róbě proti chladu, kam ty ledové krystaly narazily, zbělala a zmrzla. Elementálové, ty krystaly byly elementálové!

„Poslouchejte mě. Musím zachránit svého elementála!”

[Elementalista?]

[Neposlouchej ho. Jeho slova jsou příliš sladká!]

[Neposlouchej, neposlouchej!]

„Neútočte! Nemám v úmyslu útočit na elementály!”

[Neposlouchej, neposlouchej!]

[Líbí se mi.]

[Řekl jsem, abys neposlouchal!]

Naštěstí mi pomohlo Lorettino požehnání a jeden z elementálů rychle přešel na moji stranu. Opatrně jsem se dotkl ledového krystalu, co přišel k mé ruce. Možná to bylo tím, že už vůči mě nebyl nepřátelský, ale při dotyku jsem necítil chlad.

[Je teplý. Mám pocit, že taju.]

[Je zvenku! Pokrevní linie zrádce!]

„Nevím, co myslíte tím zrádcem, ale já nejsem on! Prosím, přestaňte všichni útočit!”

[Pokud na tebe nebudu útočit, dostaneš mě odtud?]

„Ano, dostanu. Pokud nezraníte ostatní.”

[Nezraním! Nikoho nezraním!]

[Zradí nás. Stejně jako všichni ostatní v minulosti.]

[Ale on není oni.]

Vážně mi na tom nesešlo. I když mezi sebou mluvili, letěl jsem vzduchem kupředu tak rychle, jak jsem jen mohl. Než jsem se nadál, přišel ke mně další ledový krystal. Ačkoli se v mém okolí objevilo víc ledových krystalů, žádný na mě slepě neútočil jako předtím.

[Tento člověk je Elementalista, osoba, co se stará o elementály.]

[Ten člověk, co to dítě uvěznil, byl také Elementalista.]

[Neměl žádnou kvalifikaci.]

[Neměl žádnou kvalifikaci!]

[To on pochybil, ale uvěznil tu to dítě spolu s námi.]

[Zamknul dveře, aby sem nemohl nikdo přijít.]

[Ale proč se ty dveře otevřely:]

Našel jsem ji.

„Peiko!”

[Pane! Pane!]

Když mě Peika spatřila, vykřikla radostí. Ale já jsem nemohl být úplně šťastný. Ačkoli byla Peika bez zranění, za ní se skrývali víly a elementálové, co se třásli kvůli drsnému prostředí.

Ani nemluvě o tom, že Peika zrovna s něčím bojovala. Protože mi to neodsávalo manu, chvíli mi trvalo, než jsem si toho všiml. Takže takhle to bylo. Tohle místo byla Duševní říše, místo, kde Peika mohla svobodně používat manu, aniž by se musela spoléhat na moji.

Ačkoli Peičin blesk rozčísl mrazivé větry, dech smísený s ledem stejně zabránil jejímu blesku pokračovat. Nepřítel byl silný.

[Sama to nezvládnu, pane!]

„Počkej!”

Okamžitě jsem klesl k ní. Zároveň se ta věc, co útočila na Peiku svým dechem, podívala na mě. Srdce mi na chvilku pokleslo. Tělo větší než člověk, hříva, co sálala stříbrným světlem, tvář, co se mračila, jako kdyby zakoušela bolest, a karmínové šílenství, co vládlo jejím očím.

„Bláznivý elementál...!”

Ten stříbrný vlk byl majitel tohoto prostoru a jádro pečeti, bláznivý elementál. Byl to elementál, co se vyvinul dost na to, aby se zmaterializoval! Dokonce ani Peika se ještě nemohla zmaterializovat!

„Peiko, pojď sem!”

[Ne, musím ochránit tyhle děti!]

„Hele, můžete mi pomoct? Jsou to elementálové jako vy a víly, co také pocházejí ze stejné rasy. Můžete je ochránit?”

[Když nás pečetili, víly jenom přihlížely.]

[Elementálové bezohledně létaly kolem Elfí zahrady.]

[Ale pořád jsou z naší rasy. Nemám vás rád, ale pomůžu jim.]

Zatímco pár ledových krystalů zajiskřilo a rozlétlo se k vílám a elementálům, já přistál vedle Peiky. Jelikož Talaria byla stále aktivní, nohy se mi nezabořily do sněhu. Místo toho jsem stál ve vzduchu na něm.

