ICDS - kapitola 78

Kapitola 78 – Pod dvěma měsíci (1)

Neměl jsem pocit, že by od zkoušek v půli semestru uběhlo moc času, ale dneska skončily závěrečné zkoušky. Byl jsem odhodlaný dostat aspoň B+ a den před testem jsem se šprtal z učebnic. Základní inteligenci jsem měl na 20, z čehož vzniklo 32, když jsem získal 12 bonusových bodů z různých účinků! Ačkoli jsem měl podezření, že se to pořád aktualizovalo, moje schopnost pamatování a pochopení byly očividně vysoké. Jinými slovy nebylo těžké otázky v testu správně zodpovědět.

„Huu, mám pocit, že vážně nejsem vysokoškolák, ale že to jenom předstírám.”

„Spoustu vysokoškoláků má tenhle pocit.”

Když jsem to zamumlal, zatímco jsem sledoval, jak asistent profesora posbíral testy a odešel, Su YeEun odpověděla rozpláclá na stole. Na její tváři bylo vidět, jak byla šťastná, že byla konečně volná. I když musela mít méně práce než já, neměla tak dobré známky jako já. To byl pravděpodobně výsledek toho, že jsem si zvýšil inteligenci na 20.

Po dnešním testu závěrečné zkoušky skončily. Zdálo se, že v této aule už dneska nebudou žádné další testy, neboť skupina studentů tu zůstala i poté, co asistent profesora odešel, a povídali si.

„Shine.”

„Jo?”

Duchem nepřítomný jsem sledoval trajektorii kamery, co následovala studenty zdržující se vpředu přednáškovém sálu, a odpověděl jsem Su YeEun.

Ona se pak zeptala: „Jsou teď zimní prázdniny. Jaké máš plány?”

„Budu v kobce.”

„...Pche.”

„Ty?”

„U sebe v pokoji, hrát hry.”

„Myslím, že jsem na tom lépe než ty.”

Každopádně jsem teď skončil se zkouškami. Protáhl jsem se a začal jsem se balit. Su YeEun se snažila něco říct, ale váhala. Byla jenom jedna situace, kdy ze sebe nemohla nic vymáčknout. Otočil jsem se. Byli tam tři lidé, dvě dívky a jeden chlapec. Byli všichni nádherní nebo pohlední.

„Hej, ty jsi Kang Shin, že?”

„Ano.”

„Ach, my jsme také z prvního ročníku, takže nemusíš být tak zdvořilý. Ehm, přišel jsi rovnou ze střední, že?”

„Jo. Su YeEun, nesložila jsi přijímací zkoušky a musela jsi rok počkat?”

„Chceš, abych tě praštila?”

Zeptali se s uvolněnějšími výrazy.

„Bude fakultní výlet. Všichni prváci pojedou.”

„Všichni? Celá ekonomická fakulta? Je nás přes 400.”

„Jo. Na oslavu konce závěrečných zkoušek prvního semestru. Všichni půjdeme od tohohle pátku do neděle.”

„To je zítra! To si nechám ujít.”

Zvedl jsem tašku na rameno. Pak ten chlápek vykročil kupředu a zastavil mě.

„Ani jeden z vás se s námi moc nezdržuje. Podle toho, co jsem slyšel, jste nešli ani na uvítací večírek, ani na výlet na začátku semestru. Nikdo na vás nemá ani číslo.”

„Protože jsem ho nikomu neřekl. Nevím, proč chcete, aby samotář jako já šel na fakultní výlet...”

Vážně jsem byl zvědavý. Můj společenský okruh? Byl jsem spokojený s tím, co jsem si vybudoval s lidmi z kobky. Co se týkalo vysoké, měl jsem plné ruce práce jen se Su YeEun. Protože jsem se s ostatními nechtěl zabývat, s nikým jsem nemluvil a jenom jsem zdvořile odpověděl tomu, kdo na mě promluvil jako první. Co se týkalo skupinových projektů, prostě jsem se jich neúčastnil. Kdo na to měl čas? Musel jsem dělat na kobce!

Tentokrát předstoupila jedna z dívek.

„Spoustu lidí by se s vámi chtělo sblížit. Oba jste slavní.”

„Su YeEun, řekla, že jsi slavná. Dobře pro tebe.”

„Řekla, že jsi taky slavný!”

„Každopádně! Musíte na tenhle výlet jet! Odjíždíme od školy ve tři odpoledne, takže tam buďte!”

Ta další dívka se na mě podívala a zdůraznila to. Pak se jí dokonce podařilo získat mé telefonní číslo. Bezpochyby mi hodlala zavolat, pokud bych nepřišel. Jak jsem se díval, jak ty tři lidé, co přišli s větrem, zase s větrem odešli, zeptal jsem se Su YeEun: „Copak lidé normálně nenechávají outsidery na pokoji? Nezacházejí takhle daleko, ne?”

„Pojďme!”

Su YeEun naprosto ignorovala, co jsem řekl, a pokračovala v chůzi. Očí jí zářily.

