KY - kapitola 89

Kapitola 89 – Setkání po útěku

„Nemůžu si pomoct a mám pocit, že tohle není dobrá situace. Co myslíš?” zeptala se ho Lapis, zatímco běželi lesem, ale Loren měl toho až příliš na to, aby jí odpověděl.

Běžel na místě, kde bylo těžké běžet, a měl pod paží dítě.

Sice to bylo snazší než utíkat s Lapis na zádech, ale víly, co je pronásledovaly, byly tak rychlé, že musel běžet plnou rychlostí. A byl tak unavený, že kdyby se jen na sekundu přestal soustředit, možná by se mu nohy zastavily.

„Nemůže je Shayna odehnat?”

(Pracuju na tom...)

Shaynin hlas se samozřejmě nedonesl až Lapis k uším.

Jenom Loren ji slyšel.

Když ji Loren zaslechl, pohnul očima a rozhlédl se. A viděl, že tu a tam k zemi padaly víly, ale kvůli jejich čirému počtu se zdálo, že to na ně nemělo moc vliv.

„Pokud se zastavíme, nakonec nás sní. Co budeme dělat?!”

„Spálíme je?”

„Radši bys uhořela, než se nechala sežrat?”

Lapisina magie byla mocná.

Nebylo to něco, co by chtěli použít před Feuillem, ale jelikož byli v takové krizi, Loren věděl, že si nemohli dovolit být vybíraví.

Ale momentálně běželi lesem a kdyby Lapis použila magii, co použila předtím v táboře, spálilo by to kromě vil i všechno kolem. A bylo těžké říct, jak velký by ten požár nakonec byl.

A kdyby na to došlo, ani oni by nedokázali uniknout bez úhony.

„Nemůžeš použít jiná kouzla než ohnivého živlu?”

„Moc mi nejdou... protože nejsou tak skvělá.”

„Nevybírej si magii na základě toho, jak vypadá!”

Ačkoli řekl tohle, nemohl jí říct, aby použila něco, co nemohla.

„Nakonec nás doženou!”

„Přece jenom jsou menší a dokáží se lesem proplétat lépe než my.”

Jelikož měl Loren velké tělo, musel si dávat pozor, když si vybíral, mezi které stromy se vejde. Ale víly, co je pronásledovaly, mohly proletět téměř každou mezerou, takže je pronásledovaly téměř přímou cestou.

„Unavují se víly někdy?!”

„Ano, ale mám pocit, že i kdyby se unavily, nezastaví je to.”

Když se Loren letmo ohlédl, spatřil víly s krví podlitýma očima a krví zamazanými ústy, co cenily zuby a mávaly křídly.

Kvůli těm jejich roztomilým tvářičkám to byl ještě děsivější pohled, a tak se Loren zase otočil vpřed. Bál se, že kdyby se na ně díval příliš dlouho, viděl by je i v nočních můrách.

„Ani to nevypadá, že bychom s nimi mohli mluvit.”

„Co budeme dělat?”

Ačkoli Lapis nezněla vůbec ustaraně, Loren na její tváři viděl náznak nervozity. Takže místo toho, aby něco říkal, pevněji se chopil Feuillea a soustředil se na běh.

Kdyby mu bylo řečeno, aby se na ty víly vrhl a máchal svým velkým mečem, zvládl by to, byť by byl potom celkem dost zraněný. Ale kdyby mu bylo řečeno, aby vymyslel, jak je odrazit nebo najít nějaké místo, kde se schovají, nemyslel si, že by mohl něco vymyslet.

A tak Loren usoudil, že mohl akorát dál běžet a doufat, že Lapis něco vymyslí.

Po chvilce se Lapis zeptala na jednu otázku Feuillea, co ovadle visel Lorenovi pod paží: „Je v téhle oblasti jezero nebo mokřina, co je celkem hluboká?”

„Jedna je tudy,” ukázal Feuille jedním směrem.

Lapis se podívala, kam ukazoval, a pak poklepala Lorena po rameni, tak nějak se k němu v plném trysku nahnula a ječela mu do ucha dost hlasitě na to, aby ji slyšel přes pleskání křídel: „Pojďme tudy!”

„Tudy je...”

„Nejsem si jistá, jestli to je jezero nebo mokřina, ale je tam voda! Víš, co máš dělat, že?”

Loren chvíli přemýšlel a pak si uvědomil, co měla Lapis v úmyslu.

Bylo možné, že ten roj vil, co je pronásledoval, mohli přečkat.

„Stejně jako u včel, co?”

„Ano. Teď musíme akorát doufat, že ta voda je co možná nejčistější!”

Když člověka pronásledovaly bodavé včely, mimo jiné mohl skočit do vody.

Stvoření jako včely nebudou člověka následovat pod vodu, protože by si namočily křídla.

Ačkoli si Lapis nebyla jistá, jestli na tom víly byly stejně, odhadla, že byla vysoká šance, že už je nebudou pronásledovat.

Ale kromě toho, že potřebovali hluboký zdroj vody, museli být v ní od hlavy až po paty.

Pokud ta voda bude tak nějak čistá, bude se to dát snést. Ale pokud bude zelená nebo promísená se zahnívající hlínou, mohli by váhat, i když na tom závisel jejich život.

„Feuille! Je to jezero nebo mokřina?!”

„Uuch, ehmm?”

„Pokud to je mokřina, rychle nám to řekni! Pokud to je, musíme se na to připravit!”

Loren by dokázal skočit dokonce i do stoky, kdyby to znamenalo, že si tím zachrání život. Ale stejně chtěl trochu času, aby se na to duševně připravil.