[Krrrr...]

„Aha, jsi zvláštní elementál. Přesně jako Peika...”

Existovali elementálové se zvláštní mocí, elementálové, kteří byli uznáni za jedinečné, kterým bylo dovoleno žít věčně a kteří měli schopnost růst. Ačkoli elementalisté chtěli s takovými elementály uzavřít úmluvu, pořád platilo pravidlo, že mohli uzavřít úmluvu jen s elementály, s kterými měla jejich duše spojení. Jen proto, že elementalista objevil zvláštního elementála, neznamenalo, že s ním mohl uzavřít úmluvu.

Ale i tak existovali elementalisté, co zkoušeli všemožné metody a zkoušeli s nimi uzavřít úmluvu. Za dlouhou historii elementalistů ještě ani jeden neuspěl a všichni věděli, co se elementálům stane, když neuspějí. Vždycky zešíleli.

Ačkoli vina byla na straně elementalistů, platili za to elementálové. Bylo to nespravedlivé.

[Krrr...]

Jak jsem se díval na přikrčeného vlka, co ukazoval své stříbrné zuby, vytáhl jsem své kopí. Pak ke mně přiletěly ledové krystaly.

[Zabiješ toto ubohé dítě?]

[Ne! Tohle dítě nemůžeš zabít!]

[Je to nebezpečné. Ochráním tě.]

„Nebojte se. Hodlám si s ním jen hrát, dokud se nevzpamatuje.”

Se sebevědomím jsem ledovým krystalům řekl o svém úmyslu a namířil jsem kopí na vlka. Neměl jsem rád tresty. To samé platilo o mém otci. Ačkoli mě hodil do různých nebezpečných situací, nikdy mě nemilosrdně nezmlátil. Ačkoli mě během našich cvičných soubojů skoro zabil, nikdy mě nebil, protože bych udělal něco špatně. A tak jsem nikdy nezapomněl na otcovy učební metody, protože jsem přísahal, že se mu pomstím stejně.

Takhle řečeno, byla pravda, že na bláznivost byl nejlepším lékem výprask.

[Krrr... Kuaaaaang!]

„Dobrá, pojď! Budu si s tebou hrát, dokud nebudeš spokojená! Peiko, pomoz mi! Ledoví elementálové, vy mi taky pomozte!”

[Dobře, pane!]

[Budu mu věřit.]

[Pokud to dítě zabiješ, zabiju já tebe.]

Jen co se kolem mě shromáždili elementálové, Peika se vznesla do vzduchu a svým tělem vystřelila blesk. Otevřela svůj složený vějíř a zakryla si ústa. Její černé vlasy poletující ve větru byly neuvěřitelně nádherné.

[Radši se připrav, ty moulo!]

[Co máme dělat?]

„Prosté. Prostě mě ochraňte před mrazivou energií.”

[Nejsme dost silní.]

„Já vám sílu dám.”

Odšpuntoval jsem Manový lektvar. Protože tekutina uvnitř začala zamrzat, rychle jsem to vypil. Nakonec jsem vypil ledovou tříšť; bylo to vlastně celkem dobré.

Zavřel jsem oči a podělil se o svou manu s elementály kolem mě. Živelná kontrola. Byla to pro mě nezbytná technika, abych mohl použít Živelnou bouři, a také elementalistovi bez smluveného elementála použít schopnosti elementalisty. Umožňovala mi zaměstnat volné elementály, co na světě existovali, výměnou za svou manu!

[Sílím!]

[To je záhada, je to úžasný elementalista.]

[Je to Hrdina.]

[Je to Hrdina!]

[Guooooooo!]

[Pane, blíží se to!]

„Jsem připravený.”

Pevně jsem sevřel své kopí. Díky Plamennému očarování se zdálo, že mi plamenná energie sálající z Černého zemského kopí rozehřívala celé tělo. Pokračoval jsem dál s tímto elánem a zakřičel jsem: „Hned začneme s výpraskem!”
-----------------------------------------------

~ Já mám dneska čtvrtek, nezáleží na tom, co říká kalendář... ~

~ Nábojnice → změněno na Zásobník. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>