překlady od Tadomi: DM

Kapitola 257 – Mitrilový štítek (2)

Tady Satou. Každá organizace má věci jako nepsaná pravidla nebo zvyklosti. Po dlouhé době jsou případy, kdy se zapomene, jak k tomu konkrétnímu pravidlu došlo, ale ve většině případů to nikdy nezmizí.

„Takže to za žádnou cenu nevydáš?”

„Promiň. Nepodvolím se tvé žádosti, ani kdybys byl z vyšší šlechty nebo sám král. Nešlo by to, ani kdybys to chtěl vyměnit za Ztracený Gjallarhorn nebo větev stromu světa nebo orichalkové brnění,” řekl mi Geryl, onen karmínový šlechtic, zatímco působil omluvně.

Pravděpodobně zmínil předměty, co se absolutně nedají připravit, ale dal bych mu je s výjimkou Gjallarhornu. I když dokonce i u něj s největší pravděpodobností dokážu vyrobit přesnou kopii.

„Vzdej to, toto je absolutní věčný zvyk, co nastolil Dávný král Yamato,” vložila se do toho gildmistrová, co během mé konverzace s tím pohledným mužem, mlčela a tvářila se, že ví všechno.

Znovu se objevil v řeči, ten dávný král.

„Odhaduju, že to bylo tak před 600 lety. Během doby, kdy byl vážený pan Yamato naživu, došlo mezi královskými vazaly k tak velkému rozruchu, že to mohlo království rozpoltit. Bylo to kvůli legendárnímu artefaktu, co se objevil jako kořist z Pána podlaží.”

Aha, porazit pána podlaží bylo pravděpodobně celkem vzácné.

„Vážený pan Yamato, co už to nedokázal déle snést, zavedl jedno pravidlo—”

Když shrnu, co gildmistrová řekla; nejprve lidé, co porazili pána podlaží, předloží veškeré získané předměty králi. A pak až na jeden předmět, co si zástupce vítězů vybere, se všechny předměty dají do aukce sponzorované králem a tam se rovnocenně vydraží.

Této aukce se může účastnit každý obyvatel království, jedinou podmínkou je, že zaplatí registrační poplatek. Ale jelikož se platila jedna zlatka na osobu, neúčastní se toho moc lidí kromě bohatých a šlechty. 90% peněz, co se na aukci utrží, se udělí průzkumníkům jako odměna spolu s předmětem, co si vybrali na začátku.

Zbylých 10% se vybere jako daň, ale zdálo se, že většina padne na výdaje pro stráže aukce.

„Původně bych tě musela odmítnout ještě před touto konverzací a tím by to haslo. Ale přece jenom jsi slibný průzkumník. Obzvláště jsem tady malého Geryla požádala, aby si s tebou promluvil.”

„Gildmistrová, přestaň mi prosím říkat malý Geryl.”

Gildmistrová tomu pohlednému muži řekla, že mu ještě i teď padaly plínky, ale já si toho nevšiml. Hm, finanční moc znamenala všechno, co...

Ups, ale předtím jsem si musel něco potvrdit. Přece jenom by bylo otravné, kdyby si jako odměnu vybral Kouli nadání.

„Takže Geryle, co si chceš vzít jako odměnu?”

„Samozřejmě Kouli nadání.”

Geh?! Vezmi si ty dvě ostatní, prosím?

„T-takže a kterou?”

„Kouli s odolností vůči jedu.”

V bezpečí.

To je pravda, co? Lidé normálně nechtějí Kouli zaříkávání, co?

„Aha, máš zájem o tu kouli se světelnou magií, co?”

„Soupeření o světelnou magii je drahé. Objevila se před 200 lety a zdá se, že ji vydražili za výjimečných 3 tisíce zlatých.”

„To je úžasné.”

V úžasu nad tou sumou jsem zkontroloval, kolik jsem měl v inventáři zlatých mincí z království Shiga. Jen za zlatky, co mám k dispozici, si můžu koupit 1 nebo 2 takové koule. Pravděpodobně ji dokážu získat, i když budu jen upřímně přihazovat. Ale nemělo by to žádný smysl, kdyby tam byly účastníci s nějakými podvodnými triky.

Obejdu si pár lidí s pravomocí a vlivem a zkontroluju, jestli v tom jsou nějaké triky nebo ne.

Poděkoval jsem pohlednému muži, že souhlasil se setkáním. A gildmistrové, co toto setkání zařídila, jsem dal alkohol jménem Zlotřilá ohnivá voda.

