ICDS - kapitola 64

Kapitola 64 – Drakonián Lin (2)

Když člověk zaslechl slovo nemrtví, na jaké netvory obvykle pomyslel? Správně, jako první byly zombie. Přízraci, co se objevovaly na 6. podlaží kobky, se také počítaly jako nemrtví.

Jako druhé lidé samozřejmě pomysleli na...

„Člověk.”

„Člověk se šťavnatými žebírky.”

„Tahle kost je moje.”

„Odprejskněte, z vás si neudělám ani vývar!”

Kostlivci. Byla to nemrtvá stvoření bez jediného kousku masa a tvořily je bílé nebo černé kosti.

[Blesk na kosti moc dobře nefunguje, pane...]

„Nebuď smutná, Peiko. Jen je musíme pořádně rozdrtit, abychom jim to vynahradili.”

Používal jsem své kopí jako kyj a drtil příchozí kostlivce. V porovnání se zombiemi nebo ghouly byli mnohem odolnější a měli mnohem silnější útoky. Ale i tak byli mnohem slabší než já. Jejich útoky byly jen tak silné, že když jsem je nechal volně útočit, akorát mi poškrábali brnění. Jinými slovy se jen stěží dokázali prolomit mou obranou a uštědřit mi titěrnou újmu. Samozřejmě byli trapně slabí.

Ale jejich obranná síla byla celkem dobrá a co se týkalo jejich síly regenerace, byli mnohem otravnější než zombie nebo ghoulové. Pokud jsem je rozbil, aniž bych do svého kopí vlil manu, zregenerovali se, takže jsem se musel obtěžovat je ničit kopím prosyceným směsicí bleskové živelné síly a many.

Ačkoli bez hnijícího masa nepáchli tak špatně, byli pořád nesmírně špinaví a byla otrava se s nimi vypořádávat. Rozčilovalo mě už jenom to, jak se pohybovali. Na pouhé kostlivce se pohybovali tanečním krokem, zatímco se na mě snažili zaútočit svými meči. Vážně jsem je kvůli tomu chtěl rozdrtit.

A navíc ti chlápci až příliš milovali kosti!

„Jeho lebka vypadá dobře.”

„Mě se líbí jeho třetí krční obratel.”

Pokaždé, co mě viděli, řítili se ke mně a přitom mi chválili strukturu kostí. Přemýšlel jsem, jestli tohle podlaží navrhli tak, aby mě to rozčilovalo. Možná to byl běžný rys netvorů nemrtvého typu, ale jejich znalost bojového umění byla uboze nízká. Prostě jsem si do každé ruky vzal jedno kopí a nechal jimi protékat Duchovní auru, abych je mohl použít jako elektrické kyje. Přesně takhle jsem kostlivcům rozmlátil lebky a postupoval kupředu.

„T-ty kosti, které jsem celý život leštil...!”

„On rozbíjí lebky...!”

„B-bijec lebek!”

„Utíkejte, to je Bijec lebek!”

„Ticho!”

Tihle chlápci! Na netvory bez mozku byli vážně chytřejší než zombie! Měl jsem to vědět, když řekli něco jako třetí krční obratel!

[Hřmící bomba!]

„To je Bijec lebek!!!”

„Bijec lebek se blíží!”

„Teď mi říkáte Bijec lebek, i když útočím jinam...”

Říkali mi Bijec lebek, když jsem jim zlomil žebra. Říkali mi Bijec lebek, když jsem jim rozdrtil paže. Nechápal jsem to.

Nemohl jsem prostě vyrazit kupředu jako na 21. podlaží. A tak jsem nasadil tempo ostré chůze, máchal jsem svýma dvěma kopími a střílel jsem Hřmící bomby, až dokud jsem se nedostal na 26. podlaží. Celé to zvládnout mi zabralo zhruba 7 hodin. Když jsem si potvrdil, že se můj level zvýšil na 27 a že kolem nebyli žádní další kostlivci, schoval jsem kopí a povzdechl si.

„Loretto, jsem ta... Ach.”

V Obchodě na 26. podlaží jsem Lorettu nenašel. Místo toho tam byl mladý muž, co měl bradu položenou na pultě a přitom kouřil cigaretu. Když mě spatřil, rozhlédl se kolem a jak mezi zuby držel cigaretu, zamumlal: „Ech? ...Ach, správně. Bylo to ode dneška. Vítej.”

