překlady od Tadomi: KY

Kapitola 90 – Rada a žádost

Střízlivá vílí dívka, co se najednou objevila.

Jejich situace se zlepšila, když je teď víla vedla do bezpečí, ale bylo to jen proto, že neměli žádnou jinou možnost. A tak ji dál následovali.

Nad nimi byl stín hejna vil, co působily, že pozbyly příčetnost, a čekaly, až vyplavou na hladinu. Zároveň s tím tu byl ten záhadný a neskutečný pocit, že dýchal, zatímco se pohyboval pod vodou. V takovém stavu se dostali k malé díře na dně jezera.

Ta díra byla jen stěží dost velká na to, aby jí člověk prolezl. Chvíli poté, co do té díry vlezli, narazili na zeď a díra se začala táhnout nahoru.

Ale i toto bylo jen stěží velké na to, aby se tím protáhl člověk. Lapis a Feuille sice neměli žádný problém, ale Loren měl rozložitou postavu a také velký meč na zádech a nedokázal projít. A tak Lapis přiměl, aby shora vytáhla jeho meč, a pak se mu podařilo se protáhnout.

Lorenovi se podařilo prolézt, pak položil ruce na okraj díry a vytáhl se z vody.

Setřásl ze sebe vodu a rozhlédl se kolem. Spatřil, že byli v nějaké jeskyni, kterou osvětlovalo měkké, bílé světlo.

„Ugh... jsem promočená.”

Když se otočil po tom hlase, spatřil na kost promočenou Lapis, co seděla na podlaze a ždímala si z oděvu vodu.

Loren a Feuille na sobě měli jen lehké oblečení, takže to nebyl takový problém. Lapis na sobě měla kněžský oděv, co byl sice zjednodušený, aby se v něm snadno pohybovalo, ale stejně se na něj použilo mnohem víc látky než třeba na Lorenův oděv. A jelikož to celé měla naprosto mokré, látka ztěžkla a bylo v tom nepříjemně.

„To proto, že si najednou skočil do vody, Lorene...”

„Tedy co jiného jsem měl dělat?”

„Podařilo se mi aktivovat jenom Vodní dech. Měla jsem i další kouzla, co nám mohla pomoct, abychom se nenamočili, a co nás mohla ochránit před tlakem vody, víš?”

Ačkoli mu Lapis věnovala káravý pohled, Loren pochyboval, že by se jí to povedlo udělat všechno včas.

Sice si to myslel, ale věděl, že kdyby to řekl nahlas, akorát by to Lapis ještě víc zhoršilo náladu, a tak usoudil, že zůstane zticha.

„Prostě si všechno sundám... Takhle se nemůžu pohybovat...”

„To jako vážně?”

Zdálo se, že Lapis věděla, že bylo zbytečné Lorena obviňovat. Po nějakém tom opětovném klení na jeho účet začala mačkat a tlouct svoje oblečení ve snaze trochu zmírnit ten nepříjemný pocit. Ale nakonec to vzdala a začala se svlékat. Při tom pocitu, jak si z kůže sundávala tu mokrou látku, se šklebila.

Loren přemýšlel, jestli bylo v pořádku začít se bez váhání svlékat před mužem. Ale mít na sobě mokré oblečení bylo opravdu nepříjemné, a tak pro něj bylo těžké jí říct, aby si je nechala na sobě.

Kdyby to šlo, Loren se chtěl také svléknout a usušit si oděv u ohně. Ale zatímco rozvažoval, jestli v jeskyni najdou něco k rozdělání ohně a jestli tu bylo místo, kde ho vůbec mohli rozdělat, něco mu přiletělo před tvář.

„Můžeme si promluvit?”

Byla to víla, co je sem dovedla.

Jako kdyby použila magii, o které se Lapis předtím zmínila, na šatech a křídlech neměla jedinou kapičku vody.

„Rozumíš mi, pane člověče?”

„Jo, slyším tě a rozumím ti.”

Ať to bylo jakkoli, to ona je zachránila.

Loren si pomyslel, že by měl být zdvořilý, a tak v takovém duchu odpověděl. A víla se usmála a posadila se mu na rameno.

„Takže co se týče představení, já jsem Corne z vílí rasy. Ráda tě poznávám.”

„Mluví pěkně pomalu.”

Když Lapis okomentovala to, jak se víla představila, Loren se k ní otočil, ale pak okamžitě odvrátil zrak.

Zdálo se, že Lapis se vytrvale svlékala. A když se k ní Loren otočil, sundala si všechno až na spodní prádlo a teď oblečení skládala na hromádku vedle sebe.

Což znamenalo, že její hruď a břicho bylo odhalené, a ačkoli se Loren neměl v úmyslu podívat, měl ten obraz vypálený na sítnici.

„Hm? Lorene, tvář máš celou rudou.”

„Zmlkni. Trochu se zakryj, jasné?”

„I když to takhle řekneš... jsi jediný, kdo se dívá, Lorene.”

„To je přesně ten problém,” odpověděl Loren úsečně a snažil se skrýt svou rudou tvář.

Lapis na něj zírala, nechápala, co tím myslel. A po chvilce se jí na tváři objevil široký úsměv. „Lorene? Není ti náhodou trapně?”

„Lapis, nerad ti to takhle říkám. Ale nedokážu mít rád dívku, co neví, co je hanba.”

