ICDS - kapitola 60

Kapitola 60 – Akční nájezd (3)

„Cože?!”

„Co jsou zač?!”

Jelikož jsem neuměl čínsky, neměl jsem ponětí, co říkají. Jedinou čínskou větu, co jsem znal, bylo „Jedl jsi?” Kdybyste tuhle větu řekli v Koreji, zmlátili by vás (Pozn.: V čínštině „ni chi fan le ma”, což v korejsko-čínském přízvuku zní jako nadávka). I kdybyste řekli, že jste to špatně vyslovili nebo že by tomu skuteční Číňané nerozuměli, nezáleželo na tom. Stejně by vás bezpochyby zmlátili.

Každopádně jelikož jsem se s nimi nemohl domluvit, prostě jsem přítomné uživatele ignoroval. Nezasloužili si mou pozornost, neboť nevěděli, co proti Obrovskému železnému divočákovi dělat. Brzy se o nás stejně nebudou zajímat.

„KUOOOOOO!”

„Divočák! Utíkejte!”

Jak jsem si myslel, trvalo jenom chviličku, než se formace Osvícených zlomila. Kdyby divočák dostal Osvícené typu mágů, co měli slabou konstituci, okamžitě by je zabil. A tak spěšně utíkali. Nevypadalo to, že by na tomto bojišti byl někdo v řádu S, neboť se nikdo neodvažoval postavit divočákovi přímo. No vážně, Guangzhou bylo taky velké město! Mělo by je to víc trápit!

Jelikož měli tolik lidí, nevadilo jim, že obyčejní civilisté nebo slabí uživatelé schopností umírali? Divočákovi v Guangzhou nekladli téměř žádný odpor. Taky tu muselo být docela dost turistů. Ačkoli si čínská vláda momentálně stála za svým, s postupujícím časem bude hlas mezinárodní komunity jenom sílit.

Až se hovor dobere k tomu, kdy budou diskutovat, proč odmítli nabídku pomoci zahraničních uživatelů schopností, jejich zákeřné úmysly budou plně odhaleny. Nechápal jsem, proč udělali něco, co nemohli zvládnout. Dospělí byli někdy překvapivě nevyspělí a prostí. A přesto byli také krutí.

„Synu, blíží se.”

„Jsem připravený, otče.”

Divočák vesele ryčel, jak přijímal magické útoky ze všech stran, a konečně se měl dostat k nám. Jak si to razil kupředu, kosil všechny budovy a stromy a ničil silnice. Bylo to, jako kdyby udeřilo zemětřesení. Ale otec vrhl mezi všechny ty sutiny svou pavučinu a chopil se jednoho konce. Když byl Obrovský divočák přímo před vlákny, vyslal nejsilnější nárazovou vlnu, co dokázal vytvořit. Nikdy nezapomenu, co se stalo potom.

„KUOOOOOO!”

Jakmile se divočák zamotal do pavučiny, nedokázal vyhrát nad vlastní setrvačností kupředu. Zadní nohy se mu zvedly do výšky, následovalo jej tělo a přední nohy, zatímco tváří se nakláněl dolů. Byl to vskutku okamžik, kdy prase létalo (i když vzhůru nohama).

Šokovala mě otcova schopnost. Stačilo mu jenom vyslat nárazovou vlnu do své pavučiny a zvedl do vzduchu bosse nájezdu určeného pro 500 lidí, aby ho ve vzduchu porazil! Nevěděl jsem, jestli to byla jeho schopnost, ale bylo to nicméně impresivní.

Divočák ve vzduchu komíhal nohama, ale v této situaci, kdy z nebe padaly i věci s křídly, nemohlo prase bez křídel zůstat v povětří.

Vážně mi nevadilo, že ten divočák padal, ale vadila mi ta nárazová vlna, ke které dojde kvůli pádu tisíci tunového divočáka z desítek metrů ve vzduchu.

„Otče!”

„Neboj se. Pohlcení nárazu!”

Hned poté divočák dopadl na zem. Ale k té nárazové vlně, co mohla způsobit druhou pohromu, nedošlo. Otcovo brnění prostě zavrzalo. Zdálo se, že ta masivní síla si na otcově těle vybrala svou daň. Ale i tak to v bezpečí přečkal, což mě překvapilo ze všeho nejvíc. Pak ze sebe vydal nadšený výkřik: „Odražení nárazu!”

Zakryl jsem si uši. Uši mi rozechvěla zvuková vlna, co trhala bubínky. Otcova extra velká nárazová vlna, co ovlivnila dokonce i jeho vlastního syna, vystřelila v přímé lince a naprosto divočákovi zničila jednu zadní nohu. Poprvé od chvíle, co se tu objevil, utržil jasný úder. Ani nemluvě o tom, že to byla fatální rána, co ho okradla o jeden úd!

„Dobrá práce, otče!”

„KUOOOOOOOOOOOOONG!”

