ICDS - kapitola 71

Kapitola 71 – Elfí zahrada (4)

| Přesuneš se. |

Došlo ke stejnému fenoménu, jako když jsem dorazil do Rezidenční oblasti. Když jsem oči zavřel a zase otevřel, byl přede mnou dvoupatrový dům. Byl to obyčejný dům s rudou taškovou střechou. Na ní byl štít, co hlásal Dům druhé třídy. Když jsem se rozhlédl kolem, spatřil jsem řady domů, co vypadaly naprosto stejně jako tento. Když jsem se pokusil jít k jednomu z nich, zjistil jsem, že jsem na stejném místě, kde jsem začal. Zdálo se, že jsem nemohl jít do jiných domů.

„Palludio?”

[P-pojď dál!]

Otevřel jsem přední dveře a vešel jsem dovnitř. Dům postavený z cihel byl nesmírně obyčejný a jeho interiér byl neuvěřitelně uklizený. Po pravdě to nebylo místo, kde by mohla žít dívka sama.

Palludia na sobě neměla svou obvyklou kněžskou uniformu, ale světle modré šaty. Dokonale se to hodilo k jejím útlým pažím a nohám. Na chvilku mě ohromila její krása. A navíc... Hm? Něco na její tváři mi přišlo jiné. Co to bylo? Ach, cítil jsem parfém!

„P-přišel jsi!”

„Uch, jo, díky, žes mě pozvala.”

Ačkoli jsem vážně nevěděl, proč mě zavolala.

„Chceš něco k pití? S-správně! Čaj.”

„...”

Kromě šatů a parfému se chovala znatelně podivně. Její nešikovné pohyby byly... roztomilé, ale to nebylo důležité.

„Můžu se posadit?”

„Jo! Na stůl!”

Pravděpodobně tím myslela na židli u stolu. S tím jsem si šel sednout na židli u čajového stolku. Pak jsem sledoval, jak Palludia připravovala čaj. Ačkoli byla ve vlastním domě, chovala se velmi trapně, jako že pohybovala rukama a nohama jako robot nebo že rozlila vodu, protože se jí nekontrolovatelně třásly ruce.

Od té chvíle Palludii trvalo 20 minut se uklidnit a dokončit přípravu čaje. Trvalo jí dalších 10 minut, než se posadila u stolu a napila se čaje naproti mně. Jak jsem pil ten vlažný rudý čaj, zeptal jsem se Palludie: „Takže kvůli čemu jsi mě sem pozvala?”

„...Ú-úžasné, že? Už mám dům 2. třídy!”

„Ach, to je vlastně úžasné.”

Tahle holka změnila téma!

„Samozřejmě to nebylo jen mým přičiněním. Mnoho lidí mě podpořilo svými zlaťáky. Možná to nevíš, ale v podstatě jsem představitelem svého kontinentu. Pouhý dům druhé třídy není nic proti této Palludii Gren Ehuir!”

„Ach, jo. Blahopřeju, Palludio.”

Pro její duševní zdraví jsem se rozhodl jí neříct o své zvláštní vile.

„Říkej mi Ludio! T-tak mi říkají všichni.”

„Vážně...? Dobře, Ludio.”

Shuna jí říkala Ludio. Myslel jsem si, že to byla přezdívka mezi blízkými přáteli. Kdy mě Palludia začala považovat za přítele? Protože já si nemyslel, že jsme měli šanci se tak sblížit, byl jsem celkem zmatený.

Ale k tomu skutečnému zmatku mělo teprve dojít.

„T-takže víš... totiž... proč jsem tě sem zavolala.”

Palludia, ne, Ludia byla v tváři neuvěřitelně rudá. Když usrkla rudého čaje, jen stěží se jí podařilo pokračovat v řeči.

„Totiž... musím ti něco vysvětlit...”

„Dobře?”

„M-moje rodina. J-je to královská rodina.”

„Jo.”

Na ta slova, co následovala, na zbytek života nezapomenu.

„My... Narodili jsme se s očima, co dokáží rozpoznat našeho osudného partnera. T-tím myslím, pokud se za toho člověka provdám a budu s ním mít děti, královské rodině bude určeno prosperovat.”

„...Jo.”

