ICDS - kapitola 72

Kapitola 72 – Elfí zahrada (5)

„Huk?!”

Zatímco jsem já ustoupil, skoro vyděšený k smrti, můj inventář pomalu, ale jistě vysílal ven Obrovského železného divočáka.

Inventář volně stoupal vzduchem, vznášel se nad otevřeným prostranstvím, kolem kterého jsem zrovna prošel, a vyvrhoval Obrovského železného divočáka. S bouchnutím se jeho masivní tělo zabydlelo na otevřeném prostranství před vilou. Ačkoli jsem to do jisté míry čekal, vážně to zničilo tu mystickou atmosféru vily.

Když inventář vyplivl celého Obrovského železného divočáka, automaticky se zavřel, jako kdyby chtěl říct, že nikdy nejedná sám za sebe. Doufal jsem, že se nic tak překvapivého už nestane. Zatímco jsem přemýšlel, proč se ten divočák vůbec objevil, hlava divočáka začala s hlomozem křupat.

„Ach, to je ono!”

Odpověď byla jasná. Modrý kámen! Ten Manový kámen, co jsem měl, byl Modrý kámen z divočáka! Přihlížel jsem té scéně se zaraženým výrazem. Brzy z hlavy vyskočil Modrý kámen, ne, Manový kámen větší než moje tělo.

Tenhle divočák vážně jeden měl, Manový kámen. Kdyby na to Čína přišla, určitě by bolestně záviděli. Jak drahé by to bylo, kdyby se to prodalo?

Takové myšlenky byly zbytečné, neboť ten Manový kámen letěl ke mně, zatímco se zmenšoval. A i to světlo, co z něj sálalo, sílilo. Když dorazil mě před oči, byl velikosti palce a zářil oslnivým světlem. Bylo to, skoro jako kdyby se stlačil, aby byl ryzejší.

| Dej kapku krve. |

„Kuk.”

Když jsem se kopím zlehka řízl do prstu, nechal jsem na Manový kámen skápnout kapku krve. Pak ten Manový kámen vydal téměř oslepující světlo a vletěl do vily. Snažil jsem se sledovat jeho trajektorii, ale v mžiku zmizel v centrální oblasti haly.

Oong! Okamžitě poté se celá vila zatřásla.

| Byl jsi úspěšně oprávněn jako majitel vily. Kdykoli se můžeš vrátit do kobky pomocí svého klíče a podobně se z kobky můžeš vrátit do vily. Když tvoje vitalita klesne na 0, můžeš se vrátit do vily, přičemž v tomto případě stále nebudeš moct týden vstoupit do kobky. |

Když moje vitalita klesne na 0. To znamenalo, když mě to vykopne z kobky, protože mám HP na 0. Ačkoli jsem poslední dobou nezemřel, byl jsem rád, že jsem se v takovém případě mohl vrátit do vily, jelikož jsem nechtěl, aby na to otec přišel.

Navíc to, že jsem mohl chodit sem a tam mezi kobkou a Rezidenční oblastí, byla vážně výhoda. Také jsem se těšil na to, až budu v Rezidenční oblasti prodávat. Ani nemluvě o tom, že tu byli pouliční prodejci a bary, kam se dalo dostat jenom odtud.

Přesně takhle jsem se stal majitelem vily, o čemž se mi nikdy ani nezdálo. Všechna sláva kobce! ...Po pravdě řečeno jsem to ještě nestrávil.

| S nainstalovaným Manovým kamenem ve vile se bude automaticky provádět ventilace, udržování teploty, úklid a jiné úkoly údržby. Ale je doporučeno, abys jmenoval dalšího správce vily. |

„Tím se myslí, že když je to tak velké... jen se po té vily porozhlédnout bude námaha.”

| Provedu tě. |

„Hm... Ne. Předtím.”

Odložil jsem nezvykle štědrou nabídku informační slečny, otočil jsem se a zíral na divočáka, co měl hlavu rozpolcenou. Tak tohle byla teprve námaha.

„Musím se o něj postarat.”

Po dvou hodinách jsem to vzdal. Byl příliš velký! Mělo by být nějak omezené, jak velký by netvor mohl být. Kdybych ho chtěl sám naprosto vykuchat, nestačily by mi dokonce ani celé čtyři dny.

