ICDS - kapitola 86

Kapitola 86 – Řád S Yeon Hwawu (3)

| Náušnice Krvavého succuba (jedinečné) |

| Odolnost – 85/85 |

| Omezení – level 35+, Ten, kdo porazil Krvavého succuba |

| Možnosti – magie +10, inteligence +5, charisma +15. Při nošení z tebe bude sálat vůně, co snadno upoutá členy opačného pohlaví. |

Ačkoli to bylo stejně skvělé, Náušnice Krvavého succuba, kvůli které jsem byl tak vzrušený, neměla schopnost, ve kterou jsem doufal. A tak jsem se na to zeptal Lina.

„Cože? Mentální ochrana?”

„Ano.”

Jak se na mě zklamaně díval, vysvětlil jsem mu, co se stalo. Když slyšel, že mě okouzlil a skoro zabil Krvavý succubus, jeho výraz stál za to.

„Ty, vážně tě očarovalo něco tak slabého? Co jsi hlupák?”

„Proto se snažím najít protiopatření. Přece jenom takhle nemůžu zůstat.”

„Ehm... Ty, víš, jaká je nejlepší metoda na ochranu své mysli?”

Naklonil jsem hlavu ke straně.

S povzdechem to Lin vysvětlil: „Nejdůležitějším faktorem je tvoje magie. Čím vyšší máš hodnotu magie, tím snadnější je překonat mentální útoky. Pak inteligence, následovaná charismatem.”

„Chápu, proč je důležitá inteligence... ale proč charisma?”

„Charisma tě nedělá jenom pěknějším na pohled. Má to vliv i na to, jak ostatní reagují na tvoji přítomnost. Nemusí se to vysvětlovat do detailů, prostě musíš vědět, že s vysokým charismatem je snadnější ubránit se účinkům mentálních stavů.”

„Tak to hádám, že budu muset nosit ty náušnice... Ale Line, charisma si nemůžeš zvýšit bonusovými body, to se dá jenom vybavením nebo tituly. Ačkoli se čas od času sama od sebe zvýší.”

Lin kladivem udeřil do své kovadliny a namítl: „Tak si zvyš inteligenci.”

„To... to je jediný způsob?”

„Samozřejmě existují další. Techniky. Můžeš se naučit techniku, co tě ochrání před účinky stavů.”

„Jak?!”

„Vzpomínám si, že je extrémně ošemetné se to naučit sám od sebe...”

S tím Lin udělal z palce a prstu kroužek. Chtěl peníze. Když jsem vytáhl 5.000 zlatých, ušklíbl se. Když jsem vytáhl 30 tisíc zlatých, potřásl hlavou. Nakonec přijal 50 tisíc zlatých, co jsem vytáhl s roztřesenýma rukama.

Pak pokračoval: „Zkus uspět v sólovém nájezdu na 40. podlaží.”

„Ty podvodníku!”

„Jen jsem ti dal odpověď—?”

Lin si broukal a dál bušil kladivem. Ačkoli jsem skřípal zuby a sledoval ho, nemohl jsem nic dělat. Přece jenom nelhal. Aspoň mi vypíchl, co bych měl udělat. Ačkoli jelikož jsem s tím teď nemohl nic dělat, rozhodl jsem se opatření proti mentálním útokům odsunout stranou. Když jsem chtěl zamířit za Dullahanem, Lin mě zastavil.

„Po pravdě existuje třetí možnost.”

„Jaká?”

„Můžeš mít vybavení, co má takový účinek. Takové, co ti nezvyšuje hodnoty na obranu proti mentálním útokům, ale co ti dokáže přímo ochránit mysl.”

„Doufal jsem, že takové budou ty succubovy náušnice, ale nejsou... Neprodáváš náhodou takový předmět v Obchodě?”

„O čem to mluvíš? Materiál už máš.”

Naklonil jsem hlavu ke straně a Lin mi věnoval zlý úšklebek.

„Ty, už jsi slyšel o rčení: jed jako lék?”

„Tím myslíš...”

