KY - kapitola 91

Kapitola 91 – Plán dle situace

„Soupeření o moc, nebo tak něco?” zeptal se jí Loren, neboť to byl jediný důvod, co jej napadl, proč by někdo v nižším postavení chtěl zabít někoho ve vyšším postavení. Ale i když mu ta slova vyšla z úst, věděl, že se mýlí.

Loren toho od samého začátku o rase vil moc nevěděl.

Na základě toho, jak mluvili, si Loren nedokázal představit, že by u nich došlo k něčemu jako soupeření o moc.

Corne vlastně vypadala zmateně a nechápala, na co se jí ptal, a tak se Loren omluvil a požádal ji, aby pokračovala.

„Takže chci, abys zabil našeho náčelníka.”

„To je celkem závažná věc, víš? Co se stalo?”

„Takže náš náčelník, on zešílel.”

Lapis snažila stáhnout z Feuillea mokré oblečení, Feuille vzdoroval, a tak se ti dva spolu začali potýkat. Loren se od té scény odvrátil a požádal Corne, co se posadila na kámen s rameny svěšenými, aby to dál rozvedla.

Podle toho, co řekla, začal náčelník vil šílet už před nějakou dobou.

Víly byly náladová rasa, co ráda dělala žertíky a měla sklon k velké zvědavosti, takže si často tropily žerty z elfů, co žili v lese, a také lidí, co do lesa vstupovali.

Zdálo se, že to začalo, když se ty šprýmy začaly odchylovat od hranic šprýmů.

„Až do té doby to byly jen hloupé žertíky.”

„Jako třeba?”

„Jako třeba vyměnit sůl, co elf používal, za cukr. Vylít na člověka v lese kalnou vodu. Takové věci.”

„To je celkem otravné, ale... pokračuj.”

„Jen jsme dělali takové žertíky, ale jednoho dne nám náčelník najednou řekl, abychom udělali nájezd na sklad jídla ve vesnici elfů.”

Kdyby elfové přišli o své jídlo, hladověli by.

Požádali by o pomoc jiné vesnice, takže by hlady neumřeli, ale způsobilo by to velkou škodu.

I když bylo v lese hojnosti, mnoho elfů by muselo extra pilně pracovat, aby sklad zase naplnili, takže se to mnoho vil snažilo zamítnout.

Ale náčelník a víly kolem něj to silou prosadili a jedné vesnici ukradli veškeré jídlo.

„Požádali jsme náčelníka, aby všechno to jídlo vrátil. Ale nejenom že nás neposlouchal, všechno to ukradené jídlo snědlo.”

„Všechno?! To je neuvěřitelné. Muselo toho být celkem dost.”

Ale to nebylo všechno.

Jak náčelník a víly kolem něj okusili pocit, kdy elfům vzali jídlo, začali se natahovat i po jiných vesnicích.

„Elfy to určitě naštvalo, že?”

Když se Loren letmo podíval po Feuilleovi, Lapis jej svlékla do spodního prádla.

Zatímco si Lapis broukala a věšela jeho mokré oblečení, Feuille si rukama objímal tělo s uzardělou tváří. Ale když si všiml Lorenova pohledu, zakroutil hlavou.

Když Loren viděl, že Feuille o tom nic nevěděl, obrátil pozornost zpět ke Corne.

„Elfy to naštvalo.”

Ačkoli mluvila stále stejně hovorně, do hlasu se jí vmísil smutek.

Loren si myslel, že to bylo kvůli tomu, že elfy nahněvali, ale Corne dál řekla něco úplně jiného.

„Elfové přišli protestovat a my jsme si všichni mysleli, že se náčelník omluví.”

Mysleli si, což znamenalo, že to tak nedopadlo.

Ačkoli omluva by tak přehnaný počin nespravila, Loren nedokázal vymyslet nic jiného, co by zaručilo pokojné ukončení celé záležitosti.

Jelikož to tak nedopadlo, znamenalo to, že se situace zhoršila.

