ICDS - kapitola 54

Kapitola 54 – Co to znamená procházet První kobkou (1)

Kolik času uplynulo? Když jsem si všiml Ellosovy zprávy, že dorazil před dveře, tekl ze mě pot.

[Díky, že jsi počkal, příteli.]

„Ne, nečekal jsem tak dlouho.”

[Hned udělám družinu.]

Když jsem našel družinu, co Ellos vytvořil, a poklepal na ni prstem, scenérie se pokroutila. Přede mnou byl Ellos, kterého jsem nyní viděl poprvé po 4 letech.

„Ellosi!”

„...Kdo jsi?”

Od posledně, co se setkali, Ellos hodně vyrostl. Jeho mírně křehké tělo teď mělo svaly a jeho pěkná chlapecká tvář teď byla o hodně mužnější. Kdybych ho s sebou vzal na Zemi, mohl by okamžitě debutovat jako herec.

Ale Ellos na mě upřeně zíral a měl hlavu nakloněnou ke straně.

„Promiň, ale tahle družina je už plná. Mohl by sis najít jinou...?”

„Já jsem Kang Shin. Co to říkáš?”

„Hahaha, to žer... Ech, máš stejný hlas!”

Ellosovi ztuhla tvář. Válečník se štítem, co byl za ním a o kterém jsem věřil, že byl Paul, předstoupil.

„To snad ne, ten netvor z dřívějška je teď takhle pohledný? Co jsi sebral a snědl?”

„No, technicky jsem něco sebral a snědl, ale...”

Pohledný? Až moc mi pochleboval. Prostě se z netvora stal zase člověk. Vytáhl jsem z inventáře Obrovský palec Masového golema a dal ho Ellosovi do ruky a řekl: „Tady je dárek k našemu znovushledání, Ellosi.”

„Eck? Co to je, palec? Ech, předmět na instalování? Jak nechutné!”

Dostalo se mi reakce, co jsem chtěl, a byl jsem spokojený. Pak jsem se podíval na Ellosovy společníky. Byl tam Paul, s kterým jsem se setkal na 5. podlaží, a žena, kterou jsem ještě neviděl. Pokud mi paměť dobře sloužila, měl by tu být muž jménem Celtine... Ech? Nebyl tu?

„Co se stalo Celtinovi?”

„Zemřel. Byla to hrdinská smrt v souboji proti tuctům vetřelců.”

„...”

Ellosův klidný výraz, zatímco mluvil o smrti svého společníka, mě děsil. Ellos se pak hořce usmál a zlehka mě poplácal po rameni.

„Tím se netrap. Jakmile jsme se stali válečníky, připravili jsme se na smrt. Použil svůj život, aby všechno ochránil. I když tu už není, žije v našich srdcích. Rozhodl jsem se uctít jeho památku tím, že vyženu vetřelce z našeho světa.”

„Když jsi s tím vyrovnaný, nic neřeknu.”

„Jo, díky. Každopádně je skvělé se s tebou zase setkat, Shine. Ta aura, co z tebe sálá, mě překvapila. Slyšel jsem zkazky, ale vážně jsi Hrdina.”

„Promiň, ale vážně nevím nic o tomhle Hrdinovi, i když to slýchám často.”

Pokročil jsem k Paulovi, abych si s ním potřásl rukou, a pak se otočil na ženu, co stála za Ellosem. Bylo to poprvé, co jsem se s ní setkal. Byla to nádherná žena s tmavě fialovými vlasy, co měla svázané dozadu, a klidnýma očima ve stejné barvě. Měla na sobě lehké oblečení, v kterém se snadno pohybovalo, v jedné ruce měla velký luk a na zádech toulec. Stříbrný prsten na jejím prsteníčku byl podivně nápadný.

Podíval jsem se na Ellose. Také měl na prsteníčku prsten.

„Takže tohle je tvoje snoubenka!”

„Ach, nečekaně nejsi zabedněný. Správně, tohle je moje snoubenka, Baruela Atuna. Není pěkná?”

„Zdravím, já jsem Baruela Atuna. Ellos mi toho o tobě hodně řekl.”

Baruela si položila volnou ruku (promiň, ale vypadala křehce) na hruď a mírně se uklonila. Při jejím formálním pozdravu jsem si nemohl pomoct a oplatil jsem jí ho.

„Oba jsme z Odbojové armády.”

„Dobrá práce, Ellosi. Podařilo se ti ukrást takovou krásku...”

Po mých slovech se Ellos zatvářil ohromeně.

„Ty máš co mluvit. Máš bezprostřední pozornost korunní princezny, co je slavná v celé První kobce.”

„Pokud mluvíš o Palludii, můžu být akorát zklamaný z tvého smyslu pro lidi...”