„Mrtvolu succuba, dej mi ji. Se zálohou 50 tisíc zlatých na tom zapracuju.”

„Line, takže na to bylo těch 50 tisíc zlatých... Díky!”

Hluboce mě to dojalo a neváhal jsem projevit svou vděčnost. Lin ze sebe vydal pár suchých odkašlání a přikývl. Pak mi dal velmi nezapomenutelnou repliku.

„To je něco jiného než poplatek za informace, co jsem zrovna dostal, tak si to nevykládej špatně.”

„Agh...”

Bylo to poprvé od chvíle, co jsem se s Linem setkal, kdy mě tak dostal.

Velmi jsem přemítal o své zkušenosti se succubem. Až do teď jsem byl příliš uvolněný. Byla jedna věc, že jsem nikdy nečekal, že se s netvory setkám ve svém každodenním životě, ale důležitější bylo, že jsem zpanikařil, když jsem nemohl použít Válečný pokřik Lorda orků, když jsem chtěl. Bylo spoustu věcí, co jsem mohl udělat, než to začalo být příliš vážné. Příliš jsem se spoléhal na své schopnosti Sběratele technik? Proč jsem nevyužil všechno, co jsem mohl?!

Největším problémem bylo, že jsem tehdy nepoužil Božskou manifestaci. Na co jsem si to šetřil? Nebylo to přesně na takové nebezpečné situace? Hlupák, jsem vskutku hlupák. Proč jsem plně nevyužil své schopnosti?!

Bylo to proto, že nepřátele, kterým jsem do teď čelil, byli příliš snadní? Bylo to proto, že jsem všechno mohl vyřešit s pomocí technik Pánů podlaží? Byl jsem vskutku hloupý. Snažit se ze všech sil bez ohledu na to, komu jsem čelil, to se od bojovníka čekalo! Otec to vždycky zdůrazňoval! Ani nemluvě o tom, že i když jsem věděl, že schopnosti, na které jsem se spoléhal, měly omezení jednou za den, zpanikařil jsem a vyděsilo mě, když jsem je nemohl použít. I můj úsudek pokulhal. Kdyby na to přišel otec, bezpochyby bych si musel projít další fází mlácení.

Naštěstí jsem tentokrát nepřišel o život. Vlastně se z toho stala dobrá příležitost pro YeEun, jak překonat své trauma a stát se průzkumníkem První kobky. Vážně to dopadlo dobře. Ale to neznamenalo, že taková ztráta byla přijatelná. Dokonce ani já jsem to nedokázal přijmout.

Tohle selhání pro mě byla dobrá příležitost, jak překonat svou slabou stránku a vyrůst. Kdybych si to uvědomil později, možná bych toho litoval ještě víc.

Každý dělal chyby. Důležité bylo znovu nedělat tu samou chybu. Rozhodl jsem se si toto kritické selhání vzít k srdci a vzpomenout si na to, kdykoli zjistím, že se stávám laxní. Přísahal jsem si, že se změním.

To zahrnovalo změnit i mé bláhové staré já, co se příliš spoléhalo na Válečný pokřik Lorda orků a nevěnovalo pozornost mentální obraně a co si nemyslelo, že na netvory narazí v reálném životě. Také to zahrnovalo být schopen použít veškeré své schopnosti, ne jenom techniky Pánů podlaží, až na limit.

Naštěstí jsem měl vhodného protivníka. Byl to silný nepřítel, kterému jsem musel čelit třikrát denně, Dullahan.

Byl silný a měl techniky. Byl to dobrý protivník, co jsem mohl použít na to, abych se přitlačil až k limitu. Když jsem poprvé bojoval s Dullahanem, příliš jsem se spoléhal na techniky Pánů podlaží. Ačkoli jsem ve výsledku vyhrál, nemyslel jsem si, že to bylo naprosté vítězství. Samozřejmě byla pravda, že Dullahanova technika byla podvod, ale co potom to, když jsem poprvé bojoval s Lordem orků? Když jsem bojoval proti podvodnému Válečnému křiku Lorda orků, měl jsem kapesní hodinky? Měl jsem vůbec manu? Ne, odpověď zněla ne.