Divočák ze sebe vydal dutý sten. Jen kvůli jeho stenu se země zachvěla a okna v dalekých budovách se roztříštila.

Doufám, že kvůli tomu nikdo nezemřel. Tím myslím, který hlupák by při všech těch událostech zůstal v budově? Přemýšlel jsem o celkem zbytečných věcech a také jsem začal jednat.

„Talario!”

| Povolal jsi Talarii. Následujících 10 minut můžeš volně létat nebo kráčet ve vzduchu. Při letu získáš dodatečný 100% nárůst rychlosti pohybu. Zbývající čas – 09:59:59 |

Odrazil jsem se od země. Zatímco jsem stoupal vzduchem, zavolal jsem Peiku a nechal jsem ji prosytit mou rukavici.

[Pane, lovíme tu obrovskou věc?]

„Správně, Peiko. Dneska budeme mít k večeři bůček z divočáka!”

Zrychlil jsem a vyrazil jsem k divočákovi. Když mě viděl, jak k němu stoupám vzduchem, přestal chrochtat bolestí a vzmohl se. Rozlíceně na mě zahlížel. Kvůli otcově výtečné soustředné palbě už přišel o schopnost hnát se kupředu. Ale i tak živě zuřil. Pak doširoka otevřel tlamu. Já jsem se uprostřed svého výpadu zastavil. Pomyslel jsem si, že to není možné a rychle jsem jen tak pro jistotu změnil směr. Okamžitě poté ze sebe vydal strašlivý skřek.

„UOOOOOOOOONG!”

Z tlamy mu vyšel skřek podobný otcově nárazové vlně a probleskl pod mýma nohama. Když jsem se otočil, nárazová vlna narazila do budovy a ta se rozpadla.

„Otče, tohle je tvůj učedník?!”

„Neříkej hlouposti a koukej dopředu!” zakřičel otec, zatímco běžel ke mně.

Také jsem se začal soustředit a vyrazil k divočákovi. Ačkoli z tlamy dál vystřeloval nárazové vlny, když jsem zjistil, že létaly jenom v přímé linii, neměl jsem se čeho bát. Letěl jsem ještě rychleji. Mým cílem bylo jeho levé oko.

„Haaaaap! Chcípni!”

Vážně bych měl něco dělat se svým zvykem takhle křičet. Tohle jsem si v duchu mumlal, napřáhl jsem pravou ruku kupředu a střelil ho do levého oka.

| Kritický úder! |

„KUAAAAAAA!”

Jeho krev mi vytryskla na brnění. Moje rukavice prosycená Duchovní aurou se mu dál zarývala do oka a problikávala nespočtem blesků. Ale nějaká záhadná moc mi v určitém bodě zabránila jít dál. Byla to bariéra, kterou mívali bossové nájezdů, jak jsem slyšel? Zrovna když jsem přemýšlel o tomhle, ozvalo se oznámení.

| Dokonale jsi zvládl Duchovní mistrovství nízkého řádu! Duchovní kvalita všech bytostí propojených s tvou duší se zlepší a zvýší se tvoje afinita k nim. |

| Naučil ses Duchovní mistrovství středního řádu! V zacházení s duchovní mocí jsi teď zběhlejší. Duše propojené s tvou duší silným poutem budou silnější a budou se snáze povolávat. |

V mžiku moje Duchovní aura zesílila. Vlil jsem manu do rukavice a posílil Duchovní auru. Peika prosycená v mé rukavici zakřičela: [Hřmící bomba!]

BUM! Energie blesku, co se soustředila v mé rukavici, vybuchla a nabarvila scénu před mýma očima na zářivou zlatou. Zároveň s tím se ozval nepříjemný řev divočáka.

„KIAAAAAAAAAAAAAAAK!”

I když jsi požírač many, vypadá to, že nedokážeš sežrat manu přeměněnou na živelnou moc. Peiko, jsi vážně nejlepší!

V mžiku se nám s Peikou podařilo prolomit jeho bariérou a rozdrtit mu levé oko. I když mě znechutilo, že mě postříkaly zbytky oka, vylezl jsem z jeho očního důlku.

Divočák zuřivě běsnil z šoku a bolesti, že přišel o oko. Potácel se na třech nohách a nedokázal najít rovnováhu. Já jsem naopak mohl s pomocí Talarie létat. Pevně jsem se chytil jeho hřívy a přistál jsem mu na čele.

A pak se mi naskytla podivná scéna. Otec běžel tímhle směrem, zatímco se vyhýbal několika čínským Osvíceným.

„Zabijte je!”

„Nejenom že jsou vetřelci, ale dokonce přišli ukrást čínské prostředky!”

„Synu, ti blázniví mizerové útočí na mě místo na toho divočáka!”

