ICDS - kapitola 214

Kapitola 214 – Třetí zkrocení (5)

I když jsem se třásl nervozitou, natáhl jsem se, abych si vzal odměnu, co byla prostě příliš dobrá na to, abych ji pominul. Hřbet pravé ruky se mi okamžitě zahřál. Tak nějak jsem to čekal. Po nohách, pažích a hřbetu levé ruky bylo jenom řádné, že další tetování bylo na hřbetě pravé ruky. Nemohly to být oči nebo rty. Vůbec jsem se toho nebál!

S pocitem úlevy, že to nebylo místo, co bylo těžké zakrýt, jsem si sundal rukavici a zkontroloval si pravou ruku. A tam jsem spatřil pár roztažených netopýřích křídel ovinutých dvěma řetězy. Zatímco z toho sálala růžová záře a pocit elegance, se mě ulevilo, že to byl mnohem ucelenější symbol, než jsem si myslel.

Ale brzy jsem začal litovat toho rychlého pocitu úlevy.

| Získal jsi Tetování Královny succubů. Charisma a Magie +50. Účinek se v případě členů opačného pohlaví zdvojnásobí. Jednou denně si můžeš zdvojnásobit manu. |

„Hm, výtečné.”

Pro mě jako pro člověka, co každý den zakoušel účinek hodnoty Charisma, bylo Tetování Královny succubů velkou odměnou. Zvyšovalo to jako Magii, tak Charisma o 50 bodů! Ani nemluvě o tom, že vůči členům opačného pohlaví se ten účinek zdvojnásobil. Byl to vskutku monstrózní účinek.

Ale jednou denně si zdvojnásobit manu... to byl úžasný účinek, ale bylo to skoro jako... Ne, určitě si to jenom představuju.

„Tak pojďme ven.”

Když jsem si znovu natáhl rukavici, odešel jsem ze síně Pána podlaží. Loretta seděla v Obchodě, bradu měla podepřenou rukou, ale jakmile mě spatřila vyjít ze síně, její výraz se změnil.

„Shi... Shine?!”

„Co? Stalo se něco?”

To jsem měl někde na těle tetování, kterého jsem si nevšiml? Když mě to znervóznilo a zeptal jsem se jí na to, Loretta vytáhla svou dvousečnou sekyru a promluvila s uzardělou tváří:

„Jak to, že jsi najednou o tolik víc okouzlující?! Co se ti stalo, Shine?! Pokud mi to upřímně řekneš, nestane se nic špatného! T-t-t-t-to nemůže b-být pravda, s t-těmi zatracenými succuby, ty...!”

Sekyra v ruce se jí se skřípáním ohýbala. T-ta věc, jednou jsem si ji podržel a byla vážně těžká... Loretta ji dokázala ohnout jen holýma rukama?! Jelikož jsem se děsil, že přijdu o život, rozhodl jsem se, že jí všechno pořádně vysvětlím.

„Och, aha. Byla to moc tetování.”

Loretta vypadala, jako že se jí ulevilo, a hodila sekyru za záda. Podlaha kobky se propadla. Děsivé...

„Myslela jsem si, že jsi zase... Huu, to nic. Takhle je to dobře.”

„Vypadá to, že se mi stále nedostává tréninku. Myslel jsem si, že jsem tu okouzlující auru, co ze mě sálá, ovládal celkem dobře. Huu, zase to bude trvat věky.”

„Shine, nynější hodnota tvého Charisma se dostala na nebezpečnou úroveň. U stejného pohlaví by to mělo být v pohodě, ale co se týče opačného pohlaví, bude to pohroma. Jen si představ, že se do tebe zamiluje každá žena, která se ti podívá do očí. A jakmile k tomu dojde, je konec. Není tomu jak uniknout. Není to stavový účinek, tvoje Charisma akorát dobude jejich srdce.”

„To je kruté...”

To, s čím jsem se musel vypořádat, bylo už tak dost únavné!

„Tvoje Charisma teď dokáže otřást dokonce i mým srdcem. Musíš to mít pečlivě pod kontrolou.”

„Dobře...”

Sakra, takže mít vyšší hodnoty nebylo vždycky dobré! Jelikož se spolu s Charisma zvýšila i Magie o 50 bodů, potřeboval jsem čas k tréninku a navyknutí si na ten nárůst. Povzdechl jsem si. Pak jsem si sedl na zem a začal cirkulovat Perutovým okruhem. Loretta se znovu opřela loktem o pult v Obchodě a s vřelým úsměvem mě sledovala.

„Alespoň tě mám tentokrát jen pro sebe, huhuhu.”

„Neříkej něco tak staromódního. Nemůžu se soustředit.”

„Dobře~ Huhu.”

Poté jsem každý den seděl 10 hodin před Obchodem a trénoval jsem kontrolu svého Charisma. Samozřejmě jsem nezapomněl 10x denně drilovat Královnu succubů kvůli Elixíru na posílení Charisma, co dávala jako kořist. Ačkoli se to možná zdálo jako zbytečné úsilí, nemohl jsem tam jen sedět a zahálet.