Nebylo to tak, že by Corne četla Lorenovi myšlenky, ale mírně sklonila bradu, shlédla a pak z ní vypadlo: „Náčelník zabil všechny elfy, co přišli protestovat.”

„Nemyslím si, že to je něco, co bys měla říkat tak klidně,” vložil se do toho Loren bezděky.

Ten, co rozkázal ukrást všechno jídlo, všechno ho snědl a kdo způsobil veškerou újmu, zabil ty, co přišli protestovat jen proto, že přišli protestovat. Kdyby k tomuhle došlo mezi lidmi, vznikla by z toho válka.

Nešťastné pro elfy bylo, že místo jako celá rasa jednali jako oddělené vesnice.

A když se porovnaly magické schopnosti, víly měly navrch jak v technice, tak v maně. A elfové stáli proti náčelníkovi, co byl nejmocnější mezi vílami.

„My víly jsme samozřejmě také utrpěly velké ztráty na životech.”

Corne kvůli tomu byla smutná, ale také si myslela, že to náčelníka zastaví.

Pokud jejich počet klesne, pak bude těžší elfy odrazit, i když byl náčelník mocným uživatelem magie.

Ale náčelník doplnil jejich bojovou moc neuvěřitelnou metodou a začal se sápat i po ostatních elfských vesnicích.

„To si vzal elfy za kořist nebo tak něco?” přerušila je Lapis najednou.

Po jejích slovech Feuilleovi ztuhl výraz na tváři a Corne shlédla k zemi se smutným pohledem.

„Co tím myslíš?” zeptal se Loren Lapis, u které se zdálo, že věděla, co se dělo.

A Lapis začala vysvětlovat: „Elfové a víly jsou spřízněné rasy, ale víly jako druh jsou o něco výš. Takže pokud víla zasáhne do těla elfa a pokud to dobře půjde, může z toho vzniknout víc vil.”

Ačkoli Lapis řekla něco strašného, jako kdyby to nic nebylo, nezapomněla dodat: „Ale obvykle se to nestává.”

„Ale to vysvětluje, proč to elfy rozežírá zevnitř a proč z těl mrtvých elfů vylézají víly. Náčelník ustavičně používal svou moc a nakonec to dokázal rozšířit tak daleko, že to ovlivnilo celý les.”

„Přesně to se stalo,” potvrdila Corne, co Lapis řekla.

To znamenalo, že za abnormálností v Černém lese stál náčelník. A že to nepřestane, dokud neodstraní příčinu.

„Už náčelníka nemůžeme nechat jen tak. Kvůli tomu by nás víly, co žijeme v tomto lese, začali pronásledovat a elfové by se dostali na pokraj vyhynutí.”

„Takže proto chceš, abychom ho zabili.”

„Samozřejmě, není to tak, že bychom chtěli, aby zemřel.”

Ale také byla pravda, že se zdálo, že neexistoval žádný jiný způsob.

Každopádně bylo velmi nepravděpodobné, že náčelník poslechne člověka jako Loren, když neposlechl své druhy víly.

A jelikož také zabil všechny elfy, co za ním přišli, bylo těžké si myslet, že by na ně šel zlehka. A jakmile se setkají, s největší pravděpodobností dojde na bitvu.

„Ale kvůli čemu zešílel? Vždycky takový nebyl, ne?”

„Ne... ale ani my nevíme.”

„Máš nějaké ponětí? Jako že snědl něco neobvyklého nebo že si nasadil něco divného.”

Corne se zamračila, jak o tom začala přemýšlet.

Mezitím Loren zlehka odpleskl ruce, co k němu Lapis v tichosti natahovala, jako kdyby se mu snažila sundat oděv. Sám si pak sundal kabátec a předal ho Lapis, aby ho pověsila k usušení.

„Ehmm. Nejsem si jistá, jestli to způsobilo tohle.”

„Cokoli. Potřebujeme veškeré informace, co lze získat.”

Po Lapisiných slovech Corne přikývla a začala mluvit o tom, na co si vzpomněla.

„My víly máme vlastně rády věci, co se lesknout a jsou pěkné.”

