překlady od Tadomi: DM

Kapitola 218 – Do labyrintu

Tady Satou. Kvůli omezení předmětů ve hře jsem často se slzami v očích odhodil předměty, co jsem získal během mise. Chybí mi to trápení, co si nechat a co vyhodit.

„Oo! Proč jsi mě při převlékání nešmíroval.”

Nešmírovat, když se někdo převléká, je celkem přirozené, a přesto říkala, že to je špatně.

Arisa a ostatní, co se převlékly, sešly k recepci v přízemí. V přízemí tohoto hostince nebyla žádná nálevna. Byl to luxusní hostinec, neboť pokud jste chtěli použít tuto recepci, museli jste zaplatit. Servírovali tu čaj, co byl stejně dobrý jako ten od Lulu.

Tento hostinec se nacházel za Gildou průzkumníků.

Vlastně jsem chtěl jít do vily, o které se zmínil Giril, ale jelikož jsem nevěděl, jestli tam můžeme okamžitě zůstat, rezervovali jsme si hostinec, abychom mohli ustájit koně.

Jen tak mimochodem, co se týče kočáru s magickým nástrojem. Jen co kluk ze stájí odešel, proměnil jsem ho tak, aby vypadal jako normální kočár. Není zase až tak špinavý, ale jelikož jsem použil techniku Zničení důkazu, pravděpodobně to bude v pořádku.

„Takže půjdeme.”

„Pane, je to ode mě troufalé, ale měl by sis vzít nějaké brnění.”

„Hlásím, že vybavení je důležité.”

„Dneska budu v záloze. Nana a Liza mě ochrání.”

Tato róba byla z vláken Yuriha a na plášť a boty jsem použil velrybí kůži, takže většina útoků by tím neměla proniknout.

Jen pro jistotu jsem sebral elfí meč, co se opíral o pohovku, a navlékl jsem si tenké rukavice.

Jelikož se zdálo, že každé dvě hodiny jel od hlavní brány k západní bráně kočár, jeli jsme tam tím. Původně jsme měli čekat další hodinu, než vyrazí, ale jelikož jsme zaplnili kapacitu pasažérů, totiž osm, prostě vyrazí. Bylo to celkem flexibilní, co?

„Ehehehe~ tohle je poprvé, co budu ve skutečném labyrintu. Určitě to bude jiné než Sprigganovy testy.”

„Je to naprosto jiné~?”

„Není to takové hřiště na hraní nodesu! Je to skutečné bojiště, kvůli kterému vře krev nanodesu!”

„Vy dvě, pokud se budete chovat takhle, dojdete v labyrintu ke zranění. Soustřeďte se.”

„Rozkaz~”

„Nanodesu!”

Liza pokárala Pochi a Tamu, co se vůči Arise chovaly nadřazeně. Zdálo se, že Mia byla napjatá, mluvila jen málo. Nana byla jako normálně, takže byla pravděpodobně v pohodě.

„Pane rytíři, omlouvám se, ale dovolíte, aby s vámi jel někdo další?”

„Ano, klidně.”

Ačkoli se tomu říkalo kočár, tento měl jenom sedadla bez střechy. Byly tu čtyři dvojsedačky. Lidé tak malí jako Mia, mohli na sedadle sedět v pohodě ve třech. Když jsme měli vyrazit, takhle se na to zeptala jedna pracovnice. Jelikož další člověk nebude problém, pokud si Tamu posadím na klín, souhlasil jsem s tím.

„Omlouvám se, že se sem vtírám. Jmenuji se Gina. Jsem dcera rytíře Daryla.”

„Rád vás poznávám, já jsem rytíř Pendragon.”

Byla to dívka kolem 16 let, co na sobě měla tmavě hnědé tvrdé kožené brnění, kulatý štít a řemdih. Byla zhruba stejně vysoká jako já. Přesnou velikost jsem neznal, neboť je měla pod brněním, ale vypadalo to, že by mohla soupeřit s Nanou. Měla rudé vlasy po ramena, narudle hnědé oči a byla mírně opálená. Jestlipak byla z rodiny rytířů, navzdory svému věku byla v levelu 6 a také měla techniky Štít a Jednoruční hůl.

Řemdih sestával z jednoho metru dlouhé železné tyče a dvou železných kulí propojených řetězy. Ty železné kule pravděpodobně zlepšovaly odstředivou sílu. Hodně jsem to vídal v hrách, ale tohle bylo poprvé, co jsem to viděl na tomto světě.

Zdálo se, že Gina nenáviděla, nebo spíš se bála pololidí. Nezdálo se, že by chtěla sedět vedle Lizy a ostatních, takže seděla mezi Lulu a Arisou. Nemačkaly se tak?

„Slečno Gino, nejsi náhodou průzkumník?”