Byl to alkohol, co jsem získal od orka Ga Houa. Byl dost silný na to, že když ho vypil obyčejný člověk, zhroutil se s pěnou u pusy. Dokonce i já jsem po něm byl 10 minut opilý. Poté gildmistrovou nikdo 3 dny neviděl. Později se na mě dívala se záští v očích, ale nestěžovala si, neboť to chutnalo strašlivě dobře.

Dál jsem zamířil do vily místokrále.

„Hm, bohužel ani jako šlechta... ne, přesně proto, že jsme šlechta, nemůžeme porušit to nepsané pravidlo. Pokud ho šlechtic poruší, rozhodně to proti němu použije jeho politický protivník, aby přišel o své postavení,” varoval mě markýz Ashinen ve vší vážnosti, když jsem to s ním zkonzultoval.

Jeho tón byl vážný, ale jeho výraz byl povrchně uvolněný. Jeho chtíč nebyl namířen na mě, ale na sochu pohledného mladíka, co jsem donesl.

Koupil jsem ji ve vévodském hlavním městě, když jsem během našeho pobytu v elfské domovině hledal pohankovou mouku. U takovéhle věci jsem dokázal posoudit jen tržní cenu, a tak jsem ji koupil, až když jsem to zkonzultoval s tou rozložitou paňmámou z tranvestity baru, který jsem tehdy s Torumou navštívil. Na jeho úsudek se dalo spolehnout, neboť markýz vypadal potěšeně. Vytlačil jsem z mysli ten obrázek markýze, co se prsty šinul k soše mladíka.

Když jsem tu sochu kupoval, spatřil jsem děti a Seru, co vypadaly šťastně. Nemohl jsem na ni zavolat, neboť jsem byl v převleku, ale pravděpodobně pilně trénovala, neboť povýšila o 1 level. Sera dobře psala a často mi posílala dopisy. Už mi poslala tři dopisy, i když od našeho příjezdu do Labyrintového města neuplynul ani měsíc.

Byla naprosto jiná než slečna Karina s tou svojí chabou korespondencí, co ještě ani teď neodpověděla. Podle dopisu, co přišel z baronství Muno, se zdálo, že i slečna Karina chtěla trénovat v Labyrintovém městě. Zdálo se, že konzulka Nina proti tomu někdy protestovala, ale slečna Karina na to nebrala zřetel.

V Labyrintovém městě bylo spoustu netvorů, co se dokázali prolomit Rakovou obranou, takže pokud by to šlo, nechoď sem. I když byla slečna Karina otravná, vážně jsem nechtěl vidět, že by jí něco zmařilo tu její krásu. Prosím, spokoj se s vyhlazováním loupežníků na svém území.

Takže myšlenkami jsem trochu odběhl, neboť jsem vážně nechtěl vidět markýze Ashinena a jeho sochu mladíka.

Jelikož jsem od markýze slyšel, co jsem chtěl, půjdu to zkonzultovat s ostatními.

„Je celkem vzácnost, abys přišel do mého domu.”

Baronet Dyukeli měl svou přísnou tvář ještě vážnější a pokynul mi, abych se posadil na pohovku.

Přišel jsem sem jenom jednou, a to po té záležitosti, co jsem zachránil jeho dceru před ztracenými loupežníky. Tehdy mě jako výraz díků pozval na banket a pili jsme spolu s majiteli obchodů s magickými nástroji a léčivy v Labyrintovém městě, co spadali pod jeho kontrolu.

Přišel jsem to s ním zkonzultovat, neboť možná bude vědět o nějakých nečistých praktikách.

„Záležitost, co se ti nepodobá. Bude to těžké, i kdybys měl konexe u krále.”

„Už mi bylo řečeno, že je nemožné použít tuto metodu. Ale jelikož jsem zoufalý vědět, jestli existuje nějaká dobrá metoda, jak svého cíle dosáhnout, rád bych si vyslechl moudrost všech.”

Pravděpodobně bych mohl přímo vyjednávat s králem jako Nanashi, ale to taky nešlo, co?

Hm, možná se nemusím trápit podvodnými praktikami, neboť se zdá, že neexistují.

„Není to tak, že by žádný způsob neexistoval.”

„A co to je za metodu?”

„Samozřejmě je to nepřímá metoda.”

Čekal jsem, až baronet Dyukeli začne dál mluvit po tom svém přehnaném zdůrazňování.