„Mám ho nacpat zpět do inventáře? Počkat, pokud ho tu prostě nechám, shnije?” mumlal jsem, jak jsem mu stál na hlavě, a několikrát jsem do něj zabušil. Pak se mi před očima automaticky objevilo poloprůhledné okno s jeho stavem.

| Mrtvola Obrovského železného divočáka (jedinečné) |

| Mrtvola bosse nájezdu řádu B. V porovnáním s masem jiných netvorů je toto maso na naprosto jiné úrovni. Pokud se dobře zpracuje a použije jako léčivo, dokáže permanentně zvýšit hodnoty statistiky. Jeho kosti a kůže se dají použít na výrobu předmětů řádu A. Možná se lépe využije jako oběť v černé magii. Dokonce ani jako mrtvola nebude kvůli hojné maně uvnitř hnít. |

„Hm.”

Dozvěděl jsem se pár věcí.

Zaprvé, pojídáním masa bosse nájezdu se zvyšovala statistika. Za druhé, mrtvoly bossů nájezdu se daly použít k výrobě obranného vybavení nebo zbraní, co měly vyšší řád než boss. Za třetí, jednoho dne jsem chtěl vidět, jak se z divočáka stane nemrtvý.

A nejdůležitější bylo za čtvrté, i když ho tady takhle nechám, neuhnije!

„Dobrá, prozatím je to jeho domov.”

Panovačně jsem kývl hlavou a seskočil z jeho hřbetu. Jelikož neuhnije, ani když ho tu nechám, nebylo třeba ho dávat zpět do inventáře!

Když jsem ho prozkoumal zespodu, vážně byl rozměrný. Ale i kdybych ho použil na výrobu obranného brnění nebo zbraní, pořád by byly nanejvýš jenom řádu A. Když to posoudím s Černým zemským kopím, co bylo odměna z Akční kobky řádu A, dokonce i nejlépe vyrobený předmět s ním bude jenom srovnatelný. Takhle řečeno bych jich byl schopen vyrobit celkem dost. Ačkoli by bylo dokonalé je prodat ostatním Osvíceným, nebylo třeba zacházet takhle daleko, abych vydělal peníze. Ani nemluvě o tom, že by si toho Čína mohla všimnout.

„Takže co mám teď dělat?”

Jelikož jsem dokončil svou autorizaci jako majitel vily, cítil jsem se uvolněně. Mám se nejdřív porozhlédnout po vile? Nebo mám hledat ten pramen, o kterém Loretta mluvila?

Ačkoli jsem o tom dlouho přemýšlel, rozhodl jsem se v okamžiku. Jelikož mi to leželo na mysli, rozhodl jsem se nejdřív navštívit ten pramen. Odešel jsem ze zahrady a šel do zalesněné oblasti, zatímco jsem si myslel, jak bylo absurdní, že vila měla na pozemku les.

Po zhruba 15 minutách jsem zaslechl zvuk vody. Když jsem s radostí natáhl krok směrem, odkud ten zvuk přicházel, byl tam Elfí pramen.

„Aaaaach...”

Byla to vážně pitoreskní scéna. Z toho pramene, co nebyl ani velký, ani malý, vyvěral proud vody. V téměř průhledné vodě plavaly malé rybky.

Navíc bylo kolem pramene spoustu květin, jako kdyby ho chtěly ovinout ve svém náruči, a vrhal na něj stín malý strom vedle, takže to vytvářelo dokonalé místo na odpočinek. Ačkoli se ta malá oblast tak nějak nehodila k rozlehlosti vily, bylo to přesně podle mého vkusu. Přesně jako to jméno, co Loretta zmínila, měl jsem pocit, že z toho pramene kdykoli vyskočí víly či elfové.

| Máš klíč ke vchodu do Elfí zahrady. Chceš klíč použít? |

„...Cože?”

Co to řekla? Vytáhl jsem z inventáře světle modrý křišťálový klíč. Cože? Elfí zahrada? Neslyšel jsem to jméno někde...? Nemělo by to být tak dávno, ale nedokázal jsem si vzpomenout.

Po chvilce uvažování jsem to vzdal. Jelikož nebylo možné, aby se Loretta naštvala, rozhodl jsem se vchod otevřít.

„Ano.”

| Brána se otevírá. |

Nedošlo k něčemu, jako že by to rozčíslo ten pramen vejpůl.

Místo toho ta pramenitá voda vystřelila do nebe a točila se ve tvaru donutu. Jak nahoru stříkalo víc a víc vody, donut se zvětšoval, až byl dost velký, že jím mohl projít člověk. Když tím proskočím, neskončím pod vodou, že ne? Rozhodl jsem se, že budu Lorettě věřit, a skočil jsem to brány.

