ICDS - kapitola 66

Kapitola 66 – Drakonián Lin (4)

[Podařilo se mi sólově pokořit 25. podlaží.]

„Och, to bylo rychlé!”

[To díky tvému tréninku a Elixírům na zesílení svalů.]

Zrovna jsem sprintoval po cestě 30. podlažím, když mě kontaktoval Ren. Zatímco jsem naprosto drtil kostlivce válečníky, co na mě běželi, odpověděl jsem Renovi: „Na 25. podlaží vážně nebylo moc lidí. Pokud budeš mít problém najít členy družiny, požádej majitele Obchodu o předmět jménem Strašák člena družiny. Můžeš s nimi začít drilovat.”

[Ech? Nebudu s tebou, Korunní princi?]

„Já už s drilováním skončil.”

[Kuk, tak rychle... co jiného čekat od mého mistra.]

„Rene, ty jsi taky rychlý. Obrovský ghoul byl snadný, ne?”

[Pokud jsem se v cvičných soubojích s tebou něco naučil, pak je to vyhýbat se útokům. Tak nějak jsem se dokázal vyhnout útokům zombií nebo drápům Obrovského ghoula, ale... jeho technika Zpátečník mě strašně otravovala. Kvůli tomu jsem s ním musel bojovat 5 hodin.]

„Když mu rozmydlíš srdce, zatímco aktivuje techniku, umře.”

[Korunní princi, ty jsi jediný, kdo dokáže udělat něco tak divného. Nicméně jelikož jsem získal techniku Protisíla smrti, sólové nájezdy bych měl nějak zvládnout.]

Zatímco jsem použil Hrdinný úder posílený Božskou rychlostí, abych se vypořádal se dvěma netvory se jménem, Kostlivcem Válečným mágem a Kostlivcem Zvědem, odpověděl jsem Renovi: „Vážně se mi líbí tvůj přístup k těmhle věcem. Hodně štěstí. Nenech se zabít něčím takovým jako Obrovský ghoul.”

[Korunní princi, pravděpodobně jsi jediný, kdo může Pána 25. podlaží označit jako 'něco takového'...]

„Ach, ale ty nedokážeš ukládat techniky jako já. Budeš si muset vybrat mezi Zpátečníkem a Dračí kůží. Doporučuju Dračí kůži. Sada vybavení Obrovského ghoula není něco, co by měl člověk nosit.”

[Dají se ty tvoje kapesní hodinky někde koupit?]

„Můžeš se zkusit zeptat majitele Obchodu.”

[To už jsem udělal, ale on se mě jenom zeptal, jak jsem se doslechl o takovém dávném artefaktu... Ta žena Loretta, kdo to jen je?]

Zatímco jsem proklínal Kostlivce Válečného mága, že jsem z něj získal kořist jen 5.000 zlatých, a zvědavě si prohlížel Kuši ze Stříbrné kosti, co mi dal Kostlivec Zvěd, odpověděl jsem Renovi: „Laskavá a pěkná slečna prodavačka...?”

[Laskavá je jenom k tobě, Korunní princi...]

Ach, tahle kuše byla celkem dobrá! Pokud jsem měl v inventáři šipky do kuše, automaticky se nabíjely a nepřetržitě je to střílelo. Nebyl tohle samopal?! Na to, že to byla naprosto prostě vyhlížející kuše s jedinou výjimkou, že byla vyrobená ze stříbrných kostí, měla vážně excelentní funkce. Ach! Pokud byly šipky vyrobené z rozemletých kostí kostlivců, dokonce dávaly bonusovou škodu!

Konečně jsem našel lepší využití pro kosti kostlivců, co se čas od času objevily jako kořist, než je jenom prodávat Linovi. Ačkoli se nezdálo, že by se to dalo použít proti bossům, zdálo se to užitečné na vyčištění podřadných netvorů. Byl jsem velmi spokojený s touto nečekaně šťastnou kořistí.

„Nicméně hodně štěstí, Rene. Můžeme spolu dělat nájezdy tak kolem 50. podlaží.”

[Jsou lidi, co se na 50. podlaží ani nedostanou!]

„Rene, ty to dokážeš,” namítl jsem, zatímco jsem si kuši pověsil k pasu. „Protože jsi můj učedník.”

[...To... to mě uznáváš?]

„Po pravdě řečeno bych tě chtěl trénovat aspoň ještě rok.”

[Nebudu tvůj učedník!]

„Dělám si srandu. Vedeš si skvěle. Jen tak dál. Zatím.”

[Ach, uch, počkej!]

„Copak?”

Jak ode mě kostlivci neustále utíkali kvůli mému titulu Bijce lebek, použil jsem Provokaci, abych je k sobě přilákal. Pak jsem použil Bouři, abych je zničil, zatímco jsem se Rena zeptal.

[Ty... Znáš jméno Lebuik Vandeon Granaris?]

