ICDS - kapitola 81

Kapitola 81 – Pod dvěma měsíci (4)

| Dullahan použil Erupci! |

D-d-d-d-d-d-du!

„Kuk!”

Měl jsem pocit, že zemřu bolestí, nedělám si srandu. Neměl jsem jak se tomu vyhnout. Naprosto mě obklíčily úlomky kamení. Jen proto, že Dullahn udeřil sekyrou do země, ke mně začaly létat úlomky kamení jako bomby. Kdybych včas nepoužil Dračí kůži, na místě bych zemřel. Vytrpěl jsem ty kamenné úlomky a pohyboval jsem svým tělem zpomaleným Dračí kůží. Vytáhl jsem Léčivý lektvar a spolkl ho.

[Pane, obnov si manu!]

[Nemůžu použít Ledovou stěnu!]

„Zrovna teď si nemůžu obnovit manu. Prostě to budu muset vydržet.”

Ačkoli jsem se odhodlal vydržet, dokud jeho technika neskončí, trvalo to celkem dlouho. Zatínal jsem zuby a pomalu jsem pohyboval tělem. Existoval jenom jeden způsob, jak uniknout z této situace.

„Našel jsem to, sakra!”

I když do mě narážely kamenné úlomky, našel jsem Dullhanovu hlavu, co se válela na zemi. Zdálo se, že jeho strašlivá technika byla obranný mechanismus, aby mu někdo nesebral hlavu, když se mu oddělila od těla. Ačkoli jsem nad tím počinem, co vedl k takové ohavnosti, skřípal zuby, byl jsem si jistý, že když mu rozbiju hlavu, že celou tu situaci skončím!

„Prostě. Chcípni!”

Vlil jsem do kopí to malé množství many, co mi zbývalo, a bodl jsem jím kupředu. Ale ta hlava jako by byla z oceli, kopí v ní udělalo jen malou díru. A mě místo toho brněla ruka. Zkontroloval jsem si HP a MP. Díky Dračí kůži jsem měl zhruba 50% HP a zbývalo mi zhruba jenom 10% MP. 10%... Pokud to bylo takhle, tak...!

„Ruyue, na chvilku tě odvolám. Peiko, pojď do mé rukavice!”

[Pane!]

„Tohle bude možná lepší než kopí!”

Bodnutí se soustředilo do jediného bodu. Ale bodat s pouhými 10% many, to bych Dullahanovu hlavu probodnout nedokázal. V tom případě by mohlo být lepší rozšířit díru tím, že do ní budu 11 sekund bušit. Jelikož moje kopí nezabralo, použiju svoje pěsti. Navíc bodání vyžadovalo, abych se soustředil, ale všechny ty kamenné úlomky, co na mě letěly, mě rozptylovaly.

Ruyueino tělo vyprchalo a pak zmizelo. Peika také vylezla z mého kopí a prosytila rukavici. Jak jsem udeřil do Dullahanovy hlavy, zařval jsem: „Hřmící zvíře!”

[Kiaaaaak!]

Dullahanovo ječení teď bylo hlasitější a také se zvýšil počet kamenných úlomků, co na mě letělo. HP mi začalo klesat děsivým tempem. Pevně jsem sevřel pěsti a bláznivě jsem bušil do jeho hlavy.

„Uaaaaaaaaaaa!”

| Použil jsi Válečný pokřik Lorda orků! Všechny členy družiny to zbavilo účinků negativních stavů. Útočná síla všech členů družiny vzroste během trvání o 50%. Všichni členové družiny jsou ve stavu super-brnění, nepřátelské útoky je neohrozí. |

'Během těchto 11 sekund útoku do toho dám všechno!'

Jelikož jsem byl ve stavu super-brnění, nárazy kamenných úlomků vůbec neovlivňovaly moje pohyby. Zrovna teď jsem nepotřeboval nóbl techniky. Jen jsem soustředil energii blesku v mých pěstích a bušil jsem znovu a znovu. HP mi kleslo pod 20%.

[Pane, dochází nám čas!]

„Ještě trošku! Uaaaaaa!”

Bušil jsem znovu a znovu. Než jsem se nadál, Hřmící zvíře se deaktivovalo a i Peiku to odvolalo. Ale Válečný pokřik Lorda orků a Dračí kůže byly pořád aktivované. Odhodlal jsem se použít Zpátečníka a pokračoval jsem v bušení do Dullhanovy hlavy.

A pak jako by to byl nějaký žert, jeho hlava vybuchla.