Scenérie se zkroutila a přelila se přes mě silná bolest hlavy. Na okamžik jsem tu závrať nedokázal vystát a zavřel jsem oči.

Když jsem se probral, už jsem byl v Elfí zahradě.

[Podívejte, to je Princ!]

[Živelná bouřeeee!]

[To se mi líbilo. Točí~]

[Chci s ním stvrdit úmluvu.]

[Jeho elementál blesku byl tak nádherný.]

Vždycky jsem slyšel hlasy elementálů, ať v kobce či na Zemi. Ale na tomto místě bylo ohromné množství elementálů. Kolem mě bylo spoustu jejich barevných světel. Kdyby se na ně přišel podívat elf... bylo by to jako zábavní park.

A navíc na tomto místě nebyli jenom elementálové. Také tu byly víly, které na rozdíl od elementálů mohli vidět i normální lidé. Točily se kolem mě spolu s elementály. Vlastně to bylo celkem rozptylující.

[Královna ho chtěla vidět.]

[Gildmistr mě zbil, když jsem to řekl.]

[Zbil?!]

[Královnu zbil!]

[Zlodějská kočka—!]

„Peiko.”

[Volal jsi, pane?]

Zavolal jsem Peiku, kterou jsem odvolal poté, co jsem vstoupil do Rezidenční oblasti. Když se Peika objevila, shromáždilo se ještě víc elementálů a vil.

[Pěkný elementál!]

[Pojď si s námi hrát!]

[P-počkat, jděte pryč!]

Jak jsem se díval na nervózní Peiku, zlehka jsem se usmál a řekl: „Jdi si chvilku hrát s elementály. Ale pokud nechceš, nedá se nic dělat.”

[P-pokud to je tvoje žádost, pane. Dobře, na co si chcete hrát?]

[Na honěnou!]

[Honěnou!]

[Já se rád točím točím~]

Beze mě se pravděpodobně nedokážeš točit, pravděpodobně. S tím jsem nechal elementály a víly na starost Peice a pak jsem vykročil dovnitř zahrady, co se zdála být zvětšenou verzí zahrady v mé vile. Kolem se vznášely víly a světelné koule.

Tam jsem našel pavilon, kde bylo shromážděno pár příslušníků rasy vil. Kolem pavilonu tekla voda a oni seděli uvnitř v kroužku a pili čaj. Jelikož byl vedle nich štos papírů, nevypadalo to, že by si jen hráli.

Mezi nimi byl hobgoblin, elf a zvířecí člověk s kočičíma ušima a ocasem. Počkat, zvířecí člověk by neměl patřit do rasy vil, ne?

Také tam byl malý člověk podobný lidem. S největší pravděpodobností to byl trpaslík, což byl příslušník rasy vil.

„Hm? Kdo jsi, mňau?”

Mezi nimi si mě jako první všimla ta zvířecí dívka s kočičíma ušima. Nesnažila se skrýt ta ochlupená trojúhelníková ouška, co jí rašila z hnědých vlasů ostříhaných na mikádo. Očí jí zářily žlutým světlem podobným zlatu, zatímco těmi svými kočičími vertikálními zorničkami zírala na mě. Kvůli její výtečné postavě, co kontrastovala s její dětskou tváří, mi okamžitě připomněla Yuu.

„Proč se vůbec ptáš, ty mňau kočko. Mistrová řekla, že brzy přijde člověk, vzpomínáš?”

Hobgoblin, co pil čaj vedle ní, si mě všiml v reakci na slova zvířecí dívky, a promluvil, zatímco jí pleskl po hlavě podšálkem. Zvířecí dívka zavrčela a vyhrožovala hobgoblinovi, ale když jí do hlavy udeřilo dalších pár podšálků, ztichla.

Trpaslík se pak otočil čelem ke mně. Jelikož jsem čekal vousatou tvář, jaká se popisuje v novelách, překvapilo mě, když jsem spatřil, že ten trpaslík byl pohledný mladík.

„Lidé, vážně. Myslel sis, že budu mít neupravený vous a svalnaté tělo, co?”

„Kuk, máš pravdu. Omlouvám se. Já jsem Kang Shin. A ty?”

„Lotang De Flaima. Jak víš, jsem trpaslík. Rád tě poznávám, člověče.”

„Já jsem hobgoblin Eladel. Slyšel jsem od Meladela, že se objevil majitel Marianniny zahrady. To musíš být ty.”