Jelikož jsem se co možná nejvíc musel vyhnout setkání s opačným pohlavím, jediným člověkem z Revivalu, s kterým jsem se stýkal denně, byl Ren. S tím jsem se musel stejně setkat kvůli fázi mlácení.

„Jsem si jistý, že mě nenávidíš, Korunní princi!”

„Vůbec to tak není. Tady, slabina!”

„Je vůbec chvíle, kdy ve mně nevidíš slabinu?!”

„Samozřejmě že ne.”

„Věděl jsem to, nenávidíš mě!”

„Rene, jsi prostě až moc slabý!”

Kvůli tomu problému se sáláním charisma, co jsem zakoušel, bylo podzemní cvičiště prozatím nepřístupnou oblastí. Ačkoli se zdálo, že Ye-Eun a Sophie, co cvičiště často používaly, byly nespokojené, když jsem vysvětlil okolnosti, zdráhavě to přijaly.

V důsledku toho jsme s Renem měli cvičiště jen sami pro sebe, zatímco otec a Walker se čas od času zastavili a sledovali Renův výprask. Byl jsem vděčný, že Michel a Leon zasvěcovali veškerý svůj čas stoupání kobkou. Kdyby tu byli nějací noví diváci, Ren by nepochybně brečel.

„Och, můj syn má v mlácení lidí vskutku nadání!”

„To vím z první ruky. Kang Shin už mě dřív zmlátil.”

„Prosím, odejděte! To vám dělá radost sledovat, jak mě mlátí?”

„Slabina!”

„Kuhuk!”

Vybíjel jsem si svůj stres z toho, že jsem nemohl vidět Inu a Yuu, mlácením Rena... Ehm. Byl jsem rád, že jsem Renovi pomáhal s růstem, a v kobce jsem trávil upřímné dny.

Od té doby, co Ren začal pobývat na Zemi, se zdálo, že u něj došlo ke změně, neboť se jeho prudká povaha a zvyk ztrácet v boji příčetnost začal hladce napravovat. Teď na to možná bylo příliš brzy. Ale až začnu s drilem Pána 70. podlaží, ten Renův zvyk nepříčetnosti by se mohl možná naprosto napravit, pokud s ním strávím dalších 10 dní.

„Korunní princi, věříš, že dokážeš Zemi ochránit?”

Na to se zeptal Ren desátého dne od chvíle, co jsem začal se svým drilováním Pána 65. podlaží, když na cvičišti nebyl ani otec, ani Walker. Zdálo se, že se nenechal jen mlátit, neboť se mým útokům zručně vyhýbal. Jelikož jsem s tím chtěl pro dnešek užuž skončit, abych mohl jít drilovat Pána podlaží, stáhl jsem kopí a odpověděl:

„Samozřejmě že ano. Rene, ty si myslíš, že selžu?”

„Haha, nedělej si srandu. Pokud je v této gildě někdo, kdo k tobě má absolutní víru, pak to jsem já,” namítl Ren s hořkým úsměvem, zatímco se opíral o svůj dvousečný meč.

Jelikož vyčerpal většinu své staminy a many, pohyboval se celkem pomalu.

Pomalu si shrnul vlasy dozadu. Jak z něj tekl pot, vlasy podobné lví hřívě měl zacuchané.

Promluvil: „Nedokážu věřit sám sobě.”

Ach, správně, Ren se stal Hrdinou světa Panan. To já jsem z něj udělal Hrdinu.

Jak jsem si na ten kritický fakt vzpomněl, s pokrčením ramen jsem odpověděl: „Chybí ti trénink.”

„Správně, to jo. To jsem si myslel, že řekneš, Korunní princi... Ale vážně se třesu. Ta děcka, co se dívají jenom na mě... Ach, Elfa samozřejmě vzhlíží i k tobě, ale chci tím říct, že Lebuik a děti mi věří z celého srdce. Věří, že vyženu El Patiz a znovu získám svět Pana. Já... přijde mi to nesmírně stresující.”

„Moc se tím netrap. Přinejmenším máš pořád dva roky,” odpověděl jsem, jako kdyby to bylo něco triviálního a proměnil jsem své kopí zpět do podoby obojku.

Ren se na mě podíval a zeptal se: „Pokud zemřeš, Země přijde o budoucnost. Nepomyslel jsi na to?”

„Ne.”

„Pokud zemřeš, miliardy lidí přijdou o budoucnost. I kdyby je netvoři nedostali, pomalu uhynou. Nikdy sis při tom pomyšlení nezoufal?”

„Ne.”

„Pokud zemřeš, ti, co zůstanou na Zemi, tě budou z celého srdce nenávidět a proklínat tě. Už ses někdy probudil uprostřed noci, když se ti tohle zjevilo ve snu?”

„Ne.”

Po těchto odpovědích jsem na Rena zahlížel.

„Co jsi hlupák? Mám plné ruce práce se svým kopím, stoupáním kobkou a shromažďováním dalších členů Revivalu. Už teď mám hlavu plnou těhle věcí, tak jak bych měl mít čas myslet na něco, co se ještě ani nestalo, a zoufat si? Než aby ses trápil něčím takovým, spíš ještě jednou máchni mečem.”