[Kiaaaaaaak!]

| Velké dosažení! Porazil jsi Pána podlaží Dullahana sólo! Úžasné! |

| Dostal ses do levelu 36. Získal jsi právo postoupit na 36. podlaží. |

| Získal jsi 5 bonusových stavových bodů. |

| Získal jsi titul Zabiják Dullhana. Všechny stavové hodnoty permanentně +1. Tento účinek přetrvá, i když bude titul deaktivovaný. |

| Dostal ses do řádu Stříbro 5. Blahopřejeme. |

| Porazil jsi Dullahana sólo. Získal jsi zvláštní odměnu, Dullahanovu helmu. |

| Získal jsi 100.000 zlatých. |

| Vyber si odměnu: |

| 1. Magická kniha Mistrovství Těžkého brnění |

Jakmile utichla Dullahanova smrtelná agónie, skončila i salva kamenných úlomků. Otočil jsem se. Jeho tělo se rozplynulo do vzduchu. Nakonec se mi podařilo vyhrát, aniž bych použil Zpátečníka.

„Ach, taková pohroma...” zamumlal jsem, jak jsem ležel rozvalený na zemi.

Do půlky jsem se cítil skvěle, jako kdybychom si vyměňovali tipy. Jelikož jsme oba používali svoje techniky, samozřejmě bylo těžké říct, že to byl čistý souboj stylu. Ale i tak jsem se bavil. Dokonce jsem si myslel, že dokážu porazit jeho styl se sekyrou a přimět ho upustit zbraň.

Ale jen proto, že jsem mu oddělil hlavu od těla, se všechno změnilo. Ať jsem o tom přemýšlel, jak chtěl, ta technika byla podvod. Uměl jsem si představit, co by se stalo s normálními družinami. Mysleli by si, že je jeho hlava slabina, a snažili by se mu oddělit hlavu od těla. A pak by je zasypaly kamenné úlomky. Pak jsem se začal bát o Rena, ale trochu se mi ulevilo, když jsem si vzpomněl, že to mohl přečkat s pomocí Dračí kůže.

„No vážně, žádný z Pánů podlaží není normální.”

Ačkoli jsem chtěl zůstat ležet rozvalený na zemi, abych si odpočinul, nemohl jsem. Musel jsem si projít svoji bitvu a vymyslet strategii, kdy nepoužiju Válečný pokřik nebo Dračí kůži. Pak jsem to musel jednou vyzkoušet, abych se přesvědčil, že to fungovalo. Jinak bych nemohl jít v klidu na fakultní výlet!




„Takže jsi nakonec použil Zpátečníka?”

„Ano, sakra.”

Bylo jedna třicet odpoledne. Když jsem se nasnídal a tři hodiny prospal, konečně jsem dokončil svou třetí bitvu s Dullahanem.

V druhém souboji jsem mu nejprve rozdrtil ruku, v které držel sekyru. Pak jsem mu zaútočil na hlavu, přičemž jsem úspěšně zabránil, aby použil Erupci. Ale ve třetí bitvě jsem omylem zasáhl jeho hlavu Hrdinným úderem. Rozzuřený Dullahan svižně použil Erupci.

Protože jsem neměl Dračí kůži, použil jsem Talarii a pokusil se rozdrtit hlavu, zatímco jsem se vyhýbal kamenným úlomkům, ale HP mi kleslo pod 3% a aktivoval se Zpátečník.

Jakmile se aktivoval Zpátečník, objal jsem Dullahanovu hlavu a použil jsem Temnou hřmící explozi. Nechal jsem jeho hlavu a kamenné úlomky vybuchnout, než moje HP kleslo na nulu. Kdybych si neschovával Temnou hřmící explozi, možná bych to byl schopen ukončit, než se aktivoval Zpátečník. Byla to moje chyba, že jsem si neuvědomil, že jsem mohl použít Temnou hřmící explozi, jakmile jsem jeho hlavu chytil.

Ale zdálo se, že Lin si myslel něco jiného.

„Mě víc překvapuje, že se ti podařilo Dullahana porazit sólo. Vážně jsi člověk? Řekni mi to upřímně. Jsi nějaká jiná rasa, o které nevím, že?”

„To stačí s těmi nesmysly. Jen tak mimochodem, Line...”

„Co?”

„Měl bys přestat dělat hloupého a začít vyrábět tu rukavici. Za ty 2 měsíce, co mi zbývají, skončím s drilováním 35. podlaží a pokořím taky 40. podlaží.”

„...”