Najednou mi přeběhl mráz po zádech.

„Evidentně to je kvůli mé pokrevní linii... v krvi mého předka byla krev Božské rasy... nebo tak se to povídá.”

„Hm...?”

„K-když jsme se poprvé setkali...”

Z nějakého důvodu jsem nechtěl slyšet, co mi chtěla říct.

„Vzpomínáš, když jsem... na tebe... byla ošklivá?”

„J...Jo.”

Doufal jsem, že to nebyla pravda.

„Věděla jsem to hned, jak jsem tě spatřila.”

...Vážně? Takhle pěkná dívka, se mnou? Ačkoli jsem jí chtěl říct, aby nežertovala, a setřít to smíchem, Ludia vypadala až moc vážně.

„Po pravdě se mi to nelíbilo. Proč se musím provdat za muže, kterého ani neznám, který dokonce přišel z jiného světa? Proto jsem na tebe byla ošklivá... Ani jsem si nemyslela, že jsi ork! Myslela jsem si, že máš skvělé tělo praktikanta bojových umění. Nebylo to tak, že bych tě nenáviděla.”

Jak mluvila, hlas se jí zklidňoval. Začínala být víc a víc vyrovnaná.

„Nenáviděla jsem svoje oči. Nenáviděla jsem svoji královskou krev. Nenáviděla jsem, že jsem se musela provdat za někoho, koho vybrali bez mého vědomí. Nenáviděla jsem, že jsem měla pouto s někým, co ani nemohl žít na mém světě! A proto jsem zůstala zticha. Ale nebylo to tak, že bych tě nenáviděla! Dvakrát jsi mě zachránil! Pomohl jsi mi, i když jsem k tobě nebyla milá. Vlastně jsem se k tobě chovala hrubě! Když jsem řekla, že tě jako člověka nemám ráda, to byla lež!”

„A-aha. Proto sis mě přidala do přátel?”

„...Jo. Nemyslela jsem na svatbu, ale nechtěla jsem, aby se to pouto mezi námi přeťalo. Možná že tehdy jsem už byla... N-ne. Budu pokračovat.”

Zadržela dech a pak se mě tichým hlasem zeptala: „...Shina Gren Ehuir. Znáš ji?”

Znal.

„Znám Shinu. Ach, Shina Gren Ehuir. Aha, je to tvoje mladší sestra.”

„Jo, je to druhá královská princezna. Dokonce i jako princezna statečně bojuje v přední linii jako rytíř.”

„Ale to samé platí o tobě.”

„O m-mě?! Já jsem kněžka! Takže to není tak nebezpečné.”

„J-jo.”

Já nemůžu, tahle holka. Musel jsem něco udělat. Ačkoli vypadala klidně, vůbec nebyla klidná. Vylekalo ji, kdykoli jsem něco řekl, a tón hlasu se jí při řeči nahodile měnil. Bylo jasné, že byla neuvěřitelně nervózní. Chápal jsem to. Taky jsem byl neuvěřitelně nervózní!

„Ona... řekla, že se za tebe provdá, a tak mě to vyděsilo.”

„Hm?”

Tohle bylo poprvé, co jsem o tom slyšel. Dneska jsem poprvé slyšel o spoustě věcí.

„Taky řekla, že její osudový partner jsi ty! Neustále se vychloubala, jak má k tobě blízko, skoro jako kdyby se mi chtěla posmívat!”

Zacukalo mi v obočí. Děsivé! Ačkoli jsme se čas od času zdravili, nikdy mě nenapadlo, že Shina přemýšlela takhle!

„I kdybych umřela, nenechám Shinu... totiž! Myslela jsem si, že bych se s tebou kvůli tomuto problému měla setkat. Neměla jsem žádné podloudné motivy! Jen jsem si myslela, že bylo divné, že si obě sestry vybraly za svého osudového partnera stejného člověka. Jen jsem si to chtěla potvrdit, ale moje mamka na to přišla a...”

„Přišla na to?”

„P-přišla na to, že jsi Hrdina z jiného světa...”

Tvář jí zrudla, zatímco jí hlava klesla a ona mávala rukama ve vzduchu. Ačkoli vypadala nesmírně rozkošně, v mžiku jsem pochopil, co tím myslela.