Pochopil jsem každý jednotlivý pohyb, co Lord orků udělal a pak jeho další pohyby. Propočítal jsem nejlepší trajektorii, jak vykrýt jeho útoky, a trpělivě jsem mu dával rány do těla. Ačkoli trvalo dlouho ho pokořit, udělal jsem to s pomocí čisté fyzické schopnosti. Ačkoli se během toho procesu moje vitalita dostala párkrát na nulu, tehdy jsem byl mnohem víc válečník než teď.

Tím jsem nemyslel, že se vrátím k tomu, jaký jsem býval. Přece jen jsem byl jak válečník, tak průzkumník kobky. Myslel jsem tím, že se nespolehnu na žádnou schopnost a budu se v bitvách snažit ze všech sil. Jak jsem si to odpřísáhl, otevřel jsem dveře do místnosti Pána 35. podlaží.

„Bojuj se mnou, Dullahane!”

[Už jsi porazil bytost mě totožnou.]

Aniž by Dullahan zarazil svého koně, co intenzivně kopal do země, promluvil, jak na mě namířil sekyrou. Kývl jsem hlavou a pohladil jsem Ruyue.

Jak pouto mezi elementalistou a jeho elementály sílilo, mohl své úmysly vyjádřit beze slov. Mohl dokonce přímo přenést své myšlenky a přimět elementály dle toho jednat. Kvůli tomu, že jsme se s Ruyue setkali tak šokujícně, sdílel jsem s ní silné pouto. Dokonce silnější než pouto, co jsem sdílel s Peikou. Pokud jsem chtěl bojovat na Ruyueině hřbetě, komunikace mezi námi byla klíčová. Ačkoli jsem si do teď nemyslel, že to bylo nezbytné, změnil jsem názor. Nedělat to, když jsem mohl, bylo prostě hloupé.

[Cítím se dobře, jako kdybych zvládla cokoli.]

[Pokud zase dopustíš, aby se pán zranil, plesknu tě.]

[Nedopustím. Já mám Shina ráda víc.]

[Já ho mám ráda víc!]

Elementálové, jsem rád, že mě máte rádi, ale teď nebyl čas na hádky. Ničíte můj skvělý okamžik! Znovu jsem jemně pohladil Ruyue. Na chvilku jsem zavřel oči a pak je otevřel.

„Připrav se, Dullahane.”

[Nejsem tak bezohledný, abych povolil v ostražitosti kolem silného protivníka jako ty. Pojď!]

Ne, ale ani nemáš hlavu... Přestaň! Žádné další žerty!

V duchu jsem své myšlenky předal Ruyue. Směr, kterým by měla jít a jak rychle, všechno to jsem měl v duchu načrtnuté. Také to zahrnovalo to, jak zaútočím na Dullahana.

[Hauuuuuuu!]

Ruyue se bez varování odrazila od země a vyrazila proti Dullahanovi. Snížil jsem na jejím hřbetě tělo a pozvedl kopí. Dullahan také pozvedl svou sekyru. Kdybych byl přísný a vážný, jeho technika bojového umění se sekyrou byla zhruba na levelu 5 středního řádu. Jelikož to byl průměrný level techniky průzkumníků na 35. podlaží, byl vskutku silný.

Ale moje technika kopí byla vysokého řádu v levelu 5. Proč jsem ho ohodnocoval, jako kdybych byl normální průzkumník? Kvůli tomu bylo moje kopí ustrašené a moje útoky méně ostré. Přeceňování protivníka bylo stejně špatné jako podceňování vlastní síly. Mít vyšší řád a level bojového umění neznamenalo mít jenom silnější útoky. Znamenalo to, že jsem mohl nepřítele překonat technikou. Aniž by mě zasáhl útok nepřítele, uštědřím mu ránu. To byl začátek mé výhody.

„Hap!”

[Rychl... kuk!]

Posledně se Dullahan plně ubránil mému útoku kopím. Ale tentokrát mu kvůli jeho rozpačité obraně rovnováha zakolísala a mě to umožnilo uštědřit po sobě jdoucí bodnutí.