Vážně to byli blázniví mizerové. Za to jejich počínání jsem jim body dát nemohl, ale chápal jsem, jak k tomu došlo. Divočák přišel o nohu a o oko. Pravděpodobně si mysleli, že teď se s ním snadno vypořádají. Snažili se zbavit otce a mě, kteří jsme divočáka dohnali do takového stavu, aby si ho mohli nárokovat pro sebe.

Omráčilo mě to. Nebylo to tak, že bych na ně mohl zaútočit... Ne, jak je mohlo vůbec napadnout, že zaútočí na cizí uživatele schopností, co jim přišli pomoct? Proč nepomůžou s evakuací civilistů, co nemohli utéct?!

A pak se divočák, co se svíjel v bolestech, otočil k místu, kde bylo spoustu lidí. Pevně jsem se ho chytil za srst, aby mě nesetřásl.

„Otče, myslím, že běží tvým směrem!”

„Hahahaha!”

Otec se smíchem dál běžel ke mně. Tváří v tvář divočákovu útoku čínští osvícení své pronásledování vzdali a rozprchli se do všech stran. Ale uživatelé schopností, co se jevili ve vysokém řádu, neutekli, ale namířili na divočáka věcmi, co se podobaly holím. Líbila se mi jejich odvaha, ale to se snažili použít magii?

„Ohnivá koule!”

„Plamenná vlna!”

„Mrazivé kopí!”

Hlupáci, přestaňte používat magii! Zrovna když jsem chtěl zaječet, aby s tím přestali, naprosto jsem zkoprněl. Ať jsem se na to díval, jak chtěl, ta magie... mířili jí na mě! Mrazilo mě v zádech. Určitě mířili na mě! Tak moc mě to omráčilo, že jsem si nemohl pomoct a zasmál jsem se.

Ti hlupáci! Ani je nenapadlo, aby nám pomohli, když jsme je zachránili na prahu smrti. Místo toho se nás snažili zabít. Vždyť to ani nebyli lidé!

„Dračí kůže!”

Moje brnění se rozzářilo doruda. Ačkoli mě to třikrát víc zpomalilo, moje obrana se zvýšila na trojnásobek. Ale i když jsem se takhle obtěžoval zvýšit si obranu, jejich útoky mě ani neškrábly, neboť vybuchly nedaleko divočákova rypáku. Rozzuřený divočák otevřel tlamu a vrhl nárazovou vlnu.

„KUOOOOONG!”

„Kuaaaak!”

„KUK!”

Mágové se nedokázali vyhnout jeho nárazové vlně, co letěla rychleji než kulky. Roztříštili se na kousky a zemřeli, aniž by si zachovali své lidské vzezření.

Museli to být uživatelé schopností přinejmenším řádu B. Měl jsem podezření, že byli spíše řádu A a že se mezi všemi uživateli schopností považovali za vysoký řád. Zemřeli tak zbytečně. Ale i tak jsem je ani v nejmenším nelitoval. Tohle byl výsledek jejich snažení zabít jinou lidskou bytost. Takhle řečeno jsem se ale cítil mírně nepříjemně.

„To by stačilo!”

Chápal jsem se jeho srsti chloupek po chloupku a použil je jako trny, jak jsem mu lezl po hlavě jako po hoře. Když jsem se mu dostal na vršek hlavy, zalehl jsem. Divočák naprosto divočil, řítil se ulicemi Guangzhou, v kterých už nebylo nic, co by se dalo rozbít. I když se bez jedné své nohy potácel, nespadl a natřásal se, jak se mě snažil ze sebe shodit. Scenérie kolem mě se neustále měnila. Pořád tu byli civilisté, co nedokázali utéct? Byl otec v pořádku?

Pak jsem zachytil scenérii pod sebou. Zatímco osvícení shromáždění na jednom místě prchali všemi směry jako mravenci, otec ze svého náramku vystřelil pavučiny a přilepil je divočákovi ke hřbetu. Pak je použil jako provaz a vyškrábal se na divočáka.

Ach, otče, tvá technika šplhání po provaze je výborná! Ale promiň, tvoje šance zazářit skončila! S touhle myšlenkou jsem zakřičel: „KUAAANG!”

| Použil jsi Válečný pokřik Lorda orků! Všechny členy družiny to zbavilo účinků negativních stavů. Útočná síla všech členů družiny vzroste během trvání o 50%. Všichni členové družiny jsou ve stavu super-brnění, nepřátelské útoky je neohrozí. |

Pak jsem pokračoval: „Temná hřmící exploze!”
-----------------------------------------------

~ Ni chi fan le ma - tohle není z mojí hlavy a originál korejskou nadávku se mi dohledat nepodařilo... Takže čínské 你吃飯了嗎 je doslova "Už jsi jedl?" Ovšem v kontextu s jedním jejich rčením se to bere jako klasický pozdrav. A zní to jako zkomolené korejské 니 씨 발 놈 아, což je variace na ku*va a de*il a jiné variace... no, bude to něco jako české "Zas ráno!" ~

~ Příště závěr Akčního nájezdu a odměny! ~

Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>