Jako první Lorena napadla vrána.

Pták, co měl sklon sbírat lesklé věci, co si do hnízda přinesl všechno, co našel, a kdy to někdy byly věci jako mince nebo drahokamy. Víly měly evidentně podobné sklony.

„Většinu věcí, co nasbíráme, dáváme náčelníkovi a ten je pak rozdá nebo s nimi ozdobí vesnici. Ale před nějakou dobou nějaké víly donesly něco divného.”

„Něco divného?”

Loren přemýšlel, proč by je vůbec napadlo sebrat něco, o čem věděli, že je divné. Ale tahle logika na víly evidentně neplatila.

Corne pak vstala, plně rozpažila a řekla Lorenovi: „Byla to lesklá kovová truhla asi takhle velká a mělo to na sobě vzor, co jsme nikdy předtím neviděli.”

„Dobrá, počkat.”

Roztáhla paže, jak jen to šlo, což znamenalo, že to bylo zhruba stejně velké jako ona.

A Corne byla velikosti Lorenovy dlaně.

Což znamenalo, že ta kovová truhlička byla velikostně asi jeho dlaně.

A tak Lorena napadlo, že její popis působil podobně jako jiná truhlička, co Loren předtím viděl na jiném místě.

„Hele, Lapis. Myslím, že jsem takovou truhličku nedávno viděl...”

„To je ale náhoda, Lorene. Napadlo mě to samé.”

Předchozí zakázka, co vzali.

Na konci kobky během zkoušky, co studenti skládali na tréninkové škole pro dobrodruhy. Tam mezi Volfovým jměním viděli věc, co v sobě měla zapečetěného zlého boha lenosti.

Bylo to přesně takové, jak Corne popsala, kovová truhlička s komplexním vzorkem na povrchu.

„Jsem jediný, kdo si chce myslet, že to je náhoda?”

„Taky bych si to ráda myslela... ale nic jiného mě nenapadá.”

Pokud to opravdu bylo to, co Loren a Lapis odhadovali.

Loren cítil, jak se mu nálada propadala.

Posledně jejich protivník sám od sebe ustoupil.

Mohlo to být tím, že zrovna obživl, ale ten zlý bůh byl také celkem lenivý a dostál tak svému přízvisku lenivosti. A ačkoli došlo k nějakým těm obětem, Loren měl za to, že to bylo velmi málo. Zvlášť když uvážil, že čelili někomu, kdo se nazýval zlým bohem.

Ale nyní nevěděli, kterému zlému bohu budou čelit tentokrát. A když uvážili, jak moc se náčelník vil změnil, zdálo se, že už měl celkem velký vliv. A byla tu jen velmi malá šance, že nějak snadno ustoupí.

„Ale stejně odtud nemůžeme jen tak odejít, když jsme si to všechno vyslechli.”

„...Mám pocit, že ta tvoje laskavost tě jednou připraví o život, Lorene.”

To nejlepší, co mohli udělat, bylo najít cestu na povrch a odejít z Černého lesa, jako kdyby se nic nestalo.

Ale Loren nebyl ten typ člověka, co mohl jen tak odejít, když si vyslechl podrobnosti a okolnosti.

„Jelikož nás zachránila, něco jí dlužíme. Aspoň bychom mohli vymyslet, jak se s náčelníkem vypořádat, ne?”

„Nezdá se, že bychom měli možnost nic nedělat, takže bychom něco vymyslet mohli. Ehm, Corne, že? Prosím, odpověz na otázky, na co se tě zeptám. Pak zkusíme něco vymyslet.”

„D-dobře.”

Lapis si povzdechla a pak se v rychlém sledu začala Corne ptát na otázky.

Loren ji u toho sledoval a čekal, až mu uschne kabátec. Přemýšlel, že by to byl pěkný pohled, jen kdyby nebyla napůl nahá.
-----------------------------------------------

~ Takže další zlý bůh. Jelikož je v Japonsku oblíbených 7 smrtelných hříchů a lenost je jedním z nich, že by další hřích? Obžerství třeba? ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>