[Kuk?!]

„Nezastavuju.”

Nevěnoval jsem pozornost jeho hlavě. Se svým vytrvalým bodáním jsem mířil na oblasti sekyry, kam nesoustředil sílu, a pak jsem přesunul soustředění na jeho paži. Zároveň jsem Ruyue rozkázal, aby zaútočila na jeho černého koně. Ačkoli Ruyue bojovala sama dobře, museli jsme spolupracovat, aby se naše spolupráce zvýšila.

[Ty se opovažuješ?!]

„Hodláš ji hodit, ne?”

Jak Dullahan stáhl svou sekyru, zaměřil jsem bodání na jeho zápěstí. Zároveň s tím Peika použila Hřmící šíp, aby zaútočila na sekyru, co mu měla co nevidět vyletět z ruky. Pokaždé, když se její bleskový šíp srazil se sekyrou, energie blesku cestovala sekyrou a s Dullahanem to kvůli tomu cukalo. Zatímco nedokázal nabýt rovnováhu, uštědřil jsem mu další útoky.

[Můj milovaný oři, spal nepřítele!]

„Ruyue!”

[Hauuuuuuuu!]

Jak jsem si myslel, i černý kůň měl zvláštní funkci! Po Dullahanově výkřiku se černý kůň zhluboka nadechl. Zároveň s tím mu Ruyue svižně vychrstla Ledový dech do tváře. Když se černý kůň nadechl mrazivé energie, zakašlal a omdlel. Hrdlo mu muselo zmrznout, takže nemohl dýchat. Dullahane, byl jsi vyřízený v okamžiku, kdy jsi jako nemrtvý vyjel na živém koni!

Ačkoli se Dullahan rychle zvedl a pevně sevřel svou sekyru, kopím jsem mu způsobil velký otřes zápěstím. Ruyue zvedla své přední tlapy. Zářila sněhově bílým světlem a pokusila se dupnout Dullahanovi na nohy a zmrazit ho.

[Elementál!]

„Tuhle hlášku jsem už slyšel!”

Jak jsem na Ruyueině hřbetě pozvedl své kopí, aktivoval jsem Hrdinný úder a vyslal mu své kopí, co se proměnilo na bílý blesk, do těla.

| Kritický úder! |

[Kuaaaak!]

Dullahan měl materiální tělo a evidentně měl kosti. A tak obdržel o 50% kritické újmy navíc. Bijec lebek, to byl ale podvodný titul!

Dál jsem Dullahana bodal do těla. A pak když se jeho hlava, co si nesmírně chránil paží, rozzářila, okamžitě jsem Ruyue řekl, aby se stáhla.

Na tohle jsem se už jednou nachytal. Náhlý vzestup. Byla to podivná technika, kvůli které se Dullahanovo tělo zvedlo bez ohledu na to, v jaké byl pozici. Zároveň s tím ze sebe vypustil temnou mlhu, co paralyzovala každého, koho se dotkla. Kdybych neustoupil, možná by to celou bitvu převrátilo naruby.

[Kuaaaaaa!]

Jak jsem čekal, jakmile jsem Ruyue řekl, aby se stáhla, Dullahan se vymrštil a vypustil černou mlhu. V ruce měl svou zádušní sekyru. Ačkoli proti mně vyrazil a máchl svou sekyrou, Ruyue uhnula stranou, zatímco já mu zaútočil na nohy, na kterých pořád bylo trochu z Ruyuina mrazu. Dullahanovo tělo se naklonilo a sekyra velkolepě udeřila do země. Pak Dullahan zaskřípal zuby, zatímco znovu pozvedl sekyru.

[Nejsi špatný, člověče.]

„Pokud tě překvapilo jen něco takového, počkej, až uvidíš, co se blíží.”

Zlehka jsem proti němu namítl a oči se mi zaleskly chladem. Kopí, co jsem pozvedl, se znovu proměnilo na bílý blesk a ohrožovalo ho.