„Ludio, t-tenhle dům...?”

„...Jo. Připravili ho mamka a táta.”

Král a královna!

...Jako svatební dar!

„D-díky za čaj.”

„Hej!”

Když jsem se pokusil zvednout ze židle, Ludia mě honem popadla za paži.

„J-já to jenom říkám! Nedělej ukvapené závěry. Co, bál ses, že tě hodlám žádat o ruku? Nejsi takový narcista, že ne?”

„Chápu, tak se uklidni, Palludio.”

„Řekla jsem, abys mi říkal Ludio!”

„Dobrá, Ludio. Nádech. Výdech.”

„Hu—Ha—”

Poslušně se držela mých slov a nadechla se a vydechla. I když byla nedůtklivá, to, že dělala, co jsem jí řekl, bylo nesmírně rozt... Huk! Taky se musím uklidnit!

Když se znovu zklidnila, zahlížela na mě uslzenýma očima a promluvila: „Uklidnila jsem se. T-takže! Jsem ti o tom jenom řekla. Jasné?”

„Jo, jasné. No, tady je můj názor. Sňatek by měl být mezi dvěma lidmi, co se navzájem milují, ne? Že jsi schopná říct, který partner je osudový, nezaručuje, že to je 100% správně. Takže se nemusíš bát, Ludio.”

„...Hlupáku. Jsi tak zabedněný.”

„Hm?”

„To nic!”

Pročpak asi? Zdála se klidnější, ale taky vypadala víc naštvaně. Jelikož jsem nedokázal přijít na to proč, zpanikařil jsem. Ach, taky jsem se cítil roztřeseně. Ludia byla po pravdě ta nejkrásnější dívka, co jsem kdy potkal. Ačkoli jsem se ze všech sil snažil snížit její vzhled tím, že jsem přemýšlel o jejím mladším já, nemohl jsem popřít, že byla nádherná.

Ale když si pomyslím, že její osudový partner jsem byl já. Moje srdce nemělo na výběr a začalo mi prudce bušit! Ludia mě samozřejmě neměla vůbec ráda a byla kvůli tomu naštvaná. Ale i tak jsem si nemohl pomoct a myslel jsem si „co když?”

Ale tohle nebylo správné.

Něco jako osud, nebylo třeba o tom uvažovat. Kdokoli, kdo by se s Ludiou kvůli tomu pokusil něco provést, by byl ten nejnuznější mizera. Ludia mi věřila a upřímně mi o tom řekla. I když jsem se nedokázal chovat důstojně, musel jsem její břímě alespoň zmírnit.

„Byl bych rád, kdyby ses setkala s člověkem, kterého bys měla ráda a s kterým bys byla šťastná. Nemusíš se trápit něčím takovým jako osudový partner.”

„...A co ty? Tebe to vůbec nezajímá? Ani trochu?”

Ludia, co mě poslouchala, mi otázku oplatila. Oči měla slzavé, jako kdyby měla co nevidět začít brečet. Měl jsem pocit, že jsem před takovýma očima nemohl lhát, a tak jsem řekl s hořkým úsměvem.

„Promiň. Vlastně by mě to nemělo trápit, ale vlastně mě to trápí. Hodně. Jsi neuvěřitelně nádherná a i když se tak nechováš, vím, že jsi laskavá. Pokud mi taková dívka řekne, že jsem její osudový partner... samozřejmě že se mi rozbuší srdce. Promiň, vím, že bych neměl, ale...”

„...Ano!”

„Hm?”

„Jak jsem řekla, to nic!”

Ludia honem zamávala rukama, ale z nějakého důvodu se zdálo, že měla mnohem lepší náladu. Zdálo se, že s tou svou rozjasněnou tváří se snažila zakrýt úsměv. Nevěděl jsem proč, ale přišlo mi to jako dobrá věc.

„Takže, hm. Neposlouchej Shinu, ať říká cokoli, dobře? Vryj si to do paměti!”

Zdálo se, že to bylo všechno, co měla na dnešek naplánováno.

Zatímco jsem srkal rudý čaj, co vychladl, odpověděl jsem: „Jo, jasně.”