V té chvíli se oblast kolem rozostřila a objevili se tam čtyři průzkumníci kobky. Ach, dva z nich byly tváře, co jsem už viděl. Jedna byla žena s dlouhýma ušima, teď už jsem věděl, že byla elfka, co měla luk a toulec jako Baruela. A druhá byla válečnice s rapírem, která řekla, že jsem měl roztomilou tvář. I po všech těch letech měly stejné tváře. Věděl jsem, že elfové žili dlouho a stárli pozdě, ale šokovalo mě, že se válečnice s rapírem vůbec nezměnila.

Ale ty dvě další jsem nikdy předtím neviděl. Obě byly nesmírně nádherné. Jedna z nich měla štít, co byl dost dlouhý, aby jím zakryla celé své tělo, a měřila zhruba 175 cm.

Měla růžové vlasy, co se jí vlnily k ramenům, a lesklé, růžové oči, co byly podivně okouzlující. Ale to, jak držela svůj štít nebo jak se chvěla jako kolouch navzdory svému vyspělému vzezření, mi přišlo povědomé.

Kde už jsem ji viděl...? Ach!

„Ach, to je slečna Shuna! Jsi teď tak pěkná!”

„Z-zdravím, Korunní princi! J-je mi ctí. Korunní princi, taky jsi vážně pěkný... Uuu, co mám dělat, mluvila jsem s ním. Ludio, mluvila jsem s Korunním princem!”

„Proč jsi poznal jenom Shunu?! To se mnou ses spřátelil!”

Když jsem si vyměňoval pozdravy s Shunou, Palludia, co stála vedle ní, mě bouchla. Protože jsem to čekal, vykryl jsem to paží. Při pohledu na Palludii, co se bolestí válela na zemi, jsem se cítil spokojeně.

Ačkoli jsem je nepoznal, uvědomil jsem si, kdo to je, když jsem spatřil ty dvě. Pokud tu byli čtyři lidé ze světa Luka, Palludia a Shuna byly přirozeně mezi nimi. Jen mi bylo trapně jí čelit. Proto jsem se choval takhle.

Palludia vstala a zadržovala slzy. Byla dalece jiná než předtím. Před 4 lety byla malé dítě, co neměřilo ani 140 cm, ale teď byla celkem vysoká dáma se 170 cm.

Její kdysi dětinské blonďaté vlasy ve dvou copech jí teď spadaly do pasu a zářily jako jasné zlato. Své safírové oči měla hluboké, jako kdyby v nich bylo nespočet let. Navíc její bílá kůže vypadala tak hladce, že by po ní kapky vody stékaly bez zábran. Neměla ani moc velký a ani moc malý nos, zdálo se, jako kdyby sochař zasvětil své srdce a duši jeho tvorbě. A nakonec její rty se leskly světlou broskvově růžovou barvou.

Její vzhled byl strašlivě nádherný, až se zdálo, že každého, kdo se na ni podívá, nasaje k sobě. Byl to takový ten typ jedinečné krásy, co jsem ani nesnil, že bych kdy spatřil. Kdyby ji sledoval někdo se slabým srdcem, v tomhle okamžiku by se mu nad tou dech beroucí krásou bezpochyby zastavilo srdce. Co jen ty 4 roky jedla, že takhle moc vyrostla? Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.

Počkat, ne. Vzpomněl jsem si, že Shina řekla, že lidé z Luky zakoušeli náhlý růst. Ačkoli jsem tomu dřív nevěnoval pozornost, Shuna a Palludia byly obě ze světa Luka. Nemohl jsem uvěřit své hlouposti. Tak proto Palludia říkala, že nebyla malé děcko.

Takhle řečeno bylo trochu ošemetné říct, že byla plně dospělá. Jak její róba, co jí obtahovala postavu, napovídala, její hruď byla více méně stejná. To ještě úplně nedorostly? Nebo takhle to vypadalo, když byly plně dorostlé? Kdybych udělal unáhlený závěr, byla jako Yua!

Samozřejmě i bez hrudi byla její postava s útlými pažemi a nohama a elegantními křivkami nesmírně okouzlující. Ale nic z toho jsem neřekl nahlas.

„Ahahaha, hodně jsi vyrostla. Do výšky.”

„Proč je tohle to první, co řekneš, ty O...Or...Orku?”

Ačkoli kvůli její kráse bylo pro mě těžké na ni zírat, vzpomněl jsem si na Palludii z doby před 4 roky a jen stěží jsem se na ni podíval. A zároveň s tím si mě Palludia prohlížela od hlavy až k patě a tvářila se bezduše.

„T-ty, vážně jsi Ork?”

„Ne, nejsem Ork, ale jsem Kang Shin. Pořád jsi tak snadno drzá.”

„...V-vážně to jsi ty.”