A proto si to chtěl u Feuillea předem ověřit. Ale kvůli těm náhlým otázkám a také kvůli tomu, že skákal nahoru a dolů, měl Feuille mysl zamlženou a nedokázal mu řádně odpovědět.

Během té chvíle stromy ustoupily a oni spatřili vodu, ke které mířili.

„Lorene, je to jezero!”

Ta voda nebyla hnědá nebo zelená.

Místo toho vypadala průzračně a modře.

„Takže to asi není problém! Skáčem! Zadrž dech!”

„Prostě jen tak?! Lorene?! Ale ne... Vodní dech!”

Lapis, co běžela za Lorenem, použila něco, u čeho si nebyl jistý, jestli byla magie nebo božské umění.

Loren se ponořil pod vodu bez ohledu na to, jestli to zaúčinkovalo nebo ne.

Voda byla tak čistá, že viděl celkem daleko.

Loren se bál, že když byl les v takovém stavu, v jezeře to bude to samé. Takže i kdyby unikli vílám, tentokrát budou muset utíkat před stvořeními pod vodou.

Ale čistá voda nebyla vhodná k životu mnoha stvoření.

Pokud byla takhle čistá, bylo vidět, jestli se k nim něco blížilo, takže si Loren pomyslel, že jim to vyjde, a vzhlédl. A když spatřil víly, co letěly nad vodou, přeběhl mu mráz po zádech.

Kdyby to byly včely, chvíli by se rojily nad vodou a nakonec by to vzdaly a odletěly, ale víly nejevily ani náznak toho, že by měly odejít. A čekaly, až se vynoří.

Jak Loren zadržoval dech, usoudil, že byli ve špatné situaci.

Zrovna když se obával, že si budou muset zvolit mezi utopením nebo roztrháním tváře, Lapis ho zatahala za oděv.

Když se na ni otočil, doširoka otevřela pusu a zhluboka se nadechla.

Voda se jí měla nahnat do plic a vytlačit veškerý vzduch, ale Lapis se nadechovala pořád dokola, jako kdyby se nic nestalo. A šťouchla do Lorena, aby udělal to samé.

(Lorene, Lapis použila kouzlo, co ti dovolí dýchat pod vodou. Nevadí, když přestaneš zadržovat dech a zkusíš se nadechnout.)

Loren váhal, i když viděl, co Lapis dělala. Ale když ho pobízela i Shayna, otevřel pusu a zkusil se ve vodě nadechnout.

Ale voda se do úst nedostala, jako kdyby ji zadržovala nějaká neviditelná zeď. A místo toho cítil, jak mu do plic plynul chladný vzduch.

Když se otočil na Feuillea, kterého nesl, zrovna to také zkoušel. Ulevilo se mu, když viděl, že se mu vedlo dobře.

V té chvíli ho Lapis popadla za ruku a začala ho někam táhnout.

Kvůli velikostnímu rozdílu Lapis nedokázala Lorenem vůbec pohnout, i když byli pod vodou. Ovšem jelikož nemohli mluvit, Shayna vysvětlila, co se Lapis snažila říct.

(Lorene, účinek toho kouzla není trvalý. Pokud se nedostaneme někam, kde bychom se mohli vynořit, stejně umřeš, víš?)

Ačkoli se zdálo, že utonutí unikli, ještě nebyli v bezpečí.

A tak Lapis dovolil, aby ho táhla, a rozhlížel se po místě, kam by mohli uniknout před vílami, co letěly nad nimi.

Ale bez ohledu na to, jak daleko plavali, ten stín nad nimi nejevil nejmenší známky, že by chtěl odletět.

Jezero nevypadalo, že by bylo tak velké. Ale pokud tu bylo dost vil, aby pokryly celé jezero, bylo to absurdní množství.

Loren se díval nahoru na ten stín a přemýšlel, co by mohli udělat, ale nakonec to vzdal a zase pohled obrátil dolů. A naklonil hlavu ke straně, když spatřil, že se Lapis snažila něco odehnat.

Přiblížil se s myšlenkou, že nebylo možné, aby tu byly víly, co se mohly ponořit pod vodu, ale oči se mu rozšířily, když spatřil, že to byla opravdu víla.

„P-počkejte, počkejte chvilku! Prosím, poslouchejte mě!”

Ta víla se neustále vracela, i když ji Lapis pořád odstrkávala. Zdálo se, že to byla dívka.

Po tom hlase, co se ozval ve vodě, se Loren přestal snažit utéct a Lapis se přestala snažit ji zasáhnout.

Když ta víla viděla, že se zastavili, přestala kroužit kolem Lapis a zastavila se přímo před ní.

„Lidský pane a slečno, jste pořád normální? Utíkali jste před tím? Pokud ano, co kdybych vám odtud pomohla a pak můžete pomoct vy nám?”

Všechny víly, co do té doby potkali, se prostě jen snažily je kousnout. Nesnažily se s nimi mluvit.

Loren byl tím zjevením víly, co mohla pod vodou dýchat a dokonce i mluvit, zmatený.

„Povedu vás, takže mohli byste mě aspoň vyslechnout?”

Vílí dívka s kaštanovými vlasy, co jí ve vodě vlály, se je snažila někam zavést, zatímco mávala křídly.

Loren a Lapis věděli, že to byla jejich nejlepší šance, jak se z celé té situace dostat, a tak za ní začali kráčet vodou.
-----------------------------------------------

~ Skákat do stoky by se mi určitě nechtělo, ale nechat se sežrat zaživa by nebylo o nic lepší... Loren prostě nikdy nemá dobré možnosti. A že se jim tam objevila příčetná víla, je ještě podivnější. Jí za chvilku taky trefí a co pak? ~

Hlavní stránka novely

<Předchozí>...<Následující>