„I kdyby Shina řekla, že se s ní musíš oženit, protože jsi její osudový partner, neposlouchej jí! Ta holka tě má ráda jenom proto, že jsi silný, takže si nemysli, že tě má vážně ráda. Jasné, Kang Shine?!”

„Jo, jasně.”

„A!”

„Hm?”

Když jsem jí odpověděl vyčerpaným hlasem, kreslila na stole rozlitým čajem a pak pokračovala tichým, mumlavým hlasem: „Volej mi častěji... Jinak zapomenu na tvůj hlas.”

„D-dobře.”

„Taky můžeš kdykoli přijít. Obvykle se nudím.”

„Dobře.”

„Teď můžeš jít. Chci si odpočinout.”

„Dobře, dneska to byla zábava.”

Když jsem se s Ludiou rozloučil, odešel jsem z domu. Ačkoli jsem slyšel, že Ludia ze sebe vydala podivný zvuk a spadla, rozhodl jsem se to ignorovat. Přece jenom toho musela mít na mysli hodně, když mi to všechno řekla.

Já byl rád, že se několik otázek ohledně Ludie vyřešilo. Když jsem pomyslel, že bude dál moje dobrá kamarádka, koutky úst se mi obrátily nahoru.

Dobrá, teď se pojďme podívat na můj vlastní dům!

Když jsem se dotkl klíče ve svém inventáři, v uších mi zazněl oznam.

| Chceš se přesunout do Marianniny zahrady? |

„Ano.”

Když jsem zavřel oči a zase je otevřel, byl jsem před obrovskou vilou.

„To je moc velké...”

Zahrada rozkládající se za vstupní branou byla plná barevných květin a víc vzadu bylo několik stromů, co vytvářelo nádhernou scenérii. Prošel jsem železnou branou, co se pomalu otvírala v reakci na můj klíč, a v poklidu kráčel po kamenné cestičce, zatímco jsem se rozhlížel po pozemku vily.

Vážně to bylo neuvěřitelně velké. A navíc tu bylo mnoho ovocných stromů, z kterých jsem cítil sladkou, jemnou vůni. Když jsem jeden plod utrhl a zakousl se do něj, v ústech se mi roztančila ohromná sladkost a chlad. Kousek od kamenné cesty mezi stromy jsem spatřil, co vypadalo jako pramen, ale prozatím jsem to ignoroval.

„Vila... Ach, už ji vidím.”

Vila byla také ohromná. Měla modrou střechu a byla postavená ze slonovinově bílých cihel. Bez přehánění byla stejně velká jako několik Obrovských železných divočáků. Její širá velikost byla skoro vyčerpávající. Přímo před vilou byla fontána a kolem ní široké, otevřené prostranství.

Správně! Mohl bych tu nechat Obrovského železného divočáka! Až v budoucnu bude třeba, abych ho vykostil, mohl jsem to udělat u fontány. Ani nemluvě o tom, že budu mít blízko vodu k pití!

Když jsem se porozhlédl u fontány a prohlédl si to otevřené prostranství, obrátil jsem pozornost k interiéru vily. Vystoupal jsem po schodech a objevily se další dveře, co reagovaly na klíč a otevřely se.

| Vstoupil jsi do Marianniny zahrady. |

| Potvrdili jsme Manový kámen k autorizaci. Chceš se nechat oprávnit jako vlastník vily? |

Zatímco mě ohromil ten pohled na širokou halu, co se objevila za dveřmi, zazněla tato zpráva. Nemohl jsem si pomoct a zmátlo mě to. Manový kámen? Kdy jsem získal Manový kámen?

Ale jelikož se tam psalo, že mě oprávní, nebyl důvod to odmítnout. Když jsem tu nabídku přijal, můj inventář se najednou otevřel.

„C-cože?”

Kdy jsem otevřel inventář? Zatímco jsem byl zmatený, něco z něj vypadlo.

Byl to rypák Obrovského železného divočáka.
-----------------------------------------------

~ No, nemám slov. Shin i Palludia jsou oba dva pěkně zabednění... A ještě celkem dlouho v tom budou pokračovat. Ani nemluvě o tom, že Shin sice říká, že to je nejkrásnější žena na světě, ale co to potom dělá z Loretty? Nejkrásnější elfku na světě? V náštěvách budeme pokračovat i v příští kapitole. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>