Když se Loren rozhodl ji varovat, než ho začne znovu škádlit, Lapis si okamžitě sebrala svoje svršky a snažila se si zakrýt hruď.

Ale zdálo se, že si nechtěla na kůži znovu natáhnout mokré oblečení. Chvilku si oděv přitahovala a zase odtahovala od sebe a pak k Lorenovi vzhlédla s utrápeným výrazem.

„Ehm, Corne, že? Jak vidíš, jsme promočení jako slepice. Rádi bychom se usušili, takže je tu něco, co bys mohla udělat?”

„Následujte mě. Náš dům je jen o kousek dál.”

Víla Corne přijala Lorenovu žádost, vzlétla mu z ramene a začala pomalu letět hlouběji do jeskyně. Mávala na ně, aby ji následovali.

Loren zavolal na Lapis, co byla polonahá, a Feuillea, co seděl na zemi, a rozhodl se Corne následovat.

„Jak to, že je tohle místo takové?” zeptala se Lapis Corne, když se rozhlédla kolem. Oblečení si dočasně držela v náručí.

Ale Corne naklonila hlavu ke straně, nechápala, co tím myslela.

„Podle toho, co vidím, je tohle podzemní jeskyně.”

„Máš pravdu. Jsme pod místem, kterému říkáte Černý les.”

„Proč je tu tak jasno?”

„To kvůli zářícímu lišejníku, co roste na kamenech. Ale nevím, proč září.”

Po Cornině vysvětlení Loren přiblížil tvář ke skále.

Opravdu na ní rostla tenká vrstva lišejníku a viděl, že z ní sálalo světlo, co osvětlovalo celou jeskyni.

„Je to druh lišejníku, co se dá najít v kobkách přírodního typu. Dá se to najít na mnoha místech, takže to není tak vzácné,” řekla Lapis Lorenovi, co zkoumal stěny.

„Je to jiné než stěny v troskách Starodávného království, co jsme předtím viděli?”

„I když to září, není to to samé, Lorene.”

Když předtím zkoumali trosky Starodávného království, co vytvořili kvůli chovu goblinů, viděli, z jakého stavebního materiálu byly. Loren si na to vzpomněl a zeptal se na to Lapis, ale ona řekla, že se mýlil.

„To v troskách je na jiné úrovni. Ať už vzácností, množstvím světla nebo cenou.”

„Vážení, co kdybyste se na stěny dívali později a drželi krok? Nastydnete se, víte?” zavolala na ně Corne ustaraně.

A tak přestali s tím, co dělali, a pospíšili si za ní.

Po chvíli chůze se jeskyně rozevřela do velkého, prostorného dómu.

Na zemi byly kamenné budovy, co byly Lorenovi sotva do pasu. A Loren si na chvíli myslel, že to je replika malého města. Ale pohled na malé okřídlené bytosti, co vcházely a vycházely z budov, mu řekl, že to tak nebylo.

„Přišli velcí lidé.”

„Přišli.”

V reakci na Cornin hlas, víly, co vypadaly jako chlapci a dívky, pomalu vzlétly k nim a začaly kolem nich poletovat.

I když Loren věděl, že na ně nezaútočí, přistihl se, že kvůli tomu svému prvnímu setkání s vílami sahá po svém velkém meči, ale Lapis mu ruku zastavila.

„To nic. Nejsou to nepřátelé.”

„J-jo, moje chyba. Ruka se mi pohnula bez rozmyslu.”

„Ale vím, jak se cítíš.”

Ani Lapis nezapomněla, že je pronásledovali.

Hejno vil bylo něco, o čem si i Lapis myslela, že je děsivé. A tak věděla, že se nedalo nic dělat s tím, že byl Loren nervózní.

„Oděv si můžete usušit tady.”

Corne ukázala na díru ve stěně dómu.

Když Loren přišel blíž, spatřil, že to bylo příliš malé na to, aby se tou děrou protáhl člověk, ale evidentně to bylo propojené s hlubším podzemím a foukal z toho teplý vzduch.

„Přemýšlela jsem, proč tu nebylo chladněji, i když jsme v podzemí. Takhle regulují teplotu.”

„Oděv si můžete usušit v blízkosti této díry. Je tu sucho a teplo, takže by to mělo jít.”

„Udělejme, jak říká. Pokud si tu necháme oblečení, celkem rychle to uschne. A taky se zdá, že tu je nejtepleji.”

„Ráda bych, abyste si vyslechli náš příběh, než vám oblečení uschne.”

„Řekla jsi, že chceš pomoct, že?” řekl Loren Corne, zatímco sledoval, jak si Lapis rozvěšovala oděv na okraji díry, z které vanul teplý vzduch. Corne se vznášela na místě, ale při jeho slovech sebou trhla a přikývla hlavou.

„Řekni mi o tom. Zachránila jsi nás, takže pokud to půjde, budeme se ze všech sil snažit to vyřešit,” řekl Loren Corne. Přitom se díval, jak Lapis dověsila svoje oblečení a jak začala svlékat Feuilleovo oblečení, aby ho také rozvěsila.

Corne s vážným výrazem na tváři proletěla Lorenovi před tváří, zvedla před sebou pěsti a tím svým otevřeným způsobem řeči Lorenovi řekla:

„Chci, abys zabil našeho náčelníka.”
-----------------------------------------------

~ 90. kapitola a z bývalého žoldnéře bude co nevidět nájemní vrah! ~

Hlavní stránka novely