DM - kapitola 217

Kapitola 217 – Gilda průzkumníků

Tady Satou. Pročpak členství tak moc stresovalo peněženku? Vzpomínám si, že když jsem se stal pracujícím dospělým, že jsem to jen tak tak dal, ale za studentských let mi peníze mnohokrát došly.


„Je to velká stříbrná mince nanodesu.”

„Medaile~?”

„Jo, dostal jsi ji od Girila.”

„Nn, Medailon svědectví.”

Pokud jsem se nemýlil, Giril řekl to samé. Dal mi to, když mi dovolil půjčit si jeho vilu v Labyrintovém městě.

„Girile, ošklivé~”

„Ano nanodesu. Nedovolil nám jít k němu domů nodesu!”

„Nebyl ošklivý. V té vile jsem dělal pár nebezpečných léčiv, takže jsem ho požádal, aby vás tam nepouštěl pro vaše bezpečí.”

To bylo tehdy, když jsem vyráběl léčivo na spaní pro medúzy.

To mi připomíná, že jsem to Pochi a Tamě zapomněl vynahradit, protože došlo k různým věcem.

Arisa bušila do stropu kabiny pro kočího. Buď umírněná ve svém vzrušení, dobře?

„Kya.”

„Hej, je to trochu vážné.”

Kočár najednou zastavil, zatímco Lulu krátce vykřikla. U brány před námi začalo být hlučno.

Vykoukl jsem z okna kočáru. Golemové u brány se ze svého původního místa pohnuli o několik kroků kupředu, poklekli na jedno koleno a zaujali vazalskou pózu. Ach, scéna jako z fantazy.

[Pane, očekávali jsme tvůj návrat.]

[Pane, blahopřejeme k bezpečnému návratu.]

Ty hlasy se ozývaly v okolí. Ty hlasy vycházely z medaile.

„Neříkejte mi, že důvod je toto?”

„Hm.”

Mia si ode mě vzala medaili a zvedla ji nad hlavu ke golemům.

[Jednám za svého pána. Jsme šťastní za vaše pozdravy. Ale vaše povinnosti jsou důležité, a proto se k nim rychle vraťte.]

[Rozumím.]

[Rozumím.]

Mia promluvila do medailonu, od golemů přišla odpověď a pak se vrátili na své původní podstavce.

„Dobrá práce, že jsi to věděla.”

„Hm. Naučila mě to Aze.”

Pokud by to šlo, řekni mi o tom dřív, než se golemové pohnuli. Giril mi neřekl nic kromě toho, že to byl klíč od vily, takže pravděpodobně zamýšlel, aby to bylo překvapení. Byl to starý muž, co byl v podivných ohledech hravý.




„Viděli jste to? Strážci přede mnou poklekli!”

„Ohii-sama, takhle zvyšovat hlas se na dámu nesluší.”

Z bílého luxusního kočáru, co se zastavil před námi, jsem zaslechl takovou konverzaci. Podle AR to byla princezna z království Norooku.

Byla ve stejném věku jako Lulu. Nebyla nádherná, ale byla to roztomilá dívka se světle hnědými vlasy. Měla na sobě draze vypadající hedvábné oblečení. Když jsem se podíval na mapu, co jsem si vyfotil ve vile markýze Lloyda, zdálo se, že království Norooku bylo na sever od území markýze Eluetta, co odtud bylo severním směrem. Byla to taková nárazníková zóna mezi královstvím a říší Saga.

Jelikož jsem se s nimi nechtěl zaplést, rychle jsme se zařadili do řady ke vstupu do města.

Vojáci v rudém, tvrdém koženém brnění před bránou kontrolovali ID lidí, co vstupovali do města. Vypadalo to, že kontrolovali náklad kupců, ale bylo to relativně laxní. Při vstupu do města se nevybírala žádná daň nebo clo, jako tomu bylo u jiných měst. A proto byla fronta krátká a měli bychom být schopní vejít do města bez použití šlechtického privilegia.

„Vítejte v Labyrintovém městě Selbira, pane šlechtici. Omlouvám se, ale ukažte mi ID.”

Ukázal jsem pokornému vojákovi své ID.

Ale jak věděl, že jsem šlechtic...

„Promiňte, pane rytíři. Jste v Selbiře poprvé?”

„Ano, jsem.”

Bezděky jsem tomu zdvořilému strážnému odpověděl také zdvořile. Kdyby to slyšela Nina, pokárala by mě, abych vůči podřízeným nepoužíval zdvořilou řeč.