„Zní to jako zábava!”

„Bav se.”

„Pojďme spolu. Prosím? Pojďme!”

„Juu.”

Pohroužil jsem se do přemýšlení. Pokud bych se do konce dnešního dne mohl dostal až na 35. podlaží, pak... jo, pokud své tři bitvy s Pánem podlaží udělám zítra ráno, pak bych mohl jít na výlet, aniž bych nějak moc tratil. Jelikož si dali tu práci a pozvali mě, cítil bych se špatně, kdybych nešel.

„Dobrá, jasně, půjdu.”

„Juchů! Jenom my dva... tím myslím, ten výlet bude zábava!”

„To říkáš, že to bude zábava, protože tam nebudeme jen my dva?”

„Auuuuuu, ne!”

Potrestal jsem Su YeEun tím, že jsem jí pinkl do čela. Jen pomysli na všechny ty chvíle, kdy jsi mě přiměla s tebou jít na hranolky.

„Dneska s tebou na hranolky nejdu.”

„Proč?!”

„Chtěla jsi, abych jel na výlet. Pokud chci jet, musím jít do kobky.”

„Tsk, pořád říkáš kobka tohle, kobka tamto... co je tak srandovního na tom bojovat s děsivými netvory? Není větší zábava být se mnou?”

Šťouchl jsem Su YeEun do jejích nafouklých tváří a poradil jí: „Pokud nezlepšíš ten svůj přístup, jednoho dne budeš v nebezpečí.”

„...Ale.”

„Pokud to chceš napravit, řekni mi. Pomůžu ti.”

Su YeEun měla monsterfóbii, ale to se dalo napravit. Jen jste ten strach museli vyhnat z nitra. Nebylo to nevyléčitelné a pokud to nespraví, bezpochyby toho bude litovat. Po mé vážné radě Su YeEun pokorně kývla hlavou.

„Jo... jednou.”

„Dobrá, tak já jdu.”

Rozloučil jsem se se Su YeEun a otočil jsem se k ní zády. Ale z nějakého důvodu jsem v zádech cítil pohledy jiných studentů. Jak jsem odcházel, snažil jsem se ze všech sil ignorovat jejich pohledy a šeptání.

„Vážně spolu nechodí?”

„Řekli, že ne! Každopádně řekl, že pojede na výlet.”

„Argh, chci, aby byl můj!”

„Jo, dál sni.”




31. podlaží bylo nesmírně tiché. Dokonce i když jsem zakřičel „zahájit průzkum”, neobjevili se žádní netvoři. Pomyslel jsem si, že se děje něco divného, a kráčel jsem kupředu. Cesta byla stejná jako vždycky.

Jediným rozdílem bylo, že tu a tam tu bylo středověké brnění. Každé drželo své vlastní zbraně jako sekáče, dvousečné meče a rapíry obrácené nahoru. Ačkoli se vůbec nehýbala, jejich vzezření bylo velmi vážné a podezřelé.

„To musí být ono, co?”

Ti chlápci tu do teď nebyli. Mysleli jste si, že si vás nevšimnu, když budete stát bez hnutí?! Vyrazil jsem proti nejbližšímu brnění. Když jsem se přiblížil, brnění zaskřípalo a začalo se pohybovat. Ačkoli ten sekáč v jeho ruce vypadal těžce a ostře, nezáleželo na tom, když mě nezasáhne.

„Ruyue!”

[Hauuuuuuu!]

Jak jsem na Ruyue jel, vydala ze sebe nadšené zavytí a vlastním tělem se srazila s brněním. Ta část brnění, do kterého narazila, zmrzlo a spadlo na zem. Kopím, co od Peiky vydávalo zlaté blesky, jsem bodl do zmrzlé části brnění. V té chvíli explodovalo oslepující světlo.

| Kritický úder! |

Brnění se roztříštilo. Sekáč bez majitele s bouchnutím spadl na zem a brzy zmizel v částicích světla. Celkem mě překvapilo, jak dobře spolu Peika a Ruyue spolupracovaly.

To brnění nemohlo mít kosti, což znamenalo, že se na ně nevztahoval můj titul Bijce lebek. Ale i tak se brnění roztříštilo po jediném kritickém úderu. Ne, byli ti chlápci prostě od začátku slabí? Abych to vyzkoušel, u dalšího brnění jsem Ruyue nechal stát stranou a použil jsem akorát své kopí ovinuté Duchovní aurou. Musel jsem bodnout čtyřikrát, aby se brnění rozbilo.

„Ach, úžasné, Ruyue.”

[Vedlo se mi dobře? Vedlo se mi dobře?]

„Jo, odvedla jsi skvělou práci.”

Zdálo se, že mít Ruyue znamenalo víc než jen mít o jednoho elementála navíc, neboť ukázala součinný efekt.

[Pán mě nechválí...]

„Ne. Peiko, samozřejmě si také vedeš skvěle. Bez tebe by se nám předtím tak dobře nevedlo.”