Palludia byla ztuhlá na místě, jako kdyby ji zasáhla magie ledu. Shuna, co stála vedle ní, si z nějakého důvodu zakrývala tvář štítem. Otočil jsem se na válečnici s rapírem a zeptal jsem se: „To při dospívání snědly něco divného?”

„Ahaha, to ty jsi ten špatný, Korunní princi. Slyšela jsem povídání, ale co tě proměnilo na takového... Hm, to je jedno. Nespletla jsem se. Jů, podívejte se na tuhle vypracovanou hruď.”

„Ehm, mohla by ses vzdálit? A taky se mě přestaň takhle dotýkat.”

Když jsem ji o tohle požádal, zatímco jsem od ní pomalu odstoupil, elfí lučištnice popadla válečnici za uši a odtáhla ji. Jak jsem si myslel, všichni elfové kromě Loretty byli dobře vychovaní!

„P-počkat. Nemáš mi co jiného říct? Mě?!”

Když Palludia konečně procitla ze svého ztuhlého stavu, zeptala se mě na tohle. Zdálo se, že vyrostla jenom navenek, neboť její styl řeči se ani v nejmenším nezměnil. Když neotevřela pusu, vážně byla jako princezna z pohádky. Jaká škoda.

Podíval jsem se na ni a naklonil jsem hlavu ke straně.

„Hm... Jako co?”

„H-hodně! Jako jak moc jsi mě chtěl vidět nebo jak jsem zkrásněla!”

„Hm? No, občas jsem přemýšlel, jak se ti daří, a myslím jsi, že jsi vážně zkrásněla. Ale co s tím?”

„...”

Palludia zmlkla. Tvář měla tak rudou, že jsem se bál, že exploduje. Co mám dělat s touhle trapnou atmosférou? To jsem zase udělal něco, co Palludii naštvalo?

Pak jsem si najednou vzpomněl. Čelenka moudrosti, co jsem získal z ještěří ženy se jménem na 19. podlaží! Měl jsem v plánu dát ji Palludii. Doufal jsem, že to utiší její hněv, a tak jsem z inventáře vytáhl Čelenku moudrosti. Když ji spatřila, oči se jí rozšířily a ona se zeptala: „C-co to je?”

„Šperk. Náhodou jsem ho získal. Napadlo mě, že ti to bude slušet. Je to dárek. Víš, dárek na znovushledání.”

„D-dárek?”

Palludia byla ještě rudější než ta Čelenka moudrosti. To jsem zase udělal něco špatně?! To nesnášela čelenky? Myslel jsem si, že pro její povolání byla dokonalá, neboť zvyšovala magii a inteligenci. Nechápal jsem, kde jsem udělal chybu.

Ale když jsem jí vložil čelenku do ruky, v klidu si ji vzala a pomalu si ji nasadila. Hm, zdálo se, že to nebylo zase až tak hrozné. Když jsem se spokojeně usmál, Palludia si zakryla tvář rukama.

„Uuu, j-jsi jenom Ork...!”

„Ellosi, on...”

„Neříkej to, Paule. Neříkej to.”

Ech...? Tohle bylo jiné než znovushledání, co jsem si představoval... Podíval jsem se na Ellose a Paula, co při pohledu na mě potřásli hlavou, a tichou Palludii, co měla zrak pořád sklopený, zatímco si stále zakrývala svou jasně rudou tvář, a mou myslí zavířil zmatek. Tohle, musel jsem použít Válečný pokřik Lorda orků? Když jsem viděl, že se slečna Baruela zdála v pořádku, zašel jsem za ní a promluvil s ní. Ona si prostě rukou zakryla ústa a smála se. Když ostatní členové družiny slyšeli, co jsem řekl, chladně se na mě podívali a každý řekli jedno slovo.

„Hlupák.”

„Idiot.”

„Korunní princ je pitomec.”

„Uuuu... ty hloupý Orku.”

Hej, už nejsem hloupý! Teď mám inteligenci vyšší než 20! A ani už nejsem ork! Nebyl jsem schopen vymyslet, co přesně jsem udělal špatně, a tak mou myslí zase zavířil zmatek.

Edias a Luka a dva další lidé z Pilosu. Před dveřmi na 25. podlaží stálo dohromady 10 lidí včetně mě. Kromě Baruely, co nahradila Celtina, bylo všech 9 členů stejných jako před 4 lety. Nepřišlo mi to nijak zvlášť jiné. Zdálo se, že si Ellos myslel to samé, neboť jako vůdce družiny promluvil jen krátce.

„Nemyslete si, že to bude tak snadné jako před 4 lety. Jsem si jistý, že všichni máte svůj díl zkušeností, jak jste vystoupali až na 25. podlaží, ale bitvy s Pánem kobky jsou jenom těžší. Tohle bylo obzvláště pravdivé u Pána 20. podlaží, Ještěřího rytíře. Ale věřím, že s přítomnými členy je plně možné porazit Pána podlaží během 5 pokusů.”