Strážce mi ve zkratce řekl, že na předměty, které přivážíme do Selbiry, se nevztahují žádné zákazy, ale jsou různé věci, které se z města nemohou odvézt. Obzvláště bez svolení odvážet magická jádra byl vážný zločin, tak mě varoval. Navíc se zdálo, že i vývoz netvořího masa a jedu z netvořích jedových žláz bylo zakázané.

„A i když tohle není zakázané, stánky kolem západní brány prodávají jenom maso z netvořího masa, takže bude lepší, když to nebudete jíst, ani když to bude dobře vonět.”

S takovou poslední radou jsme vstoupili do města.

Přesně jako u jiných měst i tady bylo hned za branou 100 metrů široké volné prostranství. Ale rozdíl byl v tom, že tu nebyla žádná hlavní silnice, co by vedla městem. Podle cestovního průvodce toto město postavili s invazí netvorů na paměti a ulice tohoto města byly postavené jako bludiště, aby se pronikajícím netvorům zabránilo dostat se do centra. Kvůli tomu tu bylo hodně lidí, co se ztratilo. Ztráceli se dokonce i ti, co tu žili dlouho.

Vyměnil jsem si místo s Arisou, abych Lulu naváděl.

„Lulu, vyměním se s Arisou, tak prosím zastav kočár.”

„Dobře.”

„Co se děje? Chceš si prohlížet památky ze zvláštního místa?”

Chopil jsem se Arisy, co natáhla obě ruce, a postavil ji na zem. Dneska mě sexuálně neobtěžovala, jako to obvykle dělávala. Evidentně na to byla až příliš vzrušená.

„Hej, nejdřív pojďme do gildy a registrujme se jako dobrodruzi!”

Neměli bychom si nejdřív najít hostinec? A navíc to nebyl dobrodruh, ale průzkumník.

„A pak a pak! Nejdřív se zaregistrujeme jako dobrodruzi řádu F! A pak se s tebou pustí do křížku nepříjemný klíčový dobrodruh se slovy 'tohle není práce pro ženy a děti, víš' a pak ho snadno porazíš!”

Nemyslel jsem si, že by tu byl někdo tak zbrklý, aby se pustil do křížku se šlechticem.

Navíc řekla řád F. Nebylo to tak, že by neznali abecedu, ale upřímně řečeno to byla menšinová sada písmen, takže si nemyslím, že ji používají.

„A pak! Když nováček upoutá pozornost a vstoupí do labyrintu, bude mít neuvěřitelné výsledky a začne to k němu přitahovat slečnu od recepce.”

Co bys udělala, kdyby ji to ke mně přitahovalo.

„A pak se mezi kořistí najde vzácný nebo podivný druh a předvolají tě do kanceláře gildmistra a speciálně tě povýší na řád C nebo B~”

Omladina tleskala Arise, co brebentila se ztěžklým dechem, zatímco zírala do blba. Lulu tleskala jen mírně a beze zvuku a vřele se usmívala.

„Pane, pokud půjdeme do gildy, mám se strážného zeptat na cestu?”

Řekl jsem Lize, co seskočila z koně, že není potřeba.

Nemuseli jsme se ani ptát, neboť ta třípatrová bílá kamenná budova před námi byla Gilda průzkumníků.

Nedalo se nic dělat, pokud takhle půjdeme do hostince, vzrušená Arisa na mě zaútočí. Stejně bylo pořád dopoledne, rozhodl jsem se zajít do Gildy průzkumníků.




Řekl jsem Lulu, aby kočár zavezla na parkoviště za Gildou průzkumníků.

Pracovník gildy, co se zdál, že tady pečoval o koně, navedl kočár na volné místo.

„Já půjdu první~”

„Počkej~”

„Nanodesu!”

„Mazané.”

Pochi, Tama a Mia se nechaly vylákat Arisou, co nedokázala zachovat klid, a cupitavě běžely k předním dveřím. Vypřáhnuté koně jsem nechal na starost malé dívence a řekl jsem Lize a Naně, aby šly napřed.

Vypadalo to, že kočí z ostatních kočárů tu zůstávali.

„Omlouvám se, přišli jsme sem zaregistrovat ty dívky. Můžu ti tu kočár nechat chvilku na starosti?”

„Ano, šire. Sire.”

Ta malá dívenka sklopila pohled a zrudla, zdálo se, že jí bylo trapně. Zlehka jsem ji pohladil po vlasech a požádal ji: „Tak se o to postarej, dobře?” Později ji dám nějaké to dýško.