Sázka mezi mnou a Linem hlásala, že pokud se do půl roku neprolomím 35. podlažím, vezme mi moje kapesní hodinky a vedlejší třídu. Pokud to zvládnu, vyrobí mi rukavici. A pokud se dokonce prolomím 40. podlažím, řekl, že mi udělá zbraň a sadu obranného vybavení. Pokud se mi to podaří do 3 měsíců, dokonce k tomu přidá plášť z dračí kůže!

Jinými slovy jsem tu sázku už vyhrál. Jen jsem musel zapracovat na bonusech. Lin vypadal smrtelně bledý a vytáhl přenosnou kovadlinu.

„Eit, k čertu. Kvůli mému zatracenému gildmistrovi jsem se musel setkat s tímhle zatraceným nováčkem a dělat kovářskou zatracenou práci. Sakra.”

„Tak se uvidíme zítra, Line.”

„Odstřel!”

Zatímco se Lin rozloučil tím, že mi ukázal zvednutý prostředníček, já se rozloučil s úsměvem. Pak jsem odešel z kobky.

Fakultní výlety se považovaly za zlatý hřeb studentského života vysokoškoláků. Jelikož jsem měl konečně po semestru jeden zažít, celkem jsem se na to těšil. Ačkoli jsem měl silné podezření, že dokonce i na výletu budu se Su YeEun.

„Je tady!”

„Kde je Su YeEun?”

„Hm? Ještě před chvilkou tu byla.”

Aach, zdálo se, že tento výlet podporovali profesoři. Správně, jelikož na tento výlet jelo přes 400 studentů, nedávalo by smysl, pokud by nejeli také profesoři. Pravděpodobně jeli i naši seniorové. Jak jsem se díval na dálkové autobusy seřazené podél cesty do školy, vytuhl jsem. Než jsem se nadál, objevila se Su YeEun a přilepila se ke mně.

„Shine, jdeš pozdě!”

„Přišel jsem na čas. Zase jsi byla v utajení, co?”

„...C-chci se sblížit, ale bojím se.”

Tak to mě překvapuje, že jsi pomyslela na to, že bys šla na uvítací večírek pro prváky. Měl jsem podezření, že na střední byla stejná a na vysoké chtěla začít znovu od začátku. Zvyky bohužel byly železná košile a ještě hůř se měnila povaha člověka. Nakonec skončila jako samotář bez jediného kamaráda...

„Jsem tvůj kamarád, Su YeEun.”

„Cože, tak najednou?! Jako kdybychom si byli blízcí...!”

Jak jsem čekal, škádlil jsem Su YeEun. Šeptání okolních lidí najednou zesílilo. Zeptal jsem se Su YeEun: „Co to s nimi je?”

„Na naší fakultě je evidentně bohyně.”

„Vážně? Jaképak předměty by asi padly z bohyně...?”

„...”

Při mém nynějším levelu to pravděpodobně nebylo možné... V očích jsem měl vzdálený pohled a Su YeEun se na mě dívala s ještě vzdálenějším pohledem. Ehm. Se suchým odkašláním jsem se jí znovu zeptal: „Takže ta bohyně se zrovna objevila?”

„Jo. Evidentně to je výměnná studentka z Francie.”

„Vážně. Na naší škole je tolik výměnných studentů. Ačkoli většina jsou Číňani.”

Více než 20% naší fakulty byli Číňani. Když jsme dělali skupinové projekty, v každé skupině byl aspoň 1 čínský výměnný student. Většina neměla moc nadšení. Někteří samozřejmě měli nadšení, ale kvůli jazykové bariéře bylo lepší brát výměnné studenty ve skupinových projektech jako neexistující. Ačkoli jelikož jsem se skupinových projektů neúčastnil, neměl jsem právo o nich nic říkat.

Kromě lidí z Číny tu bylo celkem dost lidí z Ameriky, Japonska, Velké Británie a Francie. Na školu, co se chvástala svou kulturní hrdostí, přijímala až příliš mnoho zahraničních studentů!

„Jedeme! Nastupte si do autobusu!”

Jak jsem čekal, neviděl jsem seniory, co měli výlet na starost. Nastoupil jsem do autobusu se Su YeEun, co se mě chopila, abychom se neztratili.

„Můžu si sednout k okýnku?”

„Jasně.”

Když jsem nechal Su YeEun sednout k okýnku, sednul jsem si s rovnými zády, cirkuloval Perutův okruh a povolal Peiku a Ruyue.

[Je tu spoustu lidí. Pane, co to dělají? Lovíme je?]

[Huu huu!]

„Prosím ne, Peiko. Ruyue, pojď sem.”