„Ano, to jsem já.”

Povídalo se, že hobgoblini byli schopní komunikovat s ostatními z jejich rasy pomocí myšlenek. Eladel o mě musel slyšet od Meladela.

Když zvířecí dívka, co potahovala s hlavou skloněnou, zaslechla slova Mariannina zahrada, zvedla hlavu.

„Mariannina zahrada, mňau? Jak se člověk, co vypadá tak slabě, stal majitelem Zvláštní vily, mňau?”

„Na síle nezáleží, ty mňau kočko. Záleží na tom, jak Lord posoudí jeho dosažení. Zdravím, chlapče. Já jsem Shikatra.”

„Ty musíš být elf. Rád tě poznávám.”

Jako poslední se představila neuvěřitelně nádherná žena. Měla šedostříbrné vlasy, smaragdově zelené oči a jisté vyspělé kouzlo. S čajovým šálkem v ruce vypadala, jako kdyby vystoupila z obrazu. Kdyby podšálek v její ruce neuhodil zvířecí dívku do hlavy, vypadala by ještě nádherněji.

„Aha, ty jsi Mistrové... huhu, ráda tě poznávám. Dobře se o mistrovou postarej.”

„Ehm, ptám se jen pro jistotu, ale ta Mistrová, co zmiňujete, je Loretta?”

„Správně.”

Shikatra přikývla, jako kdyby to nic nebylo. Takže to byla pravda. Pouhá majitelka Obchodu byla nazývána Mistrovou. Když přihlédnu k podobnosti křišťálového klíče od Elfí zahrady a klíče od vily...

„Loretta je gildmistr Elfí zahrady?”

„Tak to přesně je, člověče. Ale Elfí zahrada je trochu jiná než gildy vytvořené průzkumníky. Vlastně...”

„Je to gilda pro lidi, co spravují kobku, že?”

„Ano. První kobka má celkem pět správních gild a Elfí zahrada je jedna z nich. Je pojmenovaná po oblasti, kde teď jsme.”

Trpaslík Lotang spokojeně přikývl. Bylo to, jak jsem si myslel. Správci, co spravovali Obchody a části Rezidenční oblasti... ačkoli jsem byl zvědavý na jejich totožnost, nezeptal jsem se, neboť by mi s největší pravděpodobností neodpověděli. Zdálo se, že počáteční nepřátelství zvířecí dívky ustoupilo, zatímco si mě prohlížela, a řekla: „Já jsem Loka, mňau.”

„Rád tě poznávám, Lokamňau.”

„Není to Lokamňau, mňau! Je to jenom Loka, mňau!”

Samozřejmě jsem jenom žertoval. A její reakce byla také přesně taková, jak jsem chtěl. Jak hobgoblin Eladel sledoval, jak jsem spokojeně pokýval hlavou, upřeně na mě zíral a promluvil: „Předpokládám, že jsi přišel za mistrovou?”

„Ne, Loretta jenom řekla, že se stane něco dobrého, pokud u pramene použiju klíč. Ale když už jsem tu, chci se s Lorettou setkat.”

„Kvůli čemu bylo mistrové trapně, když mu předala klíč...”

Zatímco si Eladel mumlal pro sebe, elfka Shikatra vysvětlila místo něj: „Vidíš támhletu cestu, že? Nesejdi z ní a drž se jí. Nezapomeň, při chůzi musíš myslet na mistrovou. Pokud půjdeš, kam tě povedou víly, možná se nebudeš moct vrátit.”

„Co přesně je tohle místo?”

„Hm, není to materiální říše. Víc se to blíží vílí říši. Takže určitě zůstaň na pozoru, mladý muži.”

„S tou tvojí omráčenou tváří tě víly oklamou, mňau! Dávej si pozor, mňau!”

To nevěděli o mé schopnosti? Byl jsem Elementalista a měl jsem techniky, kvůli kterým mě všichni duchové viděli v příznivém světle. Víly, co jsem potkal cestou, se mě nesnažily oklamat. Ločina starost byla pravděpodobně neopodstatněná.

Zatímco jsem se držel cesty, najednou jsem si vzpomněl na Peiku. Zmizela, když ji odtáhli elementálové a víly.

Hm, no, vždycky ji můžu odvolat, takže hádám, že jí prostě můžu nechat tak.

Jak jsem pečlivě přemýšlel, kráčel jsem hlouběji a hlouběji do zahrady vil.
-----------------------------------------------


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>