„Zdravím, ty jsi Lorettina náhrada?”

„Hm, vážně vypadáš jako její typ... Cože, hrdina? Je celkem šikovná.”

Mladý muž se na mě letmo podíval zářícíma karmínovýma očima. Ačkoli mumlal, protože měl mezi zuby pořád cigaretu, jeho hlas byl stejně nesmírně příjemný na poslech. Měl sněhově bílou pleť a byl dost pěkný, aby si ho člověk spletl s dívkou. Ale moji pozornost upoutalo něco jiného.

„Ehm... na hlavě... máš rohy.”

„Jo, jsem drakonián.”

Když mi klidně odpověděl, vyfoukl obláček cigaretového kouře. Pak si dal cigaretu zpět do pusy. Neříkejte mi, že si myslel, že to je dostatečné vysvětlení? Omráčeně jsem zíral, jak kouřil.

Vlasy měl černé jako já. Ale jeho vlasy byly nesmírně dlouhé a měl je svázané na temeni do ohonu. Na obou spáncích mu vyrůstaly zakroucené stříbrné rohy a působily symetricky. Nakonec, jeho pohled byl trochu obscénní.

Na těle, co nevypadalo, že by mělo nějaké svaly, měl černý oděv. Pak jsem si všiml oblasti pod jeho pozadím, kde se mu mírně kýval šupinatý ocas, co byl několikrát větší než ocas ještěrky. Tehdy jsem si na něco vzpomněl.

„Ehm, nejsi náhodou zvířecí člověk?”

„Zvířecí člověk? Hmm... ne. Zvířecí lidé mají požehnání Boha, aby na sebe vzali zvířecí rysy. Naopak drakoniáni mají své rysy z drakonické pokrevní linie.”

„Draci?”

„Ach, to je všechno, co potřebuješ vědět. Není to nic důležitého.”

Zdálo se, že byl příliš lenivý, aby to dál vysvětloval, neboť rozehnal dým rukama. Ačkoli jsem měl horu otázek, na které jsem se chtěl zeptat, rozhodl jsem se to prostě nechat být. Ale zdálo se, že on měl své vlastní otázky. Když dokouřil cigaretu, podíval se na mě a zeptal se: „Takže ty jsi Kang Shin, že? Pozemský hrdina.”

„Vážně nemám rád, když mi říkají Hrdina.”

„Vážně? Hm, tak jenom Kang Shin. Věz tohle. Loretta mě celkem dost peskovala, abych se o tebe dobře staral.”

„Peskovala tě?”

„Loretta měla na starost skoro 4.000 průzkumníků. Nemysli si, že na všech těch místech bude moje skutečné tělo.”

„Ach, takže nejsi loutka, ale skutečný?”

„Cože, ona ti řekla dokonce i o loutkách? ...Padla hluboko, to jo.”

Co tím myslel, že Loretta padla hluboko? Tenhle nový majitel Obchodu byl nevlídný a rád mluvil pro sebe. Když už se mi začalo po Lorettě stýskat, vyhrkl, jako kdyby si zrovna na něco vzpomněl: „Lin. Můžeš mi říkat Lin.”

„Dobře, Line. Nějakou dobu budu v tvých rukách.”

„Hm, jo. Jsem zvědavý, kolik podlaží za tenhle jeden rok pokoříš. Podle Loretty jsi skutečný, co jsme už dlouho neviděli. Můžu čekat aspoň pět podlaží, ne?” promluvil arogantně a podíval se na mě přimhouřenýma očima.

Ach, to mě provokuješ? Já, Kang Shin, nejmužnější z mužů, tu výzvu přijmu.

„Line, sázíš rád?”

„Kukuku, miluju to.”

Lin a já jsme si vyměnili úsměvy. Co jiného čekat od Lorettiny náhrady. Kráčel po stejné cestě jako kdysi Loretta! Musel jsem ovládnout, abych nevypukl smíchy. Lin se na mě na druhou stranu díval, jako kdybych byl naivní dítě. Už teď jsem se těšil na den, kdy se jeho výraz změní.