„Ne, neznám.”

[...Ne, víš. Taky vím, že to je nemožné, ale... ptám se jen pro jistotu.]

„Jak jsem řekl, neznám to jméno.”

[Pokud bys kdy zaslechl o Lebuik Vandeon Granaris... Řekni mi to. Prosím.]

Jelikož Ren zněl nezvykle napjatě, také jsem zvážněl, jak jsem mu odpovídal. Jak jsem před sebou spatřil dveře k Pánovi 30. podlaží, zvážněl jsem ještě víc.

„Jelikož kobkou vždycky stoupám sám, pochybuju, že nějak moc uslyším o jménech jiných... ale jasně. Pokud o něm uslyším, řeknu ti to.”

[Děkuju.]

„Nevěděl jsem, že se tak zajímáš o osobu, co z tebe udělala průzkumníka kobky.”

[Nezajímám se! Korunní princi, vážně máš nemorální povahu!]

Dřív Ren zmínil, že to sir Lebuik jej mezi mnoha mladými talenty vybral, aby se stal průzkumníkem kobky. Jelikož na něj nemohl zapomenout, zdálo se, že byl pro Rena důležitý.

„Taky jsem trochu zvědavý. Byl to tvůj první mistr, že? Jakpak je asi silný.”

[Pft, velmi dobře vím, jak jsi soutěživý, ale pochybuju, že by ses s ním mohl rovnat. Pokud je sir Lebuik naživu, měl by být aspoň ve zlatém řádu... Ach.]

„...Jsem před dveřmi k Pánovi 30. podlaží. Promluvíme si později.”

[H-hm, aha. Takže... zavolám ti později.]

Ukončil jsem konverzaci s Renem. Ačkoli jsem to neměl v úmyslu, měl jsem pocit, že jsem se zeptal na zavádějící otázky. Byla to Renova chyba, že byl tak hloupý, ne moje.

Dobrá, když jsem si to teď pro sebe odůvodnil, měl bych jít bojovat s bossem. 'Poprvé' na 30. podlaží mi už vzal někdo jiný. Ačkoli by bylo bezpečnější, kdybych Pána podlaží vyzval na souboj s plnou družinou o 10 lidech...

Teď jsem věděl, o kolik jsem byl silnější v porovnání s jinými průzkumníky. Věřil jsem si, že dokážu Pána 30. podlaží zvládnout sám, zvláště když jsem měl svoje techniky Elementalisty a kapesní hodinky. A navíc jelikož Lin dal této misi jasnou podmínku, že musím kobku pokořit bez družiny, stejně jsem to nemohl udělat.

„Bojuj se mnou!”

S kurážným výkřikem jsem s bouchnutím otevřel dveře. Pole bylo tentokrát překvapivě širá divočina, kde na temné noční obloze svítil jenom bledě modrý měsíc. V oblasti, co byla mnohem větší než hřbitov na 25. podlaží, bylo seřazených zhruba kolem 200 kostlivců. Každý z nich měl masivní brnění a byli ozbrojení zbraněmi. Také jsem mezi nimi viděl kostlivce mágy a kostlivé lučištníky.

Ale jejich uspořádané řady se prolomily, jakmile jsem vstoupil na Pole.

„Kiik, to je Bijec lebek!”

„Nenechte se zastrašit, kapitán vás potrestá!”

„B-bijec lebek! Nemáme kam utéct!”

„Ach, co kdybychom zůstali na místě a prostě to nechali na kapitánovi?”

„To je ono!”

[Všichni zmlkněte!]

Zezadu zazněl hromový hlas, co napravil polevující disciplínu kostlivců. Když jsem upřel oči na majitele toho hlasu, neuvěřitelně mě to překvapilo. Můj bože!

„Kostlivé jízdní zvíře! Závidím!”

[Je to už nějakou dobu, co se objevil vyzyvatel, co zná svoje...]

Pán 30. podlaží byl kostlivec, co měl na sobě pancířové brnění a velký meč z kostí. Jelikož brnění zakrývalo celé jeho tělo a helma mu zakrývala tvář, vypadal úplně jako rytíř. Obrovský rytíř, co měřil přes 2,5 metru. Mluvil děsivým hlasem, co jako by proudil z hloubi pekel.

[Já jsem Kostlivý rytíř. Zapamatuj si mou tvář. To já tě pošlu do nekonečného zoufalství.]

„Jo, vážně bych si měl pamatovat tvář zbabělce, co sám sebe nazývá rytířem, ale pokouší se se mnou bojovat se svou armádou.”

[...Zabijte toho mizeru, co má spoustu řečí!]

„Kapitáne, my nemůžeme!”

„Nevím, jak vy, kapitáne, ale naše kostí rozdrtí jediným úderem!”

„Můžeme prostě kapitána svázat a nabídnout mu ho a pak se můžeme vzdát!”

„To je ono!”

[Vy mizerové!]