Skutečně bylo obtížné získat aktivní bojové techniky. Během výstupu na 35. podlaží jsem získal akorát Hrdinný úder, Živelnou bouři a Hřmící zvíře. Ani nemluvě o tom, že Hřmící zvíře byla spíš podpůrná než útočná technika, neboť mi velice zvýšila útočnou sílu. Kromě těchto tří se za aktivní bojovou techniku dala počítat i Temná hřmící exploze, co jsem měl uloženou v kapesních hodinkách.

A tak jsem musel co nejlépe využít své útočné techniky, abych ve správnou chvíli uštědřil kritickou újmu. Živelná bouře byla technika, co účinkovala na velké oblasti a co použila půlku mého MP. A Hrdinný úder byla technika zaměřující se na jediný cíl, co spotřebovala velké množství HP a MP. Hřmící zvíře bylo relativně lepší, ale mělo omezení na 110 sekund a nemohl jsem s ním použít své kopí. V té chvíli jsem uvažoval. Existoval způsob, jak neustále útočit jako při použití Hřmícího zvířete, zatímco jsem stále používal své silné techniky kopí?

A na mysl mi vytanuly dvě techniky. První bylo ustavičně používat Hrdinný úder.

Bez many to bylo nemožné. O tom nebylo pochyb. Ale s manou, co donekonečna posilovala a omlazovala tělo, nebylo ustavičné střílení útoků, co soustředily sílu celého mého těla, tak nemožné. Mana, co by se měla použít na přidání ničivé síly, se mohla použít na posílení fyzického zotavení. Ačkoli útoky potom budou slabší než jediný ničivý Hrdinný úder, budu moct útočit ustavičně s menší spotřebou many. Usoudil jsem, že to bylo možné, a tak jsem to začal realizovat.

[Hrdino... Vy hrdinové vždycky pokračujete rychle. Aniž byste znali dny zoufalství, co na vás čekají, smějete se beze strachu a užíváte si požehnání, co vám bylo dáno...!]

„Promiň, mě to nezajímá.”

Bez ohledu na to, kolik předzvěstí rozhazoval, nezajímalo mě to. Objeví se to, až bude správný čas, a já to překonám. Nebyl jsem tak znuděný, abych se trápil věcmi, co se stanou v budoucnosti.

[Ale já se nepodvolím. Nepodvolíme se! Vy mizerové, co jste mě sem hodili, slyšte mě! Nikdy jsem vám nenabídl svou duši!]

„Jak jsem řekl, mě... to nezajímá!”

Vzduch byl prošitý blesky. Svaly a vůli jsem soustředil na jediný bod na hrotu svého kopí. Ale mana posilující kopí se rozdělila, aby také ochránila, omladila a posílila mé tělo. Abych zabránil tomu, že by mi to narušilo vůli, soustředil jsem se. Pokud jsem byl vážně Hrdina, něco takového by mělo být proveditelné.

Dullahan pozvedl svou sekyru, co problýskla ničivou aurou. Správně, věděl jsem, že někdo tak chytrý jako ty tu techniku nepoužije, jen když se hlava oddělí od těla.

[Eru...pce!!]

„Ustavičný Hrdinný úder!”

S očima doširoka rozevřenýma jsem vymrštil kopí kupředu. Zároveň s tím jsem si pomyslel...

Můj smysl pro pojmenování byl na nic.
-----------------------------------------------

~ Lin zabodoval, je vidět, že na něj má Loretta vliv! Monolog Dullahana je tak nějak mírně důležitý, aspoň vám to všechno v pozdějších kapitolách bude dávat větší smysl... Ale to předbíhám. A Shin si našel nový způsob, jak se drilovat! ~

~ Jelikož se mi odkazy na hlavní stránku a postavy neustále přepisovaly na něco úplně jiného (a zatím jsem nedokázala vymyslet, kde je k čertu zakopaný ten pes), celé jsem to smázla. Komu to bude chybět (odkazy u 40+ kapitol se mi vážně nechtělo opravovat... taková otrava), naučte se používat štítky ^_^ Veškeré seznamy postav mají štítek "seznam". ~

<Předchozí>...<Následující>