„Je to to samé jako válka. Poznej svého protivníka. Vyptej se toho dobře obeznámeného vikomta Shimena na lidi, co chtějí předmět, který si přeješ. A pak pomocí vyjednávání zařiď, aby se ti lidé dostali do stavu, kdy nemohou přihazovat.”

Aha, informační válka, co? Byl jsem rád, že to vlastně nebylo tak, že by tu byl nějaký trik.

Dostat je do stavu, kdy nemohou přihazovat, znělo jako zločin. Ale i když je neunesu, možná je mohu dostat do stavu, kdy nebudou dostatečně finančně silní, aby se o ten předmět mohli pokoušet.

Jelikož mě markýza pozvala na odpolední čajový dýchánek, měl bych ji požádat, aby mi sehnala informace, jak mi poradil baronet Dyukeli.

Poté, co jsme si vychutnali čaj a zákusky a dlouhé drby, se řeč stočila na kořist z pána podlaží.

„Ale, takže dokonce i Satou má něco, co chce.”

„Ano, je to Koule nadání. Paní Retel, zalíbilo se ti něco?”

Jen tak mimochodem, Retel bylo markýzino jméno. Po tolika návštěvách jsem získal svolení oslovovat ji jménem.

„Ano, viděl jsi tu úžasná tiáru? Kdybych si ji vzala do salónu během Královské konference, nebyla bych ve středu pozornosti?”

„Ano, vážně se k tobě hodí, paní markýzo.”

„Co takhle zasadit ten smaragd velký jako vejce do náhrdelníku?”

Po markýzině poznámce jí hlučné manželky okolo lichotily.

Manželka baroneta Dyukeliho se svou prchavou existencí řekla tichým hlasem Panacea, ale zdálo se, že to nikdo neslyšel. Ani já bych to pravděpodobně neslyšel, kdybych neměl techniku Špicování uší.

„Ta léčivá dieta nejde dobře?”

Jelikož bylo tajemstvím, že byl její syn nemocný, zamlžil jsem to.

„Nemá rád zeleninu, takže moc nesnědl.”

„Ty recepty, co jsem uvedl předtím, také nešly?”

„Snědl to, co uvařil tvůj kuchař, pane rytíři, a řekl, že to bylo dobré. Ale když to připravili naši kuchaři, nesnědl to a řekl, že to bylo hořké nebo že to páchlo zeminou.”

Hm, rozdíl v technice Vaření, co?

Ale mezi těmi recepty, co jsem jim dal, bylo spoustu chodů, u kterých bylo třeba jen zeleninu nasekat na jemno nebo ji připravit jako polévku. Takže by na to nemělo být třeba tak dobrou techniku...

Možná bych měl vyrobit a prodávat vitamínové doplňky a zeleninovou šťávu, neboť v Labyrintovém městě bylo značné množství šlechticů, co trpěli nedostatkem vitamínů. Předložme tento experimentální produkt baronetovi Dyukelimu jako poděkování za ten náš rozhovor.

Když se mluvilo o kořisti z pána podlaží, čajový dýchánek ožil. A markýza nasbírala informace o tom, který člověk chce co, aniž bych se jí vůbec zeptal.

Ačkoli se zdálo, že teď jsem musel přihazovat i na tiáru, pokud to budu brát jako poplatek za informace, nevadilo to. Pokud by to začalo být příliš drahé, v nejhorším případě jsem prostě mohl vyrobit skvostnou imitaci a měla by s tím být spokojená.

Arisa a ostatní kromě mě zdokonalovali své nové vybavení na lovištích v horní a střední vrstvě.

Zredukoval jsem tam nepřátele s útoky okamžité smrti a útoky, co mohly proniknout brněním, takže by neměly být tak často v nebezpečí. Arisino nové vybavení mělo systém na automatické spuštění obranné magie. Takže pokud narazí na nečekanou situaci, měly by být schopné utéct za pomoci teleportační magie.

Už byl večer a já už jsem slečně Miteruně řekl, že není třeba, aby mi připravovala večeři. Takže bych měl možná zajít do labyrintu a navečeřet se s dívkami.

Zdálo se, že všechny bojovaly s chimérou štíra a pavouka.

„Pochi, zastav mu nohu!”

„Aj! Útok rozštěpených těl nanodesu!”

Pochi plně využila Mihotajícího se pohybu k útoku a zničila čtyři nohy na jedné straně osminohé chiméry. Jak Pochi řekla, ty paobrazy vypadaly jako rozštěpené tělo.