Plácal samé divnosti.

„Pět pokusů? Nebude těžké uspět během pěti pokusů, i když předem známe strategii?” řekl válečník z Pilosu, co si nesl sekyru, s hořkým úsměvem.

Ačkoli ke mně nebyl tak blízký, zdálo se, že ti dva lidé ze světa Pilos udržovali kontakt s Ellosem. Proto se s námi dneska mohli setkat. Ale plácal ještě větší podivnosti.

„Haha, ale tentokrát máme Korunního prince!”

„Ach, správně, Korunní princ.”

„Pokud to pokoříme během pěti pokusí, vážně skočíme před ostatní.”

„Huhu, sami jsme tak špatní.”

Ostatní členové družiny začali plácat. Všichni říkali akorát věci se zdrcujícím pocitem porážky. Já si myslel, že tohle byl svým způsobem snový tým, ale co bylo s tímhle pocitem bezmoci?!

„Ellosi, je Pán 25. podlaží těžký?”

„Slyšel jsem, že to je Obrovský ghoul.”

„Takže tady se objevil!”

To se snažil vybít si hněv z toho, že se nemohl objevit v Akční kobce? Při mém výkřiku ostatní členové družiny naklonili hlavu na stranu. Došlo mi, že by mi akorát záviděli, kdybych jim řekl o Akční kobce, a tak jsem to neudělal.

„Jak se dá čekat z toho, co jste zažili od 21. podlaží, povídá se, že se tu objevuje spousta zombií. Jelikož je s námi slečna Palludia, kněžka Mitara, nebudeme se muset bát, že se nakazíme, ale určitě mějte po ruce Svěcenou vodu při případ, že by se něco pokazilo. Také je známo, že se zombie chovají bez daného vzorce, takže si neustále dávejte pozor a navzájem si pomáhejte. Paule, slečno Shuno, můžu vám svěřit zadržení Obrovského ghoula?”

„Nech to na mě!”

„Ano, zadržet ho je něco, v čem si věřím!”

O Paulovi jsem nic nevěděl, ale když jsem viděl Shunu, jak se svou útlou postavou a vlnitými růžovými vlasy sebevědomě přikyvovala, i když před 4 roky to byla jen nespolehlivá malá holka, cítil jsem se celkem dojatě. Ale v jejích očích byl pořád náznak nejistoty... Ach. Když se střetla s mým pohledem, zrudla v tváři a sklonila hlavu. Celkem to bolelo.

Myslel jsem si, že už jsem nebyl tak ošklivý, abych lidi zraňoval po jediném pohledu... Co to bylo? Moje tvář? Ale matka říkala, že tvář mám po ní a že je velmi pohledná...

„Shine, ty.”

„Já se postarám o podřízené. Nepotřebuju podporu, takže se zaměřte na Obrovského ghoula.”

„J-jak spolehlivé.”

Zdálo se, že Ellose má sebevědomá řeč celkem vzala. U všech ostatních se objevily známky nervozity, ale Palludia byla zticha. Na rozdíl od doby před 4 roky. Spíš než že neměla žádné stížnosti se zdálo, že respektovala jméno, co jsem si vybudoval.

„Musí být důvod, proč ti říkají Korunní princ. Radši svou práci odveď pořádně.”

„Taky radši uzdravuj lidi pořádně.”

„Pche! Budu se soustředit na tanky, takže ne že se zraníš, když tě něco rozptýlí!”

„Slečno Palludio, jak roztomilé. Huhu.”

„Souhlasím. Jak roztomilé. Kuku.”

„C-co? Proč se všichni ušklíbají?! Dívejte se jinam!”

Co přesně bylo teď na Palludii roztomilého? Já viděl jenom to, že se chovala mrzutě... Tihle lidi, jak jsem si myslel, byli všichni divní!

„Dneska se zaměříme na to, abychom si zvykli na zvyky a techniky Obrovského ghoula. Chceme se vyhnout smrti bez žádného zisku. Snažme se ze všech sil. Věřím ve schopnosti všech, co nám pomohli dostat se na 25. podlaží.”

S tím se Ellos podíval na mě. Když se na to zpětně podívám, sebejistě jsem kývl. Tím myslím, mohl jsem ho zabít sám, tak proč bych nebyl schopen ho zabít s 9 dalšími lidmi?

„Tak pojďme dovnitř!”

Ellos otevřel dveře k Pánovi podlaží. Uvítal nás velký hřbitov.
-----------------------------------------------

~ Konečně! Shin evidentně nevyrostl ze své zabedněnosti... ~

~ Příští kapitola bude další pěkný šok pro Ellose a ostatní členy družiny. No, on to vlastně bude šok i pro Shina... ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>