Zkázou kostlivců byla jejich příliš vysoká inteligence. Přišli na rozdíl v našich kategoriích a pomysleli na to, že by se vzdali. Bylo to poprvé, co jsem v kobce čelil takovým netvorům. Titul Bijec lebek byl mnohem úžasnější, než jsem si kdy představoval.

[Bojujte s ním. HNED!]

„Tsk, to se to mluví člověku, co zůstane skrytý až do konce.”

„Proto jsou rytíři na nic.”

„Achjo, pojďme prostě bojovat. Hej, když stejně zemřeme, nebudeme se obtěžovat vzdorováním. Pokud by se Bijec lebek unavil a prohrál s kapitánem, bylo by to nesnesitelné!”

„To je ono!”

[Všechny vás zavraždím!]

Jak se všichni kostlivci utápěli ve svém pocitu porážky, já zaútočil na mágy a lučištníky, co se skrývali v jejich středu.

„Peiko, nechám to na tobě!”

[Dobře, pane! Hřmící šíp!]

S tím se na obloze objevila téměř stovka bleskových šípů. Kostlivci, co se dívali jeden na druhého a povídali si, se všichni obrátili čelem k šípům. V té chvíli bleskové šípy letěly oblohou.

„Elementalista!”

„Kugagagagaga!”

„Ještě jsme ani nic neudělali!”

„Gigagagagaga!”

[Tohle není dost dobré!]

Zatímco kostlivci panikařili, jenom Kostlivý rytíř se ochránil tím, že máchl svým velkým mečem. Ale ty bleskové šípy, co vykryl, byly jen na to, aby nemohl ochránit své kostlivé podřízené. Byla to takříkajíc finta.

Zatímco on vykrýval bleskové šípy, co letěly na něj, tucty jiných bleskových šípů splnily svou povinnost. Bleskové šípy, co se soustředily na těch pár mágů a lučištníků, se zabodly do svých terčů a rozmetaly je na kousky.

„Uguk! Zabilo to všechny mágy a lučištníky!”

„Díky bohu, že nejsem lučištník!”

„Ach, pokud chceme přežít, musíme prostě kapitána vyzbrojit lukem!”

„To... Kugak!”

Kostlivý rytíř máchl svým mečem a přesekl pár svých kostlivých podřízených. Divočina, co byla plná cvakání jejich kostí a jejich hlasů, na okamžik naprosto ztichla.

[Co děláte s nepřítelem přímo před sebou, vy hlupáci!]

„Dobře řečeno, Kostlivý rytíři. Taky mě to začínalo otravovat.”

Jak jsem souhlasil s Kostlivým rytířem, ohnul jsem kolena a mírně jsem nahnul tělo dozadu. Místo Černého zemského kopí jsem držel Stříbrné kopí, zatímco jsem ruku stáhl vzad. Peika sama od sebe vstoupila do Stříbrného kopí.

„Ale... někdo, kdo přesekne vlastní vojáky, mě otravuje ještě víc!”

[Všichni, útok! Rozdrťte ho! Kdo odmítne, tomu kosti rozdrtím vlastním mečem!]

„Gugelgel, následujte kapitánovy rozkazy.”

„Jsme naživu jen díky tomuto prokletému tělu. Pojďme ho rozžhavit doruda.”

„Naše životy už dávno skončily. Chci ukončit tyhle svoje dny, kdy mě to nutí žít jako voják i ve smrti.”

Stáhl jsem ruku vzad co možná nejvíce a soustředil jsem do ní svou sílu. Ze Stříbrného kopí v mé ruce sálalo zářivé bílé světlo a problikávalo bleskem. Oči jsem měl upřené, ne na kostlivce, co ke mně běželi, ale na Kostlivého rytíře, co seděl na svém kostlivém jízdním zvířeti.

[Zadržte jeho útok! Zničte ho!]

„Zkus to, jestli to... dokážeš!”

Jakmile jsem to dořekl, veškerou silou, co jsem dokázal sebrat, jsem vrhl kopí dopředu. Ačkoli jsem nezakřičel Hrdinný úder nebo Božská rychlost, obě techniky se bezpochybně aktivovaly. To proto, že ta rychlost, kterou jsem kopí vrhl, byla nezvykle vysoká.

Vzpomněl jsem si, že se něco podobného stalo i v minulosti. Když jsem se nesmírně soustředil, techniky se aktivovaly, aniž bych to řekl nahlas!
-----------------------------------------------

~ Taky nějaká ta zmínka o Renovi, abychom na něj nezapomněli... Po Linovi zatím ani vidu, ani slechu a příště budeme pokračovat s Kostlivým rytířem. ~

~ BTW, práci mám v kapse. Na aktualizacích by se to nemělo projevit, protože mám mírnou zásobičku přeložených kapitolek... (Klíčové je samozřejmě to slovo "nemělo", protože stát se může cokoli. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>