Mluvil jsem tak, aby mě slyšeli jen moji elementálové, pak jsem je objal. Ačkoli trochu zápolili, zdálo se, že si našli své pohodlné místečko, neboť seděli v klidu a rozhlíželi se.

„Dneska budeme odpočívat.”

[Dneska je teplo. Líbí se mi to.]

[Taky se mi to líbí.]

Jak jsem držel zklidněné elementály v náručí, v tichosti jsem zavřel oči a soustředil se na Perutův okruh. Stáhl jsem pozornost na své vnitřní já, abych se soustředil jen na manu cestující cestami vyrytými do mého těla. Jelikož jsem obvykle cirkuloval Perutův okruh, zatímco jsem utíkal kobkou, nebylo špatné takhle trávit čas cirkulací Perutova okruhu. Brzy jsem upadl do tranzu pozorování a soustředění na svou manu, až už jsem neslyšel zvuky kolem sebe.

„Auu, i když spí, vypadá jako obrázek.”

„Vyfoť ho, honem.”

„Chci ho obejmout.”

„Hm? N-nefoťte si Shina!”

Když jsme dorazili do penzionu, kde se konal fakultní výlet, bylo kolem 17:30. Když jsem si uvědomil, že se autobus zastavil, a otevřel jsem oči, přede mnou se vznášela Su YeEunina tvář. Kvůli jejím pěkným rysům jsem si někdy myslel, že je cizinka. Takhle zblízka to bylo ještě nápadnější. Obzvláště to platilo o jejím ostrém nosu a velkých očích jako u postavy z komiksu.

„Co to děláš?”

„Snažila jsem se tě vzbudit.”

„Ani jsem nespal... To je jedno, pojďme.”

Se svými dvěma elementály na ramenou jsem šel se Su YeEun ven, pořád jsem cirkuloval Perutův okruh. Okolní prostředí bylo čisté a kromě penzionu před námi tu nebyly žádné známky po civilizaci. Na to, že to byl penzion v blízkosti Soulu, jsem byl celkem překvapený, jak byl pěkný.

Nejdřív jsem se rozhlédl kolem. Byli jsme daleko od města a nedaleko byly hory. Po Dvou Měsících si člověk nejvíce musel dávat pozor na hory a hned za tím byly oblasti kolem hor. Podle tohoto standardu bylo toto místo, kde jsme byli, celkem nebezpečné.

„Tohle místo... možná se tu objeví netvor.”

„To není vtipné! I kdyby se něco stalo, můžeme prostě kontaktovat Strážce, tak se neboj.”

Aniž bych si toho všiml, přišla ke mně studentka a odpověděla na můj monolog. Kývl jsem hlavou s vyhýbavým hmm. Su YeEun vedle mě mě zatahala za rukáv.

„Pojďme spolu, Shine.”

„Tsk.”

Ta studentka nespokojeně mlaskla. Naklonil jsem hlavu ke straně, přemýšlel jsem proč. A zároveň s tím jsem zahlédl studentku, co vystupovala z jiného autobusu. Blonďaté vlasy a modré oči, měla oslnivou krásu, kvůli které lidé kolem ní vypadali o úroveň níž. Bezpochyby to byla ta zahraniční studentka, kterou nazývali bohyní nebo tak něco.

Také mě spatřila a mrkla na mě. Mrknutí jsem jí oplatil s myšlenkou, že bych měl odpovědět stejně. Chvíli se zdálo, že ji to vylekalo, ale brzy se zasmála a mírně mi mávla, než šla do penzionu první. Studenti, co se kolem ní shromáždili, na mě zahlíželi s děsivými výrazy. Bylo to vskutku směšné.

Ačkoli mě Su YeEun s nervózním výrazem tahala za rukáv, jenom jsem potřásl hlavou, nedokázal jsem pochopit proč. Z toho, jak se třásla, jsem byl také nervózní. Kvůli čemu byla nervózní? Přitáhl jsem Su YeEun k sobě.

„Pojďme. I kdyby se objevil netvor, ochráním tě.”

„Kyaak!”

...Nebyl jsem schopen pochopit, proč byly ostatní dívky tak šťastné z toho, co jsem řekl, ovšem zvedla se opona mého prvního fakultního výletu.
-----------------------------------------------

~ [Je tu spoustu lidí. Pane, co to dělají? Lovíme je?] ...Jup, přesně takhle se cítím pokaždé, když jdu nakupovat... ~


Hlavní stránka novely
Seznam postav

<Předchozí>...<Následující>