Tama, co vyšplhala na hřbet zastavené chiméry, jí krátkým mečem rozdrtila složené oči. Chiméra trhala hlavou sem a tam, aby ze sebe Tamu shodila, ale ona proměnila druhý krátký meč na bičový meč a ustála ten třes tak, že ovinula meč kolem chimérina tykadla.

Vypadalo to, že Tama byla schopná řádně použít magickou čepel ve tvaru bičového meče a vrtákovou magii čepele svých krátkých mečů. Jelikož Tama byla jediná dostatečně zručná, aby použila dva druhy funkcí, Pochi a Nana musely funkce měnit vyslovením rozkazu.

Lulu vystřelila kulku ze své nové pušky s hladkým vývrtem hlavně. Mířila přímo do tlamy chiméry, kterou silou rozevřela Miina magie.

Ta puška, co Lulu požívala, měla hlaveň dlouhou dva a půl metru a místo výbušného prachu používala magii, střílela tím hmotné kulky. Během střelby na celou pušku působila odpudivá síla a kulka se nedotýkala vnitřku hlavně. Bylo pro mě velmi těžké vyrobit formu pro tento okruh, a tak jsem jí nakázal, aby pušku nepoužívala jako palici.

Kulka letěla jen asi poloviční rychlostí zvuku, ale jelikož to mělo kalibr 20 mm, měla výjimečnou ničivou moc.

Na Arisu, co měla zasadit konečný úder, se vlastně nedostalo. A tak zadupala nohama do země.

„Satou.”

Bystrozraká Mia mě rychle našla a za zvukového doprovodu pofun mě objala.

„Pane nanodesu!”

„Vítej~?”

Po tom její zvolání se všechny seběhly ke mně.

Počkal jsem na Lizu, co rozdrtila nohy chiméry na druhé straně než Pochi, až vypreparuje magické jádro a pak jsem se spolu se všemi vrátil do vily.

„Co si myslíte o novém vybavení?”

„Výkon je velkolepý.”

„Pěkné~”

„Nejsilnější z nejsilnějších nanodesu! Vskutku jako bossssss nanodesu!”

Přední voj měl celkem příznivé reakce. Nepochopil jsem Pochinu hlášku, takže se na to později zeptám Arisy. Měl jsem pocit, jako že to je z nějakého anime nebo hry, ale na nic jsem si nevzpomínal.

„Promiň, pane. Pořád nedokážu zručně použít zrychlení a dobře se trefit.”

„Ach, s tou puškou se trajektorie změní, i když se jen trošku zachvěješ. Snaž se ze všech sil ji dokonale zvládnout.”

„Ano, budu se snažit ze všech sil!”

Lulu pevně sepjala ruce, aby se motivovala, a já ji pohladil po vlasech a povzbudil ji.

Přece jenom i pro mě bylo těžké použít pistoli, i když jsem měl techniky Střelba a Ostřelování na MAX. Pokud ji dokáže dobře zvládnout, bude to celkem mocné, takže doufám, že to dokonale zvládne.

„Overkill. Moc je mnohem vyšší než předtím, možná bude lepší použít na podporu starou hůlku.”

„Hm, přehnané.”

Co se týkalo zadního voje, většina souhlasila s tím, že to mělo příliš vysokou moc. Řekly mi o takovém luxusním problému.

„Jako když se Mia přepočítala u rozsahu a moci Balónu a Pochi kvůli tomu dvakrát odletěla ke stropu.”

„Ariso! Tajemství!”

Vřele jsem se díval na Miu, co jemně mlátila Arisu, a pak jsem si vyslechl naši uživatelku štítu Nanu.

„Informuji, že to je bezpečně bezpečné. Spotřeba magické moci se zvýšila a schopnost pokračovat v boji má sklon klesat. Požaduji doplnění magické moci po dlouhé nepřítomnosti.”

Došlo na scénu, kdy se Lulu veškerou svou mocí snažila zastavit Nanu, co se začala svlékat z brnění. A já jsem během koupele doplnil Naně zásobu magické moci, jak si přála. Měl jsem pocit, že jsem mohl prostě použít Přenos magické moci, ale takhle mi to přišlo lepší. Bylo to jako rozdíl mezi kalorickou tyčinkou a řádným jídlem, co?

Když jsem se osvěžil koupelí, zkonzultoval jsem s Arisou plán až do doby, kdy získáme Mitrilový štítek.

Ten den X měl nastat za 10 dní.

-----------------------------------------------

Hlavní stránka novely
Seznam postav