[Vážně?]

„Samozřejmě.”

[Ehehe, díky, pane!]

Když jsem měl jenom jednoho elementála, vážně jsem to necítil. Ale když jsem teď měl dva, byl to pocit, jako kdybych cestoval se dvěma dětmi. Ne že by mi vadilo, jak byly roztomilé.

Pro elementalistu byla komunikace s jeho elementály velmi zvláštní a velmi šťastná věc. V porovnání s dobou, kdy jsem byl normální průzkumník kobky (ačkoli jsem měl podezření, že jsem nikdy nebyl normální), mě někdy překvapila nová fakta, co jsem věděl a podle kterých jsem jako elementalista jednal. Ale i tak jsem nelitoval, že jsem se stal elementalistou a že jsem byl schopen setkat se se svými elementály.

Když jsem skončil s chválením svých elementálů a když jsem vzhlédl, brnění, co lemovala chodbu jako výzdoba, se ke mně přibližovala se zbraněmi v rukách. Tihle chlápci, poslala by je Bouře do vzduchu? Okamžitě jsem to vyzkoušel, ale ani to s nimi nehnulo. Jak jsem si myslel, byli těžcí.

Srovnal jsem svůj posed na Ruyueině hřbetu, nahnul jsem se mírně dopředu a kopím jsem zamířil vpřed. Snížil jsem množství many, co jsem vlil do Duchovní auru, a přenesl soustředění na Ruyue. V důsledku čehož se zvýšilo množství mrazivé energie vycházející z jejího těla. Bylo to, jako kdyby měla všude kolem tlap suchý led.

Pohladil jsem ji po hlavě a promluvil: „Ruyue, běž.”

[Dobře!]

„Jdi!”

[Hauuuuuuuuu!]

Ruyue zavyla z plných plic a odrazila se od země. Jakmile se dala do běhu, kvůli její neuvěřitelné rychlosti scenérie ubíhala v čáře jako ve filmech. Ta brnění, ta takzvaná živá brnění, máchla po Ruyue a mě zbraněmi a zatarasila nám cestu. Ale Ruyue nebyla normální vlk. Než se nás kterákoli ta zbraň mohla dotknout, odělo nás to do brnění z ledu, které jejich zbraně zastavilo a které zmrazilo živá brnění.

A já jsem pak jejich zmrzlá těla roztříštil svým kopím s blesky.

| Získal jsi 400 zlatých! |

| Získal jsi 420 zlatých! |

| Získal jsi Střep z Živého brnění! |

| Získal jsi 430 zlatých! |

| Získal jsi Střep z Živého brnění! |

„Kuhat, tohle je zábava! Ruyue, pojďme rychleji!”

[Hauuuuuuu!]

Vážně zrychlila! Bez techniky Jízda by mě to z jejího hřbetu srazilo už dávno. Když jsme teď byli neuvěřitelně rychlí, živá brnění z cesty na 31. podlaží daleko před námi se probudila a nahrnula se k nám. Jak se dalo čekat, ti chlápci byli silní akorát v číslech.

Svist! Sviiist!

„Haap!”

Jelikož na mě zepředu útočilo více než pět zbraní, vpustil jsem do paží více síly a udeřil dolů. Ruyueina mrazivá energie je pak zamrazila na místě. Jediný zvuk, co živá brnění vydávala, bylo skřípání jejich brnění, ale když teď byli zmrzlá a tichá, vážně vypadala jako obyčejná brnění.

Dokonce i jak jsem jel na Ruyueina hřbetě, kopím jsem srážel brnění a nechal je tříštit o zeď.

„Hloupá převlečená brnění!”

| Získal jsi 410 zlatých! |

| Získal jsi 440 zlatých! |

Tímhle tempem se na konec 31. podlaží dostanu za pár hodin! S agresivním úsměvem na tváři jsem Ruyue povzbudil: „Ruyue, běž! Rychleji!”

[Hauuuuuu!]

„Pojďte na mě všichni najednou, vy zbytky po konzervovaném jídle!”

Jak se navzájem podobaly? Oboje bylo uvnitř prázdné!

Přesně takhle jsme Ruyue a já vymetli s 31. podlažím.

Až do teď jsem používat svou techniku Sprint, abych zrychlil průběh podlažími. Během toho jsem musel dávat pozor na výdrž a nepřátelské útoky. Když jsem teď měl Ruyue, co běžela mnohem rychleji než já a dokonce vykryla příchozí útoky, má rychlost pokoření kobky se dramaticky zvýšila. Přesně takhle jsem za pouhé 3 hodiny viděl Linův zkažený výraz.

Bylo tajemstvím, že jsem si ten jeho výraz velmi užíval.
-----------------------------------------------

~ Hmm, zase by to chtělo nějakou překážku v Shinově (až příliš) rychlém postupu. Aby mu dalo něco pěkně po čumáku. A výlet se Su Ye-Eun, při té její monsterfóbii to bude jedna katastrofa za druhou. ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>