„Kang Shine, dohodněme se, co vsadíme. Je to tu, co řekla Loretta, takže pochybuju, že se za rok nedostaneš na 30. podlaží. Správně, pokud do roka sólově porazíš Pána 35. podlaží, udělám ti vhodnou rukavici. Pokud do roka dokonce sólově porazíš Pána 40. podlaží, vyrobím ti zbraň, co obsahuje moji esenci.”

„Line, ty jsi kovář?”

„Jo. Jsem potomek Rudého draka, takže mám silnou spřízněnost s ohněm. Každopádně pokud do roka nepokoříš 35. podlaží, vezmu si od tebe zpět ty kapesní hodinky. Samozřejmě spolu s vedlejší třídou. Ale ty hodinky ti vezmu, i kdybys 35. podlaží pokořil s někým dalším, stejně pochybuju, že bys tam měl nějak moc technik.”

Měl jsem jich pět. Ne že bych mu to samozřejmě řekl.

„Je možné někomu vzít třídu?”

„Jinak bych to neřekl. Ačkoli to nedokáže každý.”

No ano, byla to děsivá pokuta. Kapesní hodinky byly poklad, co tvořily celkem podstatnou část mé celkové síly. Takhle řečeno, tenhle člověk byl příliš měkký. Myslel si, že za rok nepokořím 14 podlaží? S nesmělým úsměvem jsem se zeptal: „Tak co když pokořím 40. podlaží ještě dřív?”

„Cože? Dřív než za rok? Puhat.”

Drakonián si odfrkl.

„O něčem takovém nejsou žádné záznamy. Nepodceňuj Pána 40. podlaží. Nespočet průzkumníků První kobky přinutil do kolen. Povídá se, že je dokonce ještě silnější než Pán 45. podlaží. Myslíš si, že se do roka dokážeš dostat na 40. podlaží a porazit tamějšího Pána? Nežertuj.”

„Ale muž by měl mít velké sny. Kdyby byla větší odměna, nemotivovalo by mě to, abych se snažil?”

„...Ne že by ses mýlil. Správně, nynějším průzkumníkům vážně chybí tenhle druh přístupu. Hmm.”

Lin si zapálil druhou cigaretu. Nevytáhl zapalovač, ale cigareta se sama od sebe zapálila. Zdálo se, že na její zapálení použil moc Rudého draka. Zatímco jsem já kývl hlavou v uznání za nové znalosti, Lin zamumlal s cigaretou v puse: „Pokud to zvládneš za 9 měsíců, vyrobím ti kromě zbraně ještě helmu. Pokud to zvládneš za 8 měsíců, přidám k tomu rukavice. 7 měsíců, přidám boty.”

„Ach, ale já už boty mám.”

„Pokud se ti to podaří, můžeš mi dát svoje boty. Zapracuju na nich.”

„Ach, dobře.”

„A nakonec, i když si myslím, že to je naprosto nemožné, pokud se ti to podaří do 6 měsíců... ha, nedokážu to dokonce ani říct s vážnou tváří. Každopádně pokud se ti podaří pokořit 40. podlaží během 6 měsíců, udělám ti sadu celého brnění. Samozřejmě včetně zbraně.”

„Jů, jsi vážně štědrý.”

„Puhahahaha! Pokořit 14 podlaží během půl roku, myslím, že jsi mnohem štědřejší než já! Ku, kukukuk! Vím, že jsi Hrdina, ale máš tak velké játra, že ti visí z břicha! Agh, bolí mě břicho! Už trochu chápu, proč tě má Loretta tak ráda!” (Pozn.: velká játra... = korejské přísloví o velké kuráži).

„Ek, ale já mám rád ženy...”

„Já jsem taky na ženy, ty mizero.”

Protože svá slova najednou zdůraznil ostrým pohledem, trochu jsem sebou trhl.

„No, snaž se ze všech sil, Kang Shine. Ne že se v půlce vzdáš. Takové lidi nesnáším ze všeho nejvíc.”

„Jaká náhoda.”

Když jsem si pořádně odpočinul, protáhl jsem se a uvolnil si tělo. S Černým zemským kopím v ruce jsem zakřičel na Lina, jak jsem vstoupil na schodiště do 27. podlaží.

„Já taky ze všeho nejvíc nesnáším vzdávání.”
-----------------------------------------------

~ Haha, Lin se úspěšně vydal stejnou cestou jako Loretta. A za pár kapitol bude hořce brečet, do čeho se to namočil... ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>