překlady od Tadomi: KY

Kapitola 88 – Útěk po vyšetřování

„Skrytá vesnice vil?” zopakoval Loren, co Feuille řekl.

Feuille, co k Lorenovi vzhlížel, přikývl.

Znělo to podezřele, ale když pro teď pominuli ten název, Loren požádal Feuillea o vysvětlení.

„Víš, že v tomto lese žijí víly, ne? Ale je tu vesnice vil vysoké třídy.”

„Proč byste utíkali tam?”

Loren slyšel, že rasy elfů a vil k sobě měly blízko.

Ačkoli se velikostí lišili, povídalo se, že měli stejné předky.

Loren nevěděl, jakými cestami se vydali, že teď byli tak odlišní, ale jelikož obě rasy uznávaly, že byly kdysi jednou, měli sklon budovat si vesnice a žít na podobných místech.

„Žije tam vůdce vil. Jelikož jsme my elfové a víly byli kdysi stejná rasa, rozhodlo se, že v případě nouze poběžíme do jeho vesnice.”

„Aha.”

„Takže jak se tam dostaneme?” zeptala se Lapis. Myslela si, že když to byla skrytá vesnice, nebude tak prosté se tam dostat.

Ale po její otázce Feuille naklonil hlavu ke straně a tvářil se komplikovaně.

Loren si povzdechl. Viděl, že i když o té vesnici věděl, nikdy dřív tam nebyl.

„Asi budeme muset znovu prozkoumat vesnici.”

„Ale já mám za to, že už jsme to prošli celkem pečlivě.”

Ačkoli akorát zkoumali, co se stalo, prošli většinu vesnice.

A ta vesnice ani nebyla tak velká, takže pro Lapis bylo těžké uvěřit, že jim něco uniklo. Ale zvážila možnost, že najdou něco nového, protože teď hledali něco jiného.

Po Lapisině slovech se Loren znovu zeptal Feuillea ve snaze zvýšit šanci na to, že něco najdou: „Feuille, napadá tě něco, co by nám mohlo pomoct?”

„Ehmm...”

Feuille chápal, že teď mohli pracovat akorát s jeho pamětí, a tak se velmi snažil vybavit si něco, co by jim bylo k užitku. Ale zdálo se, že mu to takhle na místě nešlo.

A tak tam stáli a čas běžel.

Loren si pomyslel, že pokud nezačnou jednat, nic nenajdou, a tak zavolal na Lapis, co sledovala Feuillea.

„Co takhle kdybychom začali zase prohledávat vesnici a Feuille může během toho dál přemýšlet.”

„Máš pravdu. Možná najdeme něco užitečného, takže pojďme pátrat.”

Loren věděl o jejích zvycích, a tak když řekla to slovo „užitečné”, bezděky ho to začalo trápit. Ale přinutil se to ignorovat a obrátil se na Feuillea, co stále přemýšlel.

„Dobrá, ty zůstaň tady. Znovu to tu prohledáme. Kdyby se něco stalo, křič, jasné?”

„D-dobře.”

Když takhle odpověděl, Loren a Lapis začali znovu zkoumat vesnici.

Ale pro Lorena to nebylo nic příjemného, neboť to znamenalo, že se bude muset znovu probírat pozůstatky útoku. Ale začal místy pátrat a u toho se šklíbil.

Pozůstatky po útoky byly přece jenom ještě čerstvé.

Ačkoli byl zvyklý vídat mrtvá těla a krev, když je musel obracet a přibližovat k nim tvář, bylo to celkem depresivní. A tak se Loren snažil o tom tolik nepřemýšlet a v tichosti pokračoval v tom, co dělal.

„Elfové nejsou moc módní a nemají moc šperků a tak. Je to rasa, co o sobě říká, že už jsou nádherní, a tak se nemusí šňořit,” řekla Lapis znuděným hlasem, zatímco převrátila poličku.

„To zní vážně předpojatě... Hej, chceš mi říct, proč mluvíš o špercích?” zeptal se Loren výhružným hlasem.