„Hm, zrovna teď jsem se zaregistrovala. Pár lidí z mého města jsou také průzkumníci, takže se po nich u západní brány podívám a pak se spolu vydáme do labyrintu.”

Arisa k ní mluvila zdvořilým tónem. Slečna Gina mluvila jako rytíř, nevěděl jsem, jestli to bylo přirozené nebo jestli to hrála.

Kvůli Arisině tónu jsem se cítil mírně divně, ale jelikož to tak dělala i s hrdinou, nechal jsem to být.

Poté, co jsme opustili čtvrť, kde bydleli bohatí, dorazili jsme na úžasnou ulici, co se jevila jako červánková čtvrť. Dosavadní klidná atmosféra města se naprosto změnila na sprostou atmosféru. Ačkoli ty nádherné ženy v mnohopatrových budovách nijak zvlášť nemávaly, přemýšlel jsem, co to bylo za vzrušený pocit. Měl jsem pocit, že jsem Arisu trochu pochopil, jak se tak těšila do labyrintu. Samozřejmě jsem to nahlas neřekl.

Když jsme nechali červánkovou čtvrť za sebou, vjeli jsme do úzké uličky s malými krámky plnou hluku. V těch krámcích vyjednávali obrnění muži a ženy, co působili jako průzkumníci.

„Jéje, všichni mají okázalé brnění, co~”

„Křiklavé křiklavé~”

„Jsou jako ptáci nanodesu.”

„Kabuki?”

Hrdino Daisaku, co jsi to učil v elfské domovině. Navíc Ariso, ukazuje se tvoje skutečná povaha.

Nicméně ta brnění byla pravděpodobně z netvořích částí, ale přemýšlel jsem, jaký význam měla ta zbytečně působící výzdoba? Asi to bylo k zastrašení?

Ale stejně, vybavení průzkumníků bylo vážně podivné. V porovnání s tím bylo vybavení průzkumníků, co se účastnili turnaje ve vévodském hlavním městě, normální. Vypadalo to, že dokonce i průzkumníci věděli, že na všechno bylo své místo a čas.

Bylo tu stejné množství mladých lidí jako lidí se záhadným vybavením. Byl tu člověk, co měl jako brnění pospojované kusy dřeva nebo lidé, co měli kamenné sekyry nebo kopí z černého kamene. Vybavení magických lovců ve městě Puta bylo normálnější.

Vystoupili jsme z kočáru před Gildou průzkumníků u západní brány.

Zdejší Gilda průzkumníků byla plná lidí. Hádal jsem, že gilda, co byla hned u labyrintu, pro ně byla praktičtější.

„Hej, pane šlechtic začínající průzkumník támhle. Co ty na to, potřebuješ mapu labyrintu? Za tři stříbrné.”

Tržní cena byla jeden velký měďák. Dokonce i oškubávání zákazníků mělo své limity.

Slečnu Ginu vedle mě to udivilo. „To je tak drahé?”

Muž z obchodu s mapami si myslel, že já, co při zmínění tří stříbrňáků nehnul ani brvou, jsem snadný terč, a tak se to pokusil ještě víc zpropagovat. Ignorujme to a nejdřív zkusme smlouvat.

„Koupím ji za jeden velký měďák.”

„Hej hej, není to až moc velká sleva?”

„Nijak zvlášť ji nepotřebuju, když to bude za víc.”

„Počkej, tentokrát ti ji dám za jeden velký měďák. Prodáváme ty nejpřesnější mapy labyrintu vůbec. Pokud ti tahle mapa přijde vhod, přijď zase na nákup.”

Zaplatil jsem za mapu jeden velký měďák. Na okraji mapy bylo neúhledně napsáno „První oblast”. Mapa byla plná divných čar a symbolů nevěděl jsem, jak to přečíst.

„Jak se v tom čte?”

„To bude další velký měďák—”

„To by mělo být zahrnuté v té ceně předtím.”

Ten malý muž si chtěl vyžebrat další peníze, ale já ho přerušil a přiměl ho ke službě. Vypadalo to, že při zobrazování 3D mapy na plochém papíru docházelo k různým pokusům a omylům.

„Co je tento symbol?”

„To značí monument.”

Když vysvětlení toho malého upovídaného muže shrnu, monumenty bylo něco, co průzkumníci za starých časů vztyčili v oblastech, co byly naprosto prozkoumané. V labyrintu byly postavené v pevně daných intervalech.

Na těchto monumentech byly vyryté tři druhy informací: číslo oblasti, vzdálenost od vchodu a sériové číslo.

A mělo to ještě jednu důležitou funkci. Když se blížili netvoři, zářil rudě. A když lidé, tak modře. To proto, aby se v temné labyrintu zabránilo střelbě do vlastních řad mezi průzkumníky.