Spolu s Lulu jsem šel k předním dveřím Gildy průzkumníků.

Uvnitř byl pěkný chládek, jestlipak používali chladící magii.

Podlaha byla z mramoru a přišlo mi to jako recepce nějaké velké společnosti.

Napravo od dveří bylo něco na způsob jednacích míst za zástěnou, tam vyjednávali lidé, co vypadali jako pracovníci gildy, a lidé, co vypadali jako kupci.

Uvnitř byly přepážky jako v bance a jenom dvě z osmi přepážek byly otevřené s recepční. Recepční byli kariérní žena po dvacítce a pohledný muž po třicítce.

Arisa a ostatní tak nějak mluvily se ženou. Copak se jí nezamlouval muž po třicítce, i když byl pohledný? Jelikož tu nebyl žádný další zákazník, muž recepční se na Arisu díval s vřelým úsměvem.

„Rychle, rychle!”

„Pane~”

„Tady nanodesu!”

„Tady.”

Šel jsem k přepážce, kde na mě volaly hlučné malé dívky. Pracující slečna se suše usmívala.

„Ráda vás poznávám, pane rytíři. Prosím, dovolte mi to s vámi dneska vyřídit. Jmenuji se Kena. Hodláte se dneska registrovat, že? Ale bude to normální registrace? Nebo zvláštní registrace?”

Takže? Nikdy jsem nic takového od sira Zotora a průzkumníků, s kterými jsem vycházel ve vévodském hlavním městě, neslyšel?

„Jaký je v tom rozdíl?”

„U zvláštní registrace bude mít průzkumník zlatý štítek od začátku. Poplatek je samozřejmě jiný než u normální registrace, ale tento zlatý štítek je magický nástroj, co v pravidelném intervalu vysílá signál o své lokaci. Když vstoupíte do labyrintu, musíte uvést plánovaný čas návratu ze svého průzkumu a pokud se po dodatečné době nevrátíte, záchranný tým vyrazí na místo, odkud byl vyslán signál.”

Něco jako specifická lokace, ne, díky.

A myslím si, že spíš než pro záchranu to je pro sběr upomínkových předmětů mrtvých.

„Jelikož nemám v plánu jít tak daleko, normální registraci.”

„Ano, rozumím. Tak prosím tady napište jména všech.”

Užuž jsem chtěl vytáhnout ID, ale nebylo to třeba?

„Nepotřebujete ID?”

„Ne, u první registrace stačí jenom jména. Někteří průzkumníci se registrují pod aliasem nebo klanovým jménem, i když jich je jenom pár.”

Hm, vypadalo to, že měli volnou správu. I když pouštěli lidi na místo, co bylo jako národní důl, co produkoval zdroje, bylo to v pořádku mít to takhle bez kontroly?

Poté, co jsme jí řekli naše jména, nám předala dřevěné štítky na šňůrce. Na dřevěných štítcích byla 3, 2 a 4 místná čísla. Samozřejmě to nebyla arabská číslice, ale číslice, co používalo království Shiga. Co se týkalo našich štítků, prvních pět čísel bylo stejných pro všechny a poslední čtyři číslice byla po sobě jdoucí. Ta první tři čísla byla evidentně rok a další dvě pro měsíc.

„Tyto dřevěné štítky budou prozatím vaším ID. Dřevěné štítky jsou znakem průzkumníků v učení. Až z labyrintu přinesete pět magických jader, dáme vám štítek opravdového průzkumníka, bronzový štítek.”

Bylo pět druhů ID: dřevo, bronz, červené železo, mitril a zlato. Zdálo se, že štítek z rudého železa se dával hlavním průzkumníkům, co dokázali nasbírat několik magických jader za měsíc. A mitrilový štítek bylo jenom pro prvotřídní průzkumníky, co porazili Pána podlaží. Vypadalo to, že zlatý štítek bylo jenom pro bohaté lidi jako šlechta nebo lidé, co zaplatili velké množství peněz.

„Hele, jakmile máme tohle, můžeme hned vstoupit do labyrintu?”

„Ano, můžete.”

Recepční s úsměvem odpověděla na Arisinu otázku a pak je varovala: „Ale jděte, až si připravíte vybavení, dobře?”

„A~no!”

„A~j.”

„Ano nanodesu!”

„Hm.”

Po vzrušeném hlase Arisy se v gildě ozvaly vzrušené hlasy omladiny.

Takže půjdeme teď do labyrintu?
-----------------------------------------------


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>