„Jak tohle zvládáš? Mluvím o tom, jak dokážeš setřást veškerý ten nátlak?”

Zdálo se, že z Renovy fáze mlácení vyvstaly nečekané vedlejší účinky. Jako Hrdina cítil to břímě a začal pochybovat o svých schopnostech. Na to, že vypadal tak spolehlivě, nemohl být víc delikátní. Jednoduše řečeno to bylo otravné.

„Rene, kolik zvířecích lidí je na světě Panan naživu?”

„Nejsem si jistý, ale nemůže to být mnoho. Je tu možnost, že tam nikdo není.”

„Co by se stalo, kdybys najednou zemřel a přišel o svou moc Hrdiny?”

„Lidé a zvířecí lidé se už na světě Panan nebudou moct rozmnožovat... Ačkoli Lebuik a děti budou v pořádku.”

„Takže i když zemřeš, o budoucnost nepřijde moc lidí, ne?”

„To je pravda, ale svět Panan...!”

Svolal jsem do konečků prstů manu a pinkl jsem ho. Zasáhl jsem ho do čela a Rena to odtlačilo vzad.

„Ani nevíš, kolik lidí zemře, tak jak můžeš být tak vyděšený? Pravděpodobně neexistuje nic, co by bylo víc patetické. A navíc to není tak, že se na svět Panan vrátíš sám. Půjdu i já a ostatní členové Revivalu.”

„Korunní princi...”

„Rene, řekl jsi, že mi věříš. Tak se není čeho bát. Půjdu s tebou zpět na svět Panan a pokud tvoje síla nebude stačit, nabídnu tu svou. Tak než aby ses trápil důsledky své smrti, prostě se jen soustřeď na trénink.”

A pak jsem mu uštědřil těžký úder.

„Zdvojnásobme intenzitu fáze mlácení. Šťastně jsem si myslel, že se zlepšuješ, ale vypadá to, že ti akorát došla pára. Zařídím, že znovu najdeš svého ztraceného ducha. Nejsi šťastný?”

„Vůbec! Zdvojnásobit?! To jsi zrovna řekl zdvojnásobit?!”

Ren nastražil uši a zatřásl se. Ale já neměl v úmyslu vzít svá slova zpět.

Ale jelikož jsem pochopil, jak se cítil, rozhodl jsem se být trochu upřímnější.

„Také jsem člověk, Rene. Samozřejmě že jsem o takových věcech přemýšlel a měl jsem z toho trochu depku. Ale Rene, pokud zemřu, budeš mě obviňovat?”

„Samozřejmě že ne! Děláš všechno, co je v tvých silách!”

„Obviňovaly by mě Yua, Hwaya nebo Ina?”

„Myslím, že by byly víc smutné z toho, že jsi zemřel, Korunní princi, než že Země čelí konci.”

„Správně. Takže se nemám čeho bát. Už teď dělám všechno, co můžu.”

Položil jsem mu ruce na ramena.

„Rene, taky dělej všechno, co zmůžeš. A pak se nebudeš mít čeho bát. A navíc to já jsem z tebe udělal Hrdinu. Beru tě jako svého učedníka, takže ti taky pomůžu.”

„A proto zdvojnásobíš fázi mlácení...”

Při pohledu na Renovu mrzutou tvář mi na mysl vytanula zlověstná myšlenka.

„Ach, jen tak mimochodem, Rene, pokud to začne být příliš těžké, požádej Lebuik, aby se s tebou vyspala.”

„J-j-j-j-j-j-jak bych mohl něco takového! S Lebuik?!”

„Copak jsi neřekl, že je Lebuik jako matka? Když je něco moc těžké, usnout v matčině náručí je to nejlepší.”

„Ale tohle a tamto jsou dvě naprosto rozdílné věci!”

„Prostě mi věř. Jdi večer do Lebuičina pokoje a požádej jí, jestli by ses na ni mohl trochu spolehnout. I Lebuik si tě cení. Rozhodně tě pustí dál.”

„Lebuik by něco takového nikdy neudělala!”

„Rene, dělej, jak říkám. Lebuik tě neodmítne, slibuju.”

„...Vážně?”

„Vážně. A pokud ano, můžeš mě kopnout.”

„Hmm... Dobrá, pokud jsi ochotný zajít tak daleko, zkusím to... Nevěděl jsem, že mě Lebuik bere jako syna...”

No, něco takového, jsem si jistý, že určitě přemýšlí o tom, že s tebou zplodí syna. Tak jsem v duchu odpověděl na to jeho mumlání a začal jsem přemýšlet, jak se mi Lebuik odvděčí za tuto laskavost. Správně, svatební dort by byla nejlepší volba.
-----------------------------------------------

~ Takže Shin si dal zatím karanténu, uvidíme, co se s tím jeho Charisma stane, až z ní vyleze. Tohle byla nezvykle hluboká kapitola. A příště začneme s novým blokem kapitol s názvem Co je vůbec Hrdina. Že bychom se dozvěděli další stěžejní informace? ~ 

<Předchozí>...<Následující>