Ať už to bylo tím, že ho neslyšela nebo že se chovala, jako kdyby ho neslyšela, dál plácala: „Je to rasa, co žije z lesa, takže nemají moc věcí jako peníze a tak... kvůli čemuž to je celkem nudné.”

„Počkat. Co hledáš?”

„Informace ohledně skryté vesnice vil, ne? Mýlím se?”

Lapis mu věnovala tázavý pohled a ačkoli měl Loren pocit, že ho její odpověď neuspokojila, nebyla to lež, takže pokračoval v tom, co dělal.

„Obchodovali s lidským městem, takže by tu měly být peníze, kterými jim platili... Kdepak asi jsou?”

„Počkat, počkat, počkat. Mluvíš o věcech, co s tím nesouvisí, víš o tom?”

Loren položil Lapis ruku na rameno a otočil si ji k sobě. Ale Lapis, kterou takhle přinutil se otočit, na něj zahlížela s mrzutým výrazem.

„Hledám, co potřebujeme, víš? Vodítka ke skryté vesnici, ne? Co tě tak moc trápí, Lorene?”

Řekla to tak směle, že Lorenovi na mysl vytanulo, že se možná přeslechl, a pustil ji.

Omluvil se jí, zatímco si Lapis upravovala oděv, a užuž se chtěl vrátit k průzkumu, ovšem když zaslechl její další slova, otočil se a znovu ji popadl za rameno.

„Ach hele, štos stříbrných mincí.”

„Hej, hej, moment. Neříkej mi, že se snažíš ukrást peníze a šperky.”

Když Lapis vytáhl z poličky štos stříbrných mincí zabalených v kůži, Loren se do toho vložil a Lapis si je přivinula k hrudi a řekla s vážným výrazem: „Mrtví lidé peníze nepoužívají a ani se nešňoří, víš?”

„To máš pravdu.”

„I když to tu necháme, stejně to tu shnije nebo to naplní kapsy někoho dalšího, kdo sem zavítá. Nebylo by potom lepší, kdyby to naplnilo naše kapsy?”

„...Nebudu ti bránit si je vzít. Ale pokud tu jsou přeživší, vrať to, jasné?”

Pokud už tu majitel nebyl, jak Lapis zmínila, byl s největší pravděpodobností mrtvý, takže Loren usoudil, že bude v pořádku si přivlastnit, co najdou.

Ale pokud se obyvatelé skrývali ve skryté vesnici, Lapis by jim ty mince, co měla, měla vrátit. Nebylo to něco, co by si mohla vzít.

„Lorene, opouští mě motivace k hledání informací...”

Pokud tu byli obyvatelé, co přežili a co unikli do skryté vesnice, o které se Feuille zmínil, měli právo zdědit, co tu zůstalo.

I kdyby to, co našli, nebylo právoplatně jejich majetkem.

Bylo normální si myslet, že když majitel nebyl naživu, na veškerý jeho majetek měla právo vesnice.

Hledat skrytou vesnici znamenalo hledat možné přeživší. A to znamenalo vrátit jim všechno, co našli. Když si to Lapis uvědomila, zdálo se, že přišla o motivaci.

„Lapis, ber to vážně, dobře? Pokud si nebudeme dávat pozor, možná se odtud nedostaneme živí.”

„Vážně?”

Lapisina odpověď zněla ledabyle.

Loren si nebyl jistý, jestli by se mu mělo ulevit, že odpověděla jako obvykle. Nebo jí vyhubovat, že nebyla dostatečně obezřetná.

Pomyslel si, že jelikož se zdálo, že Lapis byla mocná i mezi démonickou rasou, možná jejich nynější situaci nepovažovala za nebezpečnou. Úleva ani hubování mu nepřišlo jako správné, a tak se Loren vrátil ke své práci, aniž by došel k nějakému závěru. Ale Lapis ho poklepala po zádech.

„Copak?”