„Ale mladý pane. Nepolevuj v obezřetnosti, ani když září modře, jo?”

„Proč?”

„Jsou tu zloději zvaní Ztracení zloději, co mají spadeno na průzkumníky, co loví netvory.”

Aha, takoví chlápci, co provádějí PK, jsou i v MMO.

„Co máme dělat, pokud na nás ti chlápci zaútočí?”

„To je těžké říct.”

Pokud druhá strana zaútočí jako první, můžeme je buď volně zabít, nebo prodat jako zločinecké otroky. Ale zdálo se, že je bylo těžké rozpoznat, pokud předstírali, že jsou jen přátelští běžní průzkumníci. A proto když se člověk setká s ostatními průzkumníky, musí si dávat pozor a udržovat si vzdálenost. Pokud se tedy neznají.

Ale když pominu Arisu nebo sebe, myslím, že pro ostatní bylo těžké zjistit, jestli druhá strana měla záznam o zločinu nebo ne. Zdálo se, že se to dalo posoudit pomocí Yamatova kamene u vchodu do labyrintu. V případě, že je člověk chytí, než někoho zabijí, zdálo se, že tu byli v záloze lidé, co měli techniky Čtení mysli a Ověření pravosti a co je posoudí.

Jelikož Arisa a ostatní začaly být netrpělivé, prozatím sbírání informací odložme.

Získal jsem víc informací, než jsem čekal, a tak jsem mu potají dal velký měďák.

Jelikož slečna Gina řekla, že půjde hledat své známé, šla do budovy Gildy průzkumníků a rozloučili jsme se.

Zdálo se, že západní brána byla normálně zavřená. Na rozdíl od východní brány.

Když jste strážnému ukázali své dřevěné ID, na chviličku bránu otevřeli. Zdálo se, že být tady strážným bylo celkem těžké.

Když jsme se přiblížili k západní bráně, přiblížily se k nám děti, co na sobě měly krátké oblečení.

Byly to žebráci nebo sirotci?

Když jsem to zkontroloval, jejich povoláním bylo [Nosič batožiny]. Z nějakého důvodu mezi nimi bylo spoustu dívek.

„Pane šlechtici, zaměstnej mě prosím.”

„Zaměstnej mě, stačí mi dva groše denně.”

„Mě stačí jeden!”

„Hej, nepřerušuj mě.”

„Já peníze nepotřebuju, stačí, když mi dáš jídlo. Udělám cokoli!”

Jejda, kdyby to slyšel hrdina Hayato, zakřičel by: „No touch, Satou!” Liza tupým koncem kopí jemně odstrčila malou dívku, co se mě snažila dotknout.

Po Lizině ošklivém pohledu děti mírně couvly, ale dál se propagovaly.

Každé dítě bylo v levelu 1 až 2. Nemohl jsem je vzít do labyrintu, neboť to bylo nebezpečné. Pochi a Tama vypadaly, jako že chtějí něco říct, neboť se zdálo, že s dětmi s kručícím žaludkem soucítily. S tím se nedalo nic dělat.

Vzal jsem děti do obchodu, kde nedaleko prodávali grilované špízy, a každému jsem koupil jeden. Podle toho, co mi řekli lidé z východní gildy, zdálo se, že to bylo netvoří maso. Ale jelikož si to ostatní průzkumníci normálně kupovali a jedli, mělo by to být v pořádku. I když to byly celkem velké špízy, kus stál jenom jeden měďák. Levné.

„Jéje, to je špíz z labyrintové žáby.”

„Hostina.”

„Výborné. Budu tvrdě dřít, pane šlechtici.”

„Hm, už dlouho jsem neměla takovou hostinu.”

Co přesně obvykle jedly?

Také jsem koupil pár pro Pochi a ostatní, neboť to vypadalo, že také chtěly.

Nechali jsme malé dívky tam a šli jsme do labyrintu. Ty malé dívky nás z nějakého důvodu následovaly, ale nechal jsem je tam, protože jsem jim nemohl dovolit jít s námi.

„Ty malé dívky se sem dívají, jako kdyby se chtěly přidat do družiny.”

Ticho. Arisa říkala něco, co mi přišlo jako systémová zpráva z nějaké hry, ale ignoroval jsem ji.

Ty malé dívky se zdráhavě dívaly, jak jsme prošli západní branou a jak se zavírala, ale obrnil jsem se a neohlédl jsem se.
-----------------------------------------------

~ Aneb jak získat neoficiální harém... nakrmit bandu hladových dívek! ~

~ Kabuki = druh tradičního japonského divadla s výrazným líčením herců, okázalými kostými, dramatickými gesty a za doprovodu tradiční hudby. ~