„Lorene, zapomněla jsem na něco důležitého.”

Lorena mírně omráčil její vážný tón. Přikývl.

A Lapis pokračovala: „Na tuhle vesnici přinejmenším jednou zaútočili, že?”

„No, jo. To vidíme.”

„Kam si myslíš, že šlo to, co na vesnici zaútočilo?”

Loren začal přemýšlet.

Kdyby to bylo ve vesnici, nemohli by sem vstoupit.

Mohli sem vejít a zkoumat to tu, protože to tu nebylo. Ale když se ho zeptala na to, kam to šlo.

„Neříkej mi...”

Pokud to šlo někam daleko, pak to bylo v pořádku.

Ale pokud si to pamatovalo, že tu našlo velkou kořist, pak by to nešlo příliš daleko. To si Loren uvědomil.

„Nejsem si jistá, kolikrát na vesnici zaútočili, ale... ať už tu zaútočilo cokoli, mělo by si to pamatovat, že tu byla kořist.”

„To je asi... pravda.”

„Nevrátí se to?”

Po Lapisiných slovech na Lorenovu mysl padl temný stín.

Bylo možné, že pohyby a počínání toho útočníka bylo prosté, neboť se nechoval normálně, neboť běsnil.

Zvířata se neustále vracela na místo, kde našla kořist. A nebylo by žádným překvapením, kdyby se do vesnice vrátilo i to, co na ni zaútočilo.

„Kromě toho jsme do vesnice vešli za bílého dne, ne?”

„Lapis, pojďme vyzvednout Feuillea.”

Než mohla Lapis vůbec domluvit, Loren už byl v pohybu.

Lapis jej následovala, jako kdyby věděla, že se Loren dá do pohybu.

Pokud je něco vidělo vstoupit do vesnice, jak se Lapis obávala, a pokud to něco mělo spojitost s tím, co zaútočilo na vesnici.

Pak by se už doslechlo o tom, že do oblasti se dostala nová kořist. A pokud to tak skutečně bylo, Lorena napadala jenom jedna věc, co by to udělalo.

„Kruci! Tohle místo je pořád nebezpečné!”

„Myslím, že jsme si to uvědomili trochu moc pozdě!”

V dálce slyšeli Feuilleův křik.

Loren si pomyslel, že odtud měli odejít, jen co si potvrdili, že to tu bylo zničené, ale už bylo příliš pozdě.

„Lorene! Mrtví elfové!”

Když se otočil po Lapisině hlasu, z těl za zvuků trhání vyskakovaly malé okřídlené bytosti.

Když Loren spatřil, že to všechno byly víly, zaklel a dál běžel k místu, kde nechali Feuillea. Přemýšlel, jak se tohle všechno dělo.

„Víly se nerodí z vajec, takže nemohly žádné naklást... Tak proč z těl elfů vylézají víly? Protože to jsou spřízněné rasy? Tak co to potom spouští?”

Lapis mumlala něco o té neuvěřitelné podívané kolem, ale Loren nechápal ani slovo z toho, co říkala.

Ale dostat se k Feuilleovi bylo nejvyšší prioritou. A jak dál běžel a proběhl kolem pár budov, spatřil, jak k němu Feuille běžel jako o život.

„Lorene! Víly jsou zpět...”

„Já vím! Chyť se mě, padáme odsud!”

Loren smykem zastavil a zvedl tím oblak prachu. Chopil se Feuillea za ruku, potáhl za ni a strčil si ho pod paži. A pak se rozběhl zpět k Lapis.

„Ehmm... Och, už jsou tu.”

Ačkoli Lapis nechápala, proč se Loren najednou otočil zpět k ní, spatřila hejno vil, co Feuillea pronásledovaly, a tak se s povzdechem otočila a začala utíkat za Lorenem, zatímco je všechny pronásledovalo třepotání křídel.
-----------------------------------------------

~ A pěkně z kraje nového roku už tak hororově